Komentář od Matěje mě pobídl k sepsání krátké myšlenky. Jde jen o můj postoj ke slovům, což je podle mne důležité vypíchnout, protože postoj je totéž, co záměr. A jako takový vytváří potenciál a ten přechází v energii.

U mne slova jsou jen a pouze zvukovým doprovodem myšlenek nebo jen zvukem samotným majícím s myšlenkou pramálo nebo nic společného. Pro pochopení uvedu konkrétní příklad. Jsem podstatou velice impulsivní povaha - cholerik, kterému často stačí symbolické muší mávnutí křídly. Výhodou však je, že jak rychle vzplanu, stejně rychle vychladnu - doslova opět ve zlomku vteřiny a nadále jsem opět vyrovnaný, aniž bych v sobě něco dusil, protože dnes již vím, jak to ventilovat. Nyní již jako značnou výhodu vidím to, že si tento rys mé povahy plně uvědomuji. Nějakou dobu jsem ho zkoušel ovládnout = odstranit, což jak jsem zjistil, nejde. Asi bych to pak ani nebyl já, ale jen pokus o přetvářku mě samotného, protože jedna nedělitelná část JÁ je mimo jiné cholerik. Tečka. Když tedy dojde k situaci, která mě ve zlomku vteřiny uvede do bodu varu - a stává se to téměř denně, stačím si ještě vzpomenout na to, že jsem, jaký jsem a pokusím se to směrovat. To obnáší, že si v daný okamžik hodně hlasitě zařvu. Je zcela jedno, co zařvu, protože nejde o význam, ale o vypuštění páry - vyrovnání.