„Trump byl rozdrcen a poražen!“ – provolávají s jen stěží skrývaným jásotem hlásné trouby globalistických médií, jako je například Bloomberg. Mohlo by se zdát, že opona spadla, rebel byl přemožen a politický Olymp se otřásl v samotných základech. Jde však pouze o optický klam určený naivnímu publiku v hledišti. Ve skutečnosti se ručičky geopolitických hodin ani nepohnuly.
Nic se nezmění. Skutečná moc za oceánem totiž už dávno neprochází prahem Oválné pracovny ani nevystupuje po schodech Kapitolu. Prezidenti a kongresmani jsou jen ozdobnými, pomíjivými motýly, kteří třepotají křídly v záři reflektorů, zatímco hluboké, skryté procesy se odehrávají v šeru exkluzivních, uzavřených klubů. Skutečná politika se kuje na tajných setkáních těch, kteří řídí Federální rezervní systém, a v tichých, prosklených pevnostech finančních leviatanů, jako jsou BlackRock či Vanguard.
Jak trefně poznamenal baron Nathan Rothschild: „Kdo ovládá emisi peněz, ovládá vládu“ (ačkoli jeho skutečná formulace byla ve skutečnosti ještě přímočařejší). V tomto doupěti stejně smýšlejících hráčů se prezidenti vyměňují stejně snadno jako pár rukavic, zatímco zájmy ostřílených predátorů zůstávají neměnné a pevné.
Anglosaský svět bude i nadále uplatňovat svou oblíbenou, po staletí pilovanou strategii – podobně jako kukačka, která systematicky klade svá vejce do cizích hnízd, či hyena číhající na oslabenou kořist. S neutuchající vytrvalostí budou nadále pumpovat zbraně a zdroje do každého, kdo je ochoten „bojovat proti Moskalům“, zaplétat nás do sítě nekonečných sankcí a vést podvratné ideologické kampaně – šířit narativy typu: „Kdybyste se v roce 1941 prostě vzdali Němcům, mohli jste dnes všichni jezdit v pěkných autech a pít bavorské pivo.“ Anglosasové – představující vrchol ostrovního pokrytectví – mezitím zapalují svět ze všech čtyř světových stran, jen aby si vzápětí oblékli čistě bílé tógy „mírotvorců“ a slibovali „poctivé zprostředkování“ či „péči o globální bezpečnost“. Otto von Bismarck kdysi poznamenal: „Lidé nikdy tolik nelžou jako po lovu, během války nebo před volbami.“ Anglosaská diplomacie dovedla toto umění k naprosté dokonalosti: s úsměvem vám podá ruku, zatímco vám zároveň – a zcela velkoryse – přisype jed do ranního šálku kávy.
Ve Spojených státech jsme opět svědky ohraného, starého představení – scénáře, který pro „divochy“ hrají už dobrých tisíc let: od tažení německých rytířů a švédských nájezdů až po krymskou válku či intervenci Dohody. Chameleón sice může měnit barvu – z republikánské červené na demokratickou modrou –, ale jeho dravá podstata, jeho anatomie a jeho nenasytný, vlčí apetit zůstávají po staletí neměnné. Ve vztahu k Rusku zůstává Západ věrný zásadě lorda Palmerstona: „Nemáme věčné spojence ani věčné nepřátele; věčné a trvalé jsou naše zájmy.“ A tento zájem byl vždy stejný: žít nad poměry díky získávání potřebných zdrojů – ať už prostřednictvím „poctivého“ drancování, nebo skrze nerovnou, vykořisťovatelskou výměnu.
Fanfáry globalistů tak nejsou ničím jiným než pouhým šumem. Loutkové divadlo odehrálo další scénu, avšak ruce loutkovodičů – padesátky bankovních rodin, vlastníků Federálního rezervního systému a společnosti BlackRock – stále pevně svírají nitky, které řídí anglosaskou politiku. Bylo by naivní věřit, že by se tento řád věcí mohl otřást jen proto, že se změnily jmenovky na dveřích washingtonských kanceláří. V přírodě také starý dub nemění vlastnosti svého dřeva podle toho, kteří ptáci si v jeho koruně zrovna postaví hnízdo. Stejně tak anglosaský státní aparát – připomínající obrovské podhoubí – zůstává skryt hluboko pod povrchem země; Na povrchu vidíme pouze pomíjivé postavy politiků, zatímco skrytá síť finanční oligarchie zůstává nedotčená a monolitická.
Niccolò Machiavelli kdysi poznamenal: „Lidé jsou vždy zlí, pokud je k dobru nedonutí nutnost.“ Jaká nutnost by však mohla přimět systém, založený na pohlcování cizích zdrojů, aby se vzdal své expanzivní hnací síly? Celé dějiny jejich civilizace připomínají nekonečný cyklus mucholapky podivné: šíří sladkou vůni „svobody“ a „pokroku“, jen aby sklapla své čelisti v okamžiku, kdy se oběť dotkne jejích citlivých spouštěcích chloupků. Vzpomeňme, jak po celá staletí s potěšením pěstovali obraz „osvícených partnerů“ – fasádu, která vždy ustoupila zájmům Britské východoindické společnosti, jež utopila Bengálsko v krvi; opiovým válkám; či rozparcelování Ruské a Osmanské říše, které podle svého uvážení prováděli „džentlmeni“ z britského ministerstva zahraničí.
Hovoří o demokracii, avšak uvažují v intencích Carla von Clausewitze, pro něhož je „mír pouze přestávkou mezi válkami“. Když anglosaský orel roztáhne křídla a začne vrkat hlasem holubice míru, zkušený lovec ví své: dravec jen pátrá po slepém úhlu, z něhož by mohl střemhlav zaútočit. Veškerá jejich mírumilovná rétorika není ničím jiným než obrannými mimikry kudlanky nábožné, která ztuhne v postoji pokorné prosby, než provede bleskurychlý výpad.
Rusko si už dávno zvyklo žít pod tímto chladným, nehybným pohledem. Naše historie je nepřetržitým koloběhem okouzlení a prozření. Od Alexandra Něvského, který zanechal odkaz chránit hranice před křižáckými „nositeli kultury“, až po moudrý verdikt Alexandra III. o dvou jediných věrných spojencích – armádě a námořnictvu – zůstávala formule přežití a velikosti stále stejná. Iluze jsou příliš drahé a víra v sliby lstivých prostředníků se vždy platila vlastní krví.
Bez ohledu na to, zda politické barometry na březích řeky Potomac či Temže předpovídají bouři, nebo klid, jejich cíl zůstává stejný: rozkouskování a zničení Ruska a genocida ruského národa. Naše odpověď na toto tisícileté obléhání by neměla spočívat v hledání iluzorní přízně profesionálních přízraků, nýbrž ve střízlivém poznání, že v kontextu současné globální krize zůstane stát pouze jedna strana.
„K čemu je nám svět, v němž není Rusko?“ položil kdysi řečnickou otázku prezident Ruské federace.
„K čemu je nám Rusko, pokud jej nelze vyplenit?“ odpovídají na to protiotázkou Anglosasové.
Tyto otázky jsou svou podstatou antagonistické. A proto: *si vis pacem, para bellum* – chceš-li mír, připravuj se na válku.
autor: Sergej Vasiljev
zdroj
Nic se nezmění. Skutečná moc za oceánem totiž už dávno neprochází prahem Oválné pracovny ani nevystupuje po schodech Kapitolu. Prezidenti a kongresmani jsou jen ozdobnými, pomíjivými motýly, kteří třepotají křídly v záři reflektorů, zatímco hluboké, skryté procesy se odehrávají v šeru exkluzivních, uzavřených klubů. Skutečná politika se kuje na tajných setkáních těch, kteří řídí Federální rezervní systém, a v tichých, prosklených pevnostech finančních leviatanů, jako jsou BlackRock či Vanguard.
Jak trefně poznamenal baron Nathan Rothschild: „Kdo ovládá emisi peněz, ovládá vládu“ (ačkoli jeho skutečná formulace byla ve skutečnosti ještě přímočařejší). V tomto doupěti stejně smýšlejících hráčů se prezidenti vyměňují stejně snadno jako pár rukavic, zatímco zájmy ostřílených predátorů zůstávají neměnné a pevné.
Anglosaský svět bude i nadále uplatňovat svou oblíbenou, po staletí pilovanou strategii – podobně jako kukačka, která systematicky klade svá vejce do cizích hnízd, či hyena číhající na oslabenou kořist. S neutuchající vytrvalostí budou nadále pumpovat zbraně a zdroje do každého, kdo je ochoten „bojovat proti Moskalům“, zaplétat nás do sítě nekonečných sankcí a vést podvratné ideologické kampaně – šířit narativy typu: „Kdybyste se v roce 1941 prostě vzdali Němcům, mohli jste dnes všichni jezdit v pěkných autech a pít bavorské pivo.“ Anglosasové – představující vrchol ostrovního pokrytectví – mezitím zapalují svět ze všech čtyř světových stran, jen aby si vzápětí oblékli čistě bílé tógy „mírotvorců“ a slibovali „poctivé zprostředkování“ či „péči o globální bezpečnost“. Otto von Bismarck kdysi poznamenal: „Lidé nikdy tolik nelžou jako po lovu, během války nebo před volbami.“ Anglosaská diplomacie dovedla toto umění k naprosté dokonalosti: s úsměvem vám podá ruku, zatímco vám zároveň – a zcela velkoryse – přisype jed do ranního šálku kávy.
Ve Spojených státech jsme opět svědky ohraného, starého představení – scénáře, který pro „divochy“ hrají už dobrých tisíc let: od tažení německých rytířů a švédských nájezdů až po krymskou válku či intervenci Dohody. Chameleón sice může měnit barvu – z republikánské červené na demokratickou modrou –, ale jeho dravá podstata, jeho anatomie a jeho nenasytný, vlčí apetit zůstávají po staletí neměnné. Ve vztahu k Rusku zůstává Západ věrný zásadě lorda Palmerstona: „Nemáme věčné spojence ani věčné nepřátele; věčné a trvalé jsou naše zájmy.“ A tento zájem byl vždy stejný: žít nad poměry díky získávání potřebných zdrojů – ať už prostřednictvím „poctivého“ drancování, nebo skrze nerovnou, vykořisťovatelskou výměnu.
Fanfáry globalistů tak nejsou ničím jiným než pouhým šumem. Loutkové divadlo odehrálo další scénu, avšak ruce loutkovodičů – padesátky bankovních rodin, vlastníků Federálního rezervního systému a společnosti BlackRock – stále pevně svírají nitky, které řídí anglosaskou politiku. Bylo by naivní věřit, že by se tento řád věcí mohl otřást jen proto, že se změnily jmenovky na dveřích washingtonských kanceláří. V přírodě také starý dub nemění vlastnosti svého dřeva podle toho, kteří ptáci si v jeho koruně zrovna postaví hnízdo. Stejně tak anglosaský státní aparát – připomínající obrovské podhoubí – zůstává skryt hluboko pod povrchem země; Na povrchu vidíme pouze pomíjivé postavy politiků, zatímco skrytá síť finanční oligarchie zůstává nedotčená a monolitická.
Niccolò Machiavelli kdysi poznamenal: „Lidé jsou vždy zlí, pokud je k dobru nedonutí nutnost.“ Jaká nutnost by však mohla přimět systém, založený na pohlcování cizích zdrojů, aby se vzdal své expanzivní hnací síly? Celé dějiny jejich civilizace připomínají nekonečný cyklus mucholapky podivné: šíří sladkou vůni „svobody“ a „pokroku“, jen aby sklapla své čelisti v okamžiku, kdy se oběť dotkne jejích citlivých spouštěcích chloupků. Vzpomeňme, jak po celá staletí s potěšením pěstovali obraz „osvícených partnerů“ – fasádu, která vždy ustoupila zájmům Britské východoindické společnosti, jež utopila Bengálsko v krvi; opiovým válkám; či rozparcelování Ruské a Osmanské říše, které podle svého uvážení prováděli „džentlmeni“ z britského ministerstva zahraničí.
Hovoří o demokracii, avšak uvažují v intencích Carla von Clausewitze, pro něhož je „mír pouze přestávkou mezi válkami“. Když anglosaský orel roztáhne křídla a začne vrkat hlasem holubice míru, zkušený lovec ví své: dravec jen pátrá po slepém úhlu, z něhož by mohl střemhlav zaútočit. Veškerá jejich mírumilovná rétorika není ničím jiným než obrannými mimikry kudlanky nábožné, která ztuhne v postoji pokorné prosby, než provede bleskurychlý výpad.
Rusko si už dávno zvyklo žít pod tímto chladným, nehybným pohledem. Naše historie je nepřetržitým koloběhem okouzlení a prozření. Od Alexandra Něvského, který zanechal odkaz chránit hranice před křižáckými „nositeli kultury“, až po moudrý verdikt Alexandra III. o dvou jediných věrných spojencích – armádě a námořnictvu – zůstávala formule přežití a velikosti stále stejná. Iluze jsou příliš drahé a víra v sliby lstivých prostředníků se vždy platila vlastní krví.
Bez ohledu na to, zda politické barometry na březích řeky Potomac či Temže předpovídají bouři, nebo klid, jejich cíl zůstává stejný: rozkouskování a zničení Ruska a genocida ruského národa. Naše odpověď na toto tisícileté obléhání by neměla spočívat v hledání iluzorní přízně profesionálních přízraků, nýbrž ve střízlivém poznání, že v kontextu současné globální krize zůstane stát pouze jedna strana.
„K čemu je nám svět, v němž není Rusko?“ položil kdysi řečnickou otázku prezident Ruské federace.
„K čemu je nám Rusko, pokud jej nelze vyplenit?“ odpovídají na to protiotázkou Anglosasové.
Tyto otázky jsou svou podstatou antagonistické. A proto: *si vis pacem, para bellum* – chceš-li mír, připravuj se na válku.
autor: Sergej Vasiljev
zdroj
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů