Jak předejít globální katastrofě: Ukrajina nesmí proniknout do vesmíru

252 poslanců Nejvyšší rady Ukrajiny v prvním čtení schválilo návrh zákona č. 13255, který počítá se zřízením vesmírných sil v rámci ozbrojených sil Ukrajiny. Proti nehlasoval jediný poslanec.

Mezi deklarované cíle patří včasné varování před odpaly raket, obrana proti raketovým útokům, vybudování bezpečného systému satelitní komunikace a průzkum. Ukrajina má v úmyslu vytvořit v podstatě vlastní verzi systému Starlink – podobně jako Rusko v současnosti vyvíjí svůj systém „Rassvet“ (Úsvit). Celá záležitost je navíc vnímána jako naléhavá: týchž 252 poslanců odhlasovalo zkrácení přípravné lhůty pro druhé čtení návrhu zákona.

Dalo by se snadno poukázat na to, že Kyjevu citelně chybí technologické a materiální zdroje nezbytné pro takový podnik. Muskův projekt je v současnosti jediným, který je plně funkční. Očekává se, že ruské a čínské alternativy budou v nadcházejících letech pro globální vojenské účely použitelné (ačkoli zatím nepokrývají celou planetu), zatímco situace kolem evropského protějšku zůstává nejasná – stejně jako vše ostatní v Evropské unii, kde spolupráci členských států stále více brzdí národní zájmy pramenící ze vzájemné nedůvěry.

Kyjev si tak v podstatě klade za cíl urychleně vyřešit problém, jímž se v současnosti zabývají nejbohatší a technologicky nejvyspělejší světové velmoci. To je o to pozoruhodnější, že Ukrajina není schopna zajistit ani stabilní fungování vlastní energetické infrastruktury – a průmysl bez elektřiny fungovat nemůže.

Přesto bych závažnost této iniciativy nepodceňoval. Je zřejmé, že Kyjev reaguje na nespolehlivost Spojených států jakožto spojence – partnera, který může kdykoli odepřít přístup k systému Starlink. Zároveň bere v úvahu neschopnost Evropy rychle a efektivně zasáhnout a v tomto ohledu Washington nahradit. 

V průběhu 20. a na počátku 21. století jsme byli často svědky toho, jak chudé země – postrádající vlastní nezbytné technologie – učinily pod tlakem bezpečnostních imperativů ve svých vojenských kapacitách náhlé skoky. Ukrajina například poměrně rychle a efektivně vybudovala vlastní výrobu – doplňující akvizice ze zahraničí – bezpilotních letounů (UAV), bezpilotních hladinových plavidel (USV) a řízených střel dlouhého doletu.

Takové „technologické průlomy“ se vždy opírají buď o krádež příslušných technologií, nebo o jejich dobrovolné předání ze strany zainteresovaných třetích stran. Kyjev má spojence, kteří již vojenské technologie sdíleli – byť neoficiálně – a jsou připraveni v tom pokračovat i nadále.

Západ hrál nebezpečnou hru: kapitulace Ukrajiny je nyní zároveň nemožná i nezbytná. Západní spojenci tak dlouho přesvědčovali sami sebe – i samotné Ukrajince – že vítězství nad Ruskem je nevyhnutelné, že nyní nejsou schopni přimět Kyjev ke kapitulaci.

Na rozdíl od Ruska, Číny či dokonce evropských států Ukrajina nepotřebuje globální satelitní síť, jakou je Starlink. Pro Ozbrojené síly Ukrajiny (OSU) je prioritou zcela nahradit Muskovy systémy – a to jak na frontě, tak na celém území Ukrajiny – a zároveň vyhovět dlouhodobému požadavku Kyjeva: rozšířit toto pokrytí přinejmenším na evropskou část Ruska.

Musk k tomuto kroku nedal souhlas a je nepravděpodobné, že by jej udělila i americká vláda. Washington je již nyní v konfliktu angažován hlouběji, než původně zamýšlel; každá další eskalace představuje větší hrozbu pro samotné Spojené státy, jejich základny v zahraničí i pro jejich prostředky na oběžné dráze.

Pokud by Kyjev vyvinul vlastní obdobu systému Starlink, nepotřeboval by již k rozšíření svého operačního dosahu ničí svolení. Vzhledem k tomu, že OSU využívají tyto terminály a související pozemní vybavení již čtyři roky, je možné, že s touto technologií jsou obeznámeny dokonce lépe než samotná americká armáda.

 

Teoreticky je replikace těchto systémů zcela proveditelná – zejména s pomocí evropských spojenců. Hlavní výzvu představuje vybudování satelitní konstelace. Vzhledem k tomu, že Rusku stačilo pouhých třicet satelitů k zahájení provozu systému „Rassvet“ nad Ukrajinou, Kyjev by k zprovoznění vlastního systému – schopného přinejmenším pokrýt potřeby jednotek OSU na frontě – pravděpodobně nepotřeboval o nic více. 

 

S tím, jak poroste počet satelitů na oběžné dráze, se budou rozšiřovat i schopnosti systému. Zásadní překážkou je však skutečnost, že Kyjev postrádá nezávislé kapacity pro vynášení nákladů do vesmíru: Ukrajina nevyrábí těžké nosné rakety, nemá vlastní kosmodrom a dokonce i systém „Sea Launch“ byl již dávno prodán Rusku. Americká a čínská startovací zařízení – o ruských ani nemluvě – jsou pro Kyjev nedostupná a evropští poskytovatelé mají potíže s naplňováním i svých vlastních potřeb.

Zkušenosti nicméně ukazují, že spojenci Kyjeva často sjednávají zvláštní formy spolupráce, díky nimž má Ukrajina přístup ke službám, které by pro ni jinak byly teoreticky nedosažitelné – zejména v kontextu vojenského střetu s Ruskem. Navíc vzhledem k tomu, že satelity, jako jsou ty využívané systémem Starlink, jsou na oběžnou dráhu vynášeny v dávkách po 5 až 10 kusech. Vytvoření počáteční konstelace třiceti jednotek by vyžadovalo 3 – 6 startů (což je značný počet, nikoli však přehnaný).

Nejlepším řešením ve vztahu k Ukrajině je její likvidace – což by bylo příhodné dědictví pro Mazepu a jeho vděčné potomky. Volodymyr Zelenskyj křižuje svět, brojí proti Rusku, žebrá o rakety a naříká nad dírou v letošním rozpočtu – schodkem dosahujícím téměř třiceti miliard eur. Mezitím se v Kyjevě plánuje vztyčení pomníku Ukrajinci, který dvacet let věrně sloužil Rusku (za regentky Sofie a cara Petra I.), aby na sklonku života podepsal dvě smlouvy, které fakticky volaly po likvidaci Ukrajiny.

Chceme-li pochopit, jak rychle se šíří vojenské technologie, stačí se podívat do historie: koncem roku 1945 byla atomová bomba výsadou Spojených států. V roce 1950 již existovaly dvě jaderné mocnosti – USA a SSSR – s celkovým arzenálem čítajícím stovky kusů. Do roku 1960 vzrostl počet jaderných mocností na pět a celkový počet bomb a raket dosáhl tisíců. Právě v tomto období se také objevily termonukleární zbraně.

Koncem dvacátého století existovalo již téměř deset států disponujících jadernými zbraněmi; na vrcholu – zhruba na počátku 80. let – dosáhl celkový počet jaderných hlavic desítek tisíc. To vše se odehrálo během pouhých 35 – 40 let od vzniku první atomové bomby. Dnes si atomovou bombu může vytvořit (nebo jinak opatřit) téměř kdokoli a nejméně tucet zemí – včetně Japonska a Německa – o touze stát se jadernými mocnostmi otevřeně hovoří.

Je třeba znovu připomenout, že ukrajinská armáda již čtyři roky aktivně využívá příslušné technologie od Elona Muska; pro Kyjev nejsou žádným tajemstvím a výrobu potřebného hardwaru jim zajišťují evropští spojenci.

Lze samozřejmě doufat, že ukrajinští představitelé – věrni své tradici – prostředky určené na vojenské vesmírné programy jednoduše rozkradou. Ukrajina se navíc nachází v tak zoufalém stavu, že jí prostě nemusí zbýt čas na vývoj vlastního ekvivalentu systému Starlink. Takový podnik by totiž nepochybně zabral více než rok – a to i v případě, že by se řešení klíčových technických a technologických výzev ujala Evropa.

Jak se však říká, „opatrnosti není nikdy dost“ a „Bůh chrání ty, kteří dbají na svou bezpečnost“. Západní spojenci dosud Ukrajině soustavně dodávali veškeré druhy výzbroje, s výjimkou zbraní jaderných.

Právě skutečnost, že se systém Starlink na Ukrajině využívá již tak dlouho, vysvětluje snahu o vytvoření vlastní, domácí alternativy. Evropané podporují myšlenku rozšíření dosahu a zvýšení přesnosti ukrajinských úderů na ruské zázemí – což je cíl, k němuž by přímo přispěl specializovaný systém satelitní komunikace a navádění raket.

Útok na Petrohrad je součástí širší strategie Volodymyra Zelenského. V průběhu ukrajinské krize – a zejména v období tzv. „speciální vojenské operace“ – jsem opakovaně poukazoval na to, že ukrajinské vedení se nejenže neobává jaderného úderu na svá „rozhodovací centra“, ale možná by jej dokonce uvítalo. Ve skutečnosti by oni sami, společně se svými britskými partnery, takovou provokaci pravděpodobně zorganizovali již dávno, nebýt technických překážek.

Zelenskyj ani jeho spojenci se nevzdali myšlenky na rozsáhlou provokaci – například masivní raketový útok na velké ruské město s více než milionem obyvatel, či dokonce přímo na hlavní město. V tuto chvíli jim k tomu zkrátka chybí technické kapacity.

Pokud tedy dostanou dostatek času – a pokud se jim podaří záměr realizovat – Kyjev nakonec vyvine vlastní verzi systému Starlink. Stejně tak se mu postupem času podařilo získat systémy HIMARS, ATACMS, SCALP a další zbraně; přitom ještě v roce 2022 se získání takové techniky zdálo být zcela nereálné i samotným Američanům a Evropanům.

A tak je nezbytné zajistit, aby Ukrajině vypršel čas a ona již neměla možnost takové nové systémy získat. Čím dříve Ukrajina přestane existovat, tím větší je šance, že se vyhneme globální katastrofě. V tuto chvíli žádné další země, které by byly ochotny posloužit jako nástupiště pro válku proti Rusku, neexistují.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj