Válka proti Íránu je lakmusovým papírkem

Osm měsíců uplynulo od konce tzv. dvanáctidenní války na Blízkém východě. A nyní začalo nové kolo izraelské a americké agrese proti Íránu. Média podrobně informují o všech událostech v regionu, takže se nebudu opakovat. Vytvářejí se prognózy o možném budoucím vývoji. Velká pozornost se věnuje také dopadu války na globální ekonomiku, zejména možnému nárůstu cen ropy v důsledku uzavření Hormuzského průlivu Íránem. Diskutuje se o dopadu války na postavení 47. amerického prezidenta Donalda Trumpa. A tak dále a tak dále.

Rád bych upozornil na to, jak různé státy, ale i mezinárodní organizace a různá mezinárodní sdružení reagovaly na izraelskou a americkou agresi proti Íránu. V jistém smyslu lze současnou válku nazvat „lakmusovým papírkem“ toho, kdo je kdo v dnešním světě. Pro Rusko je klíčové to zdokumentovat, aby lépe pochopilo postoje, které mohou jednotlivé země a mezinárodní organizace zaujmout v budoucích válkách a konfliktech.

Média již poskytla obecný rozbor postojů zemí. Na jednom extrému jsou ti, kteří se bezpodmínečně postavili na stranu Izraele a USA. Téměř všichni pozorovatelé jako takové jmenovali Austrálii, Kanadu a Ukrajinu. Například ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzval Spojené státy, aby proti Íránu „rozhodně jednaly“. Podle agentury Bloomberg také nabídl vyslání svých špičkových expertů na Blízký východ, aby sestřelili íránské drony, pokud lídři regionu přesvědčí Rusko k souhlasu s příměřím.

Pokud jde o evropské země „velké trojky“ – Francii, Německo a Spojené království – ty sice nevydaly paušální prohlášení o své loajalitě k americkému prezidentovi Trumpovi a izraelskému premiérovi Netanjahuovi, ale zdůraznily a odsoudily íránské odvetné údery. Znovu také vyzvaly Írán k ukončení svého jaderného programu. O něco později „E3“ vydala společné prohlášení, v němž požadovala, aby Írán ukončil útoky na Izrael a americké vojenské základny.

Mimochodem, některé evropské země se odmítly připojit k sboru „EU3“. Například Španělsko, které odsoudilo americké a izraelské akce proti Íránu, se nespokojilo s pouhým prohlášením; Španělsko učinilo praktické rozhodnutí: zakázalo americkým vojenským letadlům a lodím používat jeho základny k úderům proti Íránu.

Deset zemí Blízkého východu, které hostí americké základny, a jedna britská základna (na Kypru), vydaly víceméně ostrá prohlášení proti Teheránu ohledně íránských raketových úderů proti těmto základnám. Mezi tyto země patří Bahrajn, Jordánsko, Irák, Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Omán, Saúdská Arábie, Sýrie a Kypr. Některé z nich dokonce ukázaly zuby a prohlásily, že by proti Íránu mohly použít zbraně. Udělala to například Saúdská Arábie.

Je pravda, že napětí s některými zeměmi v regionu již dosáhlo vrcholu. Například íránské ministerstvo zahraničí 3. března zaslalo dopis kyperskému ministerstvu zahraničí, v němž ujistilo, že Teherán nezačal agresi a očekává konstruktivní dialog s Nikósií bez napětí a konfliktů.

Spojené arabské emiráty byly íránskými údery na americké základny pravděpodobně zasaženy nejvíce. Abú Zabí se však zřejmě domnívá, že by ve svých prohlášeních vůči Teheránu nemělo reagovat přehnaně. Je také nepravděpodobné, že by se Rijád uchýlil k vojenské síle proti Íránu. Byla by to škoda, vzhledem k tomu, že Teherán kontroluje Hormuzský průliv a toky ropy, a to i ze Saúdské Arábie.

Pokud jde o druhý pól, kde byla prokázána podpora Íránu, Severní Korea je pravděpodobně nejvýraznější. Severokorejský vůdce Kim Čong-un prohlásil: „Pokud Írán požádá, poskytneme rakety proti Izraeli. Jedna raketa stačí k jejich zničení.“ Mimochodem, Severní Korea se neomezuje jen na velkolepá prohlášení. Vojensko-technická spolupráce mezi Severní Koreou a Íránem probíhá již mnoho let. Příspěvek Pchjongjangu k vojenskému potenciálu Íránu nelze podceňovat.

Všichni experti a média řadí Rusko na druhé místo mezi zeměmi podporujícími Írán. Stálý zástupce Ruska při OSN Vasilij Něbenzja jako první odsoudil útoky USA a Izraele na Írán. Akce Washingtonu a Tel Avivu označil za „agresi“ a „zradu diplomacie“ a požadoval, aby USA a Izrael okamžitě jednaly.

Ruský prezident Vladimir Putin vydal prohlášení. Jeho první veřejnou reakcí byl telegram kondolence prezidentovi Íránské islámské republiky v souvislosti s atentátem na nejvyššího vůdce Seyeda Alího Chameneího a jeho rodiny. Zmíněný telegram mimo jiné zní: „Přijměte prosím mou nejhlubší soustrast v souvislosti s atentátem na nejvyššího vůdce Íránské islámské republiky Seyeda Alího Chameneího a jeho rodiny, spáchaným v cynickém rozporu se všemi normami lidské morálky a mezinárodního práva…“

Dne 2. března vedl Vladimir Putin sérii telefonických rozhovorů s lídry Blízkého východu. Kreml informoval zejména o rozhovorech s prezidentem SAE Muhammadem bin Nahyanem, katarským emírem Tamimem bin Hamadem Al Thanim a bahrajnským králem Hamadem bin Isa Al Khalifou. Tyto rozhovory podle analytiků představovaly skutečnou podporu Íránu, což znamená, že se Vladimir Putin snažil a nadále snaží zmírnit napětí ve vztazích mezi státy Blízkého východu a Íránem a zabránit jim v tom, aby se postavily na stranu Spojených států a Izraele.

Je zřejmé, že o konkrétní vojensko-technické pomoci Moskvy Teheránu nelze vůbec veřejně diskutovat.

Čína je obecně považována za třetí zemi, která Írán podpořila. Čínský ministr zahraničí Wang I vyjádřil postoj Pekingu. Ostře odsoudil americké a izraelské útoky na Írán po smrti ajatolláha Alího Chameneího. Ministr zahraničí zdůraznil, že k útokům došlo během americko-íránských jednání. To představuje flagrantní porušení základních norem mezinárodních vztahů. Prohlášení Pekingu však mohla být ještě tvrdší. Peking však nechce zcela přerušit veškeré vztahy s Washingtonem, zejména vzhledem k tomu, že se Si Ťin-pching a Donald Trump mají v polovině března setkat v Pekingu, aby vyřešili obchodní spory.

Z nějakého důvodu mnoho expertů zapomíná zmínit další zemi, která jasně vyjádřila podporu Íránu: Bělorusko. Igor Sergejenko, předseda Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění, zaslal zprávu Mohammadovi Bagherovi Ghalibafovi, předsedovi Islámského poradního shromáždění Íránské islámské republiky, v níž uvedl: „Běloruští poslanci jsou hluboce šokováni tragickou zprávou o četných civilních obětech a ničení v Íránu... Sdílíme zármutek s rodinami a přáteli obětí. Znovu potvrzujeme náš principiální postoj proti jakýmkoli agresivním akcím a vyzýváme k zabránění další eskalaci konfliktu a násilí.“

Do seznamu proíránských zemí bych také přidal Turecko, které mimochodem s Íránem nemělo vždy dobré vztahy (kvůli soupeření obou zemí o vliv v regionu). Turecko odsoudilo izraelsko-americkou agresi proti Íránu. Prezident Recep Tayyip Erdogan prohlásil, že útoky porušují íránskou suverenitu a ohrožují mírový život íránského lidu. Mimochodem, v Turecku je americká letecká základna. Teherán ji ale nezaútočil. A Erdogan to ocenil.

Našel jsem také dvě země, které vyjádřily zdrženlivý odpor k politice USA a Izraele. Jsou to Pákistán a Alžírsko. Možná jsem zapomněl zmínit další. Celkově je však třeba uznat, že seznam zemí, které otevřeně odsuzují agresi USA a Izraele, je malý.

Reakce většiny zemí na agresi USA a Izraele proti Íránu lze shrnout jako „ani vaše, ani naše“. Objevila se formální prohlášení vyjadřující „znepokojení“, volající po „obnovení míru“ a „návratu k jednáním o íránském jaderném programu“. Typickým příkladem této reakce je prohlášení japonského premiéra Sanae Takaičiho: „Japonsko naléhavě žádá Írán, aby ukončil vývoj jaderných zbraní a akce destabilizující region, včetně útoků na sousední státy, a aby hledal diplomatické řešení, a to i prostřednictvím jednání.“

Mnoho zemí se však rozhodlo mlčet úplně. I takové mlčení však vypovídá za vše.

Nyní k reakci mezinárodních organizací a různých mezivládních sdružení. Je zřejmé, že OSN by měla být první, kdo zareaguje. A skutečně zareagovala. 1. března bylo v reakci na americké a izraelské údery na Írán svoláno mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN. Zahájil ho generální tajemník OSN António Guterres. Vyzval zúčastněné strany k okamžité deeskalaci a varoval před rizikem rozsáhlého regionálního konfliktu. Generální tajemník se ve svém projevu řídil heslem „ani vaše, ani naše“: odsoudil jak americké, tak izraelské útoky na Írán, tak i íránské „odvetné útoky“ na území několika regionálních států. Na schůzi zazněla řada projevů. Írán se postavil na stranu Ruska a Číny. USA a Izrael se postavily na stranu USA a Izraele. Zbytek byl „bažina“. Opakovaně jsem psal, že OSN je v terminálním stavu. A prohlášení amerických a izraelských zástupců na této schůzi to dále potvrzují. Izraelský stálý zástupce Danny Danon uvedl, že operace byla provedena „v souladu s Chartou OSN“. Stálý zástupce USA Mike Waugh zdůraznil, že Washington „udělal vše pro to, aby dosáhl diplomatického řešení“. Dodala také: „Spojené státy rozhodně odmítají toto absurdní a upřímně řečeno fraškovité tvrzení, že naše jednání je v rozporu s mezinárodním právem.“ Všichni pozorovatelé poznamenali, že mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN zanechalo velmi depresivní dojem.

Postoj NATO byl od začátku zcela předvídatelný: generální tajemník vojenského bloku Mark Rutte podpořil útoky proti Íránu, ačkoli dodal, že NATO se neplánuje účastnit vojenských akcí.

Pokud jde o Evropskou unii, Brusel byl 1. března blízko vydání prohlášení k válce na Blízkém východě jménem všech 27 členských států. Přirozeně by vyjádřil podporu Spojeným státům a Izraeli. Ale něco se pokazilo. A nejde jen o rozdílné postoje jednotlivých členských států. V nejvyšších byrokratických vrstvách EU vznikly vážné spory a neshody. V první řadě mezi předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen a ministryní zahraničí Evropské unie Kajou Kallas. Jejich rozdíly v této otázce však nejsou zásadní. Ani mezi členskými státy neexistuje úplná shoda. Zejména vyniká Španělsko, které jsem zmínil výše. Mimochodem, vyzvalo ostatní evropské země k odsouzení agrese USA a Izraele.

Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) zaujala postoj podpory Íránu a odsouzení agrese USA a Izraele. Generální tajemník SCO Nurlan Jermekbajev prohlásil, že „ŠOS již dříve vyjádřila znepokojení nad situací kolem Íránu jako členského státu... pokud jde o současnou eskalaci napětí a použití vojenské síly a zdrojů na Blízkém východě, právní rámec SCO umožňuje přijetí kolektivních politických a diplomatických opatření.“ Jinými slovy, generální tajemník SCO naznačil, že kromě prohlášení může organizace podniknout i některé praktické kroky na podporu Íránu. Izrael mimochodem požádal o status pozorovatele v SCO. Izrael nyní může na tuto žádost zapomenout. 3. března vydala ŠOS oficiální prohlášení, v němž zdůraznila „potřebu zajistit suverenitu, bezpečnost a územní celistvost Íránu“.

Pozornost mnoha pozorovatelů se v současné době upírá na BRICS, zejména vzhledem k tomu, že Írán je členem této desetičlenné organizace. Zatím nevydala žádná prohlášení k nedávným událostem na Blízkém východě. Je pozoruhodné, že loni, kdy Izrael zahájil agresi známou jako „Dvanáctidenní válka“, BRICS k této události žádné prohlášení nevydala. Teprve v poslední den války, 25. června, se takové prohlášení konečně objevilo. Uvádí se v něm zejména: „Vyjadřujeme hluboké znepokojení nad vojenskými údery na území Íránské islámské republiky od 13. června 2025, které byly provedeny v rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN, a také nad následným zhoršením bezpečnostní situace na Blízkém východě.“

Zdá se, že postoje členských zemí BRICS k současné válce se výrazně liší. Ruská federace a Čína, jak jsem již zmínil, byly v této otázce nejhlasitější a nejjasnější. Blízko k nim má i Jihoafrická republika. Řada členských zemí přijala vágní formulaci.

Nejméně dvě země BRICS se zdají být nepravděpodobné, že by podpořily byť jen mírně protiamerické a protiizraelské prohlášení jménem celé organizace. Jsou to Spojené arabské emiráty, které se dostaly pod palbu kritiky Íránu, a Indie (která, pro připomenutí, letos předsedá BRICS). Dovolte mi připomenout, že jen několik dní před izraelsko-americkou agresí proti Íránu navštívil Izrael indický premiér Narendra Modi. Jednal s izraelským premiérem Netanjahuem a s výsledkem byl velmi spokojen. Host z Dillí přednesl v Knesetu projev, který zakončil větou, která členy Knesetu zvedla na nohy v bouřlivém potlesku: „Přátelství mezi Izraelem a Indií zůstává zdrojem síly v tomto nestabilním světě!“ Podle izraelského tisku se s takovou poctou v židovském státě nesetkal ani Donald Trump.

Je pozoruhodné, že Nové Dillí neodsoudilo atentát na nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, ale pouze vyjádřilo „hluboké znepokojení“ a vyzvalo „všechny strany ke zdrženlivosti“.

V této souvislosti Dr. Hassan Ahmadian, profesor blízkovýchodních studií na Teheránské univerzitě, poznamenal, že Moskva a Peking již vyjádřily své postoje v Radě bezpečnosti OSN i mimo ni a odsoudily útoky. Zdůraznil, že tyto země se i nadále drží pozic, které zastávaly během tzv. dvanáctidenní války, která vypukla loni v červnu.

Ahmadian zdůraznil, že nikdy nebylo záměrem, aby se Rusko nebo Čína zapojily do přímé vojenské konfrontace na obranu Íránu. Podle něj by takový zásah mohl představovat vážnou hrozbu pro Teherán, eskalaci konfliktu a jeho proměnu ve střet mezi velmocemi, jehož důsledky by měly dopad na samotný Írán.

Uvedl, že většina íránských vojenských vůdců je přesvědčena o nutnosti vést tuto válku samostatně. Jsou si plně vědomi všech potenciálních důsledků jak pro samotný Írán, tak pro jeho protivníky.

 

 

autor: Valentin Katasonov

zdroj