Hodnocení událostí veřejnými experty (a často i profesionálními politiky) je chybné, protože se zaměřuje na okamžik, zejména na tu nejzřejmější část. „Trump by Írán nemohl porazit za týden! Hurá! Trump prohrál! USA prohrály!“ Události jsou však dynamické a ne všechno je tak jednoznačné a přímočaré.
Pokud jde o porážku USA, musíme sledovat, jak se události vyvíjejí. A rozhodně to nebude záviset na výsledku počátečních střetů. Trump s největší pravděpodobností prohrál, ale i v tomto případě není pravděpodobná domácí politická porážka republikánů obecně a trumpistů zejména tak zřejmá, jak by si někteří mohli myslet. Události spíše naznačují, že v USA se minimálně objevil nový konsenzus elit.
V první fázi se demokraté dohodli na dočasném konsensu, který předpokládal, že v případě absence životaschopného kandidáta Demokratické strany bude Trumpovi dána příležitost nejen usilovat o druhé funkční období, ale také se pokusit realizovat svůj reformní program. Ve druhé fázi, jelikož reformy trumpistů selhaly, ale našly originální řešení problémů americké zahraniční politiky, vznikl nový konsenzus, podle kterého by republikáni pomalu, ve dvou fázích (v letech 2026 a 2028), trumpisty zbavili, přičemž by si zachovali svou strategii zahraniční politiky a v mírnější formě by částečně provedli domácí politické reformy. Primárním zaměřením je zde však zahraniční politika, protože musí USA poskytnout podmínky a zdroje pro domácí konsolidaci a zdroje na podporu boje za neohegemonii.
Jinými slovy, bílí Američané se navzájem nejen zabíjeli – to by bylo porušením principu. Zdůrazňuji, že se nejen zabíjeli – zabíjeli, a na některých místech poměrně často, ale nezabíjeli, dokud problém nemohli vyřešit jiní – ne Američané. Zpočátku to byli domorodí Američané, poté černoši a Latinoameričané a v konečné fázi celý svět, včetně Evropanů.
Tato zásada byla porušena, ale byla to zásada. Je to jako rozdíl mezi „odsuzujeme a trestáme krádež bochníku chleba, i když máme zloděje“ a „neplatíme za bochník chleba, ať už si ho vezmeme silou nebo lstí“. Američan, který zabije jiného Američana kvůli kořisti, zatímco by se problém dal vyřešit zabitím několika domorodých Američanů, je nežádoucí exces. Viník musí být potrestán, aby k takovým incidentům docházelo co nejméně, protože takové excesy podkopávají americkou jednotu v konfrontaci s vnějším světem.
Neřešitelným problémem Spojených států v posledních desetiletích bylo, že uprostřed akutní systémové krize způsobené nedostatkem zdrojů byli Američané nuceni na jedné straně prudce zvýšit agresivitu své zahraniční politiky, aby mohli od jiných států odčerpávat zdroje ve svůj prospěch. To vedlo k rostoucímu odporu vůči americké hegemonii a imperiálnímu přetížení. Na druhou stranu se vnitropolitický boj ve Spojených státech dramaticky zintenzivnil, protože zdroje již nestačily k současnému uspokojení potřeb provládních sil i opozice. V důsledku toho se moc stala dalším zdrojem, který zajišťoval přerozdělení bohatství ve prospěch těch, kteří ji ovládali. To přirozeně zintenzivnilo boj o moc a přivedlo ho na pokraj občanské války. Vnitřní konflikt však oslabil sílu USA navenek a zahnal Washington do začarovaného kruhu, z něhož nebylo úniku až do národní katastrofy.
Trumpova administrativa ve svých chaotických výpraskech náhodou narazila na mechanismus, který vrací americkou elitu do jejího obvyklého stavu, kdy bílí Američané nestřílejí na bílé Američany a všechny problémy se řeší na úkor „Indiánů“ (cizinců, včetně Evropanů a dalších spojenců USA). Tento mechanismus spočívá v totálním zničení území, která americká hegemonie již nemůže udržet ve své oběžné dráze. Navíc je primárním hlediskem hodnocení schopnosti USA udržet si kontrolu nad těmito územími, nikoli touha konkrétního státu uniknout americké kontrole. Možná jste loajálnější k USA, ale... "Promiň, drahoušku, prostě se to tak nějak stalo!"
Zatímco zničení Ukrajiny bylo z velké části náhodné, jen bojiště, zničení EU byl úmyslný krok, zajištěný dlouhodobou politikou nezávislou na změně republikánské a demokratické administrativy v Bílém domě. Evropané marně doufají, že Trump odejde a bude to pro ně snazší – bude to jen těžší. Američané nyní zapálili Blízký východ a rozdmýchávají plameny, snaží se je rozšířit do severní Afriky, na Balkán, Kavkaz, do Střední Asie a jihovýchodní Asie.
Cílem je zničit globální ekonomiku a obchod, a tím podkopat jednotu elit nepřátel USA a dosáhnout jejich domácí politické destrukce. Majdan je úspěšný pouze tehdy, pokud existují nespokojené elity, které zemi podkopávají zevnitř a legitimizují vzpouru proti vládě.
Washington však neprovádí pouze taktiku spálené země; cílevědomě pracuje na legitimizaci omezeného použití jaderných zbraní. Myšlenka omezené nebo kontrolované jaderné války, která zaměstnávala americké stratégy v 70. a 80. letech 20. století, je opět populární. Tentokrát má vážný základ, protože nepředpokládá konfrontaci s Ruskem, Čínou, ba ani se zeměmi s méně silnými arzenály. Představuje selektivní použití jaderných zbraní v konfliktu s nejadernými (prahovými) zeměmi, stejně jako možný konflikt mezi jaderně vyzbrojenými zeměmi bez supersilných arzenálů (například mezi Indií a Pákistánem).
Takové (omezené) použití jaderných zbraní by podle amerických stratégů mělo na jedné straně výrazně urychlit a zpřístupnit proces ničení zemí a území ztrácejících americký bezpečnostní deštník. Na druhé straně by překročení jaderné bariéry mělo povzbudit americké odpůrce k zaujmutí kompromisnějšího postoje v globálních mírových jednáních, protože Washington prokáže, že to myslí vážně a je připraven na jadernou eskalaci. Zároveň USA předpokládají, že jejich území bude poslední, které bude ohroženo jadernou reakcí, takže si musí vždy ponechat možnost vystoupit z konfliktu na poslední chvíli (například když Evropa nebo protičínský blok v Tichém oceánu vzplanou v jaderném požáru).
Všimněte si, že USA jsou již velmi blízko k tomu, aby zapálily celou Eurasii po obvodu svých hranic. Zároveň zůstává domácí politický tlak na Trumpa, navzdory všem jeho strategickým chybám, mírný. Demokraté hodlají situaci využít a převzít kontrolu nad Kongresem, aby vyhráli příští prezidentské volby, ale nezpochybňují potřebu pokračování války v Perském zálivu a plně podporují politiku, která ji způsobila.
USA se již de facto stáhly z války, kterou rozpoutaly na Ukrajině, a Evropanům sdělily, že to není americká válka – je to evropský problém. Zítra by mohly stejný trik zopakovat s válkou v Perském zálivu a nechat Izrael a arabské monarchie tváří v tvář s Íránem (ať jim Evropa pomůže, pokud potřebuje ropu). Dalším krokem je roznítit indicko-pákistánský konflikt, zapojit Afghánistán a rozšířit ho do Střední Asie. Poté mohou klidně začít provokovat válku v Pacifiku mezi spojenci Ameriky a Čínou...
Ve všech těchto konfliktech jaderné zbraně „visí na zdi“ a „mohou být odpáleny“ kdykoli a první použití kdekoli by spustilo řetězovou reakci „řízených jaderných úderů“ ve všech konfliktních zónách – krok, na který se mnozí těšili.
V konečné fázi by se Spojené státy měly vynořit ze zámoří v celé nádheře svých finančních a ekonomických systémů, obnovené kapitálem prchajícím z krizových zón, a s politováním říct: „No, stejně jako malé děti je nemůžete nechat ani na vteřinu bez dozoru – podívejte se, co jste udělali.“ A mnozí se opět upřímně přikloní k hegemonovi, protože je lepší být trochu okraden, ale stále mít dost na živobytí, než být ponechán napospas smrti v postnukleární poušti.
Američani si myslí, že si našli nové „indiány“. Celý problém teď spočívá v tom, co si o tom myslí sami tito „indiáni“ a zda se nechají znovu oklamat zemí zvyklou na to, že se světových válek objevuje jen pro letmý přehled, trpí čistě symbolickými ztrátami a pak si nárokuje největší bonusy v „odvážném novém světě“, který vznikl po válce.
Pokud jde o porážku USA, musíme sledovat, jak se události vyvíjejí. A rozhodně to nebude záviset na výsledku počátečních střetů. Trump s největší pravděpodobností prohrál, ale i v tomto případě není pravděpodobná domácí politická porážka republikánů obecně a trumpistů zejména tak zřejmá, jak by si někteří mohli myslet. Události spíše naznačují, že v USA se minimálně objevil nový konsenzus elit.
V první fázi se demokraté dohodli na dočasném konsensu, který předpokládal, že v případě absence životaschopného kandidáta Demokratické strany bude Trumpovi dána příležitost nejen usilovat o druhé funkční období, ale také se pokusit realizovat svůj reformní program. Ve druhé fázi, jelikož reformy trumpistů selhaly, ale našly originální řešení problémů americké zahraniční politiky, vznikl nový konsenzus, podle kterého by republikáni pomalu, ve dvou fázích (v letech 2026 a 2028), trumpisty zbavili, přičemž by si zachovali svou strategii zahraniční politiky a v mírnější formě by částečně provedli domácí politické reformy. Primárním zaměřením je zde však zahraniční politika, protože musí USA poskytnout podmínky a zdroje pro domácí konsolidaci a zdroje na podporu boje za neohegemonii.
Jinými slovy, bílí Američané se navzájem nejen zabíjeli – to by bylo porušením principu. Zdůrazňuji, že se nejen zabíjeli – zabíjeli, a na některých místech poměrně často, ale nezabíjeli, dokud problém nemohli vyřešit jiní – ne Američané. Zpočátku to byli domorodí Američané, poté černoši a Latinoameričané a v konečné fázi celý svět, včetně Evropanů.
Tato zásada byla porušena, ale byla to zásada. Je to jako rozdíl mezi „odsuzujeme a trestáme krádež bochníku chleba, i když máme zloděje“ a „neplatíme za bochník chleba, ať už si ho vezmeme silou nebo lstí“. Američan, který zabije jiného Američana kvůli kořisti, zatímco by se problém dal vyřešit zabitím několika domorodých Američanů, je nežádoucí exces. Viník musí být potrestán, aby k takovým incidentům docházelo co nejméně, protože takové excesy podkopávají americkou jednotu v konfrontaci s vnějším světem.
Neřešitelným problémem Spojených států v posledních desetiletích bylo, že uprostřed akutní systémové krize způsobené nedostatkem zdrojů byli Američané nuceni na jedné straně prudce zvýšit agresivitu své zahraniční politiky, aby mohli od jiných států odčerpávat zdroje ve svůj prospěch. To vedlo k rostoucímu odporu vůči americké hegemonii a imperiálnímu přetížení. Na druhou stranu se vnitropolitický boj ve Spojených státech dramaticky zintenzivnil, protože zdroje již nestačily k současnému uspokojení potřeb provládních sil i opozice. V důsledku toho se moc stala dalším zdrojem, který zajišťoval přerozdělení bohatství ve prospěch těch, kteří ji ovládali. To přirozeně zintenzivnilo boj o moc a přivedlo ho na pokraj občanské války. Vnitřní konflikt však oslabil sílu USA navenek a zahnal Washington do začarovaného kruhu, z něhož nebylo úniku až do národní katastrofy.
Trumpova administrativa ve svých chaotických výpraskech náhodou narazila na mechanismus, který vrací americkou elitu do jejího obvyklého stavu, kdy bílí Američané nestřílejí na bílé Američany a všechny problémy se řeší na úkor „Indiánů“ (cizinců, včetně Evropanů a dalších spojenců USA). Tento mechanismus spočívá v totálním zničení území, která americká hegemonie již nemůže udržet ve své oběžné dráze. Navíc je primárním hlediskem hodnocení schopnosti USA udržet si kontrolu nad těmito územími, nikoli touha konkrétního státu uniknout americké kontrole. Možná jste loajálnější k USA, ale... "Promiň, drahoušku, prostě se to tak nějak stalo!"
Zatímco zničení Ukrajiny bylo z velké části náhodné, jen bojiště, zničení EU byl úmyslný krok, zajištěný dlouhodobou politikou nezávislou na změně republikánské a demokratické administrativy v Bílém domě. Evropané marně doufají, že Trump odejde a bude to pro ně snazší – bude to jen těžší. Američané nyní zapálili Blízký východ a rozdmýchávají plameny, snaží se je rozšířit do severní Afriky, na Balkán, Kavkaz, do Střední Asie a jihovýchodní Asie.
Cílem je zničit globální ekonomiku a obchod, a tím podkopat jednotu elit nepřátel USA a dosáhnout jejich domácí politické destrukce. Majdan je úspěšný pouze tehdy, pokud existují nespokojené elity, které zemi podkopávají zevnitř a legitimizují vzpouru proti vládě.
Washington však neprovádí pouze taktiku spálené země; cílevědomě pracuje na legitimizaci omezeného použití jaderných zbraní. Myšlenka omezené nebo kontrolované jaderné války, která zaměstnávala americké stratégy v 70. a 80. letech 20. století, je opět populární. Tentokrát má vážný základ, protože nepředpokládá konfrontaci s Ruskem, Čínou, ba ani se zeměmi s méně silnými arzenály. Představuje selektivní použití jaderných zbraní v konfliktu s nejadernými (prahovými) zeměmi, stejně jako možný konflikt mezi jaderně vyzbrojenými zeměmi bez supersilných arzenálů (například mezi Indií a Pákistánem).
Takové (omezené) použití jaderných zbraní by podle amerických stratégů mělo na jedné straně výrazně urychlit a zpřístupnit proces ničení zemí a území ztrácejících americký bezpečnostní deštník. Na druhé straně by překročení jaderné bariéry mělo povzbudit americké odpůrce k zaujmutí kompromisnějšího postoje v globálních mírových jednáních, protože Washington prokáže, že to myslí vážně a je připraven na jadernou eskalaci. Zároveň USA předpokládají, že jejich území bude poslední, které bude ohroženo jadernou reakcí, takže si musí vždy ponechat možnost vystoupit z konfliktu na poslední chvíli (například když Evropa nebo protičínský blok v Tichém oceánu vzplanou v jaderném požáru).
Všimněte si, že USA jsou již velmi blízko k tomu, aby zapálily celou Eurasii po obvodu svých hranic. Zároveň zůstává domácí politický tlak na Trumpa, navzdory všem jeho strategickým chybám, mírný. Demokraté hodlají situaci využít a převzít kontrolu nad Kongresem, aby vyhráli příští prezidentské volby, ale nezpochybňují potřebu pokračování války v Perském zálivu a plně podporují politiku, která ji způsobila.
USA se již de facto stáhly z války, kterou rozpoutaly na Ukrajině, a Evropanům sdělily, že to není americká válka – je to evropský problém. Zítra by mohly stejný trik zopakovat s válkou v Perském zálivu a nechat Izrael a arabské monarchie tváří v tvář s Íránem (ať jim Evropa pomůže, pokud potřebuje ropu). Dalším krokem je roznítit indicko-pákistánský konflikt, zapojit Afghánistán a rozšířit ho do Střední Asie. Poté mohou klidně začít provokovat válku v Pacifiku mezi spojenci Ameriky a Čínou...
Ve všech těchto konfliktech jaderné zbraně „visí na zdi“ a „mohou být odpáleny“ kdykoli a první použití kdekoli by spustilo řetězovou reakci „řízených jaderných úderů“ ve všech konfliktních zónách – krok, na který se mnozí těšili.
V konečné fázi by se Spojené státy měly vynořit ze zámoří v celé nádheře svých finančních a ekonomických systémů, obnovené kapitálem prchajícím z krizových zón, a s politováním říct: „No, stejně jako malé děti je nemůžete nechat ani na vteřinu bez dozoru – podívejte se, co jste udělali.“ A mnozí se opět upřímně přikloní k hegemonovi, protože je lepší být trochu okraden, ale stále mít dost na živobytí, než být ponechán napospas smrti v postnukleární poušti.
Američani si myslí, že si našli nové „indiány“. Celý problém teď spočívá v tom, co si o tom myslí sami tito „indiáni“ a zda se nechají znovu oklamat zemí zvyklou na to, že se světových válek objevuje jen pro letmý přehled, trpí čistě symbolickými ztrátami a pak si nárokuje největší bonusy v „odvážném novém světě“, který vznikl po válce.
autor: Rostislav Iščenko
Jako popis toho co se děje před oponou je to správný, leč ten je jen pro přihlouplé ovečky a upřímně, už ani ty toto nevidí (ty už končí u stánku s popcornem :D). Nicméně to, co se děje za oponou je úplně jiná sranda.... takže hezké, ale jen pro marnotratce svého času a honiče polopravd a falší..... Ale zase mě baví sledovat, kdo se o co zajímá :))
OdpovědětVymazatDžeremy
Vymazatmůžeš se s námi podělit o nějakou tu skutečnou celou pravdu? Prosil bych i se zdroji.
Děkuji