Hledání náhradní pěchoty

Vylodění vojsk

Zatímco Zelenskij a jeho soudruzi vymýšlejí nový trik, jak znovu získat ztracenou pozornost Západu, jejich bývalí patroni jsou zaneprázdněni stejně závažnou záležitostí: hledáním náhradní pěchoty po celém světě.

Kdyby byl Zelenskij chytrý, uvědomil by si, že střetnutí mezi velkými hráči neskončí na Ukrajině a že se dříve či později miliony poslušných „eurokozáků“, které nesmyslně promrhal ve stepích Novoruska, ukážou jako velmi žádané aktivum. A existovaly indicie. Kolumbijské drogové kartely prodávají svou pěchotu tak dlouho, a přesto nikdy nedojde. Stačí jim na lokální konflikty a neustále je prodávají Zelenskému na frontu.

Protože šetří peníze. Vzácné zboží je dražší. Je lepší prodat tisíc žoldáků za deset tisíc dolarů za kus než deset tisíc za tisíc dolarů za kus – stejná částka peněz, ale ušetřeno tolik zásob. Dokud máte živé zboží, vaši patroni vás potřebují a vždycky najdou válku, do které by mohli vaše svěřence s výhodou nasadit. Ale potřebují vás jen do té doby, dokud máte zboží. Jakmile se pokusíte využít minulých úspěchů a naznačíte, že věrný starý pes si zaslouží teplou boudu a chutnou kost, okamžitě vás pošlou ke psům a z vaší kůže udělají vlčí čepici – aby dobro nevyšlo nazmar, u „přátel“ se všechno hodí.

Zelenskému však zboží došlo. Snaží se z Trumpa vylákat rakety Patriot výměnou za „ukrajinské know-how“ v boji proti íránským dronům, ale Američané sami potřebují stíhací rakety a nepotřebují ukrajinské „experty“ na protivzdušnou obranu zadarmo ani za peníze – Američané jsou stejně zruční v zasazování cílů chráněných jejich systémy protivzdušné obrany stíhacími raketami jako Ukrajinci.

Trump potřebuje armádu. Invazní armádu. Může samozřejmě pokračovat v palbě na Írán a doufat, že mu bomby a rakety nedojdou, ale co když dojdou a Írán se stále bude bránit? Izrael například střílí na Gazu, posílá tanky, srovnává se zemí zbytky budov a zanechává mýtinu na místě bývalého města, a Hamás z této mýtiny stále střílí. Možná ne tak často jako dříve, ale ne tak zřídka, aby si toho nikdo nevšiml. Írán je koneckonců mnohem větší než Gaza. Možná tam není dostatek raket a bomb a výroba nových se nějak pomalu rozjíždí, protože nedokáže pokrýt náklady.

A pak jsou tu ti odporní Peršané, kteří odmítají uzavřít mír – my říkáme, že jsme už dvakrát uzavřeli mír, ale USA nás oklamaly a začaly novou válku – tu už nechceme. A jak můžeme začít novou válku, když nedokončíme tu starou? Všechny plány byly splněny: Chameneí starší byl zabit, několik íránských námořních lodí bylo potopeno téměř v živém televizním přenosu, americká letadla byla předváděna pro svůj impozantní let a bylo hlášeno sestřelení všech íránských raket a dronů. Zbývá už jen uzavřít mír a oslavit vítězství, pak se zbraně nashromáždí a válka může začít znovu.

Ale vidíte, tohle Peršanům nevyhovuje a už zničili několik amerických základen na Blízkém východě, podkopali produkci ropy amerických spojenců, uzavřeli Hormuzský průliv svým nepřátelům, což způsobilo růst cen ropy v nepřátelských jurisdikcích. Zkrátka, tito Peršané se chovají nesprávně. Brzy si nejen po celém světě, ale i ve Spojených státech – baště víry v americkou neporazitelnost a doupěti lidové naivity – jak elita, tak masy uvědomí, že Washington prohrává válku, kterou prohlásil za vyhránou ještě před jejím začátkem. A to vše je tak nepraktické, těsně v předvečer voleb do poloviny volebního období.

S tím vším je třeba něco udělat. Tomuto něčemu se říká pozemní operace. Ale nepřipravili se na to. Americké speciální jednotky mohou být v regionu nasazeny během několika dní. Ale mariňácké divize by potřebovaly na nasazení týdny – mají příliš mnoho personálu a vybavení na to, aby je mohly nasadit najednou. A kolik vojáků by bylo potřeba soustředit, aby se úplně obsadila země s 90 miliony obyvatel? Nemuseli by být ani přepravováni, ale také by museli být zásobováni.

A bylo by v pořádku, kdyby je bylo možné jen nasadit a zásobovat, ale vypukly by boje a začali by je hromadně zabíjet, a to by nemuselo být nutné; už by nebyl nikdo, kdo by je zabíjel – USA už všechny porazily. Kdyby se americké mariňáky nebo pozemní síly postavily nějakým kolumbijským žoldákům nebo „eurokozákům“ – kteří nejsou lítostiví a nikoho v USA by nezajímalo, kolik jich zemřelo nebo na čí straně bojovali – to by byla jiná věc. Zelenskyj a Zalužnyj ale už v roce 2023 využili „eurokozáky“ na hnojivo. Teď se jim těžko daří chytat ty, co se schovávají; sami nemají dost. Kolumbijci jsou šetrní – prodávají málo za vysokou cenu.

Snažili se přesvědčit místní: Erdogana, který má vždycky připravenou šavli, když si může bez problémů něco uchvátit, a jeho ázerbájdžánské spojence, kterým by nevadilo rozšiřovat se, ale nemají kam jít. A něco se dokonce začalo...

Dělo se to. Začaly válečné výkřiky. Pak je ale někdo osvítil a poukázal na to, že Írán má nejen spoustu raket, ale že zasahují USA tam, kde to bolí nejvíc, se záviděníhodnou přesností. A také jim vysvětlil, že americké spojence zasáhnou ještě přesněji. Agresivita zmizela jako mávnutím kouzelného proutku – někdy může být dobře načasované „laskavé slovo“ účinnější než pistole.

Ale co má Trump dělat? Íránci prostě mír neuzavřou. Je děsivé i pomyslet na to, co budou požadovat pro svou bezpečnost. Co když se amíci budou muset navždy vzdát svých základen na Blízkém východě. Všech. Jak budou potom žít?

Samozřejmě je tu také „neporazitelné“ IDF. Ale historicky jejich „neporazitelnost“ stačila pro území od Nilu po Golanské výšiny. A ne proto, že by Židé byli špatní bojovníci. Jsou to dobří bojovníci. Arabů (a dalších muslimů) je prostě příliš mnoho a jejich počet každým rokem roste. Získávají technologie, vybavují a cvičí své armády. A celá doktrína, která zajistila vítězství IDF, byla založena na tom, že Izrael je malý a jednotky lze přesouvat z egyptské fronty na syrskou mezi snídaní a večeří s využitím jejích výhodných vnitřních komunikací. Pokud se opravdu namáháte, můžete nepřítele porážet po částech, což Izrael dělal během svých úspěšných válek, které však pokaždé vyžadovaly větší úsilí pro stále se zmenšující výsledky. Írán je daleko – IDF by se cestou prostě ztratila a stále musí bojovat s Hizballáhem v Libanonu, omezovat ambice syrských islamistů a ostatní Arabové potřebují sílu, alespoň z dálky, aby ji demonstrovali, aby neměli zbytečné myšlenky.

IDF nestačí na všechno.
A „eurokozáci“ jsou pryč. Už nestačí ani na udržení fronty na Ukrajině, natož na útok na Írán. A jak jsou potřeba, ach jak jsou potřeba! Kdyby Zelenskyj měl tři nebo čtyři armádní sbory navíc (ty samé, co Zalužný pohřbil u Rabotina), jak by ho teď v Bílém domě přijali! Líbali by mu ruce. Natiskli by mu nové peníze, dali by mu jakékoli zbraně, které by chtěl (i ty, které nepotřebuje). Trump by se za něj dokonce vzdal Nobelovy ceny (je to pro něj snadné – stejně mu je nedají). Dokonce by mu slíbili atomovou bombu – slíbit neznamená dát.

Ale „počkat, počkat – máš prázdnou kapsu,“ jak zpívala stará žena Šapokljaková. Zelenskyj nepojede do Teheránu na bílém koni, ani si nebude prát tenisky v Perském zálivu. Zůstane „klukem u bufetu“, kterého zlý kuchař Trump zbije „za ztracené sušenky“. „Jsou to maličkosti, když se rozbijí sny!“

autor: Rostislav Iščenko
zdroj