12. 2. 2019

PETER RUNZEL 5. kapitola


Víčka se mi rozevírají a mé tělo, nabité po několika hodinách spánku volně prostupující vesmírnou energií, rázně odmítá horizontální polohu. Vyskakuji z postele a vycházím do tmy. Na nebi září hvězdy a velký bílý měsíc blížící se do úplňkové fáze zvýrazňuje temné obrysy blízkých hor. Když si můj zrak zvykne na světelné podmínky, dávám se do poklusu. Lesní cesta se vine kolem vysokého kopce a jen tak z bujnosti nedbám na stoupání a zvyšuji tempo. Chci využít u mě neobvyklé potřeby intenzivního pohybu a transformovat jemnou a přesto dráždivou energii do silnějších a vytrvalejších svalů. Když začnou protestovat unavené nohy, dělám kliky a pak i sklapovačky na břicho. Mezitím protahuji i šlachy a po chvíli se zase rozběhnu, tentokrát zase zpět dolů. Narazím na řeku, ve které se třpytí bílé světlo věrného souputníka naší planety. Svlékám tepláky a vstupuji do prozářené, rychle tekoucí vody. Pocit chladu mizí po krátké chvilce a zjišťuji, že i tento element je plný síly, která naplňuje mé tělo i duši. Zmocňuje se mě neskutečná euforie. Myslím, že bych s klidem mohl i skály lámat. Nechápu, jak jsem mohl tolik let vydržet v nečinnosti. Po osušení, při kterém rozvádím přijatou energii do nejvzdálenějších koutů své tělesné schránky, se vydávám zpět do hotelu.

Ivan už na balkóně dokončuje svou soustavu ranních cviků. Cítím z něj nevyřčené přání, že by rád začal proces kundalíni s mou pomocí. Rád to pro něj udělám. Vstupuji svým duchem do jeho těla a kontroluji všechna jeho energetická centra. V oblasti solárního pletence  nacházím nějaké staré bloky, snažím se je uvolnit. Zachycuji jeho pohled, cítí můj zásah. Usmívá se a přikyvuje. Vkládá mi plnou důvěru. Zkoumám ty události a vidím tam pokusy o potrat jeho mladičkou zoufalou matkou. Přeji si, aby se Ivanovi tento obraz taky zpřístupnil, je to nutné pro překonání bariéry. V jeho očích se objevují slzy a nekonečný bol. Bojuje s přáním utéct od těchto výjevů, ale nepouštím jej, teď už se couvnout nedá. Musí si to v sobě vyřešit, vyrovnat se s nečekaným mučivým poznáním. Cítím jeho bolest, ale nutím jej, prožívat staré zapomenuté vzpomínky znovu a znovu. Napětí a bolest polevují, vyprchávají jak vzduch z balónku. Nastupuje celková netečnost. To ještě ale není konec. Znovu procházíme celým zážitkem, objevují se i zvuky a slova, která byla celou tu dobu zakonzervována v buněčné paměti, aniž by mozek o nich měl sebemenší tušení. Vnímám, že Ivan cítí i matčino zoufalství a bolest a najednou vysílá ze svého srdce upřímné odpuštění směrem k mámě. V tu ránu se bloky definitivně uvolňují a energie začíná volně proudit místy, kterým se dříve zdaleka vyhýbala.
První sluneční paprsky se vynořují přes okraj hory a zaplavují vrcholky ostatních zalesněných kopců. Téměř dokonalá synchronizace s Ivanovým vzestupem. Cítím, jak jeho tělem prochází vlna euforie. Kontroluji zbytek energetických drah a nevidím už nikde žádnou překážku. Zaměřuji svou pozornost na nejspodnější z jeho hlavních center a posiluji jeho činnost. Síla se stupňuje až najednou dosáhne vyšší úrovně. U sebe jsem to takto nevnímal, byl jsem příliš zaměstnán jinými věcmi. Dnes už mám víc času a lepší odstup. Fyzik by to popsal svým jazykem jako kvantový skok. Alchymista by zajásal nad transmutací.
S pomocí této nové síly pak aktivujeme s Ivanem následující centrum. Teď už to jde rychleji. Podobně, jako když při požáru budovy oheň náhle přeskočí na vedlejší stavení. Trochu brzdím Ivanovo nadšení, musí udržet dokonalou rovnováhu mezi rozumem a citem, aby proces dokázal správně řídit. Jako každá síla, která má potenciál pomáhat i ničit. Oheň je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Trpělivě postupujeme vzhůru, až konečně prorážíme poslední překážku na temeni hlavy a uvolňujeme celý systém pro příjem vesmírné síly v mnohem větším objemu, než je tomu v běžných případech. Ivanův obličej je rozzářený jako sluníčko, které již osvětluje okolní kraj. Celý šťastný mne obejme, splnil se mu jeho celoživotní sen. Radostně jej stisknu ve své náruči, vím, že tento člověk si vzestup plně zasloužil a svou novou sílu bude využívat pro společné dobro.
Na balkón vstupuje Ilja, přátelsky nás poplácá po ramenou a vyzve mne, že si musím pospíšit. Mikrobus je již připraven k odjezdu, čeká se jen na mne. Ještě jednou se se svým kamarádem obejmeme na rozloučení, házím svých pár věcí do batohu a utíkám před penzion. Nastupuji do vozidla, omlouvám se ostatním za zpoždění, sedám si vedle Tarcha a odjíždíme na další místo. Semargl baví ostatní svými historkami, panuje veselá nálada.
Po několika hodinách jízdy hlavní silnici opět opouštíme a vjíždíme po rychle se zhoršující cestě znovu do hor. Jednou měníme i kolo, když se řidič v prudké zatáčce snažil vyhnout rychle jedoucímu lesnímu vozidlu. Dál už nikoho nepotkáváme a pomalu stoupáme stále výš. Až dorazíme k bodu, kde už je další jízda nemožná. Loučíme se s dobrosrdečným šoférem, který nám popisuje, kudy máme jít dál, a pokračujeme pěšky.
Chodník je čím dál strmější, až taky končí pod vysokou skálou. Trochu rozpačitě na sebe koukáme, horolezeckou výbavu s sebou nikdo nemá. Že by tady byl nějaký utajený průchod?
Zase se objevuje Ilja, už si na jeho nečekaná zjevení a zmizení začínáme pomalu zvykat. Vytahuje s naší pomocí z houští podlouhlou dřevěnou bednu. Uvnitř se ukrývá velký rozložený dron. Skládáme jej podle návodu dohromady a vedun vysvětluje další postup: „Zapnete se do těchto popruhů a použijete tento ovladač," vytahuje z kapsy kapesní přístroj s navigací. "Ta bude automaticky dron i s vámi navádět k dalšímu cíli. Když přistanete a odepnete popruhy, vložíte ovladač do tohoto otvoru," ukázal dotyčné místo „a aktivujete toto tlačítko. Dron pak automaticky přiletí sem na naprogramované souřadnice. Už abyste se naučili přemísťovat, neztráceli bychom tolik drahocenného času."
Nikomu se nechce jako prvnímu, dokonce i Semargl si tu velkou hračku prohlíží nedůvěřivě. Navlékám si tedy postroj sám a aktivuji ovladačem motory. Kvadrokoptéra začíná i se mnou jako zavěšeným nákladem pomalu stoupat až nad koruny stromů. Je to nádhený pocit, vždycky jsem si přál létat. Kolem mě se rozprostírá moře zeleně, ze kterého vyčnívají skály i vysoké hory. Letíme nad roklemi i nad potoky přerušovanými bílými vodopády. Tak tady bych chtěl žít, pomyslím si. Daleko od měst, fabrik, přecpaných silnic a obchodních center. Jako v ráji. Najednou klesám a přistávám na úpatí nevysokého špičatého kopce. Držím se Iljových instrukcí a posílám letoun pro své přátele.
Odkudsi náhle přichází starší žena v bílém kroji, podobném Ljubiným šatům. „Buď zdráv, Perune, jsem moc ráda, že tě mohu po takové době uvítat, já jsem Jaroslava." Nepamatuji se na ni, ale asi jsme se kdysi znali, když to říká. Políbíme se na tváře.
„Chceš počkat venku na ostatní, anebo půjdeme dovnitř?" Dovnitř čeho? Copak tady je nějaké stavení? Rozhlížím se kolem sebe, ale nic nevidím, kudy bychom se mohli někam dostat. Jaroslava se usmívá. „Neměl by to nikdo nepovolaný najít," protahuje se úzkou mezerou mezi skálou a houštím. Mačká nějaký mechanizmus a celkem lehce odtlačí kus zdánlivě pevné stěny stranou. Vcházím za ní a objevuji úzkou štěrbinu, kterou se sotva protáhnu. Ocitneme se v krátké chodbě zakončené těžkými dřevěnými dveřmi. Po stranách stěn slabě svítí malá LED světla.
Jaroslava otevírá dveře a zve mne dál. Jsme v místnosti s kamennými zdmi, kde je světla již víc. Zvědavě se kolem sebe rozhlížím. Zdi jsou holé, ale mezi kameny rozpoznávám rovné pravidelné spáry. Takže nejsme v jeskyni, ale v umělé stavbě. Do místnosti vchází z druhé strany muž v mém věku. Oblečen je taky do tradičního staroruského oděvu. Představuje se jako vedun Rodion. Jaroslava vychází, aby mohla dalším příchozím (nebo spíš přilétavým?) ukázat cestu.
Vyptávám se Rodiona, kde se vlastně nacházíme. Vedun se usměje. „Jsme v pyramidě, copak necítíš její energii?" Neměl jsem ještě čas analyzovat všechny své pocity, ale teď si uvědomuji, že to, co jsem pokládal za rozechvění z neznámého prostředí, je vibrováním koncentrované síly. Nejraději bych začal poskakovat, jak pingpongový míček nebo ještě trefněji jako kulový blesk.
Do místnosti vchází znovu Jaroslava a přivádí Vesnu. Stejně jako předtím já se zvědavě rozhlíží. Chytnu ji za rameno a představuji jí muže v bílém. Vyptávám se jí na let, nechci každému dalšímu zvlášť povídat o tom samém. Rodionov nás usazuje na širokých dřevěných židlích postavených u jedné zdi. Sedět vydržím ale jen pár vteřin, jsem jak na trní, musím se hýbat, něco dělat. Místnost se pomalu naplňuje dalšími členy naší skupiny. S posledním Tarchem vchází i Ilja. Tváří se ale vážně, je zamlklý.
„Je mi nesmírně líto, že vám musím oznámit tragické události, které nás před několika hodinami potkaly. Speciální tajné služby zatkly Radegasta a Kupalu. Svantovít a Kolada jsou na útěku, nemohu je zatím dostat ani sem k vám, aby po jejich stopách nepřišli i temní mágové. Podařilo se nám je odklidit do Mongolska, kde se snažíme dostat pronásledovatele do pasti."
„Proč společně nevysvobodíme naše zajaté druhy?" rozohňuji se víc než Semargl.
„To je zatím vyloučené," povzdechne si vedun smutně. „Temní vybudovali takové pevnosti, které vzdorují všem našim zbraním, včetně magických. Jakýmkoliv pokusem o přiblížení riskujeme vlastní odhalení. Jedinou nadějí je, že se co nejdříve pustíme do celoplanetární války a postupně budeme oslabovat jejich moc."
„To už ale mohou být Radegast s Kupalou mrtvi!" vybuchne Semargl podrážděně. Jeho aura vystřeluje blesky do všech stran.
„Smrt by byla jejich vysvobozením," zavrtí Ilja hlavou. „Tak lehce se temní o svou kořist připravit nenechají. Budou je držet zhypnotizované pod drogami a všemožně degradovat jejich duchovní podstatu, aby už nikdy pro ně nepředstavovali nebezpečí. Nechci vás strašit, ale musíte být připraveni na to, co by vás čekalo při zajetí. Když uvidíte, že není šance, je lepší vzít si život. To je snad jediný případ ospravedlnění sebevraždy. Teď ale přejděme k podstatnému. Přivedl jsem vás sem, abyste se naučili schopnosti přemísťování. Zdejší prostředí vaše učení urychlí. Ale předám raději slovo Rodionovi," lehce se uklání před druhým vedunem a pouští jej na své místo.
Druhý vedun má taky mnohem vážnější tvář než na začátku. Zpráva se jej velice dotkla.
„Myslete na své přátele a snažte se co nejrychleji pozvednout své schopnosti, abyste mohli začít s bojem proti nepříteli, který zřejmě už taky nasadil své zálohy, nejschopnější bojovníky. Díky teleportaci se naučíte bleskově měnit své místo. Nikde nesmíte setrvávat dlouho, jistě budou využívat všech možných prostředků, aby vás identifikovali, a jakmile zjistí, kde se nacházíte, pošlou za vámi smečku svých nejlepších. Početně jsou silnější a i zázemí státní moci je na jejich straně. Naší strategií je rychlost, překvapení. Nacházíme se v nitru kamenné pyramidy, kterou naší předkové postavili před mnoha tisíci lety spolu se stovkami jiných po celém světě. Jejich úkolem určitě nebylo střežit mrtvá těla, ani kultovní účely. Sloužily jako energetické centrály zejména pro duchovní růst.
Většina jich padla do rukou nepříteli, který jich již taky umí využívat. Prostí lidé se do vnitřních prostor ani nedostanou. Některé stavby se podařilo zachránit, přikryli jsme je hlínou, osadili stromy, aby splynuly s okolím. Jejich vyzařování špicí vzhůru bylo přesměrováno, aby se je nedalo detekovat z letadel či družic. Využíváme je dnes také pro posílení ducha našich lidí. S jejich pomocí jsou schopni se teleportovat na jakékoliv místo na zemi. Dnes jste na řadě vy.
Vysvětlím vám princip. Teleportací se zabývá i materiální věda, ale zatím jsou schopni přemístit jen fotony na základě kvantové provázanosti. Ale v podstatě odešla jen informace o stavu fotonu. I to je však počátek. Jako duše se dokážeme okamžitě přemísťovat kamkoliv. Problém je s tělem. To se v podstatě vypaří, aby se na dalším místě sestavila jeho dokonalá kopie. Proces dematerializace i následné materializace je spojen s množstvím potřebné energie. Hmota ovšem také není nic jiného než jiná forma energie. Když se podíváte na zjednodušený model atomu, zjistíte, že 99.999% jeho obsahu je prázdno. Myslím z toho materiálního hlediska. Protože podstatou je právě zase energie. My musíme přimět naši duši, aby  přetvořila kompletní soustavu těla i s oblečením do myšlenky, informace o našich atomech. Po přesunu na požadované místo sestavíme z informace kopii těla. Duše zůstává originál."
Rodion se rozhlíží po našich tvářích, zda jsme schopni chápat jeho výklad. Když neslyší žádné dotazy, pokračuje ve svém proslovu. „Na začátku v sobě musíte umět nashromáždit dostatečné množství síly. V tom je pyramida velmi užitečná. Až se naučíte spolehlivě zvládat zvýšený průtok vaším tělem, musíte dosáhnout velmi hlubokého stupně koncentrace duše. Bez toho nezvládne uložit a bezchybně přenést tak obrovské množství dat, aby nedocházelo k nějakým deformacím. Vzpomeňte na Filadelfský experiment, kdy při následné materializaci lodi v jiném čase byli námořníci doslova prolnuti s tělem lodi. Takže toto jsou dvě základní dovednosti, které zde musíte zvládnout, abyste se dostali k cíli.
Pyramida má několik úrovní, zde se nacházíme v energetické části, kde se budete učit, jak vaše tělo trénovat pro obrovské proudění síly. V dolní části, která je pod základnou, se budete učit v naprosté tmě koncentraci mysli. Má už někdo z vás zvládnutou hadí sílu?"
Hlásím se jako jediný. „Dobrá, Ilja doprovodí Peruna do podzemí, vysvětlí mu, co má dělat a ostatní zůstanou zde, pod mým dohledem."
Následuji veduna po schodech do nižších pater. Chodba je osvětlena hodně slabě, mám co dělat, abych sledoval, kam šlapu. „Všiml jsem si, že jsi kundalíni zvládl jen tak v mezičase, což je dobře, teď tě nic nezdrží."
„Řekneš mi, jak mám meditovat, na co myslet a kdy budu vědět, že jsem to zvládl? Nemám o tom ani páru."
„Hm, jak jsi zvládl hadí sílu, kdo tě to učil?"
„Nikdo, šel jsem do toho intuitivně."
„No vidíš, tady uděláš to samé. Každý máme své postupy, ty jsi je už kdysi znal. Instinkt ti zase napoví. Jsme na místě." Otevírá dveře, za nimi je naprostá tma. „Tak zlom vaz. A dávej pozor, ať nespadneš do vody." Vcházím dovnitř sám a dveře za mnou se zavírají.
Naprostá tma a ticho. Ani sebemenší zavlnění neruší prostor. Jaký prostor? Naprosté nic. Šátrám kolem sebe, opatrně se posunuji dál. Ilja mluvil o nějaké vodě, ale nic neslyším. Najednou zůstává špička nohy bez opory. Opatrně ohmatávám prostor před sebou. Cítím, že podlaha končí, klekám a opatrně posunuji rukou za hranou dolů. Po 20 centimetrech zaznamenávám chladnou vodu. Žízní asi nezemřu. Ale jídlo? Měl jsem hlad už v mikrobusu, myslel jsem si, že se v cíli najím. Nevadí, je jiná situace, jíst se zkrátka nebude. Otáčím se a hledám nějaký výstupek, na kterém bych si mohl odpočinout. Po chvilce narážím na zeď. Znovu klekám a rukama ohmatávám okolí. Narazím na dřevěnou pryčnu, kde mohu roztáhnout svůj spací pytel. Lehám si, i když mám problém se svou neposedností způsobenou nadbytkem energie. Cvičit tady moc nemůžu, to by v té temnotě nedopadlo dobře.
Dobrá, první úkol, musím se uvést do klidu. Zpomaluji krouživé pohyby jednotlivých energetických uzlin. Dýchám zhluboka a pokouším se ovlivnit i své srdce, aby zpomalilo svůj tlukot. Současně uklidňuji své rozlítané myšlenky, je tady tolik nových vzruchů, které nutí můj mozek přeskakovat jako zajíc z jedné myšlenky na druhou. Chvíli jej nechávám, ať se trochu unaví, vzápětí se dostavuje přebolestná vzpomínka na zajaté bratry. Musím ji rychle ovládnout, jestli jim chci pomoct. Tlumení tělesných pochodů začíná pomalu fungovat. Soustředím se jen na svůj dech, neexistuje nic jiného než nádech a výdech, pomalu a pomaleji. Chvilkami se dotěrné a neodbytné myšlenky vracejí, nečekané vzpomínky z dětství, obraz Vesny mne zase odvede, kam nechci, ale postupně končí i tyto vzruchy. Nádech a výdech, znovu a znovu. Vše se zastavuje a usínám. Ve snu vidím zase velmi živě a zářivě barevně, chci se oddat příjemným obrazům.  Ale najednou si ve snu uvědomím, že sním, což se mi nikdy dřív nestalo. A vím, že tady nejsem kvůli snění. Probouzím se, abych mohl pokračovat v meditaci. Znovu se vracím k poslední fázi před usnutím. Část mého vědomí dostává za úkol hlídat, abych zase nesklouzl do náruče spánku. Spoustě lidem se to při hlubokých meditačních stavech stává. Ale stále zde narážím na nutnost spěchu anebo aspoň na důležitost neplýtvání časem.
Často jsem u sebe zjišťoval, že jsem nejlepších výkonů dosahoval pod tlakem.  V temnotě jsem úplně ztratil pojem o čase, netuším ani, jak dlouho jsem spal.  Takže znovu nádech a výdech, tak dlouho, až kromě  dechu není v mé mysli nic jiného. Dosahuji hluboké koncentrace, ale co dál? Dál nic, napovídá instinkt. Aha, můj chytrý instinkt tady už taky končí se svými radami. Má koncentrovaná mysl se může nasměrovat, kamkoliv ji pošlu, ale když neznám směr, je mi to celkem na nic. Vedun mě přecenil, nejsem schopen jít dál, nic mě nenapadá. Možná bych mu mohl vyslat prosbu o pomoc, uvažuji. Ale on říkal, že každý má svou specifickou cestu, asi bych nemohl použít jeho způsob. Hledám dále ve své paměti, jak jsem to dělal v dávných životech, ale vyvolávané vzpomínky mne příliš rozptylují a odpověď nepřichází ani touto cestou. Zkouším logický rozbor, jakým způsobem by se dal načíst kompletní soubor buněk a atomů mého materiálního těla. A jak pak docílit, aby se tento megasoubor přesunul tam, kde jej chci mít? To mi ale připadá mimo reálné možnosti. A vedun taky nevypadal přespříliš koncentrovaně, když mizel anebo se zjevoval.
Vracím se znovu do posledního nejhlubšího stádia a znovu se zkouším ptát svého instinktu. Stejná odpověď: Dál nic. Ach jo, nádech, výdech....
Bleskové poznání prolétne mou myslí. Vždyť je to tak prosté, dál NIC!
Vypouštím z mysli koncentraci na dech a zjišťuji, že soustředění na nic je ještě mnohem obtížnější. Zkouším tedy postupně vypustit myšlenky na nádech. A s výdechem si představuji, jak část mé tělesné schránky odchází, rozpouští se v moři energie. Po delší době už nevnímám nic ze svého těla, co bych ještě mohl vypustit. Přestávám se soustředit i na výdechy a ocitám se náhle v PRÁZDNU. Nejsem ani já, ani nic jiného na světě. Cítím jen svou sílu, která je součástí síly celého vesmíru. Chci být zpátky v místnosti, kde jsem byl s ostatními, pomyslím si.
V mžiku jsem tam, ale kde je moje tělo? Neudělal jsem něco špatně? Nadechni se, radí moudrý instinkt. Zhluboka se nadechnu a vidím, jak se mé tělo materializuje do své původní podoby. Vyjeveně se rozhlížím kolem sebe. Dokázal jsem to! Bezva! Radostí začnu tančit nějaký bláznivý tanec. Mí přátelé jsou překvapeni a zároveň potěšeni, že jsem to zvládl. Posiluje se jejich naděje, že to zvládnou i oni. Vstávají a blahopřejí mi k úspěchu. Ilja mne samou radostí objímá.
„Jak dlouho mi to trvalo?"
„Asi tři a půl hodiny, to vůbec není špatné," hodnotí vedun můj výkon.  „Tarch zvládl hadí sílu, teď je na řadě s temnou komorou on. Pokud to půjde i u ostatních, budou moct následovat. Vlastně jediná cesta odsud je pro vás teleportací. I kdyby tady někdo měl strávit půlku života. Ale myslím, že se to podaří mnohem rychleji. Jste přece jen bohové."
Ptám se, co bude dál se mnou. Mám trénovat a přemísťovat se v blízkém okolí, abych získal praxi. Jsem trochu rozrušený, ale brzy se mi daří uklidnit a jít stejnou cestou jako minule. Potřebuji pár minut, než se ocitnu venku před pyramidou. Pak zase zpět, opět kratší doba. Pilně cvičím, až dosáhnu téměř okamžitého výsledku. A znovu a znovu, dokud to nemám zautomatizované. Jdu se venku trochu projít okolní krajinou, abych vypnul a uvolnil se. Jaroslava mě doprovází a ukazuje mi nejzajímavější místa. Když se vrátím, je Tarch už taky zpátky a začíná s cvičením.


autor: Vihaj

12 komentářů:

  1. díky, těším se na další díl

    OdpovědětVymazat
  2. Učím sa prijímať zhora - podľa učiteľa máme viac mlčať, aby sme počuli message, ktoré nám sú občas posielané. Chcem od autora vedieť, či toto všetko, čo opisuje je jeho zažitie ? Ďakujem, Bed

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ak myslíš, že by ti to priznal, tak si asi nečítal pozorne :).

      s0lar

      Vymazat
    2. Bedo, něco jsem zažil nebo vyzkoušel sám, něco je tvůrčí fantazie a něco, možná, přijaté přes jiné kanály.
      vihaj

      Vymazat
    3. Vihaji, jestli čtu správně mezi řádky, tak se Bed zajímala asi o konkrétní osobní zkušenost se zablokování oblasti solárního pletence z důvodů pokusů o potrat. Ale třeba jen špatně čtu mezi řádky:-)
      Opravdu může mít jedinec problém se zablokováním oblasti solárního pletence(přiznám se, nevím,co si přesně pod tím představit), když jeho matka se pokoušela o jeho potrat? Máš osobní zkušenosti? Třeba i z okolí?
      nenimito.

      Vymazat
    4. Nee,mne nešlo o súvislosť okolo potratu, išlo mi tak úplne, či Vihaj píše
      "zo seba", čI PRIDáVA FANTAZíROVANIE, A čI NEBODAJ čOSI SPADLO ZHORA, NA JEHO HLAVU. - Ja sa "pídím" nie po sprostredkovaných informáciách ale po dátach. Zaskočil si ma ale Nenimito práve tým, že si poukázal na matku a potrat. Kruci, niečo také sa mi dostalo, či zostalo ? v podvedomí. V slabšom období sa vracali nutkavé myšlienky, s jedným človekom som robila akúsi očistu rodu - nepovedal mi presne, čo sa stalo, akú roľu som v tom rod. príbehu mala ja. Ale povedal, že tí členovia, predkovia , teraz stoja okolo nás, že ich je 62 . A mi ďakujú, fakt neviem. Lenže čo s tými utkvelými myšlienkami, škaredými, i ďalej. Nuž pomohla šamanka. - Uf som sa zakecala..., prepáčte mi, ani neviem prečo sa tu spovedám. Lež vidno, že my ľudia to tu máme pestré.
      Bed, Božena Elizabeth Dworak, nie ako posteľ, na čo sa ma raz jeden pán pýtal, lebo mám taký nick... :-D

      Vymazat
    5. Bedo, snažím se čtivější formou seznámit lidi s tématy, kde si lidé jako my často kladou dotazy typu - jak se mohla z dějin vymazat tak významná civilizace, která dala základy všem ostatním. Kdo za tím stojí a má z toho užitek, ak si ten svůj monopol chrání a jestli existuje reálná síla schopná lidstvu dát znovu směr, aby mohlo znovu rozvíjet svůj potenciál. Celý život si z jednotlivých informací skládám mozaiku, která je schopná nahlédnout za oponu matrixu. Zažil jsem už taky mnoho věcí, které v povídce popisuju. Na dotaz nenimita odpovím - zabýval jsem se v mládí hloubkovou psychoanalýzou, kde si člověk vzpomíná na zážitky z prenatálního věku. Taky jsem si prožil svůj porod - ověřoval jsem si pak u mámy. No a zážitky s neúspěšnými pokusy o potrat se tam vyskytly taky. Jsou zdrojem velkých problémů v dalším životě. vihaj

      Vymazat
    6. Vihaji, dík za vysvetlenie, na mňa je tvoj "text" veľmi nahustený, hodne epiky, málo lyriky... Akoby som cítila "neprepojenosť" osobných zážitkov s vedomosťami od iných. Akoby si s ponáhľal honem honem čo najviac toho povedať... Nesmúť, takto mi pripadá i pan majster Coelho. :-)
      BED, nie Bedo

      Vymazat
    7. Kritika je asi oprávněná, až na psaní budu mát víc času - píšu ve volných chvilkách, mám pracovní i rodinné povinnosti - možná si k textu ještě jednou v důchodu sednu a mnohé předělám. Za útěchu Coelhem ale díky :-). Jeho poslední román Hipík už je v tomto trochu lepší. Oslovení zkratkou BED bez sklonění mi připadá dost neosobní, asi jako robota Y338. Můj nick taky vznikl z prvních písmen jména a příjmení a všichni včetně tebe píšou vihaji.

      Vymazat
  3. Diky Vihaji , budu se tesit na dalsi dil ..

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za příběh na pokračování,to se obdobně děje i v ČR,je to jako balzám pro duši,že se v tom obdobném,v skrytém boji necítím sám.Dá to zapomenout na chvíli, oprostit se od hrubohmotných energií tohoto světa, a v plném procítění děje a jeho okolí, že někde žijí podobné bojující bytosti se stejnými či podobnými osudy.Dává to naději, duchovní podporu a sílu ,že bytí na zemi se stává lepším.
    VítězslavK.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jestli povídka splňuje i tuto funkci, jsem tomu rád. A nezapomínej, že jméno Vítězslav už předurčuje, kdo v tomto boji jednou zvítězí :-) Vihaj

      Vymazat

Podmínky pro publikování komentářů