22. 2. 2019

Z HISTORIE EVROPY 6


Migrační vlny Slovanů ve 4. - 2. tisíciletí př. n. l.
Stále vám dlužím jednu dost zásadní informaci: kdo vlastně byli obyvatelé oněch tří významných pravěkých evropských civilizací, o nichž jsme hovořili v minulých dvou částech? Vy jste však už jistě pochopili, že to nebyl nikdo jiný než naši slovanští předkové. Vlastní vývoj Slovanů tu kontinuálně probíhal už od 6. tisíciletí. Je tedy načase jim dát nějaká jména. Ale protože těch slovanských kmenů tu bylo opravdu, ale opravdu hodně, pohovoříme jen o několika nejznámějších.

Červeně vyznačené řeky Rýn a Volha rámcově vymezující území osídlená pravěkými evropskými civilizacemi protoslovanů.

Po tisíci letech relativně klidného vývoje přišla změna klimatu. Kolem poloviny 4. tisíciletí průměrná teplota stoupla a srážek významně ubylo. Hladina spodních vod klesla o několik metrů, vysychaly studny a prameny. O tom, že to byla změna citelná, svědčí skutečnost, že právě v té době vznikly i některé velké světové pouště – Sahara, Karakum nebo Kyzylkum. Devastující dopady pocítilo i obyvatelstvo starověké Evropy. Bylo stále obtížnější obstarat dostatek potravy pro početné a rozrůstající se obyvatelstvo. Výnosy v zemědělství postupně a nezadržitelně klesaly, nastala sucha, neúrody a hladomor. Nejvíce tím byly postiženy velké aglomerace na východoevropských nížinách, v nichž na malém prostoru žilo i několik desítek tisíc lidí. Černozem, která rychleji a snáz vysychá, nestačila tak velké množství obyvatel uživit. Nezbylo, než se přesunout do vyšších poloh. Ale i střed Evropy postihly pohromy v podobě rozsáhlých lesních požárů. 
A tak se kmeny evropských civilizací postupně začaly vydávat na cestu za lepšími životními podmínkami. Tato velká stěhování nebyla jednorázová, ale probíhala v několika různě silných vlnách po další dva tisíce let. Střední a východní Evropa tak byla jednou velkou živoucí křižovatkou na cestách kmenů, kmenových uskupení i jednotlivých skupin. Díky tomuto permanentnímu prolínání tu zůstalo stále živé povědomí o společném jazyce a uchovaly se i základní společné prvky mytologie. Vyznat se však ve všech těchto vlnách, usadit je v čase i prostoru a upřesnit jejich složení je jednak nad mé schopnosti, ale také nad možnosti tohoto webu, a tak zde zmíním alespoň ty nejvýraznější události, o kterých bychom měli jako současní Evropané, kteří nechtějí být dále balamuceni deformujícím vzděláním, rámcově vědět.

4. - 2. tisíciletí tedy bylo pro Evropu dobou velkých etnických přesunů vynucených změnou klimatu. Byly však zároveň podpořeny domestikací koně, který jak osedlaný, tak i v zápřahu dovolil přesuny na velké vzdálenosti. A hlavně je to doba obrovského rozvoje metalurgie. Kavkaz se stal jednak místem, kudy procházely mnohé migrační vlny, ale zároveň také centrem metalurgie pro námi sledovanou oblast. Ale nejen tam vznikaly špičkové bronzové a později i železné výrobky: nejvyhledávanější zbraně té doby vznikaly také například na Slovensku.
K největším „migrantům“ patřili rozhodně nositelé kultury nálevkovitých pohárů, ale také kultury lineární keramiky, vypichované keramiky, kultury kulových amfor, lengyelské kultury a dalších, tedy souhrnně představitelé civilizace kruhových staveb – rondelů, která, jak už víme, obývala území střední Evropy (tedy zhruba dnešní oblast východního Německa, Polska, České republiky, západní části Slovenska a části Rakouska).

ukázky keramiky kultury nálevkovitých pohárů
ukázky keramiky kultury kulovitých amfor, zdroj

Ve východní Evropě se nejprve promísili s nositeli obrovské tripolské kultury – Venety. Co o nich víme? Slovanští Veneti (Venedi / Váni,...) zde tvořili vedle dalších příbuzných kmenů a kmenových uskupení nejpočetnější osídlení s vlastním společným jazykem. Tripolská kultura však nevydržela nápor kmenů směřujících přes její území v několika migračních vlnách na východ i na západ a začal její postupný rozpad. Obyvatelstvo bylo navíc velmi silně zasaženo klimatickými změnami, jež způsobily, že jejich velká mnohatisícová agrární města nenacházela ve svém okolí dostatek potravy, a k migrujícím vlnám se přidalo: někteří s Árijci a Suovany na východ, další hledali vyšší zeměpisné polohy bez černozemě, kde bylo snazší vypěstovat plodiny, se vydali na západ, do střední Evropy a dále. Na území dnešního Polska se objevili Váni (jiný název Venetů) okolo roku 3 250 př. n. l. Odtud pak postupovali dále na západ, kde se na Jutském poloostrově (dnešní Dánsko) vojensky střetli s tamním germánským kmenem Ásů. Záznam o této bitvě v takzvané Písni vědmy je vůbec první psanou zmínkou o slovanských kmenech, která se nám dochovala. Válka skončila smírem a následným splynutím Vanů s Ásy. Zůstaly však po nich zmínky v germánských legendách a některé názvy (Vandali, Vandili, Vangiové). A samozřejmě nějaké ty geny. Zde však archeologické nálezy po východoevropských Venetech nekončí. Část jich spolu s Árijci pokračovala dál – nejen do střední, ale i severní Evropy (Normandie, Bretaň, Skandinávie, Britské ostrovy), kam přinesli své znalosti zemědělství a chovu dobytka.

Druhý proud Venetů s Árijci a také s příbuzným slovanským kmenem Suovanů se vydal východním směrem. Prošel územím dnešního Íránu, kde významně ovlivnil zdejší dění, a v průběhu dalších staletí - v době blížícího se zániku harappské kultury - postupně dorazil až do Indie. Zde se setkali jen s primitivními Dásuy, pro které se patrně stali oněmi „bílými bohy, co k nim přišli přes severní hory“, jak o tom vyprávějí staré legendy. Kmeny z Evropy tehdy obsadily úrodné kraje kolem hlavních řek a v poměrně krátké době ovládly téměř celé území. V období 1900 – 1700 př. n. l. zanikla s konečnou platností původní indická protocivilizace a formovala se nová, v níž vedoucí postavení zaujali Árijci a spolu s nimi i slovanští Veneti a Suovani. Přesun moci pravděpodobně proběhl nenásilnou formou; archeologové nenašli žádné známky bojů z té doby. Tyto kmeny se pak v průběhu staletí prokřížily s induským osídlením a postupně se v něm rozplynuly.
O této dějinné epizodě bychom se možná ani nedozvěděli, kdyby nebyla obsáhle zachycena v indických Védách a dalších starých textech. Anebo jinak: my jsme se o nich dozvěděli, ale v podivně pokřivené, zfalšované podobě. Podle oficiální historie se totiž v tomto případě hovoří o příchodu jakýchsi „Indoevropanů“ do Evropy. Jenže ono to bylo obráceně:

Teorie o árijské rase Germánů jsou pomýlené, zavádějící a nesprávné, byly založeny na mylných předpokladech o příchodu Árijců z Indie do Evropy bez opory v poznatcích. Žádní Árijci z Indie do Evropy nepřišli (ani Indoevropané!), ale Árijci s Venety a Suovany přišli z Evropy do Indie, jak o tom podávají svědectví Védy. (V. Timura, Dávnoveká Európa)

Původními obyvateli většiny území Evropy byli Slovani. Tím, že však byl zaveden pojem "Indoevropané", mohli zůstat nezmíněni a jejich významný podíl na formování evropského kontinentu tak byl zamlčen. Tolik k nelogickému a matoucímu termínu „Indoevropané" / indoevropský“.

Ale samozřejmě tu ve vzduchu visí otázka: A kdo byli ti Árijci
Nic zásadního vám na ni bohužel neodpovím. Po celém území, od Britských ostrovů až po východní Asii, po nich zůstaly nepřehlédnutelné stopy. Ale jejich původ, jejich další osud a dosah jejich vlivu na formování Eurasie zůstávají prozatím otevřené. Pátrání po domově árijských národů trvá už více než dvě století. Jejich kolébka byla hledána v Himálajích a v Indii, na Středním východě a ve střední Asii, v Evropě a na Kavkaze, v Arktidě i v Tibetu. Nejvíce příznivců má verze oblasti v pásmu mezi Karpatami a Volhou. Ale nechybí ani staronoví zastánci romantické verze, která vidí přicházet předky Árijců podél východního okraje Uralu odkudsi ze severu, bezpochyby ze směru potápějící se Hyperborey. Podle této verze je po zániku domoviny přivedla mnohatisíciletá pouť do centra Sibiře, do oblasti mezi řekami Irtyš a Ob, kde se pak mísili s místním obyvatelstvem kavkazského europoidního typu a odtud se pak šířili na všechny strany. 
Pokud se na věc podíváme střízlivějším pohledem, můžeme konstatovat, že Árijci skutečně byli velmi dobře obeznámeni s jevy vyskytujícími se ve vysokých zeměpisných šířkách - sníh, mrazivé zimy, polární den a polární noc - které by jako kmeny pocházející z Indie a Íránu, jak se oficiálně předpokládá, pravděpodobně znát neměli. Jsou tu však i jiné zajímavé okolnosti. Nápadné podobnosti v oblasti jazyka a kultury svědčí o ugrofinském vlivu. A podle téže lingvistické verze měli Árijci žít v lesostepním prostoru v blízkosti pohoří. Ve stepích a lesostepích Zauralska archeologové v posledních desetiletích skutečně odhalili velkou historickou komunitu, kterou nazvali andronovská kultura, a celkem oprávněně se domnívají, že ji měli tvořit právě předkové Árijců. Jednak patřili k téže europoidní rase a typický pro ně byl chov koní, který tu probíhal dříve a v rozvinutější podobě, než jak tomu bylo ve východní Evropě. Charakteristický pro ně byl i kult koně, který známe i u pozdějších Árijců. A i tyto kmeny udržovaly živé vazby s obyvateli sibiřské tajgy, v nichž různí badatelé vidí právě předchůdce Ugrů.
Kombinace všech těchto, ale i řady dalších skutečností naznačuje, že rodina árijských národů ležela ve středoasijských stepích a v Zauralsku.
A ještě malý dodatek: podle ruských archeologů z andronovské kultury pocházeli Skýtové, kteří v pozdějších dobách jako divocí nomádi vpadli na území východní Evropy, kde tehdy slovanské obyvatelstvo žilo již po dlouhá tisíciletí usedlým způsobem života. I tyto kmeny se pak na dlouhou dobu staly významnou součástí dějů Evropy.

Další migrační vlny východoevropských slovanských kmenů Venetů spolu s kmeny Pelasgů, Minojců a Helénů směřovaly také na Balkán a v průběhu staletí se pak postupně objevili v Řecku, západní Anatolii, na egejských ostrovech a na Krétě. Minojcipozdější zakladatelé Minojské civilizace na Krétě (více o nich zde), sídlili do té doby pravděpodobně na území vinčanské kultury. Na Krétu patrně donesli vinčanské písmo a poznatky o využívání domestikovaných koní. Koně v té době nebyli známi ani v Mezopotámii. Použití koňského zápřahu do těchto oblastí přinesli i Pelasgové - další slovanský kmen. Ti přišli původně na území Slovenska už s první vlnou stěhování, tedy ještě dříve jak Vani, a teprve pak směřovali na jih; po 3. vlně stěhování se ocitli i na Apeninském poloostrově (Venecia).
Stopy po slovanském osídlení italského území se však jeví daleko starší. Po rozluštění několika nápisů na dochovaných artefaktech z období tzv. villanovské kultury rozšířené po většině dnešního italského území a existující zde už pět tisíc let před vpádem Etrusků, muselo být konstatováno, že původní neolitické obyvatelstvo Itálie bylo praslovanské. Ostatně to nepřímo potvrdila téměř kuriózní situace, kdy při sčítání lidu v roce 1900 bylo s překvapením zjištěno, že v Molisanských horách žije v osadách a na samotách asi půl druhého milionu lidí mluvících velmi archaickou praslovanštinou, kterou si uchovali po několik tisíciletí. Dvacáté století však nepřežila: jak uvádí A. Horák ve své knize O Slovanech úplně jinak:

...učitelé měli nařízeno, aby slovanštinu tamních Slovanů beze zbytku vymýtili. Za každé slovanské slovo propichovali prý dětem ve škole jazyk špendlíkem a i jinak je mučili a trestali. Rovněž s dospělými slovansky mluvícími na úřadech nebylo vůbec jednáno. Tímto terorem se dosáhlo toho, že v molisanské oblasti stará slovanština vymizela. Pouze nejstarší obyvatelé ojediněle mluví doma slovansky, ale před úřady rovněž italsky. Až tito vymřou, bude konec původního jazyka celé Itálie, zůstávají z něj jen odvozeniny v latině a značnější část v lidové italštině. Je to jazyk velmi houževnatý a bylo zapotřebí obrovského úsilí a násilí, aby byl vymýcen...

A v souvislosti s historií slovanského osídlení Itálie nesmíme zapomenout ani na dění v sousedním Řecku, kam kmeny Helénů, dorazily kolem roku 2000 př. n. l. a ovlivnily utváření pozdější řecké kultury. V době, kdy sem přišli, uctívali stejná božstva jako Árijci. Příbuznost těchto kmenů je tedy nesporná.
Shrneme-li to, pak slovanské migrační skupiny z východní Evropy směřující na jih přišly do středomořsko-egejské oblasti ve třech vlnách: první v období 3 800 - 3 600 př. n. l. zahrnuje příchod Pelasgů, ve druhé v letech 2 800 - 2 600 př. n. l. přišli Minojci a ve třetí (2 000 - 1900 př. n. l.) dorazili Veneti a Heléni.

Stejně tak se mnohé migrující východoevropské stepní kmeny postupně usazovaly i na Balkáně, na územích původní podunajské civilizace: byli to Pelasgové, Váni, Veneti, ale také Heléni a později i Skýti, kteří jak ve smyslu kulturně-jazykovém, tak i antropologickém byli slovanskému obyvatelstvu příbuzní. Jiná část východních slovanských kmenů pak směřovala přes Balkán až do Anatolie nebo egejské oblasti.
Významnou stopu v dějinách mimo území Evropy zanechaly i další protoslovanské kmeny. Spolu s Árijci se během jedné z vln stěhování vydali směrem na jihovýchod a pak na jih například Chetiti (původně Nésiti), kmen pocházející z území na sever od Kavkazu, kde se hovořilo jazykem příbuzným jazykům, jimiž se ve 3. tisíciletí př. n. l. hovořilo v celé střední a východní Evropě. V Bibli se chybně uvádí, že Chetité byli jedním z palestinských kmenů. Ale my dnes už víme, že to byli Protoslované. Jak? Začalo to objevením královského archívu faraona Achnatona. Zde byl nalezen také text psaný mezopotámským jazykem Akkaďanů - blahopřání chetitského krále Šupiluliumaše faraonu Achnatonovi k jeho nástupu na trůn. S tímto dopisem však viditelně souvisely ještě dva další texty psané v neznámém jazyce. Ten se dočkal rozluštění o něco později, když byl v bývalém hlavním městě Chetitské říše Chattušaši objeven obsáhlý archív chetitských králů. Nacházelo se v něm několik tisíc textů na hliněných tabulkách, sice popsaných tehdy už známým klínovým písmem, ale v neznámém jazyce. Neznámým však tentokrát zůstal jen do okamžiku, než se jím začal zabývat významný český orientalista Bedřich Hrozný. Tak byla objevena chetitština a vás určitě nepřekvapí, že ač se jí mluvilo na území dnešního Turecka a Sýrie, chtě-nechtě musela být zařazena do rodiny tzv. „indoevropských“ jazyků s blízkou návazností na jazyky slovanské.


rekonstrukce chetitského hlavního města Chattušaš, zdroj

Na starověkém Blízkém východě se vedle Chetitů proslavili i Mitanci. Okolo poloviny 2. tisíciletí vytvořili na území dnešní severní Sýrie rozsáhlou říši Mitani, která byla v úzkém kontaktu, i když ne vždy ve smyslu přátelského sousedství, s Chetity v Anatolii a také s Egypťany. Mitanci prosluli výcvikem koní a výrobou válečných vozů; jeden vyrobený podle jejich vzoru byl nalezen i v takzvané Tutanchamonově hrobce.

Jistě se ptáte, jak to tehdy vypadalo u nás, na územích České a Slovenské republiky. Uveďme si alespoň jednu reprezentativní ukázku. 
V polovině 2. tisíciletí se v oblasti středního Dunaje objevil nový středoevropský fenomén – čakanská kultura. Archeologové v těchto místech odkryli nákladné mohylové hroby patřící zřejmě vládnoucím představitelům. Tyto hroby obsahující velké množství bronzových šperků i kovových zbraní představují jednu z nejvýznamnějších památek pravěku ve střední Evropě vůbec. 


K nejznámějším patří hrob „Paní z Dědinky“, jíž odeslali na onen svět vybavenou velkým množstvím šperků a ve slavnostním dívčím kroji odpovídajícím postavení dcery náčelníka. Odborníci ji zařadili mezi jedenáct nejznámějších žen starověku, hned vedle manželky faraona Ramsese II., chetitské královny Peduhupy, čínské princezny Fu Hao nebo biblické Debory. 
Studenti střední umělecké školy Hodruša-Hamre vytvořili v rámci středoškolské odborné činnosti na základě drobných zlomků nalezených v hrobě přesné repliky jak šperků této pohřbené dívky, tak i pancíře bojovníka v dalším hrobě.



repliky pohřební výbavy "Paní z Dědinky"




U čakanské kultury ještě zůstaneme. Její elita se totiž spolu s dalším slovanským kmenem Dórů postavila do čela jedné z výbojných migračních vln směřujících na jih. Dostali se na Peloponézský poloostrov, kde se k nim přidali Trákové a Etruskové. Společně dopluli až na Kypr a odtud do Anatolie, kde toto militantní sdružení v roce 1190 př. n. l. zničilo Tróju, Chetitskou říši a několik pobřežních měst. Pronikli až do Egypta, tam však byli nakonec poraženi Ramessem III. Po porážce se toto sdružení rozpadlo: Etruskové odešli na Apeninský poloostrov, kde si podmanili místní slovanské Italiky, díky jejichž šikovnosti a také díky umělcům z Balkánu, které si Etruskové drželi jako otroky, později nezaslouženě vstoupili do dějin jako obdivovaný kulturní fenomén. Zbytky kmenů, které do Afriky dorazily ze střední Evropy, se pak usadily na Blízkém východě, kde založily několik měst. Většina v průběhu dalších století zanikla, ale například Gaza stojí dodnes. Historici této etapě dějin eufemisticky říkají "pohyb mořských národů", protože podle jejich skálopevného přesvědčení před 5. stoletím n. l., kdy se na scéně oficiálně Slovani směli objevit, jejich jméno nesmí padnout. 
K této době se však váže ještě jeden termín - "temné období". Je to doba zhruba mezi 12. - 9. stoletím př. n. l., z níž se nám dochovalo až podezřele málo zpráv. Ve Středomoří došlo k obrovské vlně násilí a válek, kdy zanikla Mykénská civilizace i říše Chetitů a města podél pobřeží od Tróje až po Gazu byla zničena, ale také k prudkému poklesu počtu obyvatel. Podle výpočtů z ledovcových sond v Grónsku byly v tomto období zaznamenány výrazné výkyvy klimatu minimálně na severní polokouli. Je tedy otázkou, zda na vině nebyli jen historiky obviňovaní Dórové, ale také neznámá přírodní katastrofa, která prudce zhoršila životní podmínky, o níž se nám však nedochovaly zprávy.
Ale vraťme se ještě k faraonovi Ramsessovi III. Na pylonu jeho posmrtného chrámu v Thébách jsou jmenovitě uvedeny všechny nepřátelské kmeny, které v oné památné bitvě porazil. Kromě jiných tam nalezneme takzvané Pelištejce, tedy nám známé Pelasgy, které budete znát také jako biblické Filištíny, v jejichž řadách bojoval i obr Goliáš. Stali se sousedy a vládci, ale zároveň i věčnými soupeři Izraelitů, a pokud vám název Palestina připadá ve spojení s Pelasgy povědomý, pak se nemýlíte.
Pelasgové znali výrobu železa a vyráběli kvalitní zbraně. Tento kmen pravděpodobně pocházel z jihozápadního Slovenska, na jehož území byl také nalezen nejstarší železný předmět v Evropě; byl vyroben okolo roku 1465 př. n. l. Takže tvrzení, že znalost práce se železem přinesli do Evropy až v době halštatské - tedy o tisíc let později - Keltové, je jen další účelovou mystifikací.

Bohužel pangermánská teorie evropských dějin v bezhraničním úsilí odstranit Slovany z podílu na vývoji Evropy a na evropských dějinách neberou do úvahy žádné z těchto do očí bijících a nezpochybnitelných poznatků a vznik železné doby v Halštatě spojují s keltským etnikem. Přestože je známé, že Kelti se dali do pohybu a překročili Rýn na východ až okolo roku 450 před naším letopočtem, zatímco začátek halštatské kultury je minimálně v 7. století př. n. l., přičemž železné meče z Halštatu mají datování 950 př. n. l. a na území Slovenska se železo vyrábělo od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Začátek železné doby západní teoretici posunuli, protože Kelty nemohli dostat do střední Evropy dříve a nechtěli přiznat, že železo do Evropy přinesli Slované. I na takovýchto hloupostech a protimluvech stojí pangermánská teorie evropských dějin. (V. Timura, Odklínanie histórie)

A tak bychom mohli ve snášení dokladů o slovanské aktivní dějinotvorné přítomnosti v pravěké Evropě pokračovat dál a dál. Ve 3. tisíciletí tu tedy již byla plně zformovaná větev slovanská a na západ od Rýna keltská. O germánských kmenech sídlících na území dnešního severního Německa, Dánska a ve Skandinávii se ještě jako o civilizaci nedá hovořit. Dosud nepřešli na produktivní hospodářství a živili se jen jako lovci a sběrači. Znalost zemědělství přinesli na Jutský poloostrov až Árijci ve 4. tisíciletí a po nich Vani. Germáni tehdy ještě neznali ani kov, metalurgie byla v tu dobu na severních územích Evropy zcela neznámá. Archeologové navíc zatím na těchto územích našli jen málo stop po osídlení z té doby. Je tedy zřejmé, že ani početností obyvatel nemohli obsadit tak rozsáhlá území, která jim pozdější historici přisuzovali a dosud přisuzují.
Takže můžeme shrnout:

Slovanské kmeny se objevily už ve 3. tisíciletí př. n. l. pod názvy: Veneti, Sovani, Luvijci, Palajci, Nésiti (Chetiti), Mitanci, Pelasgové, Mínojci a další. Což je daleko časnější vstup na scénu evropských dějin než Germánů nebo Keltů. Názvy Germáni, Kelti a Slované se však zformovaly až později, když začali vystupovat jako velká nadkmenová společenství, třebaže členěná na množství kmenů a seskupení, zato však jako příbuzná společenství a dějinotvorné subjekty. (V. Timura)

Počátek existence slovanského etnika na evropském území tedy představují především dva nejvýznamnější kmeny – středoevropští "stavitelé rondelů" a východoevropští Veneti a spolu s nimi bezpočet dalších větších i menších kmenů a kmenových svazů. Ve vrcholné fázi je pak spojovala kultura šňůrové keramiky, kterou archeologové nacházejí nejen po celé Evropě včetně západní, ale také až u indické Gangy a která se nakonec stala integračním prvkem obyvatelstva mezi Donem, Volhou a Kavkazskem na východě a Rýnem na západě, Baltským mořem na severu (kromě Šlesvicka-Holštýnska a dolního toku Rýna) a Balkánem na jihu. Tento lid se zde v obrovském množství kontinuálně vyvíjel v bezpočtu generací po řadu tisíciletí.
A jak nám tento vývoj popisuje současná oficiální historie? Poněkud nelogicky a zmateně:

Doterajšie úvahy o vývoji v prehistorickej Európe sú postavené na rozmanitých domnienkach, nepodložených hypotézach a špekulatívnych teóriách, ktoré nemajú oporu v poznatkovom materiáli. Na území Európy sa predpokladá najprv akési „indiferentné obyvateľstvo“ (a to aj v prípade veľkej východoeurópskej tripoľskej civilizácie rozvíjajúcej sa od 4750 rokov do 2. tisícročia pred n. l.), po ktorých „odkiaľsi“ v 3. tisícročí prišli „indoeurópania“ a osídlili Európu, od ktorých vývoj viedol k Európanom – k dnešným európskym národom. Ako keby sa „indoeurópske“ kmene mali sformovať len v 3. tisícročí, nevedno kde a z akých predkov, bez minulosti a kontinuálneho vývoja z generácie na generáciu z dávnej minulosti a nejakým zázrakom sa tu zrazu objavili – spadli z neba. Čo sa stalo s pôvodným „indiferentným“ osídlením, vyvíjajúcim sa kontinuálne z generácie na generáciu z dávnej minulosti zo severokaukazskej europidnej čeľade, nehovoria, alebo vedú o tom len rozporuplné a nepodložené úvahy. 
Lenže početnosť Slovanov je natoľko ohromujúca pri ich „objavení sa“ na európskej historickej scéne, že poprieť ich existenciu nebolo celkom možné. A tak sa začalo špekulovať o ich začiatku oddelením z niektorého iného etnika (samozrejme predovšetkým z germánskeho), z ktorého sa mali vyčleniť iba nedávno. Úvahy tohto typu sa nezaoberali otázkou, kto na území Slovanov žil predtým, aké to bolo obyvateľstvo, ani kde sa podelo osídlenie (doložené archeologicky), ktoré tu bolo pred príchodom tzv. „indoeurópanov“. O nejakom kontinuálnom vývoji osídlenia z generácie na generáciu, teda o prirodzenom vývoji, ako keby nechceli nič vedieť. (V. Timura, Dávnoveká Európa)

Takže než v příští části přejdeme ke známějším dějům kolem přelomu letopočtu, můžeme na základě toho, co zde už bylo řečeno, konstatovat, že:
Slované tvořili obrovské, na svou dobu vyspělé civilizační společenství a byli prokazatelně domorodým obyvatelstvem na většině území Evropy. A to již před minimálně 7 tisíci lety!
Nezapomeňte to říct svým školou povinným potomkům!!


zdroje:
V. Timura: Dávnoveká Európa, Odklínanie histórie
A. Horák: O Slovanech úplně jinak
http://www.ozzsv.sk/domain/ozzsv/files/sv-4-2012.pdf
https://books.google.cz/books?id=p6Z9YpJNF_sC&printsec=frontcover&dq=Dějiny+Afghánistánu&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwifuuye6ITgAhXIyqQKHYfuC5EQ6AEIKTAA#v=onepage&q=D%C4%9Bjiny%20Afgh%C3%A1nist%C3%A1nu&f=false
https://militaryarms.ru/teorii-mify-i-legendy/arijcy/#h2_1
https://www.portal-slovo.ru/history/41930.php



20 komentářů:

  1. "termín - "temné období". Je to doba zhruba mezi 12. - 9. stoletím př. n. l., z níž se nám dochovalo až podezřele málo zpráv. Ve Středomoří došlo k obrovské vlně násilí a válek, kdy zanikla Mykénská civilizace i říše Chetitů a města podél pobřeží od Tróje až po Gazu byla zničena, ale také k prudkému poklesu počtu obyvatel." - "neznámá přírodní katastrofa, která prudce zhoršila životní podmínky, o níž se nám však nedochovaly zprávy. "

    Ale to je jasne prece, nekdy okolo 1500 pr.n.l. explodovala Théra (dnesni Santorini) ,a to takovou silou, ze Mykenskou civilizaci na Krete to zlikvidovalo uplne,ostatni narody ve Stredomori znatelne ovlivnilo . 7 morovych ran v Egypte bylo zapricineno prave vybuchem teto sopky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marťasi,
      (asi jsi měl v souvislosti s Krétou na mysli Mínojskou nikoli Mykénskou civilizaci) Poslední údaje, které jsem měla možnost vidět, výbuch Théry posouvají až někam do let kolem 1680 př. n. l., takže to by časově nesedělo. A nesedí to ani na pád asteroidu Phaeton v roce 1495, o kterém píše zas Ivo Wiesner. Takže nevím :-)

      Vymazat
    2. Kurña, no jo mas pravdu VlaBi , to sem popleta. Minojska kultura s uctivanim byka jsem mel na mysli.

      Jinak, jiste datum treba nesedi,ale umis si predstavit, jak dlouho se museli vzpamatovavat po takove katastrofe ? Vybuch zdecimoval cele okoli a ti co prezili, tezko mohli znovu obnovit svou kulturu. Umim si dobre predstavit, ze po takovem vybuchu mohla nastat na par set let jakasi doba temna pro okoli do nekolik set kilometru od centra vybuchu. Ta vlna nasili a valek bylo jen dovrseni cele tragedie.

      Vymazat
  2. jak je ta fotka paní v obleku... mohly by takovýto hábit nosit dejme tomu Libuše? Teta, Kazi a spol?
    www.libenanovakova.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Keď vídám predmety z dávnych kultúr, niečo vo mne zarezonuje. Akoby som to spoznala...Šperk, tvar nádoby, kov, farba, znak, odev, účes a v tom spojení sa mi trošinku odkrýva, že som v tom období bola "u toho". A tiež vidím ako stará duša som :-))
    BED - stará duša, nj

    OdpovědětVymazat
  4. Slované je až novodobý ..název, možná kdysi proto árijové a z nich postupně ...vzniklo něco , co dnes nazýváme Slované

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonyme,
      v textu přece stojí: "Názvy Germáni, Kelti a Slované se však zformovaly až později, když začali vystupovat jako velká nadkmenová společenství..." :-)

      A co se týče Árijů, ti tu v době formování starověkých evropských civilizací byli (pravděpodobně jako nositelé kultury nálevkovitých pohárů) souběžně s ostatními slovanskými kmeny, nikoli však před nimi. Jejich dávní předkové vyšli z Kavkazu stejně jako předkové slovanských kmenů, ale na rozdíl od nich se vydali na východ, kde prodělali vývoj dlouhý řadu tisíciletí v odlišných podmínkách. Takže původ je tu stejný, ale tvarovalo je jiné prostředí.

      Vymazat
    2. K teme Arijov a dnes popularnej Indo-arijskej migracnej teorii davam do pozornosti vedecku odbornu knihu The Quest For The Origins Of Vedic Culture The Indo Aryan Migration od Edwina Bryanta a Larie Patton. Na odkaze cela : https://archive.org/details/EdwinBryantTheQuestForTheOriginsOfVedicCultureTheIndoAryanMigrationDebate2004
      Autori v knihe ponukaju alternativne interpetacie povodu Arijov a dokazuju, ze sucasna teoria je nepresvedciva aj ked ma silnu podporu hlavne vo vedeckych kruhoch mimo Indiu (zapadny svet). Spochybnuje teoriu a jej tezu, ze indicka civilizacia bola spolocnym produktom invazie indoeuropskeho ludu "Indo-Arijcov" a povodnych neindoeuropskych narodov. Cielom autorov je otvorit diskusiu. Zaroven hladaju korene a proces vzniku tejto tezy. V knihe predstavili aj zapadu takmer nezname nazory indickych ucencov. Indicki ucenci odmietaju tuto europsku konstrukciu historie vlastnej krajiny. Hlavnym dovodom neznalosti je ignoracia zapadnych vedcov, ktora trva od zaciatku 20.storocia. Zapadni ucenci venuju z ich pohladu alternativnym argumentom indickych ucencov len malu alebo ziadnu pozornost. Kniha ponuka aj kriticku analyzu historiografie a kolonialnej agendy, ktora stala za vznikom tejto teorie. Znacny priestor je venovany aj zaverom indickych ucencov a historikov a jazykovedcov, ktory polemizuju so zapadnou teoriou povodu Arijov a predstavuju argumenty podporujuce rekonstrukciu nabozenskej a kulturnej historie vlastnej krajiny, teda Indie.

      Vymazat
  5. Zdravím Vás,

    zná někdo nějaké podrobnosti o tzv. ugrofinském vlivu zmiňovaném v článku?

    A vůbec jak vznikla finština? (Potažmo pobaltské jazyky?) Finové tím nemluví, písemné památky to taky moc nemá.
    A pokud se podívám na mapu, tak to jazykově odděluje Rusko od Švédska, kde na spojnici je Petrohrad… a všichni víme jak to Petrohradem bylo.

    O maďarštině si iluze nedělám, o té toho bylo v češtině napsáno dost.
    Historie rumunštiny (moldavštiny) je určitě také velice zajímavá.
    A rumunský a maďarský klín, který je včleněn mezi slovanské jazyky viz wikipedia je více než výmluvný.
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovanské_jazyky#/media/File:Slavaj_lingvoj_mapo_cs.svg

    Jen lehký výňatek z Wikipedia na téma Rumunština

    Počátky vědomé romanizace jazyka nacházíme koncem 18. století v díle sedmihradských řeckokatolických (uniátských) kněží, zvlášť Jana Samuela Kleina (též Clain, romanizováno na Ioan Micu). V Sedmihradsku byla církevní unie z 16. století, to jest podřízení pravoslavné církve pod římskou jurisdikci, poměrně úspěšná (asi pět procent rumunských věřících bylo a je „uniáty“). Propagace „latinského původu“ byla v zájmu rumunské uniátské elity, poskytovala totiž možnost zatlačovat řeckou, respektive slovanskou ortodoxii a stavět se jako „rovnocenná“ čelem ke katolickým Maďarům. I co se týče právního postavení „Valachů“ v habsburské říši, byla církevní unie i „znovunalezené románství“ výhodou. V gramatice sepsané Janem Kleinem-Micu i v jeho slovnících jsou místo slov, odvozených z jazyků slovanských, maďarštiny a turečtiny, novotvary (neologismy), tvořené na základě latiny. Latinská abeceda, která se rovněž začala používat v Sedmihradsku (Transylvánii), se po roce 1815 prosadila i v Moldavsku a Valašsku, kde do konce 19. století úplně vytlačila dosud používanou cyrilici. Od poloviny 19. století byla rumunština (valaština, moldavština) natolik očištěna podle francouzského a italského vzoru, že lze téměř hovořit o novém konstruování jazyka. To, co v dnešní rumunštině zní tak zřetelně „latinsky“, není tedy antickým dědictvím, nýbrž novou konstrukcí, vzniklou v 19. století. V Rumunsku i v Moldavsku dlouho přetrvával fenomén dvou národních jazyků, umělého spisovného a literárního jazyka a tradičního lidového jazyka. Na rozdíl od jiných zemí, kupříkladu Řecka, zde se však literární jazyk prosadil jako jazyk státní.

    Předpokládám laicky, že to vše bylo podle podobného scénáře.

    Díky

    Jiří

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On je asi dost problém vždy pobrat, co je, co bylo, co bude. Čechy byly provýchodní, teď jsou prozápadní, i když tu stále vše určují bolševici, pardon businessmani. Možná za chvilku budou Čechy projižní bubákov, ale se stále stejnými sověty. Stejné to podle mne je s keltským, románským, germánským, ruským, pruským, český, rakouský.... každý používá význam, který se mu zrovna hodí, i když může znamenat úplný opak toho, čím ho v dané době Někdo Nějak definoval.
      Dnes nám tvrdí, že románská kultura(vlastně tehdy skoroceloevropská) byla v podstatě definována latinou nebo ŘEČtinou, fakt někdo mohl definovat evropskou kulturu s tak mizernou slovní zásobou? Mno, a od velikosti slovní zásoby daného vymyšleného a přiděleného "jazyka", tedy ŘEČi, se asi bude odvíjet i doba a rozšíření, myslím. Pravda, sice dnes píšeme ŘEČskou latinkou nebo ŘEČskou azbukou, ale výslovnost a význam mnoha SLOV je prý podobný od Madridu až po Tokio. Tak si to přeberte:-)
      https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2016/01/jakym-jazykem-se-mluvilo-v-zapadni.html
      nenimito

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebylo by fér také uvést, že sice nabízíte knihu za 49,- ale s poštovných 150,- ??!! (teda aspoň před rokem tomu tak bylo. Možná že teď už to bude více).
      Knihu jsem v pohodě sehnala jinde.

      Vymazat
    2. Po rozvaze jsem se rozhodl nabídku anonyma smazat, jelikož bez jediného slova vyjádření se k článku, se z mého úhlu pohledu jednalo o komerční reklamu a to tu na blogu nechceme.

      Vymazat
    3. Pokud anonym přece jenom neměl v úmyslu využít náš blog k výdělečné činnosti a především proto, že zmiňovaná knížka má své kvality, může nás kontaktovat prostřednictvím mailu (vpravo v panelu). Rádi tuto nabídku zařadíme mezi další, jako má třeba Matěj se svým Templářem apod.

      PS: Alexandrie, posílala jsi v poslední době nějaký balík poštou? https://www.ceskaposta.cz/documents/10180/282441/kompletni_cenik.pdf/528acb00-cbab-450e-8a94-90add1cf405b

      Vymazat
    4. V poslední době ne. A právě proto, že vím o změnách od 1.3., jsem psala, že teď už asi více. Nastudované to nemám, ale myslím jedna kniha jde poslat jako doporučená zásilka kolem 60,-Kč. Další možnost je balík do balíkovny za asi 50,-Kč až 5kg balík (str. 16 ve Tvém odkazu). A jedna finta lidí, protože něco tak "chytrého" jako je česká pošta je možné vidět už snad jen na kolejích.
      https://tn.nova.cz/clanek/jak-usetrit-s-ceskou-postou-maly-balik-zabalit-do-vetsiho.html

      Vymazat
    5. Jinak dotyčný pán ty knihy nabízí i jinde.

      Vymazat
    6. Alexandrie,
      můžeš osvětlit, co ti tedy konkrétně vadí? Co stálo za napsáním třech komentářů? Nějak mi uniká pointa.

      Vymazat
    7. Dotyčný pán naláká zákazníky na velmi nízkou cenu knihy, kterou pak kompenzuje o 100% dražším poštovným. Které ani nemá slušnost uvést hned. Tak aby věděli i ostatní/nenechali se napálit. I s tím, že nikde je těžko k sehnání, což není pravda. To je celé.

      A napsala jsem jeden komentář. Dvěma jsem reagovala na Tvou otázku a už zase mizím.

      Vymazat
  7. K přečtení - stojí to za to a souzní to se zde uváděnými informacemi o historii Slovanů http://qwertzuiop.wbl.sk/O_Slovanech_uplne_jinak.pdf

    OdpovědětVymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.