Z HISTORIE EVROPY 7

- předchozí část -

Na chvíli teď opustíme slovanský svět a podíváme se, jak se věci mají na západ od Rýna.

Keltové

Řekli jsme si, že v průběhu 5. tisíciletí se na západ od Rýna zformovala první nám známá západoevropská civilizace, civilizace dolmenů/megalitů (pozor neplést s rondely), tedy protokeltská větev. V průběhu dalších tisíciletí se její obyvatelstvo početně rozrostlo, postupně se vyprofilovaly jednotlivé kmeny, a ty se kolem roku 450 př. n. l. daly do pohybu hned čtyřmi směry: na území dnešní Itálie, do střední Evropy, do Španělska (kde smíšením s místními obyvateli vytvořili Iberokelty) a na Britské ostrovy. Slovo „Keltové“ tehdy ještě neexistovalo; říkali si Galové a svému domovskému území, jehož centrum se rozkládalo na území dnešní Francie – Galie (Celtika).

Keltské kmeny, které se vydaly na Apeninský poloostrov (Senóni, Bójové, Insuburové, Lingové,...) vytlačily z Pádské nížiny Etrusky a následně se střetli i s Římany. V roce 387 př. n. l. se jim dokonce podařilo vypálit Řím. Situaci však neuměli vojensky využít (Keltům se někdy také říká „lovci lebek“ či „uřezávači hlav“ - a v Římě tehdy místo co by zaútočili na obránce ukryté na Kapitolu, po tři dny se usilovně věnovali sběru trofejí - uřezávali hlavy padlým na ulicích), a tak se byli nuceni stáhnout zpět do severních oblastí Itálie, které osídlili. Památkou na ně jsou města jako Miláno, Turín, Bergamo nebo Bologna, kterou mimochodem založil keltský kmen Bójů.

Mapa Galie kolem roku 58 př. n. l.; Předalpská Galie (severní Itálie), Gallia Narbonensis (jižní Francie) a Gallia Comata, jež sestává z území Akvitánů, Keltů a Belgů - zdroj


Celé století pak trvaly války s Římany. Galové se účastnili i punských válek a v boji proti Římu se ocitli nejprve po boku Pyrha a pak Hanibala. Bojová taktika Keltů byla poněkud zvláštní: na nepřítele se vyřítili s ohlušujícím řevem a bitím do štítů a očekávali, že ten se v hrůze obrátí na útěk. Pokud se tak nestalo, vrátili se, seřadili a vyrazili znovu… Že takováto primitivní taktika se na vycvičené římské legie míjela účinkem, je jasné, a jejich osud na severu Apeninského poloostrova byl zpečetěn; v roce 225 př. n. l. znovu vytáhli na Řím, ale po počátečním úspěchu byli s konečnou platností poraženi. Zbytky keltských osad pak Římané doslova vyhladili; vyvražděni byli Senóni a následné romanizaci postupně podlehli nejen Etruskové, ale i většina keltských Bójů. A tak na začátku 1. století př. n. l. Keltové z Apeninské nížiny prakticky vymizeli. Zbytky nepokořených Bójů se pak vydaly na sever a nějaký čas údajně pobývaly i v české kotlině a při levém břehu Dunaje.

Po konečné porážce keltských kmenů v roce 175 př. n. l. se pozornost Říma obrátila na Pyrenejský poloostrov, kde si podmanil iberokeltské obyvatelstvo (Kelti smíšení s původním obyvatelstvem). Iberokeltové se v průběhu jednoho století několikrát proti římské nadvládě pokusili postavit. Legie však všechna tato povstání udusily v krvi. I tato území obsazená keltskými přistěhovalci padla a Římu přinesl další zářez na pažbě Caesar, když v roce 61 př. n. l. celou oblast s konečnou platností připojil k římskému impériu.

To však Caesarovi nestačilo. Toužil si podmanit i centrum Galie! Ta měla tehdy 4 – 5 milionů obyvatel a žilo tu na šedesát různých keltských kmenů, které se, bohužel, nedokázaly mezi sebou domluvit. A tak Caesar využil osvědčeného „rozděl a panuj“, a když byla v roce 57. př. n. l. situace řádně připravena, vytáhl do boje. Na svém postupu předváděly římské legie nevídanou krutost: po dobytí města Avaricum (dnešní Bourges) například nechal „božský Julius“ vyvraždit všech 40 tisíc jeho obyvatel. Galii tak nejen vojenským uměním, ale i brutalitou prakticky ovládl. Ani to mu však nestačilo. V dalších letech k římskému impériu připojil i Bretaň a Normandii a v r. 54 se vylodil na pobřeží Británie.

Pohár přetekl až o dva roky později, kdy celá Galie pod vedením krále Vercigetorixe povstala. Ten metodou spálené země konečně dostal Caesara na kolena, kterému nastaly těžké problémy, protože nedokázal zajistit své početné armádě zásobování. I tentokrát však nejednotnost a hlavně vojenská nezkušenost Galů způsobila jejich konečný pád a Caesar tak definitivně ovládl celou Galii. Kdoví, kam by ještě vyrazil zabíjet, kdyby ho v roce 44 Brutus a spol. nezastavili…

Takový byl tedy osud Keltů v Galii. Jiné keltské kmeny se už předtím vydaly podél Dunaje do střední Evropy a některé z nich pak pokračovaly i na jihovýchod a do Malé Asie. První kmeny byly bojovné a brzy je předcházela děsivá pověst lovců lebek. Do té doby poklidně žijící domorodé obyvatelstvo před nimi prchalo do lesů. V roce 279 vpadli do Řecka, kde byli poraženi. Jiný keltský kmen – Skorodiskové, se na čas usadil na Balkáně a stáli u založení Bělehradu. Tři další velké kmeny dorazily až do Malé Ázie, kde ve službách krále Bitýnie dva roky kočovali, pálili a vraždili, až je konečně na útěk obrátilo čtrnáct k tomu účelu zvlášť z Indie dopravených slonů. Po této zahanbující porážce jim bylo poskytnuto území v dnešním centrálním Turecku, aby se konečně usadili a přestali do oblasti zanášet chaos. Tak vznikla říše Galatie. Na loupežné výpravy však vyráželi dál. Neúnosnou situaci v kraji nakonec vyřešily římské legie. Samozřejmě svým obvyklým způsobem. Kelti tak kolem roku 183 př. n. l. ztratili svá práva a začala jejich helenizace. Tím ta jejich část, která se kdysi vydala z Galie na jihovýchod, zanikla.

Tragický osud stihl i kmeny Teutonů, Ambrónů a Kimbrů, které se na konci 2. století př. n. l. objevily v Provensálsku, tehdy součásti Římské říše. Když první dva z těchto kmenů stanuly v r. 102 př. n. l. až v římském pohraničí, Římané nelenili a rozdrtili je. Kimbrové se v severní Itálii objevili v roce následujícím, a i jim se to stalo osudným. Římané je obklíčili, a když bylo jasné, že Kimbrové bitvu s Římany nevyhrají, spoutali se muži řetězy a v nemilosrdném slunečním úpalu čekali na smrt. Pokud se snad některý pokusil uprchnout a schovat se za vozovou hradbu, kde čekaly jejich rodiny, ženy jej bez milosti zabily. Pak zabily své děti a nakonec i sebe. Takový byl konec i keltského kmene Kimbrů.

aktualizační poznámka (2020): Podle nejnovějších teorií - vzniklých na základě porovnání demografie, migračních tras, zbraní, taktiky boje, porovnání s genealogckými liniemi ve střední Asii a také starověkých čínských zdrojů - se však v případě Kimbrů pravděpodobně jedná o tzv. "Keltoskýty".

Za těmito bojovnými Kelty postupovaly kmeny, které už neměly dobyvatelské ambice a naopak mírumilovnou cestou se postupně začleňovaly mezi původní obyvatelstvo střední Evropy. Stopy po nich nalezneme na rozsáhlém území střední a východní Evropy a také na Balkáně. V Čechách se první keltské hroby s přepychovým vybavením začaly objevovat na přelomu 4. a 5. století. O něco později, po roce 191, sem patrně z Apeninského poloostrova dorazili po prohrané válce i keltští Bójové. Jejich přítomnost na našem území však není prokázaná a vychází se jen z pravděpodobnosti vyplývající z názvu, který pro Čechy používali antičtí autoři, a také z různých zpráv, kde jsou tyto okolnosti nepřímo zmiňovány. Stejně tak nejsou jasné ani okolnosti jejich odchodu z našeho území. Ale o tom pohovoříme jindy.

Na Moravě se Kelti podle moravských archeologů usazovali ještě dříve, a to už v začátcích keltské expanze v polovině 5. století. O sto let později pak přichází druhá vlna, pro niž je charakteristické pohřbívání v takzvaných „plochých hrobech“. Ty se současně vyskytují i na českém území, což kromě jiného svědčí o tom, že v době už před více než dvěma tisíci lety spolu Čechy a Morava kulturně souvisely.

Kelti po přechodu Rýna ještě neznali železo, ale v převážně mírumilovném soužití s původním obyvatelstvem, které se obzvláště na jihozápadě Slovenska železnou metalurgii úspěšně už tisíc let zabývalo, si tyto znalosti, stejně jako zemědělství, rychle osvojili. Jejich přínosem pak je laténská kultura, která po období halštatu již zcela nese jejich osobní pečeť.

Tolik ve stručnosti ke „Keltům“. A pokud vám snad vrtá hlavou, proč vůbec dnešní historie používá název „Keltové“, když je po celý starověk Evropa znala jako Galy, místo vysvětlení vám k tomu přidám ještě jednoho červíka do hlavy.

Jak stojí uvedeno v úvodu, slovo „Keltové“ není původní označení, ale vzniklo až dodatečně. Kromě dvou malých zmínek u antických historiků se název ve větší míře objevil až v 19. století ve Francii, kde se z něj však rázem stala vysoce módní záležitost. V roce 1805 dokonce Napoleon založil Keltskou akademii, jejíž patronkou byla sama císařovna Josefína. V průběhu dalších dvou století se keltské téma změnilo až na "keltománii" a bylo využíváno i zneužíváno k politickým, mocenským a nacionalistickým cílům. Takže to vlastně byl francouzský císař a jím placení vědci, kdo důkladně do historie ukotvili pojem, který možná měl původně zcela jiný význam. Jaký?

Právě do této souvislosti zapadá malý úryvek z „Dějů říše Velkomoravské...“ F. S. Pluskala-Moravičanského, moravského lékaře, archeologa, přírodovědce, botanika, historika a spisovatele (1811 – 1900), který se starými dějinami slovanských zemí po celý život velmi zevrubně zabýval:

...Veškeré krajiny tyto od jihu, od dardanské Moravy až na sever zvaly se u nejstarších historikův vůbec Celtika (Κελτική, u Řekův), oniž Justin, Polyb, Diodor aj. svědectví vydávají. Celtica zvaly se proto, že od mnoha čeledí, jímž čelední oti vévodili, obývany byly. Kdo byli tito čelední oti neb Celté?

Moderní historici vydávají Celty za národ zvláštní, velmi rozšířený, těkavý, vymřelý a neslávský, ale oni byli bez odporu slávští čeledíci, za něž je také novějšího času prof. Obermüller v Berlíně uznal. Jméno Celté nebylo totiž národní, neb se jim ho, jak také Strabo dosvědčuje, od jejich čeledické důstojnosti a moci vladařské(…) dostalo. Staroslávský název čeledíci objevuje se však v historii v rozličných formách. Staří spisovatelé, nemajíce pro zvuk č žádného znaku v písmě, kladli místo něho c, g, k, ck, ch, také q, a tak nastaly formy: Chaldaei (čeledaji), nepochybně nejstarší, pak Herodotova Skolotoi (čeledi, jak tyto v staré Scytii píše), později řecké Galatai, Keltai (čeledé) neb Keltoi (čeledi), Strabonova Kolduoi (správněji Koludoi; čeledi), římanské Celtae (čeledé) neb Celtes (čeledíci), na severu Skaldi (čeledi) a Skaldri (čeledáři), nářečně proměnou šírokého l v u také Kouadoi (Marek Aurel místo Koladoi, čeledi) a Quadi (místo Kladi, čeledi)...

Takže všechno taky ještě může být úplně jinak...

Germáni
Informace o Germánech z doby před letopočtem jsou velmi chudé. Zprávy od antických historiků jsou zmatečné, protože neexistoval jednotný názor na to, kdo vlastně Germáni jsou a kde přesně pobývají, a písemné památky z prostředí jich samotných patrně neexistují. Kusé zmínky o germánských kmenech před letopočtem máme nejen od antických historiků, ale především od Julia Caesara (Zápisky o válce galské). Problematická je však skutečnost, že ani slavný vojevůdce většinou nerozlišoval Germány a Kelty a v následujících stoletích pak nebylo jasno ani v jejich odlišení od Slovanů.
O původu Germánů jsme se už několikrát zmínili v předchozích částech a jak je výše naznačeno, existují i odůvodněné teorie o jejich společném původu s Kelty, protože lid, ze kterého se formovaly germánské kmeny, přicházel na Jutský poloostrov a do Skandinávie okolo roku 9,600 př. n. l. z pařížské pánve. Geneticky tedy měli před 10 tisíci lety společný původ a z té doby se možná i zachovaly některé prvky jazyka a mytologie, které se však dále rozvíjely v izolaci. Dokud mezi ně okolo roku 3.350 př. n. l. nepronikly první skupiny slovanských Venetů a Árijci.

Co tedy o Germánech víme od antických autorů? Caesar o nich píše, jak je poznal při svých výbojích do Galie v době kolem roku 55 př. n. l. Toto hodnocení se však vztahuje i na keltské kmeny lovců lebek, které od Germánů neodlišoval:

…zemědělství se nevěnují. Jejich potrava se skládá většinou z masa, mléka a sýra. Nikdo u nich nevlastní vymezenou část pole nebo pozemku, ale náčelníci vždy na jeden rok přidělují tolik pole, kolik kde uznají za vhodné, rodům, příbuzenstvím anebo několika jednotlivcům společně. Po roce je zase nutí se přestěhovat na jiné místo… aby vojenský život nezaměnili za zemědělství… aby si nestavěli důkladnější obydlí… Pro kmen je velkou slávou, když má okolo sebe co největší pás prázdného, zpustošeného území. Hodnotí jako znak své udatnosti, když sousedé před nimi ze svého území ustupují a když se nikdo neodváží usadit se v jejich blízkosti. Loupeže podle nich nejsou nečestné, pokud se provádějí mimo území vlastního kmene, a sebevědomě vyhlašují, že se tak děje proto, aby se mládež cvičila a méně lenošila…

Tacitus k tomu se špetkou římské povýšenosti přidává:
…tento národ nemá rád mír. Prostředky ke štědrosti získávají válkami a loupežemi. Aby obdělávali půdu nebo čekali na úrodu, na to by se tak lehko přemluvit nedali. Mají v oblibě zahálku a nenávidí klid… nebydlí ve městech, ba dokonce nesnášejí ani těsněji pospojovaná sídla… vše stavějí z neopracovaného dřeva… mají ve zvyku vykopávat podzemní jámy, které zvrchu pokryjí množstvím hnoje; ty potom slouží jako útočiště v zimním čase a sklad obilí… Žádný jiný národ nemá více v oblibě společné hodování a hostiny… Pro nikoho není hanbou pít bez přestání celý den a celou noc...

Germáni i Kelti se po svém překročení Rýna a vstupu mezi slovanské kmeny, které se intenzívně zabývaly zemědělstvím a metalurgií, setkaly se zcela jiným způsobem života. Germáni nevěděli nic o bronzu, a pokud, tak jen okrajově, a výroba železa jim byla zcela neznámá. 
Obě etnika tedy potřebovala určitý čas, aby se vyrovnala s halštatskou kulturou, ale ve výsledku se zachovala odlišně. Zatímco Keltové po divokých počátcích splynuli s místním slovanským obyvatelstvem, Germáni se jen těžko přizpůsobovali „kultivovaným výrobcům potravin – rolníkům a výrobcům železa“, s nimiž se na východních územích setkávali. Slovanské kmeny žily občinovým způsobem a neměly žádnou centrální vládu. Ale smysl pro spolupráci a koordinaci činnosti v čase ohrožení jim velel vzájemnou pomoc. Germánské kmeny spolupráci neznaly. Po příchodu na nová území si každé nadkmenové společenství založilo vlastní říši a začal mezi nimi boj o prvenství. Tak se například na čelo později dostali Frankové. Po přechodu Rýna se tedy i nadále věnovali svému způsobu života: výbojům a parazitování na produkci místních obyvatel.
Co k tomu dodat...

A ještě pár slov na vysvětlenou k názvu Germánie

„spekulativní“ mapa Germánie, 19. stol. (v plném rozlišení zde)

Co nám o ní říká vševědoucí Wikipedie:

„Germánie bylo ve starověku označení území východně od řeky Rýna, které obývaly veskrze germánské kmeny.“

A pozorný žáček v první lavici už se hlásí: "Kde se jich tam, paní učitelko, najednou tolik vzalo, že obývaly celé to obrovské území, když první germánské kmeny postupně přeplouvaly na východní břeh Rýna až na samém konci starověku?"

Paní učitelka patrně neví, a tak to zvídavému žáčkovi vysvětlí V, Timura:

Z teoretických konstrukcí německých myslitelů 19. století vyšel i sestavovatel mapy Germánie, která je známá pod názvem „spekulativní“. Udělal nejenom syntézu názvů s rozmístěním kmenů podle vlastního uvážení, přičemž není známo, z jakých pramenů čerpal, ale uvedl i názvy kmenů, které se v antických ani jiných pramenech neobjevují. Vyšel přitom z Germánie, jak ji vymezil Tacitus. Nechal bez povšimnutí Strabonovo vymezení Germánie po Labe, a Sarmatii začínající při Labi a sahající až k řece Tanais (Don). Tacitus kmeny mezi Rýnem a Labem, které se věnovaly zemědělství, neřadí ke germánským kmenům, i když jejich původ blíže neurčil. Tuto skutečnost teoretici pangermánské teoretické konstrukce evropských dějin a sestavovatel spekulativní mapy ignorovali. Nehodila se jim do koncepce. Při pangermánské teoretické konstrukci v Germánii vymezené Tacitem mezi Rýnem a Vislou vyhlásili všechny kmeny za germánské, a to i Lugie, Venety, Bastarny, Peucíny, Chauky, Osy, Sidóny a celou řadu dalších (slovanských) kmenů.

Takže názorný příklad toho, že Germán nemusí být Germán a že pod vlivem pangermánské teorie z 19. stol. patrně zamrzla i naše slovutná Wikipedie.

Pokud je známo, tak území východně od Rýna prvně nazval jako Germánii řecký historik Poseidonius (135 – 51). Oficiálně pak takzvaná Germánie vznikla v roce 5 n. l. jako rádoby provincie Římské říše s hranicí na Labi a jejím centrem byl stanoven dnešní Kolín nad Rýnem. Tato velikášská představa však Římanům dlouho nevydržela a už o 4 roky později byli rádi, že uhájili alespoň hranici na Rýnu a Dunaji, ale i tam naráželi na tvrdý odpor zde žijících původních obyvatel. Nicméně podle tehdejšího zvyku bylo obyvatelstvo pojmenováváno podle názvu území, na němž žilo, nikoli podle kmenové příslušnosti. A tak všichni, co žili na území oficiálně vyhlášené Germánie, byli od té chvíle podle antických historiků – Germáni. Tím máme pro příští tisíciletí zaděláno na velké nejasnosti, kdo vlastně byl kdo. A také se tím otevírají nevídané možnosti pro manipulace opravovatelů historie…

A kdo že tedy byli ti "Germáni" obývající Germánii?

Germánie podle Tacita, 1. st. n. l., zdroj

Tacitus na konci 1. století n. l. výslovně říká, že „většinu Germánie zabírají Suebi“. A protože tou dobou se první skutečné germánské kmeny na východ od Rýna teprve začínaly postupně objevovat, je jasné, jakým etnikem byli oni Suebové/Svévové/Svébové. Ani archeologie a DNA neprokázaly, že by se před přelomem letopočtu a v prvních stoletích po něm Germáni vyskytovali jižněji než jsou severní okraje dnešního Německa. Germánské předky na německém území ostatně nenašli ani Hitlerovi archeologové, a to se velmi snažili prokázat, že ve střední Evropě byli prvními obyvateli oni! V letech 1941 – 43 například probíhal intenzívní průzkum i v Moravanech u Piešťan, jehož cílem bylo najít zde germánské předky už z dávného pravěku a nejlépe hned z doby ledové. Ale nikde nic. Všude jen ti pilní slovanští zemědělci a žádné náznaky toho, že by se sem nějak zničeho nic nastěhovali.

Takže podtrženo a sečteno: Germánie ve starověku skutečně existovala, ale nebyla původně domovem Germánů, ale především Svévů/Suebů/Svébů, což byly varianty názvu velkého nadkmenového uskupení slovanských kmenů v tehdejší střední Evropě.

Skýti a Sarmati

zdroj

Na starých mapách často najdete ještě další dva známé termíny - Skýtie a Sarmatie – a můžete narazit na časté dohady, zda Skýti byli, či nebyli Slované, zda platí, že „Скифы - это русы“. Doplním tedy ještě krátkou poznámku k těmto uskupením.
Skýti podle genealogie DNA patří k R1a skupině a jejich mutace ukazuje, že jsou potomky jižních Árijů. Ke Slovanům tedy nemají daleko. Jejich fyzický vzhled, který historiky mate, byl ovlivněn skutečností, že jejich matkami byly nejen Árijky, ale často také ženy mongoloidní rasy. Okřídlené rčení „Скифы - это русы“ tedy neplatí, protože po otcovské linii jednoznačně jdou do přízně s Árii. 
Se Sarmaty je to jinak, protože ti patří k haploskupině R1b. Skutečnost, že na starých mapách je celý evropský kontinent zakreslen jako Imperium Romanum + Germanie + Sarmatie pak vyvolává oprávněný pocit, že Slovani (tedyněkteré mutace haploskupiny R1a) tu opravdu, ale opravdu nemohli být.
Obě tato společenství - Skýti i Sarmati - se původně formovala ve střední Asii v oblasti Altaje. V důsledku tamějších klimatických změn (katastrofální sucha a vysychání řek) byli nuceni v polovině 2. tisíciletí př. n. l. přejít na kočovný způsob života a hledat si nová území. Vydali se na západ. Skýtské a sarmatské kmeny pobyly nějaký čas ve východní Evropě – východně od Volhy, v Přiuralsku – ale výbojnější Skýtové se pak v první polovině 1. tisíciletí př. n. l. vydali přes Kavkaz do Přední Asie, kterou se snažili ovládnout. Strávili tu několik desetiletí bojů, ale nakonec byli nuceni odejít a přesunuli se zpět do východní Evropy, tentokrát do oblastí severně od Černého moře. Zde asi v roce 513 př. n. l. vybojovali známou válku s perským králem Dareiem, který se pokusil jejich území obsadit, a tak za nimi vytáhl s obrovskou armádou. Skýti se však vyhnuli otevřenému střetu a formou partyzánské války postupně vlákaly Dareiův obrovský vojenský korpus hluboko do pustého prostoru stepí, kde se ocitl bez zásobování. Dareios v této situaci své vysílené vojáky nakonec opustil a zanechal je napospas osudu.

Skýti se časem dostali až na Balkán, jehož se stali po dohodě s makedonským králem Filipem II. prakticky pány. Ani zde však jejich vláda netrvala dlouho. Od východu se na ně tlačili Sarmati, které před staletími zanechali ve východní Evropě. Ve 3. st. př. n. l. pak byli nakonec pod jejich tlakem z východu a thráckých Getů ze západu nuceni se stáhnout na Krym, kde pak založili Skýtské království. Na přelomu letopočtu spolu se Sarmaty ovládali velkou část východní Evropy a spolu s ní i její původní slovanské obyvatelstvo živící se narozdíl od nich zemědělstvím. Nebyli tedy Slovany, ale dávná příbuznost tu byla.

----

Pokud se snad ve všech těch názvech už nemůžete vyznat, nejste sami. Guláš v tom patrně měl i Mauro Orbini, který na vysvětlenou cituje větu z knihy J. Aventina O Bavorech:

„Přišli k Alexandrovi Velikému i poslové východních Germánů, které historici té doby nazývají Sarmaty a Skýty, my jim říkáme Venedi a oni sami sobě říkají Slované...

Takže klídek.

- pokračování -

Zdroje:

V. Timura, Dávnoveká Európa

V. Timura, Odklínanie histórie

F. S. Pluskal Moravičanský, Děje říše Velkomoravské