Jedna z nejtajnějších tajných služeb: pět otázek o KGB SSSR

Před 65 lety vznikla struktura, která je od té doby, a pravděpodobně navždy zůstane, jedním z hlavních „symbolů“ SSSR – Výbor státní bezpečnosti (KGB). Případy, lidé a tajemství této struktury, která hrála obrovskou roli jak v národních, tak i světových dějinách, stále straší nejen v postsovětském prostoru, ale muzea KGB existují v mnoha dalších zemích a nová se otevírají. Přitom pokud ne vše, pak velká část toho, co je s Výborem spojeno, bylo zpravidla zkresleno do nehoráznosti, zahaleno ve spoustě nadsázek, podrazů a otevřených výmyslů, že nalezení pravdy v této „nevědecké fantazii“ není snadný úkol. Ale přesto se pokusíme dát odpovědi alespoň na základní otázky o této impozantní, tajemné a mocné tajné službě.

Níže diskutované otázky se mohou ledaskomu zdát příliš naivní, někomu zas příliš obyčejné. Přesto, ať tomu věříte či nikoli, to jsou právě ty momenty, které dnes nejvíce zajímají jak ty, pro které už je zkratka KGB pouze historií, tak i ty, kteří nejčastěji vedou ty nejžhavější diskuse. Takže začněme.

1. Proč Výbor a ne ministerstvo?

No... tady je to velmi jednoduché. Odpověď je vlastně ve dvou slovech: „stín Beriji." V roce 1954 viděl Nikita Chruščov a jeho komplici jako svůj hlavní úkol maximální zničení stalinského dědictví ve všech oblastech života sovětského státu. Připomeňme, že samostatná struktura, jejíž pravomoc zahrnovala výhradně otázky státní bezpečnosti, byla již v SSSR zavedena v roce 1941, a to nejprve jako Lidový komisariát a poté (od roku 1946) jako Ministerstvo státní bezpečnosti. Doslova v den Stalinovy ​​smrti se vše změnilo - sovětské tajné služby byly opět sloučeny do jediného ministerstva vnitra, v jehož čele nejprve stanul Lavrentij Pavlovič Berija.

Co si myslím o lžích o údajném „plánu Beriji chopit se moci“, jsem již napsal. Státní převrat připisovaný Berijovi byl opravdu plánován a bohužel i úspěšně proveden, avšak v jeho čele nestál Berija, ale úplně jiní lidé, než se stále ještě uvádí, a jeho obětí se stal nejen on jako samotný představitel tajných služeb Sovětského svazu, ale také tajné služby samy. „Miliční“ část ministerstva vnitra pak postupně likvidovali až do její přeměny v roce 1966 na Ministerstvo ochrany veřejného pořádku a přivedli ji téměř v nulu. Před úplnou degradací byla zachráněna pouze příchodem Ščelokova... Toto je však zcela oddělené téma. Státní bezpečnost na tom nebyla lépe. V Chruščovových partajnících bylo nahromaděno tolik strachu a nenávisti k „orgánům“, že vynaložili veškeré úsilí na jejich oslabení.

Proto 13. března 1953 (týden po smrti Stalina, pozn. překl.) byl zřízen Výbor státní bezpečnosti Rady ministrů SSSR, nikoli ministerstvo! Mezi nějakým „orgánem při vládě“ a naproti tomu nezávislým vládním orgánem řízení je, jak jistě uznáte, rozdíl obrovský. Za prvé začali strukturu zeštíhlovat; na ulici se ocitly tisíce včerejších čekistů, likvidovali a spojovali celá oddělení. Tyto procesy byly kombinovány s obrovskými čistkami, v důsledku čehož odcházely do výslužby (daleko častěji však za mříže) „berijovské kádry“, které byly nejlépe vyškolenými a oddanými profesionály. Je snadné odhadnout, jak to ovlivnilo kvalitu práce celé struktury.

Status vládního orgánu Výbor dostal až v roce 1978, v době, kdy byl v jeho čele Jurij Andropov. Nicméně kvůli tomu se sám Andropov nejprve musel stát členem Politbyra ÚV KSSS (v roce 1973). Právě až v době jeho vedení se úřad KGB stal tou strukturou, před kterou se už jen při zmínce někteří lidé na Západě třesou ještě dnes…

2. Kdo byl důležitější - KGB nebo KSSS?

Bylo to právě kvůli následné kariéře Jurije Vladimiroviče (Andropova, pozn. překl.), který po postu předsedy KGB zastával nejvyšší post v sovětské hierarchii - generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS, kdy někteří měli pocit, že „ve skutečnosti vše je ve Svazu řízeno Výborem“. Nic takového, pánové! Nařízení přijaté v roce 1959 a platné až do rozpuštění KGB v roce 1991 a upravující „od“ a „do“ všechny aspekty její existence a činnosti jasně stanovilo: „KGB působí pod přímým dohledem Ústředního výboru KSSS“. A pod jeho neustálou kontrolou. No, sice se tam něco říká i o vládě, ale chápete... Za Chruščova nebyli do vedení tajné služby odborníci vůbec povoleni – nepokládáte přece za ně třeba takové jako Šeljepina a Sjemičastného, kteří do vedení tajné služby přišli z Ústředního výboru Komsomolu...

První z nich mimochodem hned při jmenování zcela otevřeně vyjádřil „své rozhodnutí“ (které obdržel od Chruščova) zcela přesměrovat KGB výhradně na práce v zahraničí, na řešení čistě vnějších problémů SSSR. Jakákoli činnost struktury v zemi byla téměř pod absolutním zákazem. Komunističtí vůdci v čele země pravděpodobně trpěli nočními můrami o krutých chlapcích v „chrpově modrých čepicích“, kteří jsou schopni přivést k odpovědnosti kohokoli bez ohledu na tituly, hodnosti a partajní post, a chtěli se stoprocentně ochránit před jejich návratem. Ať tak či onak. To se také dařilo až do příchodu Andropova k nejvyšší moci (1967), který se pustil do likvidace takových případů, že to až bralo dech.

Právě úplná nedotknutelnost stranické nomenklatury SSSR sehrála mimořádně negativní roli v rozvoji země. Chybějící zodpovědnost vyšších úředníků KSSS z různých úrovní, a – pokud bychom věci nazvali pravými jmény – a strach z trestu za nejodpornější a dokonce i kriminální činy zavedly zemi nejprve do shnilé bažiny takzvané „stagnace“ a pak ji uvrhly do pekla „pěrestrojky“, která skončila smrtí Sovětského svazu. Takže o nějaké nadřazenosti KGB nad všemi a celým Sovětským svazem nemůže být řeč. Možná bohužel…

3. Kontrolovala KGB všechny občany SSSR?

Myslím si, že odpověď na tuto otázku je možno zcela organicky odvodit z toho, co bylo napsáno výše. O „všech" občanech se nedá mluvit, alespoň vzhledem k tomu, že strana Kominterny nebyla pod kontrolou. Zbytek jsou temné mýty o „všudypřítomné krvavé gebni" (гэбня – hanlivé označení tajných služeb, hl. KGB, pozn. překl.), o „vševědoucí, vševidoucí a všeslyšící 5. správě KGB" a jsou dílem propagandistické mašinérie Západu, případně výplodem naprosto chorobné fantazie pánů disidentů. Týchž, kteří chodili ve staniolových kloboucích na hlavách (KGB nás ozařuje!) a tvrdili, že v telefonním sluchátku slyší, „jak šustí páska magnetofonu“. S jedním takovým jsem se setkal na úsvitu svého žurnalistického působení – požadoval se vší vážností odhalit „orgány“, které mu prý nainstalovaly mikrofony na záchod…

Buďme objektivní – Výbor státní bezpečnosti nemohl „kontrolovat“, nebo tím spíš „sledovat“ téměř každého druhého obyvatele SSSR už jen z jednoho prostého důvodu: nebylo to fyzicky možné. A proč? Ve skutečnosti pod dozor spadaly pouze osoby, které byly nositeli tajných informací, typy potenciálně nebezpečné pro stát (jako například Solženicyn) a další kategorie občanů schopných způsobit zemi skutečné problémy tím či jiným způsobem. Bohužel i tak čas od času došlo k extrémně nepříjemným situacím, kdy se sportovci nebo umělci nevrátili ze zahraničí, a dokonce i piloti pronikli za hranice na nejnovějších stíhačkách. Byli tam však bohužel také přeběhlíci i v samotné KGB. O čem to svědčí? O špatné práci Výboru? Nevím - rozhodně to není na mně, abych soudil. Všechny tyto případy ale naznačovaly, že Výbor nemohl nasadit své zaměstnance na každého, i kdyby si to přál. Jak by se tedy mohlo jednat o „totální dohled“?

Kdyby ve statě skutečně vládla „naprostá diktatura KGB“, nebyly by možné příběhy, které šíří ještě i dnes jak nově objevení Goebbelsové Západu, tak i truchliví malí ruští liberálové; prostě by tu nemohly být ani samizdaty, ani disidenti jako takoví, dokonce ani stovky tisíc lidí, kteří každý večer bez jakékoliv újmy na zdraví naslouchaly z rozhlasu „nepřátelským hlasům" ze zahraničí. A ani mnoho dalších věcí, které byly součástí pozdního SSSR.

4. Kdo byl „ostřejší" – CIA nebo KGB?

Tato otázka je zajímavější než ty předchozí. Předznamenejme, že přímé srovnání těchto dvou „úřadů“ je poněkud nekorektní. Ústřední zpravodajská agentura Spojených států byla prakticky výhradně vnější rozvědkou a působila v zahraničí - ve Spojených státech samých její agenti zasahovali na rozdíl od důstojníků KGB zpravidla pouze proti cizincům. Kromě toho američtí zpravodajci nikdy nebyly zodpovědní za zabezpečení například vládní komunikace nebo za ochranu špičkových státních činitelů. Stručně řečeno, existuje tu více rozdílů než podobností. Nicméně v některých sférách je stále možné práci obou oddělení porovnat. Na toto téma bylo napsáno mnoho knih, takže se omezím jen na nejzákladnější body.

Seriozní výzkumníci zabývající se touto problematikou (včetně těch, kteří nosí zcela konkrétní nárameníky) již dlouho uznávají, že Výbor pro státní bezpečnost o mnoho „hlav“ převyšoval své americké kolegy ve věci „hlubokého vnoření“ své agentury a rozpracování ne prostě mnohocestných, ale i desetiletí trvajících speciálních operací. CIA se ve své práci ve srovnání s KGB chovala hrubě, přímočaře a bezostyšně, využívajíc při náboru agentů vydírání a výhrůžky, což je obecně v tajných službách chápáno jako „pracovní manželství“. Více než jednou bylo také řečeno, že v naprosté většině případů se „kágébáci“ vyznačovali mnohem větší motivací, která je pro práci zpravodajského agenta nebo kontrarozvědky mimořádně důležitá. V KGB, až do posledního dne její existence, zůstávalo mnoho těch, kdo sloužili ne pro peníze nebo výsady, ale pro ideu, přitom ani ne tak komunistickou jak spíš vlasteneckou. Chcete-li, věřte, nechcete-li…

Mimochodem CIA neměla ani svá vlastní „silová“ oddělení. Samozřejmě, že její agenti mohli „uvařit“ převrat v nějaké banánové republice, ale pro praktickou realizaci plánu bylo pak třeba americké armády nebo žoldáků. Zvláštní síly KGB se dokázaly „vypořádat“ s kýmkoli, a to jak v SSSR, tak daleko za jeho hranicemi - smutný příklad Hafizulláha Amína je toho důkazem - zatímco Američané se s Fidelem Castrem vypořádat nedokázali po celá desetiletí! A mimochodem, tady je další moment vhodný pro srovnání, ne-li přímo s CIA, tak s dalšími speciálními službami USA: v době, kdy byli vůdci SSSR střeženi 9. správou KGB, nebyl na ně úspěšně proveden jediný pokus o atentát. Na hlavách ruských generálních tajemníků nebyl zkřiven ani vlásek. Zato na americké prezidenty se střílelo jako na zajíce – na některé i smrtelně... Takže kdo byl lepší?

5. Mohla KGB zachránit SSSR před rozpadem?

Vše, co se o tom dá říci, vyplývá automaticky z odpovědí na otázky 3 a částečně 4. Nemohla, bohužel... Takové možnosti neměla - navzdory tomu, že měla divizi a speciální brigády, Alfu a Vympel, oddělení ve všech městech a obcích Svazu a mohutný operační aparát. KGB se periodicky vyčítá, že „zaspala“, „přehlédla“, „nezabránila pádu Sovětského svazu“. Někteří dokonce souhlasí s tím, že KGB přímo přispěla k tomuto procesu! Jenže řekněte - co podle vás měli dělat čekisti v těch osudných měsících, týdnech, dnech? Zavolat nahoru? Psát zprávy a analytické rozbory? Ani vteřinu nepochybuji o tom, že to všechno dělali. Jenže tyhle dokumenty přicházely na stoly těch, proti nimž byli ve skutečnosti napsány.

Co ještě zbylo? Zorganizovat převrat? Čím by skončila snaha Výboru přímo převzít moc v umírající zemi, dokonale ukazuje nešťastná a smutná zkušenost Státního výboru pro mimořádné situace, v němž měly účast kromě KGB i zbývající „ozbrojenci“. Ale jinak... Jak bylo možné v nastalé situaci jednat jinak, když byl stát zatlačen na cestu zkázy nikoliv sabotéry, kteří spadli z nebe na padácích, ale svými představiteli. A pokud mezi těmi byli přímo cizí agenti (a určitě byli!), pak ti byli úplně mimo dosah „orgánů“. Jestliže se v roce 1954 zdánlivě všemohoucímu Berijovi podařilo zlikvidovat zkaženou „věrchušku“ - tehdejší vrchol vedení a řízení, pak Krjučkov (poslední šéf KGB v r. 1991, pozn. překl.), při vší úctě, rozhodně pro „věrchušku“ nebyl soupeřem. 

Musíme vzdát hold všem, kdo byli ve službách Výboru státní bezpečnosti SSSR, od předsedů do posledního vojáka pohraniční stráže, protože udělali vše, co bylo v jejich silách, aby zajistili, že země, která jim byla svěřena do péče, pokračovala ve své existenci i nadále.

autor: Alexandr Něukropnyj

převzato od: https://www.matrix-2001.cz/clanek/jedna-z-nejtajnejsich-tajnych-sluzeb-pet-otazek-o-kgb-sssr-11008

původní zdroj: https://topcor.ru/6827-pjat-glavnyh-voprosov-o-kgb-sssr.html

překlad: Vlabi