Ukradené vítězství

...aneb proč se na celém světě domnívají, že fašisty porazili Američané

V předvečer Den vítězství korespondentka KP mluvila se Západoevropany, Číňany, Američany, Australany…, aby zjistila, co vědí o druhé světové válce. Hrozné je, že většina odpověděla zcela jednoznačně: „Přece Spojené státy vyhrály!"

Akt úplné kapitulace Německa byl nakonec podepsán 8. května 1945 poblíž Berlína. To je před 74 lety. Zdá se, že těchto sedm desetiletí bohužel stačilo, aby svět zcela zapomněl na roli Ruska ve vítězství nad fašismem.

Pokud byste probudili uprostřed noci kteréhokoli Rusa, Bělorusa, Ukrajince, Uzbeka,...a řekli - 9. květen, odpoví vám ihned: válka, Rudá armáda, 26 000 000 mrtvých, bitva u Stalingradu, blokáda Leningradu, přehlídka, svátek se slzami v očích - Den vítězství. Koho? Nás samozřejmě. Celý svět to přece ví!

Jenže ne celý. Vzpomínám si na upřímné překvapení Itala, který přijel ke své ruské přítelkyni v květnu, přímo na ruské květnové oslavy.

„Co tady slavíte? Den vítězství? Ale válku přece vyhráli Američané! Co s tím má Rusko společného?“

Byla jsem šokována a vůbec jsem ho nedokázala vyvést z omylu. Nevěřil mi, že to byl SSSR, kdo na sebe přijal největší úder fašistů.

„U nás se ve škole učí, že vyhráli Američané. A fakta jsou nepopiratelná. Byli to američtí vojáci, kteří k nám přišli v roce 1945 a osvobodili všechny Židy z koncentračních táborů a vyhnali nacisty. Film Život je krásný (oscarový italský film o druhé světové válce v roce 1997) jsi viděla? No tak! Na konci tam přece přijel americký tank.“

Tento dospělý, vzdělaný a vůbec ne hloupý muž ve věku 30 let ještě neslyšel čísla: 60 milionů mrtvých, 26 z nich byli sověti. 
Jak je to možné?

V předvečer 74. výročí Vítězství jsem se tedy vydala položit co největšímu počtu cizinců, které znám, otázku: Co víte o druhé světové válce?

Itálie: stydím se za Mussoliniho

„Ano, ještě než jsem se přestěhoval do Moskvy, vůbec jsem netušil, jak moc toho SSSR a Rusové udělali pro porážku fašistického Německa,“ potvrzuje slova italského krajana Marco Ferdi. Posledních 10 let žije v Moskvě a má ruskou manželku. 

„Ale v průběhu těch let jsem pobýval i v Petrohradě. A ve Volgogradu na Mamajevově mohyle. Hodně jsem toho četl a sledoval filmy o válce. To vše je velmi působivé. Ve vaší zemi zemřelo obrovské množství lidí. A způsob, jakým Rusové a všechny země SNS oslavují Den vítězství, potvrzují, že se na nic nezapomíná. Události těch let jsou pro vás stále živé. Ale moji příbuzní v Itálii vůbec nevědí, co se tu dělo. Ve školních osnovách se věnuje studiu druhé světové války jen velmi málo času. My, Italové, jsme totiž prohráli. Všichni vědí, že Mussolini se připojil k Hitlerovi. To je hanebná skutečnost pro naši historii, takže tu panuje snaha si nic nepamatovat. Ale Mussolini toho jinak udělal pro Itálii hodně. Celá železniční síť v zemi byla postavena za něj, pozdvihl ekonomiku, postavilo se mnoho závodů...

Benito Mussolini a Adolf Hitler v roce 1937. Foto: GLOBAL LOOK PRESS

Francie: ztracený chléb a ztracená pravda

Na upomínku těžkých let druhé světové války zůstal ve francouzské kuchyni dezert - „Ztracený chléb“.

„V hladových válečných letech lidé posbírali kdejaké okoralé kousky chleba, pokropili je cukrem a trochu zahřáli v troubě. To byl dezert. Ten se v poválečných letech objevil i v restauracích,“ vyprávěl mi známý šéfkuchař.

A já mu odpověděla, k čertu chleba a cukr! Moje babička vyprávěla, jak vařili lebedu a pak ji jedli. Protože nic jiného nebylo, ​​žádný cukr a ani sůl. Od té doby má doma stále 5 liber soli. Protože bez ní není vůbec nic, tělo se pokryje hnijícími vředy…

„Oh, ano! Trpělo Rusko ve válce hodně? Díky Bohu, že přišli Američané a všechny nás osvobodili od fašismu,“ nadšeně odpověděl kuchař.

To, že Američané vyhráli, vám řekne 90 % obyvatel Francie. Existují dokonce i ankety, které zde probíhají od roku 1945. Lidé jsou na ulici dotazováni, který národ nejvíce přispěl k vítězství nad fašismem. V roce 1945 jich nejvíce odpovědělo, že Rusové. V roce 2015 - že Spojené státy.

Výsledky francouzského průzkumu ukazují, že v průběhu let se hodnocení příspěvku SSSR k vítězství nad fašismem neustále snižuje.

„Když jsem ještě nežila ve Francii a jen jsem tam jezdila s přáteli na prázdniny, abych navštívila zemi a procvičila si jazyk (to bylo v roce 2009), spřátelila jsem se se dvěma mladými Francouzkami. Bylo jim tehdy 24 let,“ vypráví Věra Saločkina, nyní obyvatelka Paříže. „Pozvaly nás na prohlídku pamětihodností, včetně toho, že nás zavedly do muzea války. Můj ruský přítel se jich náhle zeptal: ,A víte, kdo vyhrál druhou světovou válku?' Vyměnily si pohledy a jedním hlasem odpověděly: ,No přece Američani.' I my jsme se na sebe podívali; říci, že jsme byli takovou jistou odpovědí šokováni, nevystihuje úplně skutečnost. Ukázalo se, že tohle se tam učí ve škole a nikdo nepochybuje o tom, že Spojené státy osvobodily od nacistů nejprve Francouze a pak ještě celý svět. Tak to stojí v učebnicích. A skutečnost, že tolik Rusů zemřelo, jen potvrzuje, že v této válce prohráli, to je přece jasné! Zatímco jsme procházeli labyrintem muzea, můj přítel Francouzkám vyprávěl o historických skutečnostech, které svědčí o velkém vítězství ruského lidu. Ty nevěřícně poslouchaly a zdálo se, že už si svou pravdou nejsou tak jisté.

Vrcholem však bylo to, co jsme slyšeli dál: z reproduktorů, pocházejících z dob druhé světové války, najednou zaznělo: Vive la puissante Union Soviétique! (A žije mocný Sovětský svaz!). Bylo to již na východu z muzea. V tu chvíli všechny pochybnosti zmizely! Je třeba poznamenat, že o Američanech už nebylo řečeno ani slovo.

Malá Evropa

Ve většině evropských zemí už téměř nezůstala žádná stopa po hrdinských činech sovětských vojáků, i když jich na těchto územích padlo 2,5 milionu. Na jejich společných hrobech je spousta malých obelisků. Ale velké pomníky spočítáte na prstech jedné ruky. Pomník Aljošovi (ruský voják-osvoboditel) je v bulharském městě Plovdiv, další pomník je v rakouském hlavním městě Vídni. V Budapešti, kde zemřelo více než 180 000 sovětských vojáků, bylo dříve několik pomníků. Ale počátkem 90. let byly postupně odstraněny a společné hroby byly přemístěny z centra města na hřbitov v Kerepeši. Zůstal už jen jediný památník – na Náměstí svobody. Na něm je zlatý nápis: „Sláva sovětským vojákům – osvoboditelům."

Nejznámější a nejkrásnější památkou je samozřejmě berlínský Treptow Park. Zde je ruský voják s německým děvčátkem v náručí a zlatý nápis: „Věčná sláva vojákům sovětské armády, kteří položili svůj život v boji za osvobození lidstva."

„Vojín-osvoboditel“ v parku Treptow v Berlíně. Foto: GLOBAL LOOK PRESS

„Ještě jsme neprobírali historii druhé světové války,“ - říká německá osmačka Shane. „Ale vím, co náš národ udělal vašemu. Je to hrozné a velmi se stydím. Táta mi řekl, že i můj praděda bojoval za fašisty...“

Dívka je viditelně v rozpacích. Navíc jsem s ní hovořila v Moskvě, kam přijela na výměnu do ruské rodiny. Ruská kamarádka vzala Shane na zkoušku přehlídky a celá skupina navštívila Muzeum Velké vlastenecké války na Poklonné hoře. Myslím, že tyto děti si odnesou silné dojmy. Správně je sem poslali právě v době oslav 9. května.

Podle údajů z průzkumu, který provedla tisková agentura a rádio „Sputnik“ (byly provedeny v roce 2016 známou francouzskou výzkumnou společností Ifop a britskou společností Populus) polovina Němců (50 %) se domnívá, že hlavně armádě USA patří vůdčí postavení ve vítězství nad fašismem.

Přesto si v Německu ve srovnání s ostatní Evropou nejvíc lidí vzpomnělo, že hlavní silou boje proti nacismu byl SSSR. Nejníže byl hodnocen příspěvek SSSR k boji proti fašismu ve Spojených státech – pouze 7 % – a ve Francii – 12 %. Například v Anglii 59 % lidí věří, že to byli Britové, kteří porazili Hitlera.

V belgickém parku „Malá Evropa" není o druhé světové válce ani slovo. Všechno je jen o válce 1914 – 1918. A dokonce ani v ruském překladu průvodce nic nenajdete! Jako by vůbec nebyla.

„V loňském roce přišel do jedné zdejší školy chlapec z rodiny ruských emigrantů na hodinu dějepisu s referátem o Velké vlastenecké válce a hrdinských činech sovětských vojáků,“ vypráví Valerie Vasiljeva, která žije v belgických Antverpách 7 let. „Dostal čtyřku a rodiče byli povoláni do školy. Prý proč učíte své dítě takové nesmysly? Dokonce pak padla zmínka o zprávě juvenilní justici.“

Polsko: koncentrační tábor Osvětim, který sám sebe osvobodil

Dne 27. ledna 2019 na jednom z nejsmutnějších míst, na území bývalého koncentračního tábora Osvětim v Polsku, se při příležitosti jeho osvobození konala vzpomínková akce. Jako členka delegace z Ruska se jí zúčastnila i známá novinářka Eva Merkačeva.

„Velmi mnoho se hovořilo o tom, jaký to byl strašný tábor. Kolik lidí tu zemřelo, jaké strašné utrpení zde prožily tisíce vězňů. Takže bylo dobře, že tábor byl od fašistů osvobozen. Ale kdo ho osvobodil – o tom ani slovo. Ani jsem si nevšimla, že by zaznělo spojení „Rudá armáda“. Takže z toho vyplynulo, že koncentrační tábor se sice osvobodil, ale určitě ne vojáky Rudé armády. Tato skutečnost byla zjevně zamlčena.

I delegaci potomků osvoboditelů přivítali velmi podivně.

„Oficiální delegace obsadily pravou polovinu sálu. Byli jsme v zadní řadě, takže to, co se dělo na jevišti, jsme neviděli. A vůbec nic jsme nerozuměli, protože do ruštiny se nepřekládalo. Ohromilo mě, že nepadla jediná zmínka o Rusech, a to dokonce ani od vězňů (v době osvobození Osvětimi byly v táboře polské a židovské děti). Dokonce ani slovo „spasibo“ nezaznělo. Všechny oslavy se konaly v budově, kterou nacisté nazývali saunou. Ve skutečnosti to byla – plynová komora.

Lotyšsko a Litva: 9. května - normální pracovní den

„U nás téma druhé světové války je tak nějak neaktuální,“ říká Vaida, učitelka základní školy v litevském městě Kaunas. „Nejsou tu žádné přehlídky, nekladou se věnce. Možná se něco děje na bratrském hřbitově. Ale nevím, nebyla jsem tam mnoho let. A Nesmrtelný pluk? Ne, o tom jsem neslyšela.“

„V lotyšské Rize se Den vítězství slaví podle evropských standardů ve velkém. 9. května se konají koncerty u pomníků padlých vojáků,“ říká Světlana Rozenblyumová, učitelka angličtiny z Rigy. „Otevřená je polní kuchyně, z pódia znějí písně z válečných let. Kdo chce, přichází s květinami. Dříve rozdávali všem stuhy sv. Jiří. Ale po roce 2014 (kdy se Krym stal ruským) to přestalo. Slavit přicházejí samozřejmě hlavně Rusové. Tradici zavedl před 10 lety náš starosta Nil Ušakov. To všechno je z jeho iniciativy. V jiných městech to tak není. V celé zemi je 9. květen normální pracovní den.

USA: skutečná fakta se dají zjistit jen na univerzitě

A co o druhé světové válce vědí v Americe, jsem se zeptala svého přítele Jeffreyho Jacksona, divadelního herce z Los Angeles.

„V USA se učíme, že jsme druhou světovou válku vyhráli, pomohli spojencům v Evropě, sami jsme pak porazili Japonsko na ostrovech a svrhli dvě jaderné bomby. Na školách se neučí, že v Rusku zemřelo 26 milionů lidí (více než 50x více než Američanů!). Jediné, co se ve Spojených státech učí, je to, že SSSR také bojoval proti nacistům a pak se hned stal hlavním nepřítelem Američanů. V padesátých létech se tomu říkalo „rudý mor“. Ale po pravdě, na amerických univerzitách je stále ještě dost informací o druhé světové válce. I o asi 26 milionech mrtvých se tam hovoří.“

„Průměrný Američan tedy neví, že Spojené státy a SSSR byly v této válce spojenci?“ ptám se.

„Ne. Průměrný Američan nemá představu o podrobnostech účasti SSSR ve druhé světové válce. Většina Američanů by vám tvrdila, že spojenci byli například Anglie, Francie a možná Nizozemsko.

A je tu ještě jeden smutný příběh, ale se šťastným koncem.

„Moje dcera po vystudování jedenácti tříd ve svém rodném Petrohradě odešla studovat na soukromou školu v USA, stát Pennsylvania,“ říká podnikatel z Petrohradu Rostislav Litovcev. „Když jednou v hodině dějepisu slyšela, že fašismus porazili Američané, nemohla odolat. Vstala, předstoupila a vyprávěla všem, jak to ve skutečnosti bylo. O Rudé armádě, milionech mrtvých, o blokádě. Učitelka byl šokována, protože o tom všem slyšela poprve. A také tam není obvyklé učitelům odporovat. Dcera sice dostala čtyřku, ale podívat se na tu odvážnou Rusku pak do třídy chodila celá škola. Tak potkala i chlapce, který se později stal jejím manželem. Teď mají tři děti.

Místo epilogu

Druhá světová válka byla nejkrvavější a nejbrutálnější v dějinách lidstva. Není nutné, aby například Holanďan znal podrobnosti o maršálu Žukovovi, východní a západní frontě a další nuance. Ale kolik miliónů lidí zemřelo v této válce a že to byli sovětští lidé, kteří porazili fašismus, by svět znát a chápat měl.

Je jasné, že historie je plastická. Přišli jedni a podali historii tak, přišli druzí a přepsali ji jinak, pak přišli další a všechno vrátili, jak to bylo, protože by bylo správné vše pochopit. Ale jedna věc je podle svého interpretovat události, a jiná věc je otevřeně lhát. A dokonce i s ohledem na čistě národní priority ve výuce historie mě to osobně zraňuje až k slzám. Ano, existuje politická objednávka. Ale u nás všichni víme, že například Američané přistáli na Měsíci, že fotbal vymysleli Britové a první auto se objevilo v Německu…

Od května 1945 v poměru ke světovým dějinám neuběhlo příliš mnoho času. Stále žije mnoho očitých svědků těchto událostí. A je dobře, že moje babička teď už ničemu nerozumí a nemůže si přečíst tyto řádky...

Osobní názor doktora historických věd, odborníka na období Velké vlastenecké války, vědeckého ředitele Ruské vojensko-historické společnosti Michaila Mjagkova:

„Bezprostředně po skončení druhé světové války byl celý svět jednoznačně přesvědčen, že hlavní příspěvek k vítězství nad fašismem byl přinesen Sovětským svazem. A každému bylo jasné, že v roce 1945 byla Rudá armáda nejsilnější armádou na světě. A taktika a strategie vedení bitvy sovětskými vojsky ve Stalingradské nebo Kurské bitvě, běloruských a mandžuských operacích jsou stále studovány ve vojenských akademiích USA jako příkladné.

Ale ten příběh se začal přepisovat. Proběhlo to v několika etapách, počínaje studenou válkou. Je jasné, že jak pro Spojené státy, tak i Británii bylo politicky výhodné démonizovat všemi možnými způsoby SSSR, nebo jak naši zemi tehdy nazývali „Rudý mor“ nebo „Říši Zla“. Pak se staly populárními vzpomínky německých generálů, kteří svalovali veškerou vinu za porážky na sovětsko-německé frontě na Hitlera, ale sami sebe prohlašovali za nevinné. Do veřejného mínění západních zemí byla stále více vnášena představa Hitlera a Stalina v jedné rovině, protože oba údajně byli podněcovateli této války. Všechny tyto skutečnosti se však obrací v prach při porovnání se skutečnými dokumenty. Porovnejme si čísla:

- Na sovětsko-německé frontě bylo poraženo více než 600 nepřátelských divizí. Nejlepších a nejlépe vybavených;

Na západní - 176, mnohé z nich však sestávaly ze starších rekrutů nebo nezkušených novobranců.

- Délka sovětsko-německé fronty byla čtyřikrát větší než dohromady všechny (!) fronty, kde bojovali spojenci (včetně severní Afriky, Itálie, pak Francie, Německa atd.).

Dokonce po vylodění západních spojenců v Normandii na začátku července 1944 na sovětsko-německé frontě působilo 235 divizí nepřátel, zatímco na západní frontě proti všem spojeneckým silám jen 65.

- Celková ztráta SSSR ve válce - 26,6 milionu lidí (z toho 8,6 milionu vojáků). U spojenců to bylo 400,000 v USA a asi 350,000 v Anglii. Což je dohromady méně než mrtvých jen za leningradskou blokádu.

- Druhá fronta (západní) byla otevřena až 6. června 1944, kdy se konečně v severní Francii vylodili vojáci USA a Velké Británie. Předtím sice byly vybojovány bitvy v severní Africe, na Sicílii a v Itálie, ale dokonce i Churchill a Roosevelt je správně považovali jen za sekundární divadla vojenských akcí.

"Řekněte, byla snad role spojenců (USA a Velké Británie) bagatelizována v sovětských učebnicích a vědecké literatuře? Zvláště během studené války?"

- Ne. V podstatě bylo vše ukázáno objektivně. Navíc v sedmdesátých letech (na vrcholu studené války) byly publikovány základní svazky 12dílné historie druhé světové války. Stejně jako dříve, tak i později byla překládána díla západních historiků, a dokonce i bývalých německých generálů (G. Guderian, K. Tippelskirch atd.).

I dnes, souběžně s vycházející anglojazyčnou literaturou, která i nadále vylévá špínu na Rudou armádu, se naši čtenáři mohou seznámit s objektivním pohledem na obrovský hrdinský čin, kterého naši předkové dosáhli dobytím Velkého vítězství pro sebe i pro celý svět. Zde můžeme zmínit například práci anglického historika Jeffrey Robertse „Vítězství u Stalingradu: bitva, která změnila historii“, „Stalinský maršál. Georgij Žukov“ a další. Je velmi důležité, že dnes ministerstvo obrany Ruské federace pravidelně odtajňuje dokumenty z těch let, které svědčí jak o příspěvku naší země k osvobození Evropy, tak o obrovské hospodářské a potravinové pomoci, kterou SSSR poskytl osvobozeným národům. „Ruská vojensko-historická společnost“ dělá vše pro to, aby se o událostech Velké vlastenecké války dozvěděli nejen naši spoluobčané, ale i zástupci cizích zemí.

autor: Darina Karpickaja

zdroj: https://www.kp.ru/daily/26973/4031442/

překlad: Vlabi