PETER RUNZEL 6. kapitola

- předchozí část -

Ilja mne poprosil, zda bych se nemohl přemístit na velkou vzdálenost – do Mongolska, navštívit ukryté přátele. Mohl bych se jim věnovat, aby zvládli teleportaci tam na místě. Jinak se přes hranice nedostanou. Předal mi do mysli místo jejich pobytu a já se v mžiku ocitám u nich. Sedí u nízkého stolku na kožených polštářích a pijou čaj. Moc se nelekají z mého náhlého zjevení, zřejmě už si zvykli na veduny. Zvědavě si mne prohlížejí a přemýšlí, kdo jsem. 
„Perune!" vykřikne pak jeden z nich, odhaduji, že to bude Kolada. Usměju se:
„Ty jsi Kolada a ty budeš určitě Svantovít. Jsem moc rád, že jste v pořádku. Musíte mi vyprávět, co jste zažili." Obejmu jednoho po druhém a sedám si k nim na polštář.

„Tak asi začnu já," ohlásí se Svantovít. Žiju v Polsku, jmenuji se Witold, pracuju u dráhy a před několika týdny mne navštívil vedun. Nemohl jsem odjet hned, nedostal jsem volno a měl jsem nějaké problémy s domem, které jsem chtěl před odletem do Ruska vyřešit. Tak jsem si zatím zažádal o vízum a chodil dál do práce. V noci projížděly přes naše nádraží na východ vlaky naložené tanky, obrněnými transportéry a děly. Jeden transport jsme museli zastavit, protože nebyla volná kolej. Vyskočil z něj opilý americký důstojník a rozčiloval se, že to je sabotáž, že si to někdo vypije. Když mě zahlédl, začal si svůj vztek vylévat na mně. Do určité chvíle jsem to trpěl a snažil se mu vysvětlit situaci. Ale pak začal urážet Rusy, Poláky a všechny ty dementní Slovany dohromady. To ve mně bouchly saze a jednu jsem mu vlepil. Spadl na zem. Hned ale vyskočil a snažil se vytáhnout pistoli. Viděl jsem, že jde do tuhého, tak jsem po něm skočil a odzbrojil ho. Dal jsem mu taky pár ran pěstí, aby se probral. Ale to už přiběhli ostatní vojáci i naši pracovníci a zatkli mě. Hned jsem se spojil s vedunem, ten přišel ještě večer za mnou do vězení a vysvobodil mne. Jednoduše všechny uspal.
Okamžitě mě naložil do prvního letadla na Petrohrad i s pasem a vízem, které zrovna dorazilo z ambasády. Moje jméno ještě nebylo v počítači, takže se mi podařilo v poslední chvíli vyklouznout. Už druhý den jsme zjistili, že mě hledá Interpol. Tak jsme se museli začít schovávat i před ruskými úřady. Vedunovi se podařilo propašovat mě kamiónem do Mongolska. Včera jsem dorazil sem. 
Kolada tento příběh už znal a začal po jeho skončení s tím svým. „Tak já jsem žil, a je mi jasné, že se tam jen tak nevrátím, ve Švédsku. Jmenuji se Karl Olafson. Pracoval jsem jako číšník v restauraci v Malmö. Když jsem byl kontaktován a probuzen, nechtěl jsem jen tak odjet, nechat všechny přátele a rodinu být, musel jsem si to rozmyslet. Čím déle jsem ale otálel, tím neskutečněji mi návštěva veduna připadala. Otevřely se mi sice smysly, měl jsem mnohem větší postřeh, viděl jsem lidem do hlavy, to jsem vnímal jako pozitivní změnu. Ale změnit celý svůj život? To ne. Až se můj osud rozhodl pozměnit mé myšlení. Byl jsem v práci a večer jsem šel na záchod. Z dámského záchodu jsem uslyšel ženský křik. Vběhnul jsem tam a viděl, jak nějaký černoch znásilňuje mladou holku. Dva jeho kumpáni jej jistili. Hned mě chytli a začali do mně bušit, co tam jako lezu a vyrušuju. Vysmekl jsem se jim a vyběhnul ven. Na zdi jsem zahlídl hasicí přístroj, popadl jsem ho a obrátil proti těm dvěma zvířatům. Nijak jsem je nešetřil, nastříkal jsem jim pěnu do obličeje a pořádně jsem je tím hasičákem přetáhl po hlavách. Pak jsem vběhnul na ten záchod. Chlípník už svou oběť pustil a sápal se na mne. Pustil jsem mu tedy taky dávku do očí a mlátil jej jak pominutý. Měl jsem na toho hajzla pořádný vztek. Pak jsem holku popadl za ruku a vedl ji nahoru do restaurace. Cestou jsem ještě trochu přetáhl vstávající násilníky. Hned jsem pak volal policii i záchranku. Kamarádi pak ještě ty hajzly nafilmovali. I mě s tou holkou. Ta si zakrývala obličej, nechtěla být poznaná. Někdo to dal na net, byla to velká pecka, všichni to sdíleli a začalo se o tom psát i v novinách. Policajti sepsali protokol, uprchlíky odvezla záchranka do nemocnice. Já jsem si ale rychle zažádal o ruské vízum, měl jsem tušení, že to jen tak neskončí. Taky že jo, dostal jsem žalobu za nepřiměřenou obranu a těžké ublížení na zdraví. Hasičák byl kvalifikován jako zbraň. Jakmile jsem dostal vízum, byl jsem švédskými úřady vyzván, abych kvůli trestnímu stíhání odevzdal svůj pas. Skočil jsem tedy do prvního letadla a odletěl do Moskvy. Tam jsem se spojil s vedunem, který mě připojil tady ke Svantovítovi do kamiónu v dobrém úkrytu v kontejneru."
O Radegastovi a Kupalovi, kteří tolik štěstí neměli, se už dozvěděli. Říkám jim, co by je čekalo při dopadení a že si musíme pospíšit, aby i oni co nejrychleji zvládli důležité schopnosti, které jim umožní bleskové přemísťování. Dáváme se ihned do práce. Vysvětluji jim princip hadí síly a učím je podobně, jako jsem to udělal již u Ivana. 
Kolada se na odpouštění a objímání nepřátel moc netváří. Vysvětluji mu, že kdyby se nenechal v záchodcích unést nenávistí, nemusel by pak utíkat za tak dramatických okolností. Ale chápu, že zážitek je v něm příliš čerstvý. Rozebírám s ním příhodu ze všech stran a sleduji, jak se v něm původní vztek mění ve znuděnost. Pak vzpomínáme i se Svantovítem na války z dávných dob, kdy nás veduni taky učili bojovat tvrdě a rozhodně, ale bez nenávisti a krutosti. Nejenom že jsme si nezhoršili své karmy, ale bojovali jsme s větším přehledem a byli jsme schopni volit optimální taktiku. Prastará moudrost nás učila, že zlo se nedá vymýtit ještě větším zlem. Heslo „Účel světí prostředky" je sebeobelháváním, za které je potřeba dříve nebo později zaplatit.
Jediná cesta k takovému nadhledu vede přes odpuštění. A to je někdy hodně těžké. A taky neznamená, že bychom těžkému zločinci odpustili jeho trest. Ten si musí zaplatit. Ztrátou svobody, těžkou prací nebo i smrtí. Ale pohnutky k jejich potrestání nemohou být vedeny osobní nenávistí. Jen spravedlivý zákon je měřítkem trestu.
Po tomto nutném vysvětlení se bohové znovu pouští do práce na sobě. Nechci je rušit a jdu se podívat do okolí. Nikdy dřív jsem v Mongolsku nebyl, jsem zvědavý. Zjišťuji, že jsme v jeskyni v horách. Kolem nás jen skály, žádná zeleň, kam oko dohlédne. Jen samé rokle a rozpálené kameny. Nic potěšujícího pro oko, jen hnědočervené plochy přerušované šedočernou barvou. Obloha je modrá, z jedné třetiny zakrytá řídkou oblačností. Je mi nepříjemné horko, jdu zase dovnitř. Procházím kolem mých přátel usilovně se snažících zdolat nelehké bariéry svého ega a prozkoumávám další prostory obytné jeskyně. Za závěsem z ovčích kůží objevuji úzkou chodbu vedoucí dolů do nitra skály. Z výstupku si beru svítilnu na baterky. 
Po několika metrech nacházím kožený závěs zakrývající boční otvor ve skále. Za ním se nacházejí zásoby vody a jídla. Aha, spížírna. Pokračuji chodbou až ke schodům vedoucím do hlubin. Dole slyším tekoucí vodu. Kužel světla baterky mi odkrývá pohled na podzemní potok s pomalu proudící vodou. Jako pod kamennou pyramidou, ve které jsem se učil teleportaci. Že by tady byla taky ukryta pyramida? V Mongolsku? Vlastně proč ne? Musel by tady ale být nějaký skrytý vchod, který by byl chráněn před náhodným zbloudilcem. Rozhlížím se kolem sebe, ale nic mou pozornost neupoutává. Protože chodba už dál nevede, vracím se po schodech zpět. Pečlivě prohlížím stěny chodby, jestli neobjevím nějaký výstupek nebo něco divného. Pokračuji bez úspěchu, dokud nedorazím do špajzu. Zkoumám malou místnost, kde kromě regálu se zásobami jídla a pití nic jiného není. Najednou však mým tělem proběhne slabý záchvěv. Je to jako nevelké silové pole. A vychází od regálu. Pokouším se nábytkem pohnout a po několika pokusech se regál otáčí ve své ose. Otevírá se přede mnou úzký vchod a energie silového pole je zřetelnější. Protáhnu se dovnitř a nacházím se v místnosti podobné té, kterou jsme navštívili v sibiřských horách. V jednom rohu vidím na zemi autobaterii, na kterou je napojeno osvětlení. 
Vracím se za svými druhy. Ani nevím, jak dlouho jsem už pryč. Nejsou už sami, sedí s nimi Dažbog, zřejmě zvládl teleportaci taky. Je skvělé, že děláme pokroky, myslím, že i docela svižně. Ovládáme něco, o čem běžní lidé mohou zatím jen snít. Doufejme, že i ostatní druhové se připojí brzy. 
Oznamuji jim svůj objev – může to urychlit i jejich výuku. Očistnou fázi mají konečně za sebou, pomohl jim ještě i Tarch, který je v tom očividně lepší než já. Odvádím je do nitra pyramidy, aby mohli zvýšit svůj energetický potenciál. Berou si s sebou i sedací polštáře a začínají s energetickými cvičeními. Když se dostatečně nabijí, začnou pracovat na kundalíni. Pomáháme jim, stejně jako jsem již kdysi pomohl Ivanovi. Svantovít dosahuje očekávaného stavu pod vedením Tarcha dříve než Kolada s mou asistencí. 
Posílám je tedy do hlubšího podzemí, stejně jak jsme to dělali my na Sibiři. Náhle však zaslechnu nějaký zvuk zvenčí. Vypínám osvětlení a plížím se k východu. Nezavřeli jsme za sebou, což bylo neopatrné. Někdo je ve vedlejší místnosti. Škvírou ve dveřích pronikne paprsek světla až k nám. Nejpravděpodobnější je, že se jedná o někoho z místních, který se o jeskyni občas stará. Ale zkušenost s Radegastem a Kupalou nabádá k ostražitosti. 
„Je tady někdo?" ozve se přidušený hlas. Oddechneme si, poznáváme Veleše. Rozsvítím a zvu jej dál. Pro jistotu však za ním zavírám dveře. Vítáme se, jako bychom se neviděli měsíce. Přitom uplynulo jen pár hodin od mého přemístění do Mongolska. Ve zkratce mu líčíme, co se událo, zbytek si přečte v našich myšlenkách. Měli bychom se stejně začít trvale propojovat, stala by se z nás jedna mocná multibytost, to by byla synergie!  
Daždbog na mě mrkne a říká: „Já bych byl pro, znamenalo by to vzdát se svého soukromí i v myšlenkách, ale přínos by byl obrovský."
Veleš souhlasí taky téměř okamžitě. Novým druhům ještě dáme čas, bude to čistě dobrovolné, nikoho k tomu nemůžeme nutit, ani mu nezájem vyčítat. Takový krok vyžaduje obrovskou důvěru i odvahu. A vidíme se v našich tělech vlastně poprvé v životě.
Necháváme odejít Tarcha se Svantovítem a Koladovi pomáháme ve dvou. Docela jsem překvapený, kolik síly v sobě nashromáždil Veleš. Sděluje mi v myšlenkách, že to je díky metodě tzv. ledového muže z Holandska, který dosahuje neuvěřitelných výkonů při vzdorování extrémním teplotám. Wim Hof, jak se tento chlap jmenuje, zvládl tibetské tummo a učí své žáky speciálními dechovými cvičeními získávat spoustu energie. Pomyslím si, jak se lidé celého světa začínají sami od sebe postupně probouzet, ani nemusí být bohy. Vládci světa budou mít brzy silné bolení hlavy. Dělají všechno pro to, aby lidstvo ovládli pomocí digitálních technologií a chemických látek, ale systém je čím dál děravější. Ve všem, co provádějí, se stále silněji vynořuje efekt opičí pracky. Na jejich místě bych už přemýšlel, jak co nejrychleji a nejdál zdrhnout.
Kolada se začíná jemně třást, musíme naši pomoc trochu zpomalit, aby se nám nepřepálil. Veleš okamžitě koriguje svůj postup s tím mým a najednou se aura našeho druha rozzáří bílým světlem protínaným krásnou purpurově fialovou barvou. Na tváři má široký úsměv – jsme u cíle. Okamžitě se na nás napojuje a sděluje své dojmy. Chce se trvale spojit s námi, nemá žádné obavy. Bezvadné, jsme čím dál silnější. 
Přichází Tarch a poznamenává, že bychom měli stanovit hlídky. Ilja se přece zmiňoval o temných žrecích, kteří mohou být na stopě uprchlým bohům. A taky se zmínil o nějaké pasti na pronásledovatele. V tu chvíli se mezi námi objevuje Vesna. Taky už to dokázala, skvělé! Teď už zbývá jen Semargl. No a samozřejmě Svantovít s Koladou musí ještě zvládnout přemísťování. 
Hlásím se na první hlídku a vycházím ven z jeskyně. Slunce se již posunulo nad západní horizont, ale horko je pořád ještě nepříjemné. Vyhledám si nejvyšší místo v blízkém okolí a vyšplhám se kousek pod vrchol. Pátrám ve všech směrech, nikde se nic nehýbá. Vestoje se opřu o skálu a nehýbám se, abych na sebe nepřitahoval případnou pozornost. „Ahoj Perune, neruším tě tady?" Trochu sebou trhnu, Vesna se objevila kousek ode mne. Je chytřejší, proč by někam šplhala, když se umí přemísťovat? Ještě k tomu kousek od pyramidy se zásobárnou energie. 
„To je poprvé, kdy jsme o samotě. Jsem rád, ale sám nevím, jak se mám vůči tobě chovat. Miluji tě, ale neudělám nic, co by mohlo Velešovi nějak ublížit. Tajemství už před sebou ani mít nemůžeme, propojili jsme se s bratrem, stejně jako s Tarchem a Koladou."
Vesna se zamyšleně a trochu smutně usmívá. „Jestli můžu, ráda se s vámi taky spojím. A vlastně tak řešíme náš problém – všichni jsme součástí jedné bytosti a nemusíme se rozhodovat, jestli s tím anebo s tím. Levá ruka přece nemůže žárlit na pravou."
„Jsi moudrá Vesno, vlastně bych tě měl nazvat tvým druhým jménem Lada. Přinášíš soulad a harmonii."
V mé hlavě se ozývá Iljův hlas: „Perune, už nemusíš hlídat, vraťte se do pyramidy!"
Popadnu Vesnu za ruku a spokojeně se přemisťujeme zpět. Jeden velký balvan mi právě spadl ze srdce. Teď se můžu plně soustředit na osvobození našich druhů. Cítím i Velešovu myšlenkovou přítomnost a spokojenost s Vesniným řešením. Je to dokonalé, žádný prostor pro podezírání nebo dokonce žárlení. Vedun už o našem spojení ví a chce být součástí. Žádná námitka, proč taky. A všichni se cítíme silnější než předtím. 
Ilja se už ani nenamáhá mluvit. Nechává své myšlenky plynout do našich hlav. Díky tomu vidíme zvláštní místo: jeskyně, vypadá celkem ponuře a nepřístupně. Kousek od vchodu je nízký stůl se sedacími polštáři, na stole dřevěné talíře se zbytky jídla. Dál v rohu jsou na zemi kožešiny a na nich leží dvě osoby. Ale vždyť to jsou – to není možné – Svantovít s Koladou! Co tam dělají, vždyť to není vzpomínka, to je přítomnost! Jak můžou být současně tady i tam? Vedun se usmívá. „Učili jste se vytvářet při teleportaci vaši přesnou kopii, takže to jsou duplikáty jejich těl. Pod touto jeskyní je taky pyramida, ale obrácená, špičkou dolů, ta energii odebírá. Jakmile do ní někdo vstoupí a vydá se dozadu, ztratí veškerou sílu, není schopen přemýšlet a bez pomoci zvenčí zahyne. To je ta past, o které jsem vyprávěl.“
Nad vchodem do jeskyně zahlédneme ve svahu ještě jednu malou skalní průrvu. V ní se nacházejí dvě ženy. Nejsou to místní Mongolky, vypadají slovansky. 
„To jsou Mara s Mokušou,“ vysvětluje Ilja. „Ovládají bílou magii. Očekáváme, že speciální komando, které se sem blíží, doprovází i nějací černí mágové. Oni dobře vědí, že tady jsme silní my a nebudou chtít riskovat jejich ztrátu. Dostal jsem od Mokoši vzkaz, že pronásledovatele už cítí. Já s Perunem a Velešem jim půjdeme na pomoc."
„Chci jít taky," hlásí se Vesna.
„Nebude třeba, to zvládneme sami. Potřebujeme mít v záloze někoho, kdo je na nás napojený a může pomoct v případě nezdaru. Kolada se ještě přemisťovat neumí a Tarch je potřebný pro naše novice." Vesna sklopí smutně hlavu. Ale chápe starcovy argumenty.
„Mara hlásí, že už dorazili k jeskyni. Jednotka má 12 vojáků a s nimi jsou 2 civilové, zřejmě mágové. Polovina ozbrojenců se rozestavila před vchodem, zbytek vchází dovnitř. Jeden civil taky zůstal venku. Čekáme na povel Mokoši, kdy nastane pravá chvíle k našemu přesunu. Bude to v okamžiku, kdy venkovní zjistí, že s jejich kumpány něco není v pořádku a budou se jim snažit pomoct. Naše děvčata se budou snažit ochromit sílu venkovního čaroděje. To bude naše chvíle. Zjevíme se tam a zneškodníme vojáky."
„Oni jsou ozbrojeni a v přesile. Jak je máme přemoct?" ptá se Veleš.
„Budou překvapeni. A ty si instinktivně vzpomeneš, co máš dělat, nebudeš žádnou zbraň potřebovat. Budeš jednat naprosto automaticky. Perun už to sám na sobě poznal," uklidňuje jej vedun.
Chvíli čekáme, pohrouženi do svých myšlenek. Takže válka začíná, pomyslím si. Ti hoši s tyčemi byli jen takovou rozcvičkou. Teď už to budou tvrdí profíci. Nevadí, my vyhrajeme, dodávám víru všem propojeným. Zůstávající nám přejou úspěch.
„Jdeme!" zavelí Ilja. Známe koordináty cíle z jeho hlavy, a tak se ocitáme na místě naprosto nečekaně. Překvapení je dokonalé. Okamžitě mám zmapovanou situaci. Civil se oklepává jako kůň, na kterého se sneslo hejno ovádů, ozbrojenci mají co dělat se svým smyslem pro realitu, který dostal těžkou ránu. Nejbližší je asi 15 cm ode mě. Jsem jako ve snu, nesleduji, co dělám, mé tělo pracuje v automatickém režimu. Během chvilky je mrtev a jdu po druhém. Tomu už napomohl pud sebezáchovy a dlouholetý výcvik a o svůj život bojuje. Zvedá proti mně krátkou rychlopalnou zbraň, vidím ho jako ve zpomaleném filmu. Mám taky v ruce samopal, ale nechci se zdržovat zkoumáním, jak vlastně funguje. Vší silou protivníka svou zbraní praštím po rukách, až zařve bolestí a pouští tu svou. Složím jej k zemi nějakým instinktivním chvatem. Chci jej udeřit pažbou do obličeje, ale uhne a vymaní se z mého sevření. V jeho ruce se objeví těžký tesák a pružně vyskakuje na nohy. Útoku nožem se lehce vyhnu a podsekávám mu nohu, na které je zrovna jeho těžiště. Znovu upadá. Dokáže ještě v pádu proti mně mrštit svůj tesák. Je fakt dobrý, tohleto jsem ani nečekal. Jako zázrakem se mi daří letící nůž zachytit rukou, samotného mne moje rychlá reakce překvapila. Připadám si, jako bych byl řízený automatickým pilotem. Jako bych to nebyl ani já. Zkušenosti ze stovek mých předchozích životů se probudily a jednají, jak je potřeba. Je to jako když zkušený řidič nepřemýšlí, co má zrovna udělat, když se auto dostane do smyku. Když se konečně proberu, je už zabiják mrtvý. 
Co dělají ostatní? Zaslechl jsem při svém boji nějaké výstřely. To Veleš, který jako voják tyto moderní zbraně používat umí, jich neváhal použít. Ilja je už taky hotový se svými protivníky. Takže jsem za pomalého loudu, můj boj trval nejdéle. Ilja už mezitím lehce udeřil vyšachovaného mága do krční tepny a uspal jej. Poutáme ho, bude se nám hodit živý. 
Přichází k nám dvě ženy. Jedna štíhlá malá plavovlasá a druhá mohutnější vyšší hnědovlasá. Mara a Mokoša. Jakmile je vidím, otevírají se moje vzpomínky. Plavovlasá Mara byla kdysi mou sestrou, ne vždy dobrou, než si uvědomila své chyby a problémy. Dnes se pohybuje na rozhraní našeho světa a pomáhá duším mnohých zemřelých zorientovat se v nových podmínkách, aby se mohly správně rozhodnout, co dál. Mokoša byla kdysi mou ženou, moc jsme si spolu neužili. V tom období se hodně válčilo, byl jsem stále daleko od rodiny. Taky byla ženou Svaroga a matkou Dažboga. Hodně stará a mocná duše, neměla nikdy v lásce slabochy, lenochy a zoufalce. Od těchto lidí se vždy odvracela. Naopak stála při lidech smělých, silných a nepoddajných. S Rožanou a kdysi i s Ladou tvořily nerozlučnou trojici sudiček v dobách, kdy lidé hlasu osudu ještě naslouchali. A teď se tady všichni objímáme a vítáme.
Musíme naši radost trochu brzdit, máme zde spícího mága, kterého bychom měli po zpravodajsku vytěžit. Vydolovat z něj všechny užitečné informace. Ale jak to udělat? Určitě nám jen tak všechno nevysype. Padají návrhy na použití drog, čarodějky budou mít určitě nějaké použitelné lektvary. Zkušená Mokoša však namítá, že tito mágové jsou na podobné věci trénovaní. Takže by buď nevypovídal, anebo by nám rafinovaně podsunul vymyšlenou verzi. Potřebujeme pravdivé údaje. Obracím se tedy na Maru: „Sestřičko moje, ty umíš krásně vytvářet živé sny. Vytvoř mu sen, že je u svého nadřízeného, kterému podává hlášení. Jemu prozradí všechno, co budeme potřebovat."
Mara přikývne a pouští se do práce. Pomáhají ji Mokoša s Iljou. S Velešem zatím prohlížíme okolí, museli přece někde nechat svá auta. Netušíme ale, kterým směrem hledat, ve skalnatém terénu je těžká orientace. Kdybych tak uměl létat! Mám nápad: můj první pokus teleportace byl málem neúspěšný, přemístila se jen duše. Mohu se tedy objevit ve výšce bez těla. Jen se rozhlédnu a vrátím se zpět. Hned to tedy zkouším. Mé tělo mizí, já jsem nahoře a rozhlížím se do všech stran. Žádné auto široko daleko. Až v dálce spatřím pryč ujíždějící bod. Vzpomenu si na svou potyčku v táboře, kde taky byl jeden z útočné party mimo dění a pomocí dronu všechno natočil. A to by byl průšvih. Tajné služby by znaly naše podoby i schopnosti. Měním tedy koordináty a umisťuji své tělo do prchajícího teréňáku na zadní sedadlo. Usmívám se do zpětného zrcátka na řidiče. Ten se tak vyleká, že strhne volant na stranu a narazí do skály. V tu chvíli se bleskově přemístím i s dronem ležícím vedle mě mimo automobil. Řidič je na místě mrtvý a já se mohu v klidu přemístit zase zpět k bojišti. Veleš zvedá palec: dobrá práce! Mám dobrý pocit ze svých nově nabytých schopností. Každý den objevuju nové možnosti jejich použití. Neustále rosteme, sílíme. Jen mě trochu iritují první zabití protivníci v tomto životě. Jsme ale ve válce, a kdybychom tu partu dnes nevyřídili my, šli by nám zítra po krku oni. Nejvíc mi v uších zní prasknutí krční páteře, hnusný zvuk. 
Do jeskyně si netroufáme vejít ani na okraj, nechceme riskovat. Ti, co tam vešli, jsou ve smrtelné pasti. Konečně Mara pokyne, že je se snícím mágem hotová. Vzpomenu si, jak mi kdysi navodila hodně živý sen, když jsem ji při meditaci požádal o samurajské smíření se smrtí. 
„Takže co jsem zjistila. Nepřátelská centrála očekávala naše probuzení a horečně nás hledala po celám světě. Podařilo se jim to u čtyř osob, dvě zajali, dvě utekly. O Perunovi již taky vědí, znají i jeho identitu. Může za to nahrávka incidentu v ruském táboře. Jinak neznají nikoho dalšího. Dolaďují software na vytipování probuzeného jedince v davu podle kamerových záznamů. K tomu jim posloužili i naši zajatí druhové. Drobné nenápadné odlišnosti v chůzi, držení těla, pohledu. To je dobré vědět, když se budeme pohybovat někde v blízkosti kamer. Při filtrování pomáhá umělá inteligence napojená na nejmodernější kvantový počítač, která je schopná v reálném čase identifikovat každou osobu. Mobilní telefony už vlastně nepotřebujeme, takže z této strany nehrozí nic."
„Víme, kdo je vede?" ptá se Ilja. 
„Oficiálně neví nic, ale šušká se mezi nimi, že ten nejvyšší má božské schopnosti a je nesmrtelný, stejně jako jeho nejbližší kruh."
„Takže El," odtuší Mokoša. „Hodně práce na jeho odhalení vykonala taková zvláštní organizace, spíše sekta. Říkají si Allatra. Stránky mají v ruštině, ale hlavní sídlo na Ukrajině. Viděla jsem nějaká videa, ale dál jsem se už nezajímala."
Ilja taky potvrzuje toto jméno. „El zanechal po sobě tolik stop, že je téměř nemožné je nevidět. Kdysi dávno býval jedním z nás, než ho přemohla touha po tělesné nesmrtelnosti a všemocnosti. Blázen, myslí si, že je všemocný, ale je pořád jen loutkou v rukách nebo spíše pařátech našich známých podzemních draků. Dokud dělá dobře svou záškodnickou činnost, nechávají ho být. Až jim přestane být užitečný, půjde od válu. Takové jsou zákony u Temných. Konec nesmrtelnosti. A jeho karmu bych pak tedy nosit nechtěl."
„Ví se, kde tenhle El sídlí?" ptám se. „Tam bychom nejspíš mohli hledat i naše druhy. I kdybychom je nenašli, chytneme pod krkem Ela a přinutíme ho, aby nám je vydal."
„Ptala jsem se na sídla hlavní moci, byl trochu zmatený, neví to, ale domnívá se, že to je Gibraltar a Švýcarsko. Jde o více úkrytů, mají své vlastní ostrovy, podzemní základny - i o Vatikánu mluvil."
„Dobrá, jestli vás už nic nenapadá, měli bychom ho strčit do pyramidy za ostatními," podotkl vedun. Nevíme, kdy se probudí, asi nám to předem hlásit nebude. A neznáme jeho schopnosti, mohl by varovat centrálu, aniž bychom si toho všimli. Nebo dokonce zabít některé z nás. Tady je na místě nejvyšší opatrnost. Pyramida se už o něj postará, aby nemohl nikomu škodit."
Popadneme s Velešem mága a odnášíme ho dovnitř. Těsně před vchodem se však nepatrně pohne.
„Pryč s ním, probouzí se!" vykřiknu a házíme jej do temnoty. Slyším jen krátký nenávistný výkřik, který postupně slábne. Kdybych jen tušil, že mě ještě stačil magicky označit, asi bych mu raději sám zakroutil krkem. Bohužel to neodhalila ani Mokoša s Marou. Toto označení je pro magické stopaře jako pachová stopa pro psa. Vůbec v tu chvíli netuším, do jakého nebezpečí přivádím sebe i všechny ostatní...

- pokračování -

autor: Vihaj