Hlavní město Tartárie 6

- předchozí část -

Číňané skrývají stopy Chanbalyku

Došli jsme k závěrečnému rozuzlení našeho pátrání po centrálním regionu Tartárie – Kataji a jejím hlavním městě Chanbalyku. Po prostudování desítek dokumentů, které nám tu zůstaly od součásníků Chubilaje a dalších vládců této záhadné země, jsme našli pravděpodobné místo stop po legendární rezidenci tartarských chánů.

Dovolte, abychom krátce shrnuli základní závěry získané v důsledku našich „dokumentárních vykopávek“. Od celku k části. A ještě něco doplníme.

Základní poznatky získané z dosavadního pátrání

První série faktů: Říše Velkého Chána byla současníky nazývána Tartárií, nikoli Velkou Tartárií. Říše byla založena ne dříve jak koncem XIII. století Čingischánem (původem Skýtem) na základě regionů Skýtie a Serika („národnosti“ a „árijské haploskupiny“) cestou připojení sousedních národů. Centrem nově vytvořené říše se stala KATAJ, kde v průběhu prvních sedmi chánských pokolení byly rozmístěny v dostatečné vzdálenosti od sebe čtyři sezónní rezidence s harémy řízené ženami-vládkyněmi. Pod řízením každé manželky bylo až 10 000 lidí.

Kataj sousedila s tradičně čínskými (China / Sina) územími na jihu, s Tangutem na západě, Tartary Niuche (kteří se později nazývali „Mandžurové“) na východě a pouští Lop (Gobee) a Altajskými horami na severozápadě.

Druhá série faktů: Přesnější informace o vzniku původní sestavy Tartárie a data jejího založení je těžké stanovit, protože chybí mapy a písemná svědectví vytvořené v XIII. - XIV. století.

Reálnějšímu datování různých událostí středověku brání tři základní faktory:

1. Chybějící datace současníky na některých dokumentech (mapách, obrazech, miniaturách, knihách) a jejich pozdější dodatečné datování: nejčastěji to pak vede k tomu, že jim zdroje uměle přidávají na stáří;

2. V XVI. století vycházejí historicko-kartografické práce „podle Ptolemaia“. Podle oficiální historie žil ve starověku, je tedy otázkou, proč bylo potřeba čekat více než tisíc let s jejich zveřejněním. Přitom je zajímavé, že v takových pracech se mísí politická situace středověku a „starověku“. V situaci, kdy na jedné a téže mapě vidíme Francii, Chaldeju, Troju, Babylonii, Skýtii a středověkou Tartárii, ztrácíme jakoukoli časovou orientaci. A takové práce „podle Ptolemaia“ nejsou jediné, kde se můžeme setkat s takovým mícháním. Příkladem může být i tato mapa připisovaná Kryštofu Kolumbovi, kde se na jednom místě objevují takzvané „starověké“ a středověké státy, například Troja a Alamania (Germánie), Sarmatie, Turecko a Tartárie:

3. Evropská kartografie se postupně „normalizovala“, ale už v XVI. století začínají historici posouvat světové dějiny, a to zejména evropské, do starších období. Například v XVII. století v knize z roku 1677 (tehdy Tartárie začíná praskat ve švech) se převádí obšírná suma dat počítaná ve škále „od stvoření světa“ na katolický způsob (nyní by běžel rok 6018).

Ale dokonce i v těchto tabulkách je možné najít nemálo časových posunů, když ty či ony události proběhly o 200 – 300 let později nebo dříve, než jak uvádí současná historická „věda“. Některá století jsou, co se týče událostí, prakticky pustá a vypadá to, jakoby při roztahování světové historie v čase vědci té doby ještě nestihli vymyslet, co tam vlastně vložit. Na přelomu XVII. a XVIII. století se však evropští historici sjednotili a za jedinou správnou pokládají chronologii Scalieriho.

Vzhledem k těmto faktorům, které brání rekonstrukci historického vývoje Tartárie, není možné přesně zjistit, jak toto asijské impérium začalo své triumfální hnutí po celém kontinentu a jak dosáhlo své největší prosperity. Není dostatek písemných důkazů o tom, že Evropa byla součástí tohoto impéria, protože pro to existují jen nepřímé náznaky. Ale že k Tartárii odpradávna patřily ruské země, můžeme dokázat, a to i díky digitalizovaným mapám z údajně XIV. století.

Pomoci nám v tom může tato stará námořní navigační mapa patrně z roku 1339 od Angelina Dulcerta. Na ní jsou Rostov na Donu i dnešní Ukrajina označeny chánskými vlajkami s ukrajinskými „sokoly“ a půlměsíci obrácenými vzhůru nohama. Stejné znaky jsou nad sibiřskými městy, kde je zobrazen Velký Chán Usbek (také blízký příbuzný Čingischána). Polonia (Polsko) byla podle mapy označena půlměsícem spojeným s prostým křížem. Je pravděpodobné, že skutečné datum vzniku mapy je asi o sto let pozdější, než je uvedeno. Podle stylu a rukopisu připomíná Katalonský atlas světa, který je údajně z konce XIV. století.

Třetí série faktů: Chanbalyk je na mapách současníků vyznačen jako hlavní město Tartárie přibližně od poloviny XV. století. Na západ od něj je město i region Camul, na jih Sina / China (Čína), na sever Altaj s hrobkami chánů a na východě to kreslí každý jinak – někdy jezero Xandu, obvykle (moře-oceán; tak tomu bylo do té doby, dokud tato místa nezačali navštěvovat Evropané někdy v době 1660 – 1680, to je v době pádu hlavního města a přeměny říše (Tartárie) ve „Velkou svazovou Tartárii“.

Nebylo by správné, kdybychom se nezmínili o struktuře samotného Chanbalyku v dobách jeho rozkvětu. Podle popisů západních učených mužů to bylo ohromné město mající na obvodu 28 mil. Zde vzniká otázka, kolik metrů měla jejich míle. Obvykle je to více jak kilometr. Ale v těchto místech často používali čínskou míli – „li“, což je něco málo přes půl kilometru.

Pokud jde o zvláštnosti hlavního města Tartárie a jeho paláců, o tom by bylo možné napsat zvláštní článek. Ale my se zkusíme krátce projít charakteristikami města, jak je popsal současník chána Chubilaje, Benátčan Marco Polo.

Právě tento cestovatel píše o tom, že v době vlády Chubilaje měl Chanbalyk 28 mil po obvodu. Ulice tvořily čtverce a čtvercový půdorys mělo i město, takže vypadalo jako šachová deska. Stěny městské pevnosti byly obkrouženy širokým příkopem a tyčily se do výšky 10 kroků (asi 7,5 m). V rozích vnější hradby byly brány pro pohyb obyvatel a ve středu jižní stěny byl hlavní chánský vchod, kterým mohl vjíždět jen imperátor. V rozích pevnosti a mezi nimi bylo vždy po jedné vysoké věži.

Uvnitř městských zdí byl ještě jeden takový čtverec a v něm bylo zase osm „paláců“ (věží). Dveře ve vnitřních stěnách byly umístěny stejně jako na vnějších. To byl chánský palácový komplex, uvnitř něhož se nalézal palác Velkého Chána; budova byla přilehlá k severní stěně komplexu a byla jednopodlažní, vyvýšená nad zemí do výšky 10 dlaní (přibližně 1 metr).

Palác byl natolik obrovský, že jen například do hlavního sálu se vešlo 6 000 lidí (Marco Polo). Kromě tohoto sálu byly v paláci komnaty pro chánovu rodinu, „kabinetní“ komnaty imperátora, jeho pokladnice a další. Benátčan na tomto místě píše, že v té době na celém světě nebyla budova podobná této, co se týče velikosti a nákladnosti.

Město Chanbalyk (Cambalu) má východoevropskou architekturu a vůbec nepřipomíná Peking

Na jižní straně nádvoří uvnitř palácového komplexu se rozprostíral park s krásnými stromy, včetně ovocných; tam se klidně procházela různá zvířata - ptáci, srnky, a jiná zvířena... Cesta se táhla nad hustou trávou ve výšce dvou loktů nad zemí.

Za severní stěnou komplexu (na severozápadě) se prostíralo velké jezero, z něhož Velkému Chánovi chytali k obědu ryby různých druhů. Jezero, do něhož vtékala nevelká řeka bohatá na ryby, byla vytvořeno člověkem. Vykopaná hlína tvořila vedle velký kopec vysoký 100 "dobrých" kroků (1 krok = 0,75 - 0,80 m), což by znamenalo 75 - 80 m (výška obvyklé pětipatrové budovy je 15 m). Ale je to také možné chápat tak, že k dosažení vrcholu bylo potřeba 100 kroků, pak by samozřejmě byla výška kopce menší. Na něm byl také založen park, kde Velký Chan nařídil vysadit všeliké druhy rostliny, jež se mu líbily, a některé stromy se na jeho příkaz přesazovaly na tento kopec i s kořeny. Uprostřed tohoto parku byl malý palác určený k oddechu.

„Chán přikázal postavit co do rozměrů stejný (jako hlavní velikochánský) [palác] pro svého syna, budoucího vládce. Ten se rozkládá na druhé straně jezera.“ píše Marco Polo. „A stojí tu most klenoucí se přes vodu od jednoho [paláce] ke druhému.“

Shrneme-li charakteristiku města a palácového komplexu v hlavním městě Tartárie, je důležité si všimnout jejich poměrně velkého rozdílu oproti Pekingu a Zakázenému městu. Avšak i přes tuto okolnost  se od povodní v roce 1642 Evropané stále více domnívají, že hlavním městem Tartárie je Peking. Logika takových závěrů současníků může být pochopena po přečtení předchozího dílu této série článků.

Město Chanbalyk (Benátčan toto slovo vysvětluje takto: Kan-Baligh = Město chána) se rozkládá ve vzdálenosti 10 kilometrů na východ od široké řeky Polisangin, která se vlévá v oceán. Přes Polisangin byl postaven onen mramorový most se 24 oblouky: délka této stavby činila 300 „dobrých“ kroků (300 x 0,75 m), což je 225 m. Šířka mostu se rovná osmi „dobrým“ krokům.

Dále na západ tekla ještě jedna řeka – Karamoran (Černá řeka). V anglickém překladu knihy Marca Pola z roku 1903 s komentáři a přílohami z roku 1920 se uvádí, že tímto jménem všichni evropští současníci a někteří muslimští autoři té doby nazývali Žlutou řeku neboli Chunag-che.

Můžeme tedy dospět k závěru, že řeka Polisangin s odhadnutou šířkou koryta 250 m tekla výhodně od řeky Chuang-che, to znamená, že Polisangin nebyla hlavním korytem Chuang-che, ale byla s ní nejspíš spojena. Poloha Žluté řeky (která je podle popisu Marca Pola tak široká, že přes ni nebylo možné postavit most) západně od Kataje a Chanbalyku dokazuje, že hlavní rezidence Velkého Chána byla postavena v místech dnes nazývaných prefekura Ordos ve Vnitřním Mongolsku (Čínská lidová republika).

Ještě jeden detail – přes řeku nedaleko od Chanbalyku by se měly nacházet zbytky daleko staršího chánského města – města Taidu.

Čtvrtá série faktů o Kataji a Chanbalyku. V roce 1557 došlo v Číně (Sina), Kataji (CATHAYO) a Kokonorské Tartárii (Kokonor Tartares - východně od čínského Shanxi) k potopě (možná tsunami od Žlutého moře), která na místech 7 měst vytvořila slané jezero Qinghai (Kukunor) uprostřed Kukunorské roviny. Délka jezera je asi 105 km, maximální šířka je až 65 km, plocha 4 200 km² a největší známá hloubka je 38 m. Jezero se nachází v nadmořské výšce 3 205 m. Datování potopy se může od skutečnosti lišit. Je pravděpodobné, že tato potopa zničila první město chána Taidu, a tak vznikla potřeba vybudovat rezidenci novou, město Chanbalyk. Ale toto je pouze verze, která vyžaduje podrobnější výzkum, který by ji potvrdil. Mimochodem v Ordosu je nyní spousta slaných jezer, zřejmě to je němý důkaz události, k níž došlo před několika staletími.

Druhou známou katastrofou, která ovlivnila krajinu i historii místních států, byla mohutná povodeň na Žluté řece z roku 1642. Voda tehdy zabila na 300 000 lidí. S největší pravděpodobností právě tato událost vedla k zániku hlavního města Tartárie. Na přelomu XVII. a XVIII. století Evropané kreslili na mapy těchto míst sousední města Chanbalyku Campion a Camul v určité vzdálenosti od Žluté řeky, blíž k poušti Gobi. Je tedy zřejmé, že dokázala tuto masivní povodeň ustát, což se však bohužel nedá říct o samotném Chanbalyku. Po povodni Žluté řeky postupně mizí z map současníků a Tartárie se proměňuje na „Velkou Tartárii“; rok co rok pak od ní odpadávají okrajová území a přičleňují se k sousedním říším.

Je třeba říci, že po celá staletí Žlutá řeka nenechává Číňany žít v míru a pravidelně si od tohoto lidu vybírá krutou daň v podobě stovek tisíc životů. "Hoře Číny", jak ji Číňané nazývají, se rozlévá přibližně každých 20 let a i nyní je po celé délce pokryta přehradami pro kontrolu hladiny vody. Připomeňme přinejmenším ty nejhorší povodně na Žluté řece v letech 1887 a 1938, které způsobily smrt 900 tisíc a 500 tisíc lidí.

Musíme si přiznat, že nalezení zničeného města Chanbalyk po sérii několika obrovských povodní je pro výzkumníky nelehký úkol.

Proč nemůže být Chanbalyk v blízkosti Kurakhan Ulan-Nur

Na mapě z roku 1747 Thomas Kitchin ukázal na jezero Kurahan Ulan Nor (Nor / Noor = "jezero") jako na pravděpodobné místo, kde se nacházela rezidence Velkého Chána. Všechny mapy té doby naznačují, že tato vodní plocha byla na přístupu k pohoří Altaj, což je velmi blízko hrobů tartarských chánů; ale tenhle údaj odporuje tomu, co napsal například Marco Polo. Ten uvedl, že cesta z Kataje ke hrobům trvala více než 100 dní. Pokud bychom předpokládali, že průměrná rychlost pohřebního průvodu byla 2 km za hodinu (včetně sestupů a výstupů), spánek trval asi 5 hodin, plus ještě další 3 hodiny na jídlo a 3 hodiny na zastávky (1 zastávka - 1 hodina), pak 24 hodin - 5 hodin - 6 hodin = 13 hodin denně bylo věnováno pochodu. Průvod by tedy denně ušel asi 26 km. Pak to ovšem vypadá na 2 600 km. Navíc s největší pravděpodobností měl průvod v průběhu více než 100 dnů pochodu povolen i pravidelný delší oddych, což také ovlivnilo rychlost. Takže Kurakhan Ulan Nur (Couharan) nemůže být místem Chanbalyku.

Ještě jednu věc, která se týká tohoto jezera, je třeba zmínit – těžko ho dnes najdete. Možná už ani neexistuje. Na území Vnitřního Mongolska totiž jezera neustále vysychají. K mému velkému překvapení tato poměrně velká vodní plocha v provincii Ordos – Karaman, která je prakticky na téměř všech mapách z XVIII. století, po sobě zanechala jen stopu v polopouštní oblasti a ta je jasně viditelná jen na satelitních mapách.

Ordos – provincie chránící velkou minulost Tartárie

A nyní nastala chvíle podívat se do samotného Ordosu

Jedná se o provincii v rámci velkého makroregionu Vnitřní Mongolsko v Číně. Oficiální verze historie se nás snaží přesvědčit, že tyto země se staly součástí čínského státu v roce 1649, pak byly údajně rozděleny do 6 khoshunů (okresů). Nic z toho však nevidíme na mapách XVII. století. Na většině map po povodni z roku 1642 patří tato země k Tartárii, kde se také nachází politické centrum říše. Poté, co roku 1688 je region již v čínské Tartárii (patřící do Číny) a poprvé označován jako Ordos, na některých mapách je oblast obvykle prázdná, bez měst, někdy je uvedeno jen několik menších sídlišť (mezi nimi město Campion – bývalý soused Chanbalyku) a upomínají se zničená města této oblasti (bývalé Kataje a KaraKataje).

Historici nicméně přiznávají skýtskou minulost Ordosu. A samozřejmě ji umísťují do dávné minulosti, protože Skýtové podle nich "vymřeli" do VI. století našeho letopočtu. Mezi archeologickými nálezy jsou pozlacené boty se vzory nebo bronzové a zlaté spony vyrobené ve stylu, který je někdy tak blízký Skýtům, že se zdá, že byly vyrobeny jedním autorem. Mezi nalezenými artefakty jsou také kovové desky, včetně těch se svastikami.

Nicméně pokud se podíváte na Ordos shora, zdá se, že město je postaveno na základě jiného stejně velkého osídlení. Tu i tam najdete stopy ulic - občas jako by obíhaly něco kultého, jindy "staré" město, jakoby bylo v "buňce" nebo "obdélníku". Často v provinciích, a obzvláště v Ordosu samém vidíte vysoké i nepříliš vysoké "kurgany" - sypané kopce, které jsou osázeny přesnými řadami mladých stromů (tvoří kruhy, zmenšují se směrem vzhůru a rozšiřují směrem dolů) - tak se Číňané pokoušejí skrývat „stavby" nečínského původu původ.

A vzhledem ke stopám rozsáhlé lidské činnosti na těchto místech je podle mého názoru publikováno dost málo archeologických nálezů. Prakticky není vystaveno žádné nádobí a jiné domácí potřeby, oděvy, ozdoby, kosti a lebky lidí, tedy nejčastější druhy archeologických nálezů. Na malbách jsou často zobrazováni koně a jezdci, ale kupodivu se mezi vystavenými archeologickými nálezy prakticky neobjevují koňské postroje. Zdá se, že k veřejnému shlédnutí je vystaveno jen to, co nevyjadřuje národní zvláštnosti etnické skupiny, která zde žila před mongoloidy. Nalezené objekty se staly základem pro tvorbu nových ikonických historických systémů při výstavbě místních památek, architektonických struktur, oděvů a předmětů pro domácnost, jako by byly pro turisty rekonstruovány.

Například v Ordosu často jako symbol chánovy moci mají na mysli trojzubec, připojují jej k žezlu jako vrchol. Ale současníci velkých chánů zobrazovali zakončení žezla různými způsoby, jako by přesně neznali jeho skutečný tvar.

A ještě k vlajce Tartárie. Současní historici s domnívají, že na vlajce vládnoucí dynastie byl kruh s půlměsícem. Je však těžké najít v otevřeném přístupu na internet staré dokumenty, které by prokázaly, že tento symbol patří Čingischanovi a jeho dynastii. Ale připomeňme, že jsme již tento symbol tatarské říše viděli na mapě údajně ze XIV. století (autor: Angelino Dulchert), kde se vznášel nad městy Eurasie až do Moskovie a Polonie. Dvourohá rozetka s cípy dolů, zavěšená z rukojeti s malým kroužkem, je na vlajkách jasně viditelná. Často bylo takové znamení doplněno zvednutým "ocasem", který vychází z jednoho z "rohů" symbolu. Někdy byl půlměsíc umístěn vedle na ostrém konci. Později na vlajkách Tartárie začínají vykreslovat něco, co vypadá jako drak, ale tak tomu je blíž k západu říše.

Poměrně nová města Ordos a sousední Kanbashi / Chanbashi (téměř Chanbalyk / Chanbalyk) jsou plná obrazů na téma Čingischána a tibetských Mongolů. Zde můžete obdivovat sochy a obrazy oslavující velkého "vojevůdce" a jeho armádu - Hordu. Můžete také zajít do mauzolea chána Zlaté hordy – moderního architektonického komplexu navrženého v podobě jurty. To je v pořádku, ale kam se poděly paláce, o nichž psali současníci nejbližších potomků zakladatele Tartárie – chánů Chubilaje a Usbeka? Historici nevědí anebo předstírají, že neznají podrobnosti o životě potomků Čingischána; v každém případě podle Ordosu a jeho okolí vzniká pocit, že tato země nikoho kromě prvního chána Hordy, žijícího údajně ve XIII. století, nepamatuje.

Shrneme-li příběh regionu Ordos, musíme konstatovat, že historické a turistické sféry Číny a Vnitřního Mongolska žijí ze slávy Čingischána, ale tak, že narušují původní význam ve prospěch čínské národní ideologie. Ani v nejdivočejších fantaziích se přece před prostými Číňany nesmí připustit, že by na rovině mezi Žlutou řekou a Velkou čínskou zdí mohli žít lidé bílé pleti. Už tak některé nálezy, například mumie bělochů, podle čínského vedení zbytečně upozorňují na původní obyvatele severu a západu ČLR.

Prakticky se stoprocentní jistotou můžeme mluvit o úmyslném narušení skutečné historie těchto míst. Země založené za přímé účasti členů Čingischánovy dynastie, nebo které se ještě dříve staly součástí Tartárie, už několik století žárlivě střeží tajemství svého narození z lůna starověké euroasijské říše. Mezi tyto státy patří Rusko, Ukrajina, Moldávie, Kazachstán, Čína, Turecko, Mongolsko, Turkmenistán, Uzbekistán, Indie a další. Archivy těchto zemí jsou přísně chráněny, nálezy, které by nás mohly nejvíce šokovat, s největší pravděpodobností podléhají likvidaci. A vědci a historici získávají jen drobky nebo to, co strážci tohoto tajemství přehlédli, či co náhodou upoutalo pozornost široké veřejnosti. A je tu ještě jedna možnost - interpretovat vše v kurzu aktuální oficiální historie.

Původ regionu Ordos a jeho stejnojmenného města je zajímavější ještě v jedné věci. Čínská a vnitromongolská podnikatelská komunita si riskla vybudovat milionové město uprostřed pouštní náhorní plošiny na základech malé vesnice. Avšak i přes grandiózní zástavbu těchto pozemků jsou všude vidět stopy původního rozsáhlého osídlení: obrovské násypy v podobě kurganů, příkopy, zbytky základů pevností a další němé svědky velké tartarské minulosti. Proč právě tady bylo postaveno nové supermoderní město pod značkou Čingischána, údajně Mongola, který si podmanil polovinu světa? Není to třeba proto, že Čína plánuje opakovat činy velkého vojevůdce a rozmáchne se na bývalé tartarské země? Jen si to představte: Čingischán jako symbol bojujícího, vítězného Východu, jako obraz zakladatele nejmocnější superříše všech dob!

Ale po vybudování Ordosu a Chanbashi „na zelené louce“ čínský byznys nedokázal zajistit příliv kupců. Obě města jsou obydlena jen z několika procent. Na internetu sice některé stránky píší, že se situace postupně zlepšuje, nicméně... Ordos se stal známým po celém světě jako největší město-přízrak v Číně, kde obrovské obytné komplexy stojí prázdné a v nemnohých obchodech a kavárnách nejsou téměř žádní zákazníci.

Taková je tedy současnost zemí, které dříve nesly jméno Kataj, kde se tyčily slavné paláce Velkého Chána, nyní moderní historickou „vědou“ nazvané jurtami. Číňané se pokoušejí vyhrát ideologickou bitvu významů, používajíce árijsko-skýtskou minulost regionu Ordos ke svým "mongolským" cílům. Ale zdá se, že jeho energie odolává a jakési neznámé síly brání Číně získat moc pomocí lži a polopravd. Město budoucnosti se stalo městem duchů. Příliš velké sousto si vzali Číňané, jak se zdá, když si chtěli podmanit hlavní město největší říše všech dob a národů.

- konec -

autor: A. Kostaš

zdroj: https://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/stolica-tartarii-itogi-kitaycy-pryachut-sledy-hanbalyka

překlad: Vlabi

poznámka Vlabi:

Jen tak pro zajímavost - velká část území provincie Ordos je pokrytá naplaveným pískem ze Žluté řeky. Někde ho jsou i takovéhle vrstvy:

Co myslíte, kolik a jak velkých "paláců" by se v něm v pohodě schovalo?