26. 12. 2018

Hlavní město Velké Tartárie 5


Existují dvě základní verze zániku Tartárie


pozůstatky bývalého Xandu, letního sídla chánů (42.3595958N, 116.1803631E)
Historie hlavního města je vždy historií i samotného státu. Totéž se týká i města Chanbalyk, kde se po dlouhý čas nacházelo sídlo, palác Velkého Chána Tartárie. Při studiu historie tohoto města, tohoto srdce říše, můžeme určit události, které jsou dosud tajeny vládami mnohých států. Obzvláště těch, které v minulosti utrpěly imperiální politikou Tartárie.

Město Chanbalyk postavili daleko později
Je třeba uvést, že město Chanbalyk / Cambalu se nestalo hlavním městem Tartárie hned. Dávné zdroje uvádějí, že prvních několik pokolení velkých chánů (počínaje Čingischánem) zde žilo jen tři měsíce v roce – od prosince do února. A podle mých zjištění až časem – od XVI. století – začíná vyčnívat z katajského regionu jako metropole, to je hlavní město. Pokud porovnáme data ze starých map s vyprávěním Marca Pola, že Chanbalyk byl hlavním sídlem Velkého Chána v době působení Benátčana v Tartárii (údajně ve XIII. století), pak dostaneme zajímavý obraz. Je logické, že o novém hlavním městě Tartárie se Evropané dozvěděli až z příběhů Marca Pola, i když takové informace mohly pocházet i od někoho jiného před ním. Pokud však tento cestovatel žil ve XIII. století, proč se evropští kartografové dozvěděli o Chanbalyku až v první polovině XIV. století?
Jeden ze současníků vypráví, že před výstavbou této středověké metropole bylo vedle řeky staré město se stejným názvem. Jiní současníci nazývají toto staré město Taidu / Caidu. V souvislosti s ním se uvádí, že astrologové v něm předpovídali brzké lidové bouře a jiné krize, proto se panovník Tartárie rozhodl vybudovat vedle nové město a přesunout své sídlo tam i se všemi dvořany a občany (i když se všichni zprvu nevešli). Proto se často na starých mapách na řece Polisanga / Pulisangin nacházejí dvě města – Chanbalyk na levém a Taidu na pravém břehu. To znamená, že pokud hledáte stopy hlavního města Tartárie, musíte hledat stopy dvou měst, která se nacházejí proti sobě na březích velké řeky nebo jejího vyschlého koryta. Na mapě pravděpodobně z roku 1450 nějaké město Calalec stojí na pravém břehu řeky v blízkosti oblasti Kataj:



Proč Velká Tartárie nebyla veliká
Všechny mapy Tartárie, které vytvořili její současníci, ukazují, že když mluvíme o tomto eurasijském impériu, je správnější nazývat zemi ne "Velkou Tartárií", ale prostě "Tartárií". Tak je nazývána do té doby, dokud existovalo hlavní město a vládl jí Velký Chán (samovládce), to jest až do roku 1680. Později hlavní město zmizí, osud vládce zůstává neznámý, země je rozdělena na mnoho malých království a knížectví, a to znamená, že Tartárii změnili na jakýsi svaz, konfederaci a už nebyla říší. A došlo k něčemu podobnému jako byl pozdější rozpad SSSR.


V souvislosti s tím navrhuji, abychom přestali nazývat Tartárii Velkou a chápali pod tímto názvem jen pozdní, rozpadající se původní Tartárii. Nebo je snad možné ji pokládat za Velkou, když jí chybí centrum, hlavní město a vládce? A opravdu současníci tehdy, když začali psát "Velká Tartárie", najednou zjistili, že je to skutečně obrovský stát? Během předchozích století všechny země a panovníci věděli, že Tartárie je silná a obrovská říše od Uralu do samotného východu a od severu až po Indii. A pak najednou po zmizení hlavního města ji začali nazývat Velkou. Soudě podle vnitropolitických procesů v zemi, je v tomto případě slovo "Velká" synonymem slova "svaz", "svazová", "spojená", tedy bez centra, něco jako "Spojené státy Tartárie".
Dost rychle se tartarská království (stejně jako ve své době republiky SSSR) začínají oddělovat a odcházejí pod kontrolu sousedních říší: sibiřské země se svými cary odešly k Moskovii (k roku 1730 se hranice podmaněné Sibiře táhne po řece Ural (čínsky Helong-Kiang; čínskotatarsky Saghalien Oula), tartarské země podél Číny se staly součástí Čínské říše, v níž od roku 1644 vládli titíž Tartaři z provincie Niuche (oficiální historie je nazývá Mandžury, ale ve starých knihách vždy jedině Tartary). Svobodná / Nezávislá Tartárie po určitou dobu ještě zůstává skutečně víceméně nezávislou a suverénní. Ale časem si i ji rozdělí mezi sebou velcí sousedé. Malá Tartárie s Krymem už od roku 1452 náležejí Osmanům (potomkům vojevůdce Osmana-Ottomana) z armády Velkého Chána.

Kde hledat stopy Chanbalyku / Cambalu?
Ruiny hlavního města Tartárie zůstaly v Čínské Tartárii, protože stálo nedaleko Velké čínské zdi. S vysokou pravděpodobností lze říci, že katastrofa, která zánik města způsobila, byla přírodního původu. Mnozí autoři v prvních desetiletích po roce 1680 píší o rozsáhlých ruinách v těchto regionech. Na některých mapách zůstávají pouze ta města v Kataji, která jsou dostatečně daleko od Žluté řeky (Chuang-che / Croceum / Caramoran). Je velmi pravděpodobné, že to je ta řeka, kterou Marco Polo a jeho současníci nazývali Polisanghan / Polsanghin / Pulisanga.
Na břehu Žluté řeky už po roce 1680 vidíme nová městečka, ale dříve zde uváděná velká města zmizela. Poblíž pouště Gobi zůstal starý dobrý Campion, původně Camul / Kamila, který vždy býval vedle Chanbalyku. Na některých mapách v prvních časech v tomto regionu, ale zejména mezi ostrým zákrutem řeky a Velkou čínskou zdí, není vůbec nic. Na jiných mapách se v těchto místech píše o tom, že „zde jsou ledy...“, třebaže dříve tam byla města.


V roce 1694 na náhorní plošině kolem Žluté řeky poblíž čínsté zdi se objevuje výraz Pays d'Ortus nebo DORTUS, což znamená „místa paláců“ (pays – z francouzského „místa“). A dnes i v oněch divokých dobách „ORTO“ u místních Mongullů-Číňanů znamená „palác“. Například v komentářích Palladia z roku 1920 k textu knihy Marca Pola se dozvídáme: 

„Orto ve skutečnosti říkají oddělenému paláci chána vedenému jednou z jeho žen“. 

Jiné místo v textu: 
„Čínští autoři překládají toto slovo „ORDO“ jako „harém“. 

Ještě jinde: 
„Ordos byl postaven Čingischánem pro imperátorky, které byly vybírány ze čtyř různých kmenů“. 

A ještě poslední úryvek: 
„V době vlády prvních čtyř chánů, kteří žili v Mongolii / Mungalii, byly čtyři „ordo“ od sebe značně vzdálené a cháni je navštěvovali v různá roční období.“ 

Za zmínku stojí také to, že podle informací Marca Pola, v každém takovém paláci tartarská imperátorka měla až 10 000 podřízených. Nic takového hordy.


První verze: Zapomenutá potopa XVI. století
Jak známo, hlavní město Kataje a později celé Tartárie se nacházelo na plató, na rovině mezi horami. Na všech mapách jsou Chanbalyk a Ordos zobrazovány na víceméně rovině uprostřed horských hřbetů nedaleko od Velké čínské zdi.
Jižněji mezi Tibetem a západní čínskou hranicí se prostírá ještě jeden tartarský region – Kukunor / Kokonor. Na mapě Johna Speeda z roku 1626 je přímo textem uvedeno, že v těchto místech v důsledku potopy vzniklo velké jezero, pod jehož hladinou bylo pohřbeno velké množství místních obyvatel. Současníci tuto vodní plochu nazvali Cincui hay. V dnešní době tam nalezneme slané jezero Cinchaj (Qinghai) nebo Kukunur. A opravdu svými rozměry by do sebe zahrnulo sedm středověkých měst i s okolními vesnicemi. Zajímavé však je, že v jeho dnešních popisech, historii a zvláštnostech se neříká nic o tom, že by vzniklo při potopě.


Co si dnes můžeme přečíst o tomto jezeře? Vypadá to, že se tvořilo po tisíce let a jeho název se z čínštiny překládá jako „modré moře“ nebo „modré jezero“. Podle anglické verze Wikipedie v různých jazycích – tibetském, mongolském a čínském – je tato vodní nádrž nazývána mořem nebo jezerem. Bezodtokým jezerem. Ale dříve kartografové kreslili, jak Žlutá řeka vtéká do Qinghai.


Anglická Wikipedie uvádí, že v současné době má jezero Qinghai plochu 4 317 km2; průměrnou hloubku 21 metrů, maximální - 25,5 m (v roce 2008). Ruská verze těchto stránek však uvádí maximální hloubku 38 m!

„Rozkládá se v nadmořské výšce 3205 m a zabírá centrální část Kukunorské roviny.“

Odkud se mohlo vzít takové množství slané vody, aby ohromnou silou najednou vytvořilo obrovské jezero v dostatečné vzdálenosti od moře a navíc v takové výšce?
Tady je potřeba analýza odborníka. Zatím tu máme data současníků nebo téměř současníků (1626), že to byla potopa, nikoli povodeň. To, že se jednalo o stěnu vody, neboť se říká, že buď chlapec byl nalezen ve stromu, nebo strom byl vražen do těla chlapce. To znamená, že katastrofa nebyla hladkým a postupným procesem. Byla to prudká, silná lavina slané vody, která se zvedla do obrovských výšin; ale dál tsunami nepokročilo – zastavily ho hory.


Krom toho první dvě století existence jezera je zobrazovali větší, než jak se jeví dnes. Je možné to přičíst neznalosti kartografů o skutečných rozměrech vodní plochy. A také je možné, že s přibývajícími roky vysychalo a stávalo se mělčím.
Abychom zjistili, zda před rokem 1557 na místě, kde žili Kokonorští Tartaři, nebylo žádné jezero Qinghai nebo něco podobného té velikosti, podívejme se na mapy vzniklé před obdobím 1557 - 1600. Tak velké jezero tam opravdu není.


Pokusíme se tedy zrekonstruovat události. Pokud to byla potopa – tsunami, které „přišlo“ od Žlutého moře po území Číny, muselo by zasáhnout nížiny na severu historické Číny a dále „jít“ na západ i jih, kde jsou průchody mezi horskými hřbety.


Když už jsme u té Velké čínské zdi... Pravděpodobně tam ještě v polovině XVI. století nebyla, nebo ji Číňané teprve nedávno začali stavět. Ani na jedné mapě té doby se mi totiž dosud nepodařilo najít cokoli podobného takové stavbě. Kdyby tam byla, Evropané by to velmi pravděpodobně věděli a na mapách by ji zobrazovali. V každém případě by věděli o nějakých kamenných věžích, sloupech Alexandra, portálech v Kaspických horách a dalších kamenných objektech té doby a zakreslovali by je na mapách Asie. Ukazuje se tedy, že Čínská zeď v době potopy roku 1557 dosud neexistovala nebo byla mnohem kratší, než se předpokládá. A nebránila vlně zničit region Kataj s hlavním městem Tartárie, které se nacházely trochu severněji od historických zemí Číňanů.
Kvůli úplnosti stojí za zmínku jedna mapa ze XVI. století, na níž Velká čínská zeď je, ale zaprve je vykreslena tak podrobně, jak to nenajdete na jiných mapách tohoto období, a za druhé je jakoby nakreslena přes řeky, a linie stěn vystupují zářivěji, jako by novou barvou inkoustu. S největší pravděpodobností tedy byl čínský stavební zázrak na mapu přidán až později, když se přesně vědělo, jak a kde se točí terénem.


Jak vysoká je pravděpodobnost tsunami v případě velkého zemětřesení v Žlutém moři? Ukazuje se, že trochu východněji od něj jsou pod zemí rozloženy zlomy mezi třemi litosférickými deskami. Gigantické euroasijská a pacifická tisknou malou filipínskou. Navíc pohyb desek směřuje k Eurasii, přesněji k pobřeží Číny – k dnešnímu Ordosu. Pravděpodobnost podmořských tlaků je tedy opravdu veliká. Přitom oceánská voda by se pohybovala směrem ke kontinentu.


Viděli jsme, že v oblasti Kataje a Číny potopa byla. Možná, že rok 1557 není přesně to správné datum, ale nechť je pro nás jistým dočasným průvodcem. Mohla by tato potopa zničit Chanbalyk? Teoreticky ano. Ale je tu jedno "ale". Proč by Evropané i dalších skoro 150 let zakreslovali do svých map hlavní město Tartarie? Opravdu nic nevěděli? Připusťme, že Tartaři neumožňovali cizincům přístup na území Velkého Chána po mnoho let, stejně jak to dělali Číňané ve svém Zakázaném městě. Existuje však plánek z konce 17. století, na němž Francouzi ukazují cestu do Chanbalyku přes Bucharu, Samarkand a Kasgar. Na pravé straně je pak poznámka, že to je cesta, kterou OBVYKLE Moskovité jezdí do Kataje a Chambalu.


Vypadá to tedy, že Moskovité se ještě poměrně dlouho po poslední bitvě s tartaro-mongoly motali až téměř k samotné Velké čínské, ke dvoru Velkého Chána s nám neznámým cílem. Při poměrně vysoké dostupnosti starých písemností na současných evropských internetových zdrojích je však téměř nemožné nalézt ruské analogy stejné doby. Takže všechno, co se stalo před rokem 1700, my sami z primárních zdrojů zjistit nemůžeme. Znamená to tedy, že ruští historici asi mají co skrývat. Proč?
Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti chyb v datech uvedených v písemných pramenech XVI. století lze předpokládat, že potopa byla o něco dříve než v roce 1557 a zcela zničila nebo vážně poškodila předchozí hlavní město Tartárie – město Taidu na pravém břehu řeky Polisangan. Poté nechal Velký Chán postavit nedaleko, jen přes řeku, novou metropoli – Chanbalyk. A právě ten mizí z map v 80. letech XVII. století.

Druhá verze: Rozlití Žluté řeky / Polisangin
Abychom pochopili, co vlastně Cambalu a sousední města zničilo, obrátím se k důležitému datu ještě jednoho vodního kataklyzma, které místnímu obyvatelstvu přineslo mnoho utrpení a smutku. Jedná se o rok 1642. Rok mohutné povodně způsobené Žlutou řekou / Chunag-che. Není divu, opravdu není divu, že ji Číňané nazývají "Hoře Číny"!
Před námi je mapa Číny z knihy Afanasie Kirchera z roku 1667. Vzpomínky na události před téměř 20 lety, zachycené v knize, jsou stále svěží ve vzpomínkách současníků. Čteme: „V roce 1642 řeka pohřbila 300 000 lidí.“


Na pozdějších mapách Evropanů, tedy po roce 1642, nebo přesněji za dvacet až čtyřicet let, město Chanbalyk zmizí. V textech (i když si vzpomínáme na plán cesty Moskovitů do Kataje) přímo spojují Kataj, Chanbalyk s Pekingem. Francouz Manesson-Mallet píše ve své knize, že dříve nikdo přesně nevěděl, kde stojí toto město, ale nyní je všem jasné, že Chanbalyk je Peking! Co tu není k pochopení?
Ještě nechápete? 
Vysvětlím. Dva roky po masivní povodni v Číně – a zejména v roce 1644 – došlo k jisté velké vojensko-politické události, která radikálně změnila průběh dějin nejen Číny a Tartárie, ale celého světa. V tom roce začali Tartaři intervenci do Říše středu. Číňané sice postavili Velkou čínskou zeď, ale k čemu jim byla? Zdroje říkají, že mezi nimi byl nalezen zrádce, který otevřel brány opevnění a Tartaři vnikli do Číny. Kdyby nebylo mohutných záplav Žluté řeky a rozsáhlé devastace území této země, možná by to Tartaři ani neriskovali. Možná také, že povodeň způsobila Velké čínské zdi nějaké škody  koneckonců řeka ji přece protíná  a tím Tartarům zjednodušila útok.
Podle písemných pramenů se Tartaři po krátké době dostali až do Pekingu. Boj o moc v Říši středu pak ale trval téměř 20 let. Nyní historici říkají, že to byl boj mezi dynastiemi Ming a Čching. Ming je čínská a Čching mongolská. Ale ve starých knihách se píše, že v roce 1644 Čínu napadli Tartaři a úplně nad ní převzali kontrolu až v roce 1660. První vládce z dynastie Čching kronikáři nazývali výrazy "Tartaři Číny" nebo "tartarský král Číny". Přesněji řečeno, tito Tartaři pocházeli z regionu Niuche a později se nazývali Mandžuové. Moderní historici jsou bez výjimky přesvědčeni, že tato národnost byla součástí mongolského etnosu. Jak však tito „Mongolové“ vypadali, můžete vidět na starých ilustracích současníků těchto událostí. Mohu zodpovědně říci, že jim věřím víc, než současné historické vědě, jejíž základy byly položeny Evropany pro jejich ruskou kolonii. A mimochodem – tyto velmi slovansko / skýtské typy „Mongolů“ přinesly na dlouhou dobu do čínské kultury tradiční mandžurské písmo, které je v podstatě stejné, jakým psali chánové Tartárie.

Tématu dobytí Číny Mongoly (čti: Tartary) by bylo možné věnovat zvláštní část. Zde zmíníme jen ty nejdůležitější momenty týkající se Kataje a Chanbalyku.
Moment první. Dokonce i oficiální verze historie uznává, že Mongolové (čti: Tartaři) si roku 1644 podmanili Čínu a vládli zde. Nyní historikové nazývají toto období dobou vlády dynastie Jüan, kterou údajně založil Velký Chan Chubilaj, starý dobrý známý Marca Pola. Číňané svrhli „jho" dobyvatelů (oficiálně) ve XIV. století – 1368 (v duchu si přidejte alespoň 100 let, abyste získali realističtější datum). S největší pravděpodobností to byla dynastie Ming, která přišla po svržení „Jüan" a stavěla hlavní část vysoké kamenné hranice mezi Čínou / Sina / China a Tartárií; stavbu nedokončila kvůli masivnímu zaplavení a následnému vpádu Tartarů.
Moment druhý a ohledně zničení města Chanbalyk nejzajímavější. K záplavám došlo v roce 1642. Dva roky v Tartárii probíhaly nějaké vojenské, politické a sociální události, které dovedly k tomu, že se jeden z regionů země zničehonic samostatně rozhodl dobýt Čínu, která je nazývána „horkou" (postiženou záplavami). Přitom centrum – Kataj a s ní i Velký Chán, imperátor Tartárie – jako by zůstali v zemi! Jenže Velký Chán nebo alespoň jeho blízký příbuzný v historii vždy stál v čele všech velkých vojenských tažení! Najednou to však jakoby není jejich válka, ale válka Mandžurů, Tartarů regionu Niuche. Je to více než podivné a může to svědčit ve prospěch verze, že právě tato povodeň zničila, třeba i částečně, i rezidenci Velkého Chána. Spolu s jejími obyvateli... Nelze vyloučit ani možnost následného vzájemného konfliktu mezi tartarskou elitou, která hrála svou roli při zhroucení dynastie Čingizidů.
Od okamžiku dobývání Číny Tartary, tedy od let 1644 – 1660, myšlenka, že hlavním městem Tartárie je Peking, dozrávala na Západě. Na první pohled je to nelogické a velmi podivné. Ale pokud se postavíte na místo současníka, kterému zpravidla přicházejí zprávy z Asie ve formě pověstí a spekulací... Jak to tam vypadalo? Tartaři se usadili v Pekingu, budují tam paláce podle vlastního vkusu, mění vše podle sebe. Mnoho Tartarů je ve veřejné službě (písemné důkazy o těchto dobách jsou k dispozici), při dvoře se používá mongolské (= tartarské) písmo. Čím to tedy není hlavní město Tartarie?


Proti této verzi lze postavit francouzský plánek z roku 1677, na němž je zakreslena cesta Moskovitů do Kataje a Cambalu. Jak jsme na něm viděli, Chambalyk ještě stál. Faktem však je, že v této francouzské sbírce map a cestovních záznamů se píše o putováních a mořeplavbách z různých let celého XVII. století. Je tedy zřejmé, že po zničení hlavního města Tartárie musela být delegace Moskovitů šokována, když na místě viděla jen zříceniny a ruiny "středověkých" budov, jak to francouzští cestovatelé popsali později v 19. století.
V letech 1680 – 88 tedy Chanbalyk zmizel i z map současníků. Na některých stále ještě existuje oblast Kataj (stala se Bílou) a KaraKataj (doslovně "Černá Kataj"), někdy je ještě možné vidět podél Žluté řeky města Campion a Camul nebo Zouza. Jen díky dočasnému uchování těchto sídel (později jim byla dána čínská jména) se člověk může ujistit, že Chanbalyk stál někde poblíž – na sever a ne na jih od Velké čínské zdi. V roce 1694 se objevuje první zmínka o regionu Ordos, což znamená "paláce". Na francouzské mapě z XVIII. století je rovina (dnes Ordoská) mezi korytem Žluté řeky a Velkou čínskou zdí popsána něčím podivným: "Vše ledové - jen písek a suť".
Peking může být zaměňován s Chanbalykem také kvůli podobnosti rozložení palácového komplexu. V čínském hlavním městě se nazývá Zakázané město a existuje podezření, že ho postavili císaři dynastie Mandžurů-Tartarů (možná na základech nějakého jiného komplexu budov) jako kopii rezidence velkého tartarského chána. Ale Zakázané město je přece jen jiné a daleko skromnějších rozměrů.

Místo doslovu
Při dlouhém a podrobném studiu mnoha starých map a knih o Číně, Tartárii a Asii obecně jsem našla ještě jedno zajímavé svědectví.
Na mapě z roku 1747 na severozápad od regionu Ordos směrem k pohoří Altaj leží jezero Karakum (nebo Kuran) sousedící s poznámkou (ta je malinko jižněji) „Zde by se mělo nacházet jezero Kurahan Ulan Nor". V popisu mapy se dále říká, že tady údajně stála rezidence Chubilaje až do okamžiku, kdy ji přenesl do Chanbalyku. To znamená, že někde poblíž by měly být stopy slavného centra Kataje. Nicméně my máme v paměti slova Marca Pola o více jak stodenním putování na Altaj k hrobkám tartarských vládců. Ale toto místo je docela blízko...
Takže zapomeňme, že je třeba hledat dvě města, která jsou oddělena řekou nebo jejím vyschlým korytem. Do jezera vtéká řeka Ongin, a toto slovo - „Ongin“ - mohlo vzniknout zkrácením původního jména „Polisangin“. V poslední části této série o hledání hlavního města Tartárie se pokusíme najít toto místo na současné mapě a najít něco podobného městům Chanbalyk a Taidu. S pomocí Google Maps se vydáme do provincie Ordos, tedy do bývalé Kataje. Projdeme se díky satelitním mapám po ulicích a polích dnešní čínské prefektury, prozkoumáme její historii a pokusíme se potvrdit výsledky našeho pátrání.



- pokračování -

autor: A. Kostaš
zdroj: https://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/stali-izvestny-dve-osnovnye-versii-gibeli-tartarii
překlad: Vlabi

7 komentářů:

  1. Nemyslím, že by ta povodeň byla jen lokální, tedy ve východní Asii. Nejspíše to souvisí i se vznikem Ochotského moře, změně vzhledu Iapan ostrova, Kaspického moře atd...
    A o ruinách celého světa z té doby už tu také byla řeč:-)
    https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2017/08/o-cem-mlci-ruiny-septaji-pyramidy-1.html
    https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2017/12/ruiny-antickeho-krymu-v-litografiich.html
    https://podkozibike.rajce.idnes.cz/RuinyAsiMezi1550-1690/
    https://www.google.com/search?q=Clerisseau+Charles-Louis&tbm=isch
    https://www.google.com/search?q=Piranesi&tbm=isch
    https://www.google.com/search?q=Robert+Hubert&tbm=isch

    A podle mne to celé může souviset s tímhle?
    https://cs.wikipedia.org/wiki/SN_1572
    https://cs.wikipedia.org/wiki/SN_1604
    Nárůst éteru(neutrin) může v zemském jádru napáchat divné věci...
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady se dá popř. скачать ještě jedna mapa ve velkém rozlišení, kde jsou také ta města viditelná.
      http://mishawalk.blogspot.com/2015/04/blog-post.html
      nenimito

      Vymazat
  2. ПОТОП ИЛИ КУЛЬТУРНЫЙ СЛОЙ ? 10 ЗАКОПАННЫХ ГОРОДОВ МИРА С ПОДЗЕМЕЛЬЯМИ. ПОЧЕМУ ВСЕ ГОРОДА ЗАСЫПАНЫ ?
    https://www.youtube.com/watch?v=yrYHteg24b0
    Mezi zasypanými městy je zmíněna i ukázána Praha. Patrně došlo k celosvětové potopě a není to tak dlouho. Která někde více devastovala města a krajinu a někde jen zalila města zeminou a blátem.

    УЧЁНЫЕ НАС ДУРЯТ С РОЖДЕНИЯ. 7 КРАМОЛЬНЫХ ФАКТОВ О ГРАВИТАЦИИ. РАЗОБЛАЧЕНИЕ ЛЖИ НЬЮТОНА И ФИЗИКОВ
    https://www.youtube.com/watch?v=FMNjJc_DstM
    Některým věcem nerozumíme proto, že nás naučili jak máme vnímat svět, pak se stále točíme v kruhu a nechápeme jak z něho ven ….Nejtěžší v životě není to se něco naučit, nejtěžší v životě je odnaučit se to, jak nás naučili vnímat svět kolem nás….


    OdpovědětVymazat
  3. Jen... k tomu polskému videu "Baba Jaga".... https://videacesky.cz/video/polske-legendy-baba-jaga
    V okolí Černomoří i těch dnešních osmanských jazyků je BABA ve významu starýdobrý(otec-děd), něco jako v anglickém významu Old (Old Shatterhand nebo Old Surehand). A jagy, jagi je ve významu zubaté nebo roztřepené (ostří), dodnes je v agličtině jagged. Volně česky bych přeložil jako "ten starej s tou zubatou(kosou)", čili Smrťák:-) A později se mu začalo říkat Zubatá. Což nebyl nikdo jiný, než Koščej.... nikoliv něčí bába nebo dokonce modrovoká holčina:-)
    K odhalení boha, který je uctíván o Vánocích, je nutné vystopovat jeho pohanský původ. Oslavy dne 25. prosince se začaly krátce po potopě s narozením Tammuze jakožto inkarnace Nimroda. Dnešní Vánoční tradice pochází přímo z dávného Babylona a pohanského Říma. Pohanští římané uctívali boha Saturna týdenní slavností v prosinci zvanou Saturnalia. Saturn byl římský bůh času a sklizně, proto byl obvykle zobrazen jak drží kosu. Byl to nejkrutější a nejzlejší ze všech pohanských bohů. Vyžadoval oběti dětí. Římané nebyli jediní, kdo uctívali tohoto zlého boha. Uctívání Saturna převládalo ve starověku. Dokonce i Izraelité uctívali Saturna, když byli ve vzpouře proti nebi. Bůh, kterého Izrael nejčastěji uctíval, když byl v odpadlictví, byl bůh Saturn (uváděn v Bibli jako Chiun, Molech nebo Remphan). Izraelité dokonce nabízeli své děti jako oběť tomuto odpornému, krvežíznivému bohu.
    A kdo i podle slovanských pověstí unášel děti? no přeci babajaga... jen to nebyla bába. Zubatá nám udává náš Čas:-)
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako dobry. A jak to souvisi s clankem? Nechtel jsi to napsat nekam jinam?

      Vymazat
    2. S článkem nijak, je to reakce na odkaz, který sem Michal dal do sekce "Odkazy na texty....) a na které nejde psát reakce. Bohužel. Ale za tento nenimitův komentář jsem velmi vděčná. Děkuji.

      Vymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.