1. 1. 2019

PETER RUNZEL 1. kapitola



Nový rok začínáme první kapitolou příběhu na pokračování z Vihajova šuplíku.


Probouzím se a cítím, že toto ráno je jiné. Když říkám jiné, myslím tím stoprocentně odlišné od všech ostatních ranních probouze-ní. Nepoznávám své myšlenky. Jako bych byl někým úplně cizím, z jiného prostředí. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem kdy ve svém přes 50 let trvajícím životě zažil. Možná, že přece již jeden velmi podobný zážitek mám, už si to ale moc nepamatuji. Bylo to někdy v raném dětství, kdy jsem si poprvé začal mlhavě uvědomovat sám sebe.
A přesto je to dnes ještě jiné – mé myšlenky jsou naprosto jasné, seřazují se poslušně do smysluplných kontextů, nikam neutíkají a čekají na nové informace, které by jim začaly poskytovat nějaký pevný bod v tomto vakuu. Nedozírné armády ukázněných neuronů čekajících na své bojové nasazení.
Zatím nic, dlouhé minuty ubíhají a kolem mne jen mrtvé ticho.
Dobrá, zrekapituluji si zatím svůj život, abych se přesvědčil, že vše funguje, jak má. Možná, že v mé minulosti existuje nějaké vodítko pro pochopení této podivné přítomnosti. Spouštím tedy ve své hlavě zrychlený film, ve kterém se odvíjí má minulost.

Byl jsem nadaným dítětem, které ale bylo neuvěřitelně líné na využití svého potenciálu. Jak často jsem svou lenost proklínal, když mne mnohem méně obdaření vrstevníci ve všem předbíhali. Postupovali po stupíncích střední školy, menšina jich zvládla i vysokoškolské studium, zakládali rodiny, hromadili majetek, dřeli se a snažili se užít si plodů své práce.
A já? Proflákal jsem svůj život toulkami přírodou, snad jen z dlouhé chvíle jsem se učil bojovým uměním, ale pouze takovým pohodovým, jako je Tai-chi anebo Aikido. V dětství jsem ještě provozoval různé sporty, ale jen takové, které mne bavily. Jezdil jsem na koni, šermoval jsem, střílel z luku. Masové a kolektivní sporty mi neříkaly nic, snad i proto jsem neměl mezi svými vrstevníky tolik přátel. Pozoroval jsem lidi kolem sebe, sledoval, jak si jdou za svými cíli, a nadával jsem sám sobě, že nejsem taky takový. Jenže ona to snad ani nebyla lenost, spíš jsem to pociťoval jako nějakou zábranu, kterou jsem nebyl schopen překonat. Ale nebyl jsem ani slaboch, když mne okolnosti donutily bojovat, sám jsem se divil, co všechno se ve mně skrývá.
Komunistickou minulost NDR jsem přežil celkem v pohodě. Jen má žena mínila, že všichni ostatní mají více než my. Na vině byla opět má lenost. Opustila mne i s pětiletou dcerou a odešla za úspěšnějším kandidátem. A tak se stalo, že jsem zůstal starým rozvedeným mládencem, žiju v malém bytě po babičce a půlku života trávím jako strážný v nudných službách. Jeden den jako druhý. Nic nového kromě odchodu do důchodu mne již nečeká.

Jenže dnešní ráno mi říká, že se něco mění. Věřím tomu, protože dobrá intuice byla vždy součástí mého nadprůměrného potenciálu. Nikdy mě nezklamala. Ať jsem dělal cokoli, v případě, že se začal blížit nějaký problém, šel jsem od toho těsně před tím, než problém dorazil až ke mně. Už od dětství. Mohl jsem si dovolit být lehkomyslný, což nebylo dobře. Ničeho jsem se nemusel bát a strach je někdy účinnou motivací, aby člověk na sobě musel zamakat.
A teď tady ležím, mám před sebou dlouhý volný den, slyším, jak déšť bubnuje do špinavých oken. Cítím nutkání, musím vstát a jít na záchod, což mě štve, protože se mi nechce z teplého pelechu. Na záchodě si říkám, že to ještě není tak špatné, mí vrstevníci už musí vstávat i několikrát za noc. Opláchnu se teplou vodou a přemýšlím, co si dám ke snídani. Nestihl jsem včera obchod, ale nějaké vajíčko se najde a teplá káva k tomu nebude špatná. 
Šourám se ke kuchyni kolem svého pokoje. Nedívám se dovnitř, nechci si kazit pohodu pohledem na ten nepořádek. Přesto se zarazím. Koutkem oka zachycuji něco, co tam nepatří. Udělám krok zpět a nevěřím svým očím: na židli u stolku pod oknem sedí nějaký starý vousatý chlap!
Kdo to je? A jak se sem dostal? Strach nemám, s tímhle bych si lehce poradil.
„Co tady děláte? A kdo vás sem pustil?“ vstupuji výhružně do pokoje.
Klidně si mě prohlíží, mám pocit, jako by mě s vědeckým zájmem studoval. Chci se naštvat, ale jeho pohled je laskavý, uklidňující, řekl bych až otcovský. Nádherně modré oči, ze kterých vyzařuje moudrost. Pořád mlčí a mě už taky nenapadá žádná další důležitá otázka. Přítomnost starce jakoby dokládala můj intenzivní ranní pocit, cítil jsem přece, že se něco neobvyklého stane. A najednou mi nepřipadá jako někdo cizí, ale naopak jako můj starý dobrý známý, jenom si nemůžu vzpomenout, kam ho zařadit. Myslím však, že mi to vysvětlí. Co by asi jinak po mně chtěl?
„Nemám uklizeno, návštěvu jsem teda nečekal,“ zabručím nakonec skoro omluvně. „Jdu si udělat kafe, dáte si taky?“
„Jestli můžu poprosit, tak raději čaj,“ říká nezvykle měkkým hlasem. Má delší bílé vlasy splývající skoro až na štíhlá a přesto statná ramena. Bílé vousy má decentně přistřiženy. Na sobě má čistou bílou košili a manšestrové hnědé sako, které si mohlo už leccos pamatovat. Na nohách polovysoké kožené boty, které jsou částečně překryty hnědými pomačkanými kalhotami. Jeden z mnoha nemajetných důchodců převažujících v našem zanedbaném, kdysi průmyslovém městě, pomyslím si a jdu do kuchyně uvařit vodu v konvici. Pořád se ohlížím, jestli se návštěvník nepokusí zmizet stejně rychle a tiše, jako se objevil.
Nic se za mnou nehýbe, a tak rychle zalévám dva hrnky horkou vodou a nesu je na stůl do pokoje. Starý muž sedí dál na svém místě. Ještě rychle popadnu pár svršků ležících na druhé židli a hodím je na postel, abych se mohl posadit. Muž máčí zamyšleně sáček s čajem ve svém hrnku. Po očku se pozorujeme. Jsem trpělivý, mám času dost, na nic se neptám. Vlastně jsem i vděčný, že nejsem sám.
Po třech minutách vytahuje sáček z hrnku a lžičku pokládá na podšálek. Usrkne nápoj, trochu svraští čelo, ale pak se šibalsky usměje.
„S čajem to mnoho společného nemá, příště ti přinesu ruský samovar a pravý gruzínský čaj, abys nepil takové patoky. Ale kvůli tomu jsem nepřišel, chtěl jsem navštívit svého dávného přítele. Vůbec ses nezměnil, Perune, jenom jsi nám tady přibral,“ kývá dobromyslně hlavou na mé břicho. Instinktivně ho trochu zatahuji, ale hned toho nechávám.
Perune? Neplete si mě s někým? Hlavou mi prolétne vzpomínka, jak jsem si kdysi zakládal mailovou adresu a napadla mne tato zkratka mého jména a příjmení - Peter Runzel. Vyšel mi z toho starý slovanský bůh. Ale toto jméno již bylo obsazeno, petrun byl volný, a tak ho mám dodnes. Možná odtud pramení starcovo oslovení. Nehodlám hned přistoupit na jeho tykání, i když pocit, že ho dávno znám, je stále silnější.
„Ano, spící agent Perun. Právě se začínáš probouzet,“ nedá se stařec oblomit.
Musím se zasmát: „To je teda dobrej fór, já a agent – vy teda máte smysl pro humor. Viděl jsem filmy o takových agentech. Můžu vám popsat každý jediný den svého života, nic tam nechybí, nic není vytrženo z celkového kontextu, mí rodiče byli mými skutečnými rodiči, to vím přesně, nechal jsem si dokonce dělat testy, chtěl jsem kdysi svému nemocnému otci darovat ledvinu. Takže máte smůlu. Jsem zvědavý, co si na mne ještě vymyslíte, abyste mě zviklal.“
„Ale Perune, já nepochybuji o tom, že dokážeš využívat své fenomenální paměti, když chceš. Ale paměť na tvé minulé životy jsme ti museli zablokovat. Jen by tě to znepokojovalo.“ Muž mi stále hledí do očí, usmívá se, ale nevypadá na to, že by si ze mě dělal legraci.
No teda, minulé životy, tak to bude ještě silnější káva, přemýšlím trochu zmateně. Samozřejmě jsem o převtělování přečetl hodně, ale nikdy jsem tomu neuvěřil. Chybí jasné přesvědčivé důkazy. A teď mi bude stařík povídat o mých minulých životech! Tak to bude opravdu zajímavý den. A "my"? Kdo je to my? Není z nějaké sekty? To by bylo možné vysvětlení. Kam se na ně pak ale hrabou všichni Svědkové Jehovovi. Tenhleten si klidně vleze do cizího zamčeného bytu, dá si uvařit čaj, který vzápětí zkritizuje, a začne mě s tím svým svatým kukučem přesvědčovat, že jsem spící agent. Tak teď už tady schází jen mimozemšťani.
Do tohoto scénáře ale nezapadá ten můj pocit, který mě ještě nikdy nezklamal.
„Aha, tak to by mě nenapadlo,“ přistupuji ironicky na staříkovu notu. „A čím jsem byl ve svém minulém životě? Prezidentem nebo králem?“ dodávám ironicky.
„No... spíš bohem, ale v několika posledních životech jsi byl v nenápadném režimu, takzvaně uklizen.“ Starý muž se nedal vytočit. „Nebyla ještě vhodná doba pro tvou činnost. Nepřítel byl příliš mocný. Ale doba temna skončila, bude potřeba, abys opět začal pomáhat.“
Ježíšmarjá, čím déle ten chlap mluví, tím je to zamotanější, jaký bůh, jaká doba temna? pomyslím si zděšeně. „Nerozumím už vůbec ničemu,“ vydechuji nahlas odevzdaně. „Nemohl byste mi to vysvětlit trochu souvisleji?“
Děda se chápavě usmívá. „Samozřejmě je toho příliš mnoho, než abych ti vše mohl vysvětlit několika slovy.“ Dává si větší doušek teplé tekutiny, pohodlněji se opře na rozvrzané židli a zamyslí se. „Kde tedy začít? Zkus mě nepřerušovat, i když budeš mít dojem, že to, co ti řeknu, nezapadá do souboru tvých vědomostí a představ o světě.“
Souhlasně přikyvuji a taky usrknu z hrnku vychládající instantní kafe. Na jídlo si už ani nevzpomenu. Dnešní den teda zaručeně nudný nebude.
„Takže, kde začít?“ znova vzdychne stařík těžce. „Pokusím se dějiny posledních 40.000 let maximálně zestručnit. Asi moc nevíš o dávné civilizaci daleko na severu, Řekové jí říkali Hyperborea. Slované Daaria, Britové Avallon, Němci Thule, Indové a Íránci Arianna. Můžeme ji najít na těch nejstarších mapách. Pár zmínek o ní zůstalo zachováno v antické literatuře. Byla velmi vyspělá, klima tam bylo příjemné, to bylo ještě před náhlým posunem zemské osy, který vyvolal obrovské katastrofy na celém světě. Naši dávní předkové nalezli útočiště na vysokých horách dnešní Sibiře. Postupně pak osidlovali vysychající krajinu a budovali města. Po další vesmírné katastrofě však došlo i tam k tak prudkému a bleskovému ochlazení, že dodnes nacházíme v permafrostu dokonale zachované zmrzlé mamuty.
Obyvatelstvo, kterému se podařilo katastrofu přežít, se přesouvalo na jih do teplejších končin. Tento národ, kterému se pak na jihu říkalo Áriové, se stal základem dnešní bílé rasy. Dnes se mu říká Indoevropané. Přinesli do Indie své vědomosti ve formě nejstarších dochovaných písemných památek. Říká se jim Védy. V některých slovanských jazycích, jako je čeština a slovenština, se dodnes používá slovo veda nebo věda. Stará árijská společenství žila podle védických zásad, které byly mnohem demokratičtější a spravedlivější než ty dnešní.
Základem této spravedlnosti bylo paradoxně uznání nerovnosti mezi lidmi. Obyvatelstvo bylo rozděleno do čtyř kast podle schopnosti převzít zodpovědnost za větší okruh řízení společnosti. Na špici stáli duchovně nejvyspělejší jedinci, kteří již dokázali nemyslet jen na své dnešní blaho. Jednali zodpovědně pro budoucí generace. Vytvářeli podmínky pro duchovní růst celé společnosti. V Indii kastovní systém zůstal dodnes, ale velmi zkostnatěl. Kdo se jednou narodí do jedné kasty, nemá v tomto životě šanci postoupit výš, i kdyby ve svém vývoji udělal sebevětší skok. To je pro vývoj společnosti kontraproduktivní."
Tajuplný návštěvník se na okamžik odmlčuje, aby dopil svůj čaj. Jsem tak napjatý, že mu ani nenabízím nový, abych nezdržoval.
V hlavě se mi rodí ohňostroj otázek, ale nechci narušovat souvislost výkladu. Tak to už je mnohem fantastičtější než nějaká sekta. Ale stařík se nenechává ovlivnit mým nedůvěřivým výrazem tváře. Naopak, jak se záhy ukazuje, ještě přitvrdí.
„Musíš pochopit, že vývoj lidstva nezačal na Zemi. Naše galaxie se nachází na okraji vesmíru a je mnohem mladší než jeho centrálnější oblasti. Tam se inteligentní formy života vyvinuly již před miliardami let. Nejvíce se rozvinuly právě humanoidní a reptiloidní formy a ty pak vedly mezi sebou zničující války. Mnoho planet bylo zdevastováno a humanoidé, kteří přežili, byli často převáženi na Zemi, která měla příznivé podmínky pro jejich další život a vývoj. Trvalo dlouho, než se bojujícím stranám podařilo uzavřít alespoň jen občas přerušované příměří. Vytýčily se sféry vlivu, dohodly se podmínky, které se z větší části dodržují.
Problémem zůstaly hraniční oblasti sousedících sfér. Jak je ti známo, vesmír není statický, rozpíná se, galaxie se otáčejí kolem svých center. Občas se již osídlená oblast načas dostane do nepřátelské zóny. Smlouva o příměří pamatuje i na tyto případy, ale je to vždy komplikovanější. Naše planeta má navíc obrovské dutiny, které jsou osídleny reptiloidy, co si činí nárok na vlastnická práva na Zemi. Byla uzavřena dohoda, která jim to částečně umožňuje, pokud nebudou zasahovat do vývoje humanoidů – lidí, kteří byli na povrch planety v několika osídleneckých vlnách vysazováni. Bohužel zde chybí účinné metody kontroly a reptiloidé vyvinuli velmi těžce prokazatelnou a přitom účinnou metodu, díky které se jim podařilo všechny staré lidské civilizace přivést k zániku a zbytky nikým neřízeného lidstva nechat zdegenerovat až na úroveň opolidí. Stejně rozkladně pracují i na té naší současné civilizaci. Úroveň morálky již znatelně poklesla, lidstvu se znemožňují podmínky pro jeho duchovní vývoj, pozornost se zaměřuje na ukojení uměle vytvořených tělesných potřeb. Rozmělnily se přirozené rodinné a klanové vazby, ruší se staré tradice a z lidí se stává jedno lehce ovladatelné stádo.
Před několika lety se však ta část galaxie, ve které se Země nachází, přesunula zpět do sféry vlivu humanoidů. Těm, kteří naše předky na Zemi vysadili a naučili je všemu potřebnému k přežití, říkáme bohové. V podstatě se jedná také o naše předky, slovo bůh znamenalo něco jako u katolíků svatý, mající nesmrtelné zásluhy. I ty jsi kdysi byl nositelem tohoto titulu, než ses dobrovolně rozhodl vstupovat do nedokonalých lidských těl v rámci svého utajení. Naši staří bohové by nám mohli pomoct, ale sami představitelé lidstva, kteří jsou již dlouhodobě zmanipulováni, aby nevědomky prosazovali plán reptiloidů, jakoukoliv intervenci odmítají. Kdybychom zasáhli proti jejich vůli, nastala by strašná válka. A pozice inteligentních ještěrů jsou i na povrchu Země stále velmi silné. Tak silné, že se jim podařilo dodnes utajit jakékoli zmínky o skutečnostech, které ti zde vysvětluji.
Nastává čas, abychom se i my zapojili do boje o tuto planetu.
Před tisíci lety, když jsme se znovu dostávali do nepřátelské sféry, připravili naši duchovní vůdci, kteří dobře věděli, co nastane, plán pro uchování starých vědomostí a přežití schopných učitelů, kteří můžou v příhodné chvíli vystoupit z anonymity a začít předávat staré znalosti ostatním lidem. Postupně se tak stávalo, někteří byli aktivováni ještě v dobách hlubokého temna, aby zabránili nejhoršímu. Dnes přišla řada na tebe, Perune. Byly ti odmalička zablokovány tvé schopnosti, abys nevyčníval, nepřitahoval na sebe pozornost tajných služeb, které vesměs pracují pro nepřítele a o existenci našich spících agentů se v průběhu času vždy dozvěděly. Používají všech prostředků, aby naše lidi vypátraly a zničily tak, aby již nemohli být použitelní ani ve svých následujících životech. Jak říkám, naši nepřátelé jsou velmi chytří, rozhodně je nepodceňujeme. Jistě sis na sobě všiml, že se ti dnes některé schopnosti začaly vracet. V příštích dnech se je budeš učit používat – ale dělej to nenápadně – ve vlastním i v našem zájmu. Jsi velmi cenným člověkem a nechceme o tebe přijít."
Děd usoudil, že pro začátek bylo informací již víc než dost, a odmlčel se. Vzal si z misky sušenku a čekal, až vše v klidu strávím. Zvláštní je, jak jsem na to přišel – jednoduše jsem si to přečetl v jeho hlavě. Ve chvíli, kdy jsem si tuto skutečnost uvědomil, se na mě stařík usmál a šibalsky mrknul okem. Četl jsem jeho myšlenky stejně, jako četl on ty moje. Takže tato část jeho vyprávění se ukazuje jako prokázaná, měl bych tedy beze zbytku uvěřit všemu, co mi říkal? Vždyť se to vymyká celému mému světonázoru! Na druhou stranu by to však vysvětlovalo mnohé otazníky historie lidstva – kde se vzaly všechny ty prastaré artefakty nalezené v odkrytých vrstvách uhlí, které vzniklo před stamilióny let. Informoval o nich dobový tisk, byly zveřejněny fotografie a posléze archeologické předměty zmizely, ztratily se neznámo kam. Proč se lidstvo nevyvíjí tak, aby si zároveň neničilo planetu, proč morální úroveň lidstva klesá, i když boj o přežití není zdaleka tak krutý jako v minulosti? Proč naše elity, které by měly využívat svých obrovských znalostí ve prospěch lidstva, činí pravý opak?
Otázek bylo tolik, že jsem si mimoděk šel pro odpovědi přímo do jeho hlavy. Narazil jsem však na neproniknutelnou bariéru. Děd se zamračil a řekl: „To se nedělá, musíš si zapamatovat, že své schopnosti nemůžeš používat, jak se ti zamane. Existuje něco, jako právo na soukromí a jen v přesně vyspecifikovaných případech můžeš do cizích myšlenek vstupovat bez vědomí a souhlasu konkrétního člověka. Můžeš tak učinit v rámci své nutné sebeobrany nebo v zájmu ochrany někoho jiného, kdo je napaden nepřítelem. To jsou důvody, které budou nastávat poměrně často, protože jsme ve válce a nepřítel nás chce zničit. Nesmíš tak činit z pouhé zvědavosti. V takovém případě se úplně normálně dotyčného člověka zeptáš. Jestli odpovídá pravdivě, anebo zda lže, to poznáš díky své intuici. Toto pravidlo platí pro všechny tvé schopnosti. Jsi v jistém smyslu ozbrojeným vojákem a nesmíš jen tak porušovat práva bezbranných civilistů.“
Vždy jsem byl spíše skeptikem, život mne naučil ničemu nevěřit. Teď se můj obranný mechanismus rozpouští jako sníh na jarním slunci a začínám beze všeho připouštět možnost všech těch fantastických věcí, které jsem před chvílí uslyšel. Zvláštní, kdyby mi to někdo řekl ještě před několika hodinami, asi bych se hlasitě zasmál. Všechno mi najednou připadá logické, s odstraněním blokád v mém myšlení se můj pohled na vesmír tak rozšířil, že jsem objevil průzračnou logiku všeho, s čím mě stařík seznamoval. Ano, jsem připraven na další porci informací.
Děd se opět usmívá, pokyvuje spokojeně hlavou a pokračuje: „Tvůj přerod byl bleskový, to je dobře. Odhaduji, že během několika dní už budeš v takové formě, jako před 1100 lety, než jsi byl uveden do trvalého polospánku. Pak budeš muset ještě zapracovat na své tělesné kondici, bude to bolet, ale ty to zvládneš.“
Tak na to už se těším, mrzelo mě, že jsem nebyl schopný vybičovat se k vyšším sportovním výkonům, věděl jsem, že bych to dokázal, ale něco mi v tom bránilo. Myslel jsem si, že to byla ta moje lenost, teď už vím, že to zkrátka nešlo, byl jsem zablokován. Představil jsem si sám sebe s atletickou figurou a ten obraz se mi zamlouval. Děda se usmíval, klidně si četl mé myšlenky. Před chvilkou mi to vyčítal, a teď se toho sám nedrží.
Než jsem se stačil ozvat, promluvil on sám: „To je něco jiného, my jsme duchovně spojeni – a to i na dálku. Jsme jako jedna bytost, v tom je naše síla. Ty jsi ale ještě v pozici žáka, který není úplným pánem svých myšlenek, nemůžeš si vstupovat do mé hlavy, jak tě napadne. Kdybys přišel do obrovského knižního archívu bez předchozí přípravy, tak bys byl víc zmaten než poučen. Nebo podobně jako kdybys na internetu hledal informace, které ani nedokážeš vyspecifikovat. Popřípadě v jazyce, který neovládáš. Ale jak říkám, to bude otázkou jen několika dnů. Musíš se samozřejmě taky naučit zavřít své myšlenky před cizími slídily. Ještě lepší je, když jim budeš schopen podsunout jiný věrohodný myšlenkový obraz, abys neprozradil svou sílu. Nepříteli ale slouží štědře zaplacení specialisté, kteří jsou v tomto oboru velmi dobří. Jakmile se dostaneš do jejich hledáčku, je moudřejší se okamžitě vypařit.“
Během vstřebávání informací cítím, jako kdyby se mé myšlení neustále vyjasňovalo a přitom i zrychlovalo. S každou myšlenkou si mohu hrát podle svých představ, můžu ji buď koncentrovat do malého bodu o síle laserového paprsku, anebo naopak ji mohu ponořit do celého oceánu možných kontextů, ze kterých si ihned vybírám ty právě podstatné. A aby toho nebylo málo, začínají se mi zjevovat obrazy z mého dávného života před uspáním. Normálně by se mi lebka rozskočila pod takovým náporem, ale teď jsem přesvědčen, že bych pohodlně zvládl i desetinásobek. Vidím sám sebe ve vojenské zbroji na mohutném bílém koni. Mávám nad hlavou velikým mečem a následován svou družinou vyrážím na zteč proti asijsky vyhlížejícím vojákům. Jsou v přesile, ale my na to nehledíme, pobízíme koně ke stále rychlejšímu cvalu. Místo strachu cítím vítěznou euforii, usmívám se a začínám zpívat bojový nápěv, ke kterému se ihned přidávají mí spolubojovníci. Již vidím strach v očích nepřátel, jejich přední řady začínají instinktivně couvat. Lučištníci z dalších řad se zvedají ve svých sedlech, aby proti nám poslali smršť šípů, ale neklid v přední řadě jim nedovoluje přesné zamíření. Zmatkem přicházejí o cenný čas, kterého mohli využít ke zpomalení našeho útoku. Několik jejich šípů si našlo cíl v našich řadách, zbytek srážíme malými kulatými štíty. Náhle se otevírá prostor v předních pozicích a průrvou vyráží malá skupina jejich elitních jezdců, aby zbrzdila náš smrtonosný útok. Už vidíme bělmo jejich očí. Střetnutí je strašlivé. Ne pro nás, vlastně nás ani nezpomalili. Zuřivým úderům těžkých mečů nejsou schopni vzdorovat ani chvíli. Projíždíme jejich skupinou a za námi zůstává smrt. Když to vidí ostatní nepřátelé, snaží se uhnout naší lavině. Ne všem se to zdaří, ti pomalejší jsou naší mohutnou jízdou smeteni k zemi a hynou pod těžkými kopyty. V tuto chvíli se naše družina podle naší taktiky přeformuje do tvaru klínu, jehož špici tvořím já. Rozsévám rychlými údery kolem sebe smrt a prořezáváme řady nepřátel, jako když nůž zajíždí do másla. Nejsem tak nechráněný, jak by se zdálo. Zadní stranu klínu tvoří naši lučištníci, kteří stojí ve třmenech a ve cvalu cílenými přesnými zásahy sestřelují každého, kdo by mě mohl ohrozit. Vtom zahlédnu velitelskou korouhev jejich vojevůdce. Okamžitě měním směr a jen s mírným zpomalením pokračuji ve zběsilé jízdě přímo na něj. Celá má skupina se jako jedno tělo okamžitě přizpůsobuje mému manévru a vzdálenost mezi jeho korouhví a mnou se rychle zkracuje. Již si s vojevůdcem hledíme do očí. Nic jiného nevnímám, mé ruce jakoby samy vykonávají smrtonosnou práci a mí druhové se musí mít na pozoru, aby nezakopávali o padající jezdce. Generál chvíli volí mezi útěkem a útokem, ale rychle odhání zbabělé myšlenky a rozhoduje se pro boj. Vyráží mi statečně naproti. Pociťuji radost a zároveň respekt před protivníkovou odvahou. Mé bojové nadšení se ještě více znásobuje, téměř se vznáším, necítím únavu ani četná poranění a hravě odstraňuji poslední překážející vojáky mezi námi. Velitel vypadá docela sympaticky, ale zemřít musí, je to přírodní zákon. Naše srážka je prudká a tvrdá, konečně někdo, kdo mi může vzdorovat. Mí lučištníci v týlu dobře vědí, že proti veliteli zasáhnout nesmí, je to čestný boj a velitel z vysokého a starého čínského rodu má právo na smrt mou rukou. Zdá se, že tento starý zákon cti znají všichni bojující, přestávají válčit a vytváří kolem nás neproniknutelný kruh. Kdo vyhraje, rozhoduje o konečném vítězství. Toto vědomí jakoby přeskočilo i na naše koně, kteří se do sebe pustili tvrdými kopyty a ostrými zuby. Můj hřebec je mohutnější a své rané mládí strávil v divočině, než jsem propojil jeho bojovnou duši s mým duchem. Dobře zná všechny koňské bojové triky a za chvíli padá soupeřův oř k zemi. Seskakuji rovněž na zem a boj pokračuje již bez zvířat. Hledíme si do očí a uctivě kroužíme ve volném kruhu. Vím, že jsem lepší, ale nemůžu si dovolit chybu, v sázce je příliš mnoho. Raději předstírám únavu a slabost, abych soupeře vyprovokoval k útoku, při kterém by se odkryl. Zdá se ale, že mi nevěří a sází také na obrannou taktiku. Schválně zpomaluji pohyby a těžce dýchám, jakoby nenápadně a přitom starostlivě pozoruji svá četná zranění. Konečně se nepřítel rozhodne a sází vše na jednu kartu. Prudce vyráží špičkou svého meče proti mému lehce odkrytému levému boku. Cítím však jeho úmysl s dostatečným předstihem, elegantně se vyhýbám a dostávám se do výhodné pozice, ze které zasazuji sečný úder proti jeho krku. Je sice chráněn kvalitním bronzovým brněním, ale můj meč je z daleko tvrdšího kovu, prochází ochranou a proniká do hloubky těla. Boj je ukončen. Zvedám vítězoslavně svůj meč, ozývá se mohutné „urrá“ a nepřátelští bojovníci padají na kolena.
Obraz se rozplývá, opět vidím před sebou usmívajícího se kmeta. Dopíjí svůj čaj a vstává ze židle.
„Tak na tuhle bitvu z tvých vzpomínek jsem se s chutí znovu podíval. Byla to nejslavnější bitva všech časů a díky tobě mohl být před asi 7.500 lety uzavřen dlouhodobý strategický mír mezi naší Tartárií a předky Číňanů. Byla to natolik přelomová bitva, že od tohoto okamžiku se začal datovat nový kalendář, který byl až za dob Petra Velikého nahrazen novým křesťanským. Car Petr tak rázem připravil náš národ o tisíce let dějin.
Nastala doba rozkvětu naší skvělé civilizace. Vznikla největší říše, jakou kdy tato planeta nosila, Tartárie – země Tarcha (Daždboga) a Tary - obdržela přídomek Velká. Postavili jsme stovky měst, která dnes neexistují, byla zničena početnými roji meteoritů. Je hodně pravděpodobné – náhody neexistují – že tato vesmírná artilerie byla uměle nasměrována našimi reptiloidními sousedy, kteří se nás báli jako čert kříže, když viděli náš nesmírný potenciál, vitalitu a rychlost rozvoje. Protože sami neznají pojmy jako čest a dodržení daného slibu, nevěří ani nám a snaží se nás zničit a pokořit. Po celá tisíciletí vysílali proti hranicím naší říše jednu hordu zmanipulovaných lidských dobyvatelů za druhou. Trpělivě se učili ze svých vlastních chyb, pochopili, že nás musí rozložit pomocí našich vlastních lidí, kteří se z různých důvodů cítili nespokojeni nebo nedoceněni. Plnili lenochům a parazitům jejich egoistická přání, jen aby je donutili ke spolupráci proti nám. Jejich trpělivost se postupně vyplácela. Soustředili se zejména na naši nejvyšší duchovní kastu, která národ chránila. Postupnými, zdánlivě neškodnými kroky, rozmělňovali její jednotu a ostražitost, popuzovali nespokojence proti sobě a nastupující křesťanství dílo zkázy dokončilo. Přesto se ještě po celá staletí dále organizovala ohniska odboje, ale nepřítel byl již příliš silný. Nezbylo, než přejít do ilegality. V každé době museli být na místě naši lidé, aby v daném čase zabránili nejhoršímu. Bez nich už by ani Češi nebo Slováci či některé další slovanské národy ani nevěděly, že jsou Slovany. Stejně jako se to stalo ve velkých částech Německa, Rakouska, Maďarska, Itálie. Staré názvy měst, hor i řek pořád ještě prozrazuje jejich kořen. Benátky (Venedig) Vídeň (Vindobona), Großvenediger – jedna z nejvyšších hor Rakouska. Ty žiješ na území Německa, které ještě před 900 lety ovládali Polabští Slované, zvaní Venedové, Venetové či německy Wenden nebo Winden. Všechna německá města od českopolských hranic až po Oldenburg (Starigrad) patřila jim. Vandalové – jen jiný výraz pro tentýž národ. Hlavně aby se Slované nic nedozvěděli o své slavné minulosti. Ještě by se jim zachtělo na zašlou slávu navázat. Lepší je jim říkat, že se teprve od Germánů naučili trošku kulturně žít. Učili vás v dějepise, že část křižáků 2. křížové výpravy ve 12. století se snažila dobýt původní slovanská území, což se jim tenkrát nepodařilo? Slovanská aliance pod vedením knížete Niklota porazila těžce vyzbrojená křižácká vojska. Ale již tenkrát bojovalo nepočetné české vojsko na straně nepřátel. Rozděl a panuj, to je nejdůležitější strategie přisluhovačů zla dodnes. Podívej se na Polsko a Ukrajinu, s jakou nenávistí se staví proti svým rodovým bratrům. Chorvaté proti Srbům, o příklady nouze není."
Stařec se rozmluvil a já již ani nevnímám ubíhající čas. Před očima mi probíhají obrazy dávných dějin plných zrady a násilí, a nepřítel postupuje v kruté jednotě pomalu ale neúprosně vpřed.
„Říká se, že staré Řecko zachránilo zbytky egyptské kultury pro Evropu. Době zrodu evropské civilizace se říká antika. Kde má původ tento název? Ve slovnících nenajdeš žádné vysvětlení. Raději se přechází mlčením skutečnost, že původcem byl východoslovanský kmen Antů. Stopy po nich nalezneš v názvu provincie dnešního Turecka Antalya – země Antů. I dodnes používané jméno Antonín, Anatol pochází odsud. Mimochodem po Venetech taky zbylo v Čechách oblíbené jméno Václav (původně Wenzeslaus), domácky pak ještě stále Venda. Starobylé jméno Wanda má tentýž základ.
Ale Řecko, Turecko bylo postaveno původním slovanským obyvatelstvem. Anebo mi řekni, že víš, že Etruskové, kteří založili Řím, byli Slované? Raději deklarovali jejich písmo a jazyk jako nepřeložitelný, než aby přiznali Slovanům jakoukoliv zásluhu na lesku antického světa. Schválně se podívej na Wikipedii, co tam napsali o založení původně slovanského města Štýrský Hradec (Graz) – Založili ho prý slovanští otroci pod vedením Avarů! Směšné, ale účinné.
Celá tato slavná minulost je nám zamlčována, systematicky překrývaná alternativními verzemi plnými rozporů. A kolik takových zásadních lží bylo zavedeno do ruských dějin. Staré písemné památky se ztratily, a když se ještě někde něco objevilo, bylo to obratem ruky prohlášeno za falzifikát. Jediná oficiální verze těchto dějin byla vymyšlena a pozměněna německými historiky. To vše ve snaze vzít mocnému národu zásadní zdroj jeho síly – jeho slavnou minulost.
Mnoho starých knih je uloženo v archivech Vatikánu, zbytek byl spálen, zničen, veškeré odkazy na ně se ztratily. Všechny antické knihovny lehly popelem. Za šíření starých vědomostí hrozily nejkrutější tresty. Část starých písemností byla zachráněna našimi duchovními vůdci, kteří dostali za úkol zachování moudrosti předků, aby se dala v pravý čas rekonstruovat. Strážci moudrosti sledovali vývoj světa zpovzdálí a jen občas vyslali vhodného člověka, který měl za úkol zabránit nejhoršímu.
Jen díky tomuto postupu byla zachována státnost posledního pozůstatku Tartárie – Ruska. Kolikrát již byla téměř zničena, drancovalo se kulturní bohatství, ničila se mravní integrita obyvatelstva.
Krvavé revoluce, masové popravy, vysilující obranné války proti agresorům, alkohol, drogy, mravní degradace obyvatel, ideologické i náboženské války jedné části národa proti druhé, ekonomické zbídačení státu. Kterýkoli jiný národ by už neexistoval.
Rusko se ale proti všemu očekávání vždy znovu vzchopilo, odpojilo se od parazitického světového systému a stává se centrem obnovy lidstva. Uvolnily se zapomenuté archivy se starými dokumenty a mapami, živelně vznikají nejrůznější spolky a organizace navazující na staré tradice předků. Pořádají se osvětové přednášky, píšou se nové knihy, skládají písně a národ si začíná uvědomovat svou zašlou slávu.
Vládci světového společenství, nadnárodních monopolů i masových náboženských směrů zuří. Cítí, že se jim jejich tisíciletá práce začíná rozpadat a že dny jejich parazitování jsou sečteny. Ještě stále disponují obrovskými armádami, ovládají astronomicky zadlužený finanční systém, tajné služby jsou v neustálé pohotovosti pro své pány. Mají však jednu nevýhodu – až na muslimské fanatiky se nikomu nechce bojovat a umírat. Všichni se stali otroky konzumu a nechce se jim útočit na někoho, kdo si v klidu chce žít po svém.
Proto neustále zakládají nová ohniska napětí, aby se rozhořela zničující velká válka Západu proti Rusku, která pak již nepůjde zastavit.
Parazitická elita se však dostala do svých vlastních pastí. Dochází jim schopní lidé, protože si neustále zmenšovali svou lidskou základnu. Dědiční nositelé moci se nechtěli s nikým dělit o své výhody. Majitelé obřích monopolů tak dlouho odstraňovali své konkurenty, až jejich potomci sami zpohodlněli, ztratili tah na branku.
Rusko disponuje podstatně širší základnou, byť znehodnocovanou různými nesmyslnými školskými reformami, ekonomickými faktory způsobujícími odliv inteligence na bohatý Západ. Přesto dokáže držet krok ve vývoji moderních zbraní, vesmírném výzkumu i dalších důležitých vědních oborech. Vláda se snaží zvyšovat životní úroveň svého obyvatelstva. Hlavní prioritou však je a bude jeho neustálé kvalitní vzdělávání. Dobrých učitelů je nedostatek, sami se potřebují učit novým dějinám, aby se mohly postupně navracet osvědčené tradice. Musíme znovupostavit společnost generující kvalitní sebevědomé občany.
Perune, budeš znovu bojovat, vést národ, učit lidi, aby si svou samostatnost dokázali ubránit. Musíš pochopit, že nejdůležitější zbraní dnešní doby jsou vědomosti a jasné myšlení. S mečem toho dnes moc nesvedeš. A pro boj s pomocí moderní techniky již máme dostatek vyškolených odborníků. Tvým novým úkolem bude výchova mladých lidí, kteří budou hrdi na svou vlast a budou ji hájit proti jakémukoliv nepříteli. Nesmíš taky zapomenout, že nejhorší nepřátele si nosíme sami v sobě – jsou to pohodlnost, zbabělost, nevědomost."
Dívám se trochu vyjeveně na starce – v životě jsem nikoho neučil, neumím to, netoužil jsem po tom. Jak se mám zhostit tak obrovského úkolu? Kolik lidí mohu něčemu naučit, to bych musel žít 1000 let, abych vychoval dostatek nových lidí.
„Musíš psát – tvá slova budou zasahovat mnoho lidí, kteří touží žít v lepší společnosti. Později začneš pro zájemce pořádat semináře, školení, tábory. Taky nebudeš sám, probouzíme postupně všechny naše spící agenty, naši duchovní budou za nějakou dobu moci vystoupit ze svých úkrytů a zajišťovat bezchybné řízení. Zatím by to bylo lehkomyslné, nepřítel by proti nám vrhnul všechny své síly, aby nás jednou provždy zničil. Ty také ještě nevystoupíš otevřeně, jsi příliš vzácný, nemůžeme o tebe přijít. Tvůj příběh napíše někdo jiný, kdo tě vůbec nezná, dostane od nás vnuknutí a napíše, co je potřeba."
„A nebude to zneužití nic netušícího člověka? Vždyť se taky vydává v nebezpečí."
„Ne, je to jeden z těch, kteří rádi něco udělají pro lepší svět, jen tak, bez nároků na odměnu. A taky ví, že je potřeba i něco obětovat pro dobrou věc. Nebojí se a udělá to rád, to jsme si spolehlivě zjistili. Ví, že to jinak nejde. Jednou se s ním sejdeš, popovídáte si, to už bude to nejhorší za námi. Pokud zničí jeho, nastoupí na jeho místo 100 dalších adeptů. Naučili jsme se od protivníka jeho úspěšné taktice Hydra."
„Dobrá, co mám tedy teď udělat já?"
„Vezmeš si řádnou dovolenou a poletíš do našeho výcvikového tábora, kde se dostaneš trochu do formy. Tvé tělo i duše budou přivedeny do nejlepšího stavu. Tvůj věk není tak vysoký, jak si myslíš,“ utlumil mé nevyřčené pochyby hned v zárodku, „v naší zaniklé Daarii se lidé dožívali věku i mnoha set let. Jsi vlastně ještě mladík," zasmál se děd, který četl mé myšlenky, zmatené neustálým přílivem nových, neuvěřitelných informací.
„Nu, myslím, že jsem ti toho napovídal už víc než dost, není to legrace strávit tak odlišný obraz světa, než na který jsi byl dosud zvyklý." Vstal a podával mi ruku. Stisk byl nečekaně pevný.
„Udělej, na čem jsme se domluvili, v pravou chvíli se zde znovu objevím." 
Rozplynul se mi před očima a ruka, která tak silně tiskla tu mou, zmizela. Koukám dost připitoměle, to, co bylo před chvilkou hmatatelně reálné, najednou nebylo. Alkoholu jsem moc nepřivykl, ale musím si dát pořádného panáka něčeho ostřejšího. Jinak to nerozdýchám.
Ještě si říkám, že si na chvilku lehnu, třeba zjistím, že to byl jen nadmíru živý sen, ze kterého se probudím a zasměju se. Chvilku ležím v posteli, ale za chvilku musím zase vstát, mám pocit, jako kdybych ležel na trní. Hřejivý pocit v žaludku mi napovídá, že bych si mohl dát ještě jednu skleničku a jít se trochu projít do deště. Pak se rozhodnu, co dál.
Ulice jsou téměř prázdné, nelákají k procházkám. Jen občas projede kolem auto, spěchající na nákup do nedalekého nákupního centra. Drobné kapky dopadají na mou odkrytou hlavu, potřebuji se trochu osvěžit. S každým krokem se cítím lehčí, je to jakoby ze mne padaly kusy tlustého olověného brnění. Vcházím do městského parku, kam chodí lidé venčit psy. Rozhlížím se, jako bych tady byl poprvé. Stromy i keře září, jako by byly osvětleny, přestože je šedivý pošmourný den. Když potkám pejskaře, vidím, že svítí oni i jejich mazlíčci. Zajímavé, začínám vnímat auru, pomyslím si. Co přijde dál?

Cítím obrovskou radost - je to jako byste se vynořili po dlouhé době ze smogové kotliny. Nebyla žádná perspektiva pro můj další rozvoj, jen nudné čekání na pomalou smrt. A teď? Zjišťuji, že zde nejsem zbytečný, mám důležitý a zajímavý úkol. Na takový bych dřív nepomyslel ani v nejbujnějších snech. A ty schopnosti, které k tomu budu potřebovat, se vynořují samy, jako úplně samozřejmá věc.
Musím však mít na paměti staříkova slova: nebýt nápadný, opatrnost je na místě. Ještě není vše hotovo. Mé kroky míří k obchodnímu centru. Určitě nechci nakupovat, tady ale trávím podstatnou část svého života. Pracuji zde jako ostraha. Vedoucí centra si mé práce docela cení, díky své intuici mám vysokou míru zachycení krádeží. Na někoho se jen podívám a cítím, jestli ten člověk přichází s čistými úmysly. Místní zloději mě za to ale nenávidí, jednou si dokonce na mě počkali. Ve slabě osvětleném městském parku se na mě vrhli tři chlapi. Pár ran jsem schytal, ale oni si to odnesli víc. Ani jsem nešel na policii, proč taky. Sám jsem jim domluvil, ať neblbnou a centru se v budoucnu zdaleka vyhnou. Pak budeme mít klid všichni. Od té doby se sem tam našel nějaký amatér, mladíček nebo slečna, kteří si chtěli vzít něco s sebou na mejdan a nezaplatit.
Najednou se však rozhoduji. Nač vlastně ztrácet čas? Odletím do Ruska ještě dnes, co nejdřív! Zamířím tedy rovnou do kanceláře vedoucího. "Helmut Klein", stojí na cedulce u dveří. Zrovna se chystá na polední přestávku.
„Nazdar chlape, co ty tady, myslel jsem, že máš dneska volno. Ty se doma nudíš, viď?"
„Ani ne, jen jsem si přišel nahlásit celoroční dovolenou. Přátelé organizují nějakou zajímavou výpravu do východních končin. Chtěl bych jet s nimi. Kolik mám vlastně dovolené? Lepší výmluva mne tak narychlo nenapadla."
„Pět týdnů za letošek, vůbec si volno nevybíráš a máš tady ještě z loňska dva týdny. Vlastně jsem ti to zrovna chtěl oznámit, abys o ni nepřišel. Ale jak to tady bez tebe přežiju? Agentura bude ráda, že má kšeft, někoho sem za tebe pošlou. Ale zlodějina se tady bez tebe zvedne o 200 %, to jsem si jistej. Když se budeš moct vrátit dřív, určitě budu rád. Hele, spěchám na oběd s partnery, skoč si za sekretářkou a nahlas jí to. Tak si to tam na východě užij a odpočiň si." Plácne mě po rameni, usměje se a rychle odchází směrem k restauracím.
Tak to by bylo, teď už jen letenku, sbalím svých pět švestek a padám, co nejrychleji, tady mě už nic nedrží.
„Ahoj, Petro, neudělala bys pro mne něco?" vcházím do cestovky. Přívětivá tělnatá blondýna v mém věku se na mě sladce usměje a zacukruje: „Ale samozřejmě, Jamesi Bonde, kam ti mám zařídit letenku, minimálně do Pchjongjangu?"
„Tentokrát bude stačit Moskva, Putin nějak zlobí," naskakuji na její humor.
„Ha ha ha, nechtěl bys radši na Mallorcu, za sluníčkem, mohli bychom letět spolu, nechceš?"
„Až příště zlato, teď mi bude stačit ta Moskva, jen neznám přesné datum návratu. Odlet první možný."
„Neblbni, co bys dělal v Moskvě, tam se nezahřeješ. Anebo tam snad na tebe čeká nějaká hezká Nataša?"
„To asi nehrozí, známí tam organizují nějakou výpravu, tak tam za nimi letím, aspoň nebude nuda."
„No jo, když ti nestačím já na Mallorce, to by ses taky nenudil," podnikne Petra poslední pokus.
„Vždyť se na mě podívej, já potřebuju makat a ne se válet na pláži." Raději přeslechnu svůdné tóny v Petřině hlasu. Začínám si čím dál víc cenit své svobody.
Blondýna povzdychne a začne vyhledávat spoje. „Mám tady levné nabídky s přestupem tak necelých 300€, musíš ale počítat s přestupy, čekáním. Všude tady vidím od 20 hodin výš. Zkusím to jinde, počkej." Konečně se jí obličej rozzářil – „Hele tady, cesta trvá jen dvě a půl hodiny za 365€, to je super. Zpáteční máš za 14 dnů, ale to si pak můžeš za poplatek přebukovat. Odlet je ale za necelých 6 hodin, to máš co dělat. Bereš to?"
„Jo, beru, jsi poklad. Na balení toho tak moc nemám, když tak si tam ještě něco nakoupím." Podávám jí platební kartu, po chvíli vyťukávám PIN. Platba přijata. Z tiskárny vyjíždí doklady. Bezva, běžím, ať mi to neuletí. Posílám vzdušnou pusu a běžím k domovu. S tak brzkým odletem jsem ani nepočítal. Není to bláznovství? Ještě před několika hodinami jsem se probouzel do nudného dne a večer odlétám vstříc neznámým dobrodružstvím. Jo, je to výhoda být sám.
Přívětivý Řek mi u stánku dělá gyros, extra porci, kupuju si ještě nějaké pití a poklusem domů balit.
Starý ruksak letí ze skříně, spodního prádla mám naštěstí vypraného dost, hygienické potřeby, doklady, peníze, mobil, nějaké tepláky, pyžamo, svetr, trička, péřovou bundu a volám taxislužbu. K letišti to je ještě tak 100 km, nevím, jaký bude provoz. Teď už je to jen na osudu, jestli mi bude dělat naschvály, anebo půjde všechno jak na drátku.
Taxi ujíždí deštivou krajinou, provoz ještě nezhoustl a vidím, že všechno stihnu úplně dokonale.
Formality, pasovka, vše bez problémů. Nějaký čas ještě bloumám po obchodech, kupuju blbosti, nemůžu se dočkat odletu. Je to divné, vůbec se nebojím. Média nás krmí katastrofickými scénáři o tamním světě, ale tento obraz dostal vážné trhliny po článcích bloggerů z mistrovství světa ve fotbale.
Se staříkem jsem se spojil ještě z taxíku, jen jsem na něj pomyslel a už byl zřetelně v mé hlavě. Slíbil, že mě bude čekat na letišti. Byl rád, že jsem se rozhodl tak rychle.
Letadlo se odlepuje od země. Cítím, že to je definitivní konec mého starého života.


autor: Vihaj



13 komentářů:

  1. Pripomína mi to Sidorova a jeho knihy... Snáď sa časom dozviem aj niečo o autorovi textu. Teším sa na pokračovanie. Inak pripomeniem, že Sidorova nepovažujú za autora série kníh "Chonologicko ezoterická analýza..." a v tejto kapitole to je aj uvedené, že príbeh sa (pravdepodobne) nestal autorovi. Teda ak vôbec niekto pripustí, že sa takéto niečo môže prihodiť - ja s tým nemám problém - možné je všetko...
    Miki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím Miki, když něco autora napadne, není si ani on jistý, jestli se jedná o nějaké vnuknutí nebo jen o jeho fantazii... vihaj

      Vymazat
    2. Dá sa rozlišiť - ak ide o vnuknutie, informácia vnímaná, počutá, zacitená, videná..., je takého rázu, že si uvedomujete, že nikdy, ozaj nikdy, ste sa s tým čo vám bolo oznámené nemohli stretnúť. Všetko ostatné je fantázia, spomienka. Asi by to chcelo vysvetliť, dať príklad, ale poviem, že takéto zdelenia patria a rozumie im len príjemca. Je neuctivé a nemožné vysvetliť , nedá sa svetským jazykom vysvetliť to, čo nie je svetské. Info má slúžiť podvihnutiu duše jednotlivca, každému jeho jest... Bed

      Vymazat
  2. Je vidět, jak jsou všichni ti nespokojení zasaženi spokojeností s "alternativním slovanským" mainstreamem:-)
    Daždbog rozhodně nesouvisí s Asií, Apollon byl vždy jen evropským(románským) božstvem. Tartaria je výhradně AS-ijská a Tara jako správná богыня Тара je uctívána ASijci, čili potomky ASů. V Levantě(malé ASii) uctívána jako Ištar, Innana, Isis a později těmi uprchlími příchozími stvořenými jako Anat, my ji známe jako Venuši nebo Maranu, mARii. Pak by všem mělo dojít, že jejím nejmilejším, s kým měla mnoho a mnoho a mnoho a mnoho dětí, kteří se rozprchli po celém středomoří a do celé ASie byl Mars, Baal - Тарх - tedy ÁRes - ARyj, a tedy mnoho a mnoho a mnoho ARyjců(tedy pokud máte rádi makedonštinu). Oba dva neměli v lásce ani stvořené, ani plazivce, tudíž ani makedonce. Také proto to pro ně byli bohové válek.
    Podobné s tou antikou - h₂antíos - h₂énti... že by PŘEDpotopní?
    A ti potomci reptiliánů přišli z Aegypta do Makedonie, a pak do celého světa. Nemyslím, že by něco zachraňovali, jen zničili vše, na co narazili. Pravda, možná přišli z podZemí:-) I když mám "pocit", že mají v lásce spíše vodu a oceány, než podzemí. Také ten nejhlavnější byl nazýván Pánem vod nebo podSvětí, jen Svět je severní polokoule s většinovou pevninou a jižní polokoule je podSvětí.
    O byzanském(makedonském) letopočtu, už jsem taky psal: "19. prosinec 1699 (v r. 7208 byzantské éry) - vyhlašuje Petr I., že v Rusku bude od 1. ledna 1700 platit juliánský letopočet a kalendář." 5508+2019 je ...
    Problém je ten, kde vlastně v té době bylo Rusko, a pak, kde vlastně vůbec byl v té době Petr I., a co je vlastně juliánský letopočet.
    Ale jako slovansko-aryjská pohádka hezké čtení:-)
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Nenimito. Dík za tvé postřehy i připomínky. Už jsme dříve s vlabi polemizovali o tom, jestli jsou SAV, Levašov, Sidorov atd hodnotnými zdroji informací. Problém podle mě je v tom, že skutečné dějiny jsou zahrabány hodně hluboko a myslím, že ani tvé informace nemusí mít až tak pevný základ, jak je prezentuješ. Za komunistů bylo nezávislých informací zoufale málo, sháněly se jako poklad. Dnes jsou ztraceny v oceánu balastu polopravd a lží a bez zkušeností a intuice se snad ani vyfiltrovat nedají. Některé tvé postřehy(např. Ištar - Tara) jsou zajímavé, některé nechápu. A za původem pojmu antika si stojím, těch indicií je zkrátka hodně. A nemám nic proti tomu, že můj román pojímáš jako pohádku. Pohádky bývají velkým zdrojem prastaré moudrosti :-) vihaj

      Vymazat
    2. Ahoj Vihaji,
      SAV - vedy.sk, dnes tartaria.sk založil a píše člověk, který byl vychován v přísné katolické rodině. Myslím, že jeho otec byl dokonce farář(?). Přijde mi, že tahle výchova se na něm podepsala v podobě určité "nenávisti ve zvratu" ke všemu křesťanskému, jen lidé nechápou, že křesťanství existovalo dávno před katolíky i pravoslavnými, a s ukřižovaným nemá nic společného.
      Levanošov byl ideální "agent" nalezený demokratickosociálními sověty v americe za volantem taxíku. Dostal od nich doktorát a byl poslán zpět na podrývání vládních autorit. Asi víc nemá význam rozebírat....
      Sidorov na mne působí velmi zvláštním dojmem, sice míchá dohromady Skýty, Rusy a Tartarijce, ačkoliv to byly, i jsou, podle mne celkem odlišné národy, ale narozdíl od těch ostatních alternativců má poměrně velký přehled. Taky toho asi dost nacestoval, myslím. Přijde mi jako typický komunista(trochumladýutopista), nikoliv sovět nebo bolševik. Spíše něco jako u nás byli Mladočeši. Jen oni hlásali něco ve smyslu "Milujte se, pravdy každému přejte". Kdežto všichni tři výše zmínění píší o boji a i k němu nabádají. Což, jak se mohli všichni z dějin i historie přesvědčit, k ničemu nevede. Jakákoliv nasranost vždy pomáhá těm druhým. Myslím, že TO pochopil i Vladimir Vladimirovič, narozdíl od těch bojovných alternativců. Jen on se snaží zavést to, co Masaryk - mravní sílu na víře v náboženství, u nás to byl katolicismus, u něj pravoslaví. Je to podle mne dost podobné, o co se snaží Trump na západě proti těm demokratickým sovětům. A velmi s tím souvisí i Brexit.
      Mnoho lidí nechápe, že ten "nepřítel" slovanů a arjů není jeden. Jedni jsou představitelé víry v ukřizovaného - katolíci, pravoslavní, veškerá šlechta EU i jinde. A druzí jsou ti ze sionistického hnutí - bankéři, finačníci, oligarchové a posluhovači trilaterální komise. I když obě tato "křídla GP" asi vzešla z Aegypta...
      Pokud chceš skutečné dějiny, jsou zapsány v každém z nás, stačí hledat. Jen je asi každý vidí jinak a z jiného úhlu pohledu, nikdo je neuvidí z dronu nad rozlehlou krajinou:-)
      Chápu, že mne lidé nechápou, ale můžu zkusit rozebrat o podrobností a podobností.
      Už Nal tu jednou psal, že pohádky nejsou pro děti na spaní, ale aby se dospělí probudili:-)
      nenimito

      Vymazat
    3. Nal jen citoval....

      https://uloz.to/!hCzwUY5VlTzd/pohadky-jpg

      Vymazat
    4. Ahoj Nenimito, vím, že máš rozsáhlé vědomosti a opravdu nedychtím prosazovat jen tu svou pravdu. Respektuji i úhly pohledu jiných hledačů a cením si jejich postřehů, pokud objevili něco, co mi uniklo. Už v komunizmu nás ve škole učili,že nejnebezpečnější jsou polopravdy, lži se dají odhalit poměrně snadno. Myslím, že dnešní manipulátoři tuto zásadu dobře znají. Ve 4.díle se tomu taky docela podrobně věnuji. Ale pokud člověk studuje i protichůdné materiály, můžou se polopravdy docela dobře profiltrovat. Takže mě příliš nezajímá, zda je ten či onen autor zaujatý nebo koupený. Koneckonců jsem se právě od Levašova poprvé dozvěděl o Tartárii. Vím, že se pomocí pomlouvačné kampaně dá zdiskreditovat kohokoliv. Takže si snažím udělat úsudek jen na základě relevantnosti publikovaných informací. Stavím si z jednotlivých údajů puzzle obrázek. Pokud nějaký dílek zapadá do mezery ze všech stran dokonale, tak už po zdrojích moc nepátrám. A jestli se někdy dozvíme skutečnou pravdu o minulosti? Bude potřeba znovu postavit chronovizi - počítám tak v 5. , 6. díle. Těším se na tvé další postřehy. Vihaj

      Vymazat
    5. Vihaji, nechci prosasovat nějakou svou pravdu, jen se snažím, aby se lidé víc zamysleli a víc a víc hledali, a nikdy nepřestali. Nezamrzli stejně jako většina vědátorů na nějaké své pravdě, co se jim libí a bude líbit i za pár desítek let:-) Ony dějiny nebo hisTorie jsou daleko a daleko rozsáhlejší než to, co nás učí ve škole nebo si přečtete na nějakém alternativním webu.
      I já se budu těšit na Tvé další díly ze šuplíku:-)
      nenimito

      Vymazat
  3. Vihaji,
    vím, kolik práce se někdy skrývá za takovým psaním a proto dávám palec nahoru. Své čtenáře si určitě najde. Povídka mi připomněla knížku, kterou jsem kdysi četl - Pravda mezi nebem a zemí od Romana Zemana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Michale, moc si cením pochvaly lidí, kteří sami něco publikují, jdou se svou kůží na trh a ví, co to obnáší. Knížku od Zemana jsem bohužel nečetl, ale podívám se na ni, jestli ji seženu. vihaj

      Vymazat
  4. Ahoj, Vihaji!
    Jsem velmi rád, že jsi zde na blogu začal publikovat texty ze svého šuplíku. Podobné zážitky, stavy a dění mne začaly potkávat na konci první dekády tohoto století. Bylo to tak zvláštní, že mne to donutilo začít je nejenom vydávat, ale i vkládat do textů svých písniček. Možná jsme si něčím velmi blízcí. Přeji, Ti, nejenom tvůrčí, ale i osobní odvahu, hledat a nacházet. Rovněž tak mnoho pozorných, citlivých a vzdělaných čtenářů, či posluchačů na autorských čteních. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buď zdráv templáři Matěji. Dík za tvé uznání, tvá kniha se mi taky moc líbila, některé tvé postřehy byly opravdu přínosné. Přiznám se, že jsem si k ní chvíli hledal cestu, ale pak mne vtáhla a dočetl jsem jedním dechem. Právě proto, že , jak jsi sám napsal, jsme si blízcí. Na hledání a nacházení už ani není potřeba odvahy, je to jako droga. Nejtěžší je oddělování zrna od plev. Děkuji taky za přání vzdělaných čtenářů, mám dojem, že zrovna na tomto serveru je jich drtivá většina. Možná se jednou setkáme i osobně. Měj se hezky. vihaj

      Vymazat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.