PF 2015

Přejeme vám, abyste...

Je čas iluze?

Čím dál častěji narážím na informace, že čas jako takový neexistuje, že je pouhou iluzí - především našich omezených mozků. Odhalení tohoto typu přicházejí jak ze světa ezoteriky - ze svědectví lidí, kteří se svým Vědomím dočasně opustili tělo a ocitli se v jiných realitách, tak ze světa vědy - především z oblasti teoretické a kvantové fyziky.
Pokud by někoho zajímal můj ničím nepodložený názor, pak ten je, že čas jako takový skutečný je, ale zároveň i není. Co to zase melu? Asi takto - záleží odkud je naň pohlíženo.

Pokud naším mozkem z hmoty, pak čas je skutečným ba dokonce jedním z nejzákladnějších stavebních kamenů hmoty a prostoru, k němuž daná hmota náleží - v našem případě třírozměrná, pardón čtyřrozměrná dimenze, kterou vnímáme jako "náš vesmír".

Pokud se na čas pohlédne z místa (nebrat fyzikálně) mimo hmotu a prostor, lze ho patrně vnímat - teď nemám to správné pojmenování... jako hologram. Zdá se být skutečný, ale je to jen iluze skutečnosti.

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (3)

- předchozí část - 

Tak, co tu ještě máme?

Možná vám tak trochu zavrtalo hlavou, proč Stalin, člověk, o němž nám už šedesát let usilovně tlučou do hlavy, jaký to byl zloduch a primitivní vrah milionů, projevil tolik snahy, aby carskou rodinu zachránil.

Abychom byli trochu v obraze, musíme se vrátit nějaké to století nazpět. Dědeček cara Nikolaje II. Alexandr II. (1818 – 1881) měl osm manželských dětí a větší množství dětí nemanželských. Imperátor si to ostatně mohl dovolit, když nebyl odkázaný na přídavky. Děti jeho milenek byly stejně milované jako ty legitimní a dostalo se jim výborného vzdělání i zaopatření. Jedno z nich, které později vstoupilo do dějin, se mu zvlášť povedlo: Nikolaj Michajlovič Przewalský (1839 – 1888). 
Jo, to je ten s tím koněm. 
Przewalský byl nejen cestovatelem a armádním geologem a kartografem, ale také generálem ruské rozvědky. O něm a jeho cestách by se dalo dlouho povídat. Nás ale zajímá jedno jeho místo pobytu – kavkazské město Gori. Tam Przewalský v době mezi dvěma výpravami na Dálný východ odpočíval v roce 1878 delší čas. Na sklonku téhož roku se mladé půvabné Gruzínce, která denně docházela do domu, kde byl cestovatel ubytován, narodil syn. Dostal jméno po manželovi jeho matky – Josif Džugašvili.

"Modrá" planeta

Ač se televizním zprávám vyhýbám jako upír česneku, občas se prostě vyskytnu v blbou dobu na blbém místě a něco zahlédnu. A tak jsem si nemohl nevšimnout, jak se mění přístup kanálů (pochopitelně televizních) k chemtrails. Dříve se vystříhali jakýmkoli snímkům či reportážím, kde v pozadí byly vidět nějaké výraznější chemčáry, a když už se, pochopitelně s notnou dávkou ironie, tohoto problému dotkli, své posměšky podložili obyčejnými kondenzačními stopami, případně nějakými "odfláknutými" chemtraily. Dnes ale i do reportáží, které se netýkají podnebí ani počasí, na zlomky vteřin plácnou pěkný chemtrailový kalibr. Prostě na podprahové úrovni ukazují nešvary tak, aby je lidský mozek postupně přijal jako zcela normální záležitost a zvykl si na ně.

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (2)

- předchozí část -

Takže jak ono to vlastně proběhlo?


 

Nezákonná revoluce - zednářská únorová - odstranila Nikolaje II. z vedení země, ale on se tím kupodivu nijak zvlášť netrápil. A neměl ani žádné podezření, a tak s rodinou odjel – pod ochranou, jak mu řekli - do letního sídla Carské Selo, kde je čekala téměř selanka: k ruce měli špalír sloužících a z parku postupně začali tvořit zelinářskou zahradu. Nikolaje fyzická práce těšila a ztrátou moci se nijak zvlášť netrápil.

Ale po několika měsících ho násilně i s celou rodinou deportovali na Sibiř, do Tobolska. Ani to ještě nevěstilo nebezpečí. Když dorazili do Tobolska, to už proběhla druhá – říjnová - revoluce, kdy k moci přišli Lenin s Trockým. Život sedmičlenné carské rodiny ve dvou místnostech během třeskuté zimy, o chudé vojenské stravě a navíc pod neustálým dohledem drsných rudoarmějců byl jistě pro zhýčkané velkokněžny pořádným šokem. Nicméně si zvykly a díky nezvykle srdečným rodinným vztahům založeným na hluboké lásce rodičů to i docela zvládly.





Co se zatím dělo v zákulisí?
Na jaře následujícího roku padlo rozhodnutí o likvidaci celé rodiny. Kdo tak rozhodl? Nikdo menší než Rothschield. Asi se ptáte, co ten s tím měl společného. No... šušká se cosi o zakládacích dokumentech amerického FEDu a o tom, že skrze Nikolaje II. je dnešní Ruská federace jako jeho „zákonný dědic“ majitelem 88,8 % FEDu. Takže tu vlastně neřešíme případ, pohřbený prachem historie, ale nejžhavější současnost...

Lenin s Trockým byli rozhodnuti „příkaz zhora“ splnit, ale díky Stalinovi byla tehdy carská rodina zachráněna. Ten se rozhodl celou situaci šalamounsky vyřešit. Nejdříve přiměl německého vyslance Mirbacha, aby Lenina zastavil. Vysvětlil mu, že je přece v zájmu Německa zachránit minimálně carevnu Alexandru Fjodorovnu, která byla vnučkou britské královny Viktorie a příbuznou tehdejšího německého císaře. O jejích dcerách nemluvě. Zato slíbil přivézt cara, aby podepsal Brestlitevský mír, kterým se Rusko dobrovolně vzdalo rozsáhlých území (Finska, Ukrajiny, části Polska, Pobaltí, Běloruska a Besarábie) ve prospěch Německa, Rakousko-Uherska a Turecka. Pokud by se tak nestalo, Mirbach hrozil, že německá vojska jsou připravena zapálit Moskvu. A dostat se do Moskvy bylo fakticky pro Němce, kteří už okupovali Ukrajinu, jen otázka krátkého času. Teprve pak Mirbach zastavil Lenina.
Lenin byl však tlačen ze dvou stran: z jedné byl slib umožnit carské rodině vycestovat, z druhé požadavek Rothschildův - který nutně chtěl nejen smrt všech Romanovců, ale především „jakési dokumenty“ - vydatně podporovaný Trockým. Jak z toho?

sklep domu v Jekatěrinburku se stopami "popravy"

A tak vydal příkaz převézt rodinu do Jekatěrinburgu a tam nechal zinscenovat její popravu. Věc spěchala. K městu se nezadržitelně blížili bělogvardějci, kteří zastupovali zájmy těch, kdo před více jak rokem dovedli Nikolaje II. k rezignaci. Pochopitelně v jejich zájmu nebylo, aby car či jeho nástupce zůstali naživu. A tak se stalo, že 17. července 1918, těsně před dobytím Jekatěrinburgu bělogvardějci spolu s českými legionáři, carská rodina, její strážci a celá posádka bolševiků – zmizela. Ráno byly po celém městě vyvěšeny letáky o tom, že imperátor Nikolaj II. byl předchozí noci popraven...


Co bylo dál?
Nastalo vyšetřování. První vyšetřovatel po třech měsících předložil verdikt: poprava se nekonala. Byl nahrazen druhým, jehož verdikt po dalších třech měsících zněl stejně. To však nebyl výsledek, který by si mnozí přáli slyšet. Byl tedy povolán třetí jménem Sokolov, a ten, řádně poučen, vytvořil legendu.
O tom, jak nebohá rodina byla zavlečena do sklepení domu, jak před jejíma očima nejprve zabíjeli otce, pak jednou ranou matku a postupně, hodně drasticky povraždili i všech pět dětí. Našli se i očití svědci, kteří celou story odvyprávěli. A kde jsou mrtvoly? Odvezli je do lesa, rozčtvrtili, spálili, zbytky naházeli do jámy a pro jistotu ještě polili kyselinou. Tak.
A tento srdceryvný příběh se pohodlně uvelebil ve všech hlášeních a následně encyklopediích a učebnicích a kupodivu trvaly na nich všechny následné vlády až do nynějška. Jen se maličko poupravil: ze zachránců se stali bestiální vrazi.
Proč?
Kdo potřeboval a stále potřebuje svět ujišťovat, že po Romanovcích nezbyla ani stopa v písku?

Historik carské rodiny Serej Ivanovič tvrdí, že Nikolaj II. a celá jeho rodina byli ve skutečnosti z Jekatěrinburgu převezeni postupně do Permu, kde přinejmenším carevna byla viděna živá a zdravá o dva měsíce později, a následně pak do Moskvy. Nějaký čas žili inkognito v jejím okolí, později na hlídaném místě v Suchumi, kde k nim krom nejbližších lidí nikdo nesměl. Pak se však v zájmu utajení museli jednou provždy rozdělit. Sestry, které už dosáhly dospělosti, se vydaly do různých směrů. Ivanovič tvrdí, že:

Olga a Taťána

Olga spolu s Taťjanou byly nejdříve odvezeny do Divjejeva, Olga sama později odcestovala do Kábulu a pak do Evropy, do Finska a zpět do Ruska, zemřela v roce 1976 a je pochována v Petrohradě. Taťána po rozdělení odjela do Krasnojarské oblasti, kde zemřela v roce 1990 a tam je také pochována.
Marie spolu s Anastázií byly nejprve v Sumské oblasti. Marie onemocněla a v roce 1954 zemřela v nižgorodské oblasti. Anastázie žila v krivigradské oblasti a zemřela v roce 1980.

Carevič Alexej nejprve žil s matkou, později díky Stalinovi získal novou identitu a odešel do vysoké politiky. Zemřel v Petrohradu v roce 1980.
Carevna Alexandra Fjodorovna zemřela ve městě Starobjelska na Ukrajině, v Luhanské oblasti v roce 1948. Byla tam i pohřbena, její pozůstatky však byly později přeneseny do Nižného Novgorodu, kde je pohřben i její manžel.
Nikolaj II. žil poblíž Moskvy ve městě Serpuchov, po zavraždění Stalina pak v Novgorodu a zemřel v r. 1958 v Nižném Novgorodě.
Tři z dětí po sobě zanechaly potomky.

Údajné ostatky cara a jeho rodiny nalezené v jámě při lesní cestě u Jekatěrinburku byly v roce 1991 exhumovány, byla provedena jejich identifikace (samozřejmě s kladným výsledkem) a znovu slavně pohřbeny v roce 1998 v kryptě katedrály sv. Petra a Pavla v Petrohradu. Je však zajímavé, že patriarcha odmítl sloužit bohoslužbu a poslal za sebe svého zástupce, který se ale měl modlit pouze za "neznámé služebníky Boží". (Oni vždycky vědí víc!)
V roce 2000 byla celá rodina svatořečena.

Olga, Taťána, Marie a Anastázie

A to je všechno?
Kdepak, to nejzajímavější příště!


- pokračování -

zdroje:

http://www.kramola.info/vesti/protivostojanie/intervju-vladimira-sychjova-po-delu-romanovyh

https://www.youtube.com/watch?v=gV68Ka-Jprc&list=UUudFg4chX6KarfFGjVF17CA&index=5

http://www.yourepeat.com/watch/?v=Q73AdDuxoyM

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

Obtěžují vás vaše vlastní myšlenky při usínání?

Dneska to bude trošku nezvyklý článek, který předpokládám mnoho čtenářů ani nedočte. Počet přečtení však není účelem. Tím je nabídka možnosti pomoci tomu, kdo občas zažije okamžiky, kdy ne a ne usnout, protože se mu v hlavě honí stále dokola tatáž či tytéž myšlenky. Mě se to občas stávalo a bylo to otravné, obzvláště když se mi opravdu už hodně chtělo spát, bylo pozdě a já měl ráno brzy vstávat do práce. Jednalo se o myšlenky či vzpomínky na něco z právě uplynulého dne, které nešly vyhnat z hlavy a stále se vracely. Možná to znáte - s někým se pohádáte, možná vás to mrzí, možná vás naopak mrzí, že jste nezašli ještě dál, že jste couvli. Nebo se naopak stalo něco krásného, vzrušujícího, nač nedokážete přestat vzpomínat. Může jít i o očekávání či obavy z příštího dne. Prostě vaše vlastní mysl je natolik něčím stimulovaná, že jí nedokážete dostat pod kontrolu a to vás odvádí od spánku, což vás i rozčiluje a kolotoč se roztáčí. Pokud nevíte, o čem mluvím, klidně napněte plachty a nechte se unášet tam, kam vás to v tuto chvíli táhne více :-)

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (1)

Tak se zase jednou podíváme, co se nám v té historii možná událo trochu jinak, než oficiální zdroje uvádějí. 
Dnes nabízím výběr z překladů několika zajímavých ruských zdrojů. Nakolik se informace v nich shodují s pravděpodobnou skutečností, nechám každému na posouzení.

Vlabi

Poslední ruský car nebyl zastřelen, jak jsme se učili ve škole, ale stal se rukojmím.
No řekněte, nebylo by to taky hloupé zastřelit cara a nevybrat mu předtím z hrnců všechny poctivě vydělané peníze? I bylo, bylo...
Vždyť ho také nezastřelili! Peníze se ale – pravda - nepodařilo najednou dostat, protože to byla opravdu bouřlivá doba...

Vědomé snění

Většina z vás pravidelných čtenářů ví, co to vědomé snění je, ale pro ty, kteří sem nakoukli náhodou a nechtějí si to zjišťovat jinde, jen zkráceně popíšu.
Častěji je tento fenomén uváděn pod názvem "lucid dreams", čiže lucidní snění. Ale já, pokud to jde a pokud mi to nechtěně neulítne, raději používám naše krásná česká slovíčka.
Vědomé snění je stav, kdy si ve snu plně uvědomujete, že sníte. V tu chvíli si vaši mysl bere pod kontrolu ta část vědomí, která je aktivní během dne, kdy jste vzhůru. Ale, a to je důležité, ve stavu vědomého snění zůstáváte ve spánku.

Rodová paměť - spása nebo berlička?

Přiznám se, že jsem se dlouhou dobu nechal unášet hrdým postojem k tomu, že jsem Slovan. Spekuloval jsem nad tím, jak přesvědčit buňky svého těla, aby začaly vydávat svá tajemství z tzv. rodové paměti, jak se vyladit na tu část svého vědomí, DNA či co tuto paměť má aktivovat.

Ale čím více jsem se v myšlenkách tímto tématem zabýval, tím větší a větší zmatek jsem v tom měl. Nechápal jsem a dodnes nerozumím propojenosti DNA s vlastním naším Základem, který má mnoho jmen - Duše, Duch, Čisté Vědomí, Nadvědomí atp.

Z předaných poznatků, které mám o své minulosti před touto mou inkarnací a z osobních poznání lidí kolem mne totiž vyplývá jedna věc (mohl bych napsat skutečnost, ale takové sebevědomí zase nemám): Náš Základ (Duše, Vědomí ap.) není Slovan(/ka), Germán, Arab. Není ani běloch, černoch či rudoch. Pouze se do těl s takovou DNA inkarnuje. Možná si ji z části přizpůsobí k obrazu svému. A co je důležité zmínit - minimálně některé (ale domnívám se, že většina, né-li všechny) Duše střídají ve svých fyzických vtěleních rasovou a druhovou příslušnost jako ponožky.

A tak si tedy říkám, proč bych se měl ochuzovat omezením na rodovou paměť Slovanů, když moje maličkost v posledním tisíciletí byla Slovanem minimálně (konkrétně nevím o žádné další inkarnaci, kdy jsem byl Slovanem či Slovankou). Proč se nesnažit o napojení na svojí paměť celkovou? Proč chtít jen rozinky?

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

Zmatená žába

V poslední době jsem měl s několika lidmi debatu na totožné téma. Sami s tím začali a já je nesměroval k žádnému výsledku. Každý z těch lidí byl odlišný, jak svým vzděláním, tak životní filosofií. Oč šlo? O "úspěšnosti" předpovědí počasí.

Všichni došli k totožnému závěru - úspěšnost v předpovídání počasí za posledních cca 20 - 30 let klesla pod hranici, kterou normální člověk již nenazve pravděpodobnostní (ta v mých dětských létech byla tuším 70 %), nýbrž naopak za nepravděpodobnou. Čili - skutečné počasí je nakonec ve většině případů jiné, než jaké se předpovídalo! A to tu nemluvím o předpovědích na několik dnů či týdnů dopředu, nýbrž o hádáních (jak jinak to nazvat?) na několik desítek hodin!

Karma - vidíme jen to, co vidět chceme?

Už se takovým článkům skoro ze zásady vyhýbám, ale nedá mi, abych nehodil na plac malou úvahu.

Jistě to znáte. Ve zdrojích zabývajících se duchovnem a ezoterikou je karma jedním z nejvíce omílaných témat. Její princip se dá z oněch textů shrnout asi do:

pomůžeš - bude ti pomoženo

ublížíš - bude ti ublíženo

Často je k tomu ještě důrazně tučným písmem připomenuto, že se vše vrací x-krát znásobeno. Cožpak o to, myšlenka je to hezká a snadno pochopitelná - tedy pro ty, kteří si tyto něčí poznatky přečtou, nepřemýšlejí nad nimi a automaticky je převezmou za své. Jenže ať se snažím sebevíc, mně v této jednoduché rovnici stále vystupuje jedna neznámá, která je z mého úhlu pohledu klíčová. 

Oč jde?

Osobní postřehy 1# - Duše lidí vs Duše zvířat

Nahoře po poslední serpentině sjel ze silnice, z kufru vypustil psa a šel se pokochat pohledem do údolí. Když se nahnul přes zábradlí, stalo se to. Silnice, po které právě přijel, zmizela v houštinách, zmizely i domky na úbočí a jen sem tam mezi vzrostlými stromy a skalními výstupky probleskovala úzká, kamenitá cesta. V oblacích prachu po ní odjížděl kočár.
Srdce se mu náhle sevřelo nevýslovným žalem. Už nikdy ji neuvidí!!
V zoufalství stiskl v dlani jílec meče a celým tělem se mu rozléval bezbřehý smutek.
Ale zároveň s ním si velice živě a bezprostředně uvědomil i blízkost svého psa.
„Betmene, kde jsi chlupáči!“
Na cestě za vzdalujícím se kočárem se mihl černý stín.
„Pozor, Betmene!! Kočár!!“
Z okénka vyklouzla úzká bílá ruka, zamávala a kočár definitivně zmizel za poslední zatáčkou. Souběžně s tím zaslechl kdesi daleko v louce za sebou vítězoslavné psí vyštěkávání. Betmen právě nalezl zkratku do Austrálie!
Protřel si oči a znovu pohlédl do údolí. V odpoledním slunci se zase matně leskla úzká asfaltka. Možná se na ní rozplýval maličký zbytek oblaku prachu. Anebo možná ne. S naprostou jistotou však cítil, že se vrátila.
Když odjížděli, pes s úplnou samozřejmostí, jako by tomu tak bylo odnepaměti, naskočil na sedadlo spolujezdce. 

Vlabi

Zase jsme o něco zbohatli

Změna výpočtu ukazatele hrubého domácího produktu byla u nás doprovázena určitým údivem. Některým lidem se nezdá, že do našeho bohatství jsou nově započítávány kupříkladu služby lehkých děv a provozování vykřičených domů. 
Nechtějí pochopit, že ukazatel typu HDP funguje podobně jako rychloměr. Ukazuje rychlost jízdy, nikoliv její směr.
Ideálem tržní ekonomiky je zpoplatnit veškeré služby, které si lidé poskytují. Pouze v případě, že každý člověk musí za všechno platit, společnost jako celek bohatne.
Vezměme banální příklad. Pokud manželé žijí spokojeně a vzorně se starají o své děti a rodiče, hrubý domácí produkt to nezaregistruje. Jestliže navíc ještě konzumují ovoce a zeleniny z vlastní zahrádky a léto tráví na dece u blízké říčky, naše bohatství nijak nevzroste.

Multikulturalismus - je to to pravé ořechové?

Zdůrazňuji, že tento článek není myšlen rasisticky. Nemám nic proti žádnému slušnému člověku, přičemž mi je buřt jakou má barvu kůže či jakého je vyznání. Důležité je, že uvádění jeho víry do stylu života NESMÍ znevýhodňovat, utlačovat či jinak znevažovat jiného člověka. Za touto hranicí moje tolerance nekompromisně končí.

Dnes mi přišlo toto mailem. Obyčejně zprávy končící "pošli dál", případně "když přepošleš dalším 5 lidem, splní se ti přání" okamžitě mažu, ale tentokrát udělám výjimku. Snad i proto, že mi v týdnu pod ruku náhodou spadl zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání (Předpis č. 246/1992 Sb.). Nepíšu to proto, že bych chtěl debatovat o humánnosti porážky zvířat, nýbrž kvůli jedné části v tomto zákoně, konkrétně paragrafu 5f. Části, která se tam tak nějak vetřela prý kvůli speciálním potřebám církví a náboženství - buďme upřímní, kvůli muslimské a židovské komunitě žijícím a vesele se rozrůstajícím (nejenom) v České republice. A co že mně to (krom obsahu samotného) vadí? Když to řeknu laicky, tak to, že si skupina lidí z jednoho konce světa (a to nejenom geograficky, ale i mentálně, politicky atd.) sbalí saky paky, přivandruje na druhý konec světa a nehodlá se přizpůsobit tamnímu zažitému stylu života. Naopak, přizpůsobují se jim lidé, co jsou tam dávno doma, přizpůsobují se jim dokonce tamní zákony. A to způsobem, s kterým se většina (pokud jsou s dopadem takto upravených zákonů konfrontováni) nepopasuje. V našem konkrétním případě - minimálně eticky. O benevolenci a upravování zákona, včetně jeho dodržování, co se nepřizpůsobivých spoluobčanů týče, ani nemluvě. Když je někdo nepřizpůsobivý, tak ať se vrátí, odkud přišel, ne?

Celé mi to připadá, jako by se třeba zajíc nasáčkoval do vlčí smečky a ta se mu musela se vší parádou přizpůsobit. Kde to jako jsme?

18.9. - Chemtrails aneb "Bebe dobré ráno :-("

Dnes jak vidno, jsou obzvláště vhodné podmínky pro tvorbu tzv. contrails. Ovšem my, chemtardi (jak nás všeznalí a kdekým placení trollové nazývají), víme své a bohužel úsměv na tváři z "nádherně vymalované" podzimní oblohy nám to nevykouzlí :-(

Otravný vtěrka Google

Možná se mnohým z vás na některých stránkách objevuje nahoře lišta, která oznamuje plus mínus toto:

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Další informace OK

Jsem jen běžný uživatel, takže možná jde jen o vhodné nastavení prohlížeče, ale kupříkladu u toho mého tato možnost chybí. Firefox tuším má v nastavení možnost nastavit si, zda má informovat servery o tom, jestli můžu být, chci či nechci být sledován. Nakolik je toto nastavení spolehlivé si netroufám spekulovat.

Pohádka o domečku s kšiltem

Bylo nebylo...

V jednom městečku stál domeček s rudým kšiltem, taková mrňavá směnárnička, či už možná i banka? A v ní žil moc chytrej a movitej Pán. Miloval ten svůj kšilt tak, že někdy v dobrým rozmaru, zvláště když mu šly kšefty, jako by zvedal či posunoval i ten svůj imaginární kšiltík po hlavě. Jednou, když se zrovna chtěl podrbat na temeni, protože častý drbání hlavy prej bystří rozum, se ale nepodrbal, nýbrž silně ťukl do čela a velmi potichu si sám pro sebe řekl: Dyť je to tak jednoduchý!?!

Jako z pohádky Mrazík :-)

Když člověk naslouchá nejenom ušima, což není můj případ, je leckdy doveden na zajímavá místa - a k podivuhodným poznáním.

(omlouvám se za sníženou kvalitu obrazu, která není způsobena vaším přijímačem, nýbrž v danou chvíli absencí kvalitního foťáku)

O nesmrtelnosti chrousta

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že napíšu článek, nebo hned několik, o minulých životech, a to buď formou povídek nebo jen holým sdělením.

Proč?

Protože díky dvěma skvělým lidem jsem měl tu možnost poznat základní rysy několika desítek svých relativně nedávných, ale naopak i až neuvěřitelně dávných inkarnací. A ve všech případech také příčiny jejich téměř výhradně nedobrovolných a často fyzicky i mentálně brutálních ukončení. Přiznávám, že některé z nich mě dost vykolejily, protože poznání jaká rozhodnutí jsem v minulosti učinil a co všechno mě k nim vedlo, je kalibr, za který by se nemuselo stydět ani pero Ernesta Hemingwaye či sourozenců Wachowskich. Jenže nakonec po napsání několika odstavců jsem dospěl k názoru, že nikoho vlastně možná nebude zajímat, co dělal nějaký MichalB před sto, statisíci nebo snad i ještě více lety. A opět otázka proč? Protože každý, kdo tu jsme, jsme si v minulých životech prošli hodně podobnými nebo totožnými událostmi i životními rozcestími. Je na každém z nás, zda nás zvědavost nebo jiný motor dožene v čase i prostoru k lidem či událostem, kdy nám tyto informace budou více či méně odkryty. Kdo si něčím takovým prošel nebo snad i v tuto chvíli prochází, ten ví, jakou taková zjištění mají váhu pro naše současná chápání toho, co a jak se kolem nás i nám samotným děje.

Šumava nepotřebuje pomáhat (Respekt 11. 8. Rozhovor)

(Přišlo mi mailem)

S ekologem Danielem Donatem o epidemii smrkových monokultur, kůrovci a o tom, proč raději pracuje se stromy než s lidmi.

Daniel Donato (38) se proslavil svým odvážným postojem proti dřevařské lobby. Ta chtěla v roce 2006 zastavit publikaci jeho studie, v níž dokládal, že les v americkém národním parku Siskiyou, který zničil rozsáhlý požár, se lépe obnovuje v místech, kde se do jeho vývoje nezasahovalo a kde se netěžilo ohořelé dřevo. Před čtyřmi měsíci přijel v rámci Fulbrightova stipendia zkoumat, jak se šumavské lesy vypořádávají s kalamitou kůrovce.

- Proč jste se rozhodl studovat kůrovcovou kalamitu právě na Šumavě?

Rád cestuju. V posledních pěti letech jsem pracoval v Oregonu, na Havaji, v Indonésii... Ve svém výzkumu se věnuju obnově lesa po různých katastrofách a kalamitách a jejich projevy jsou v USA i Evropě podobné. Do České republiky jsem tedy přijel, abych získal novou perspektivu.

Mrtvé letadlo nebo letadlo mrtvých?

archivní snímek zničeného letadla

17. července 2014 bylo nad územím Donbasu sestřeleno linkové letadlo Malaysia Airlines s téměř třemi stovkami lidí na palubě. Od té doby proběhlo mnoho diskuzí o způsobu sestřelení, o tom, kdo ho způsobil, jaké následky tento incident má a může mít atd. Podívejme se na dílčí aspekt celé události, o kterém se mluví méně a jen v náznacích – kdo byl na palubě letadla a proč.

Důležité informace se v tomto směru můžeme dozvědět od bývalého spolupracovníka Generální prokuratury Ruské federace, jehož jméno není z pochopitelných důvodů v tisku uváděno, který se jako člen vyšetřovací komise zúčastnil vyšetřování závažných atentátů v Moskvě. Sám však dodává, že řada údajů, jež zmiňuje, není zatím doložena.

Z knihy Šok z bohů

Aby to nevypadalo, že už na blog prdím, tak sem šoupnu úryvek z knihy Šok z bohů od autora Ericha von Dänikena. Není to proto, že bych snad neměl o čem psát, naopak - nevšední zážitky a zkušenosti (např. lehounké přičuchnutí k několika minulým životům) se mi kupí tak překotně, že není v mé moci je házet na "papír" v časové a významové návaznosti tak, aby byly dostatečně pochopitelné. Až se to, pokud vůbec, zklidní, určitě si nenechám vše jen pro sebe :-)

MichalB

Diodóros s úctou dodává, že Chaldejové měli ze všech lidských kultur největší astronomické znalosti i zkušenosti se sledováním hvězd. Největší záhadou však je jejich představa o délce lidské historie:
„Těžko však budou hledat někoho, kdo uvěří jejich představám o tom, jak dlouho už se zabývají vznikem vesmíru a historií. Podle jejich údajů uplynulo čtyři sta sedmdesát tři tisíc let od Alexandrova tažení...“
Cože? 473 000 let...

Zastavení v Kyjevě

VítězslavK. | 24.07.2014

I zalepili andělu ústa, aby nemohl křičet a jeho pak tíhou svých skutků zašlapávali do země. I anděl prosil nebesa o pomoc a doufal, že bude vyslyšen, příroda v okolí ztichla, ze země v houfech se vyrojily pokleslé duše i začaly s narůstajícím vztekem okupovat strom - stvol duchovní síly Ukrajiny. I viseli na něm jak hrozny, s příšerným řevem se ho snažily trhat na kusy a stvol držel pevně. Nebesa ztmavla. Jen vzteklé energie bičovaly okolí. Marně se dovolávaly přírodní bytosti pomoci, vyděšeně na to hledíce.

Utajená archeologie

Od přítele mi přišlo mailem, a protože i kdyby z toho všeho bylo jen jedno procento pravdivé, stojí to za zamyšlení.

MichalB

V roce 1982, na 61° sev. šířky na břehu řeky Lena (Rusko), 140 km nad Jakutskem ve výšce více než 105 až 120 metrů nad řekou v oblasti Diring-Jurjach Prilenskoj odkryla archeologická expedice Akademie věd SSSR nejstarší osídlení Ruska ze všech, co dosud známe. Osada byla nazvána Diring. Její stáří bylo stanoveno nejlepšími archeologickými, geologickými, geologo-geomorfickými, paleomagnetickými a dalšími moderními metodami na 3 milióny let. Za 13 let, do roku 1995, bylo vytěženo více než 32 tisíc metrů čtverečních vrstev svědčících o staré kultuře, objeveno více než 4500 předmětů kultury starověkých Rusů, včetně kovadliny, svodidel, různé pracovní nástroje, atd.

Přítomnost tohoto sídliště pradávné kultury je v souladu s geologickými daty o existenci velkého kontinentu (Arktidy) v třetihorní a čtvrtohorní periodě kainozojské éry v blízkosti současného severního pólu, který se potopil na dno Severního ledového oceánu v důsledku začátku zalednění a s ním související potopy (jeho zbytky mohou být podvodní hřbety Lomonosova a Mendělejeva), a také s védickým a avestickým eposem, podle kterých existovala pradávná civilizace, jež byla nucena v souvislosti s příchodem chladu migrovat na jih mnohými proudy, jež dělily stovky a tisíce let. Teprve po stovkách tisíciletí, když Rusové odešli na jih, podle legend potkali jiné – černé lidi, objevivší se z Afriky.

Co dělají chemtrails s vaším mozkem

Rozhovor Curta Lindermana (CL) s Dr. Rusellem Blaylockem (RB) o zhoubných zdravotních účincích.

50ti minutový záznam z rádiového pořadu z 28. března 2013. (Zkráceno)

(CL) Ten hlavní důvod, proč jsem vás pozval, byl váš nejnovější článek o nano-hliníkových částicích v chemtrails. Myslím si, že je velmi důležité, aby lidé věděli, o co tady jde.

K čemu databáze DNA? - další názor

Pod nedávný článek K čemu databáze DNA? čtenář jeden náš čtenář podepsaný jako Alladin napsal komentář, u něhož by myslím byla škoda, když by zapadl. Proto jsem se rozhodl ho fouknout na plac jako samostatný článek.

MichalB

V podstatě jde autor ve svých úvahách správným směrem. K pochopení je nutno obsáhnout širší pole a je rozhodně nutno zajít za hranice běžného zkušenostního a znalostního rámce.. Lidská rasa je prastará a historie lidské andělské rasy je smutná a pohnutá. Začala před stovkami milionů let v jiném místě tohoto vesmíru. Patřila (a mimo tuto planetu vesměs patří) k rasám bytostí majících za úkol dohled nad evolučními procesy tohoto vesmíru. Z tohoto důvodu má lidská genetika možnosti, jež některé vesmírné kolektivy nemají. Z tohoto důvodu je lidská rasa (typ vědomí nesouvisí se zde známým členěním typů biologického nosiče vědomí-těla na naší planetě), nejmladší z oněch ras tohoto vesmíru temnými vesmírnými kolektivy nesmiřitelně nenáviděna. Část lidské rasy vlivem infiltrací a manipulací převážně hybridů temných metatronických kolektivů padla z úrovně „andělských“ bytostí až na dnešní, úroveň zotročených, geneticky okleštěných bytostí, jež padlé formy jinak ušlechtilých ras, jacísi vesmírní gangsteři, nájezdníci a jejich hybridi (illuminátské kolektivy) využívají jako nevědomé víceúčelové otroky a i rukojmí. Právě možnosti naší genetiky (většina genetického potenciálu lidské bytosti se nachází na kvantové a vyšší úrovni akademické vědě neznámé) jsou pro temné rizikem. Mezi lidmi je zvláště v tomto období inkarnováno mnoho bytostí světla včetně již vzestoupených (domů se navrátivších) lidských bytostí.

Den jako každý jiný (volné pokračování povídky)

"Hej mladej, mazej na start, za chvíli to odmávnu!"

"Jakej start?" honí se mi hlavou, a tak se rozhlížím kolem. Vedle mě je v přikrčeném postoji nějaká zdařilá kopie Usaina Bolta navlečená do hasičské plné polní a napnuté obličejové svaly dávají tušit, že tohle nebude jen jako. Zrakem kloužu dál a před sebou rozeznávám nějakou dráhu. Na jejím konci v neidentifikovatelné vzdálenosti stojí hydrant. Vedle něj červený prapor. Stále nechápu. Za námi stojí vysoký muž, z kterého vyzařuje něco, co mi nedovolí sebemenší pokus o ústup po anglicku. Ono ani není zač se schovat. Kromě nás tří, dvou běžeckých tras, dvou hydrantů a dvou červených praporků tu není nic. A když říkám nic, myslím tím absolutní nic. Stále nechápu, ale netroufám se ani ptát se, protože cítím, že musím. Muž za námi pomalu zvedá ruku se startovací pistolí, zatímco v druhé palec pomalu stiskává stopky. Vzduchem suše práskne výstřel a kolega Bolt-hasič se snad dvěma skoky ocitá na konci dráhy u hydrantu. I když jsem stále přesvědčen, že jde o nějaký omyl, vrhám se vpřed. Cestou k mému hydrantu sleduji, co Usain dělá. Od startu rozbaluje hadici. 

"Do prkenný ohrady, kde mám hadici já?" Je to dobrý, konec té své svírám křečovitě v rukou, a tak pádím, co to dá. Kolega mezitím jediným mohutným mávnutím pracky, za kterou by se ani kalifornský guvernér za mlada nemusel stydět, odšroubovává kryt a stejným gryfem našroubovává hadici. Dotahuje a maže zpět na start. Já teprve dobíhám k hydrantu a snažím se povolit krytku. Nejde to. Tak položím hadici a zkouším to oběma rukama. 

Konečně!

Obrazce v obilí možná přece jen jako podvod? - úvaha

Je mi jasné, že touto úvahou, no vlastně v tuto chvíli už skoro názorem, si příznivců nepřidám. 
Ba spíše naopak. 
Ale nejsem tu přece proto, abych si nějaké příznivce dělal, že?

Takže - myšlenka, kterou se budu snažit, a nevím zda se mi to povede, co nejsrozumitelněji vrhnout na pomyslný papír, mi spadla na hlavu jako lavor plný vody při čtení článku o agrosymbolech na jednom slovenském serveru. Abych si ji alespoň sám před sebou podrobil kritice, poohlédl jsem se po historii tohoto fenoménu a dohledal si pár dat. Kupodivu jsem však nenašel nic, co by můj zajisté šílený nápad bezezbytku vyvrátilo. Spíše naopak.

Nu což, jdeme na to.

Na co je Americe Majdan

Udělejme dnes výjimku a podívejme se na mezinárodní situaci, protože ta je více než horká. Mám samozřejmě na mysli Ukrajinu.

Pro ty, co jsou odkázáni pouze na jednostranné informace z našich veřejnoprávních médií, nabízím teď fundovaný pohled také z druhé strany – výtah z obsáhlejší analýzy ekonoma, politika a poradce prezidenta RF pro regionální ekonomickou integraci Sergeje Glazjeva.

Vlabi

Rozhořívající se válka v Donbasu přináší velké hrozby nejen Rusku a Evropě, ale celému světu. Ve světových sdělovacích prostředcích je zobrazována jako boj ukrajinského národa za integritu země, zatímco ruské sdělovací prostředky ji vidí jako odpor obyvatel Donbasu k nacistické juntě, která protiprávně uchvátila moc v Kyjevě. Pravda je však ještě někde jinde.

Bez pochopení příčin hybných sil eskalace tohoto ozbrojeného konfliktu ho nelze zastavit. O tom svědčí bezvýslednost dosud proběhlých jednání o řešení krize. Zdálo by se, že všechny strany jsou zainteresovány na ukončení bojů. Avšak západní strana ani jednou své závazky nesplnila. Jediným výsledkem všech rozhovorů se jeví přímá lež a hrubá manipulace ze strany medií.

Pijete vodu z kohoutku?

Objevily se tu dotazy, jak je to s vodou. Pít vodu balenou, jak nám vřele doporučuje reklama, nebo zůstat u té z vodovodu, jak tvrdí skeptici na základě některých provedených rozborů?

Povím vám jeden příběh.

Jistý americký chirurg, který léčil v době vietnamské války zraněné americké vojáky, si všiml, že jejich tepny a žíly byly zanesené tukem stejně, jako tomu bylo u mužů v seniorském věku. A to jim bylo průměrně kolem dvaadvaceti let. Když o tom přemýšlel, vytanula mu v hlavě vzpomínka na dětská léta, kdy umýval láhve od mléka, a ať se snažil, jak chtěl, jejich stěny zůstávaly potažené těžko odstranitelným povlakem tuku.

Podobně jako tepny vojáků. Co mohly mít oba případy společného?

Voda, kterou vymýval láhve, byla chlórovaná. Voda, kterou vojáci v horkém podnebí pili, musela být rovněž důkladně dezinfikovaná, aby nedošlo ke kontaminaci. A vojáci jí pili hodně a chlórem pro jistotu nešetřili.

K čemu databáze DNA?

Kdo se zajímá o informace mimo oficiální média, ten zajisté již nejednou zakopl o zprávy týkající se více či méně (spíše méně) zákonných odběrů DNA široké části obyvatel a její následné uchovávání pro účely tzv. boje proti terorismu. Asi je jen náhoda, že zosnovatelem takového sběru informací jsou téměř výhradně USA, respektive vládní organizace (prý) se zabývající státní bezpečností. Organizace, které by se mohly souhrnně nazývat neoficiálním termínem Velký Bratr. Odůvodnění k hromadnému odběru, většinou bez vědomí "dárců", která občas chtěně, jindy nechtěně prosáknou k části veřejnost - jež se zajímá o víc než o ufiknutá prsa Angeliny Jolie a sexuální či drogové aférky celebrit - je boj proti zločinnosti, avšak převážně proti dnes frčícímu terorismu. Jde prý o to, že lze potom snadno identifikovat potížisty podle porovnání forenzních důkazů nalezených na údajných místech činu, s kvapem se rozrůstající databází DNA obyvatel.

Nachlazení

Dlouho se tu nemluvilo o zdraví, a tak nabízím úryvek z velmi zajímavé knížky Michaila Tombaka Vyléčit nevyléčitelné. 

(Biochemik  prof. Michail Tombak, PhDr. je význačný ruský expert na přírodní metody léčení a autor několika bestselerů o dlouhověkosti)

A o čem budeme mluvit? Tak třeba něco zásadního, co trápí každého z nás – například o nachlazení.

Vlabi

Po celá staletí se mnozí vědci snažili objevit a vyzkoumat neuchopitelného malého mikroba, který je příčinou obyčejného nachlazení. Ještě ve 40. letech to vědci vysvětlovali tím, že onen mikrob je prostě tak malý, že jej existující mikroskopy nevidí. Avšak ani bouřlivý vývoj techniky a vynález elektronového mikroskopu nikterak situaci nezměnil. Přiznejme, že s pomocí nejnovějšího optického zařízení se podařilo objevit přes sto různých mikroorganizmů, virů a bakterií, ale žádný z nich není příčinou nachlazení. 

Proč se nepodařilo odhalit mikroba, který nachlazení způsobuje?

Korespondence Brusel – Horní Bříza

Jelikož bylo již několikrát prokázáno, že tento blog opravdu, ale opravdu je pouze rádobyezoterický, není tedy žádná překážka, abychom si tu neužili i trochu legrace. Přišel mi dnes mail, který jsem se rozhodl sem umístit. Nevím, zda jde o skutečnost nebo fikci, ale i kdyby přece jenom "A" bylo správně, tak nevidím nic špatného vidět humor i tam, kde by leckdo nehledal.

MichalB

Brusel: Obdrželi jsme Vaší žádost na spolufinancování výstavby Domova pro seniory v rámci regionálního programu Východ. Jsme však nuceni Vás upozornit, že na str. 57 formuláře žádosti, kapitola „Vybavení“, jste opomenuli vyplnit kolonku „Počet židlí“.

Horní Bříza: Kolonku „Počet židlí“ jsme nevyplnili schválně, poněvadž dotyčné židle zajistí místní důchodce p. Šebesta. Zcela zdarma totiž opraví židle vytažené ze sutin školy, která minulý týden spadla, když jsme se po 8 letech marných žádostí nedočkali žádné finanční podpory na její rekonstrukci. Tím zajistíme i úsporu bruselských fondů, což nás naplňuje dobrým pocitem evropské sounáležitosti.

BELINKA (…taková psí historie)

Že nevíte, kdo to je?

Belinka se narodila jako budoucí policejní pes. Bude to hnedle třináct let. Dostalo se jí řádného výcviku, a protože jako správný belgický ovčák narostla i do patřičných rozměrů, všechno vypadalo slibně.

Jenže jen vypadalo. Bela sice vyrostla v krásného psa, duší ale byla něžným, bázlivým pejskem, který toužil po hrách, mazlení a veselých procházkách, zatímco drsné povely psovodů, křik a nedejbože střelba ji k smrti děsily. Pár let se z ní snažili vychovat policejního tvrďáka, ale jediným výsledkem bylo, že se začala bát nejen střelby, ale i veškerého mužského elementu.

V šesti letech to už dál nešlo, a tak ji poslali do předčasného důchodu. Jenže… kam chodí psi do důchodu, když je nikdo nechce? Co s takovým psem? Už není nejmladší, navíc se šrámy na psychice. Co vy víte, na co kdy neadekvátně zareaguje? Kdepak!

Před „uspáním“ ji tehdy na poslední chvíli zachránil majitel jednoho autobazaru, který potřeboval něco většího, co umí hodně štěkat a cenit zuby, aby mu to po nocích hlídalo kšeft. A tak Bela strávila další roky pobíháním podél plotu. Sama, jen ve společnosti aut. V létě, v zimě.

Máme (v tom) jasno?

Má smysl tyto snímky z dnešního dne vůbec nějak komentovat? Snad jen to, že ty čáry, které běžně vidíte na obloze (dnes jich bylo až k pláči), tak ty na těchto snímcích nejsou. Jsou příliš tenké. Ty na snímcích totiž ve skutečnosti zaberou často celý viditelný obzor, takže ze země je ani nelze postřehnout.

"Zvuk" o nízké frekvenci

Delší dobu jsem rozmýšlel, zda se na blogu o tomto vůbec zmiňovat. Ne že bych se obával nařčení, že už mi kape na karbid, ale zkrátka protože nevím, oč jde. Se stejným fenoménem se mi svěřilo už několik lidí, tak je tu malá šance, že jako blázen v tom aspoň nezůstanu sám :-)

Oč tedy jde? O vnímání něčeho, co v prvních chvílích lze zcela logicky považovat za dunivý zvuk, který se nejčastěji objevuje v nočních hodinách, ale někdy (momentálně ho vnímám dost jasně a je 8:36 ráno) v jakoukoli denní dobu. Od lidí o tom slýchám už delší dobu, ale já to začal vnímat až celkem nedávno. Nejčastěji to popisují jako hučení či dunění podobné zvuku nastartovaného motoru za několika zdmi. Tento popis myslím je docela vypovídající, i když první, co napadlo mne, byl hluk nějakého velkého elektromotoru.

Fraktálnost jednovaječných dvojčat Pravdy a Nepravdy

Kolikrát je až zarážející, jak se nad jednou a toutéž věcí či situací neshodnou nejenom dva, ale i několik lidí a přitom se dívají na totéž. Že se neshodnou, je jedna věc a myslím, že i správná, protože víc očí, víc vidí, ale že jsou schopní si i vyškubat vlasy a naplivat do polívky jen proto, aby dokázali, že ten či onen vidí přece lépe, než ostatní, to už tak super není. A to ještě nevědí, že stačí tak málo a všichni budou ze studu jen rozpačitě šoupat nohou a tvářit se provinile, protože zjistí, že vše je ještě jinak, než si mysleli dohromady.

Nehodlám tu sesmolit literární veledílo, takže se omezím na jeden názorný a doufám, že pro všechny pochopitelný příklad.

Představme si hypotetickou skupinu lidí, kteří budou mít za úkol říci, co vidí, přičemž všichni se budou dívat na totéž, ovšem nikoli ze stejného místa. Nebudou mít však přehled o tom, odkud se kdo dívá (a pro hnidopichy budou vybavení vysílačkami, aby se mohli spolu hádat)
Karel s deseti dioptriemi po chvíli namáhání pochopí, nač se dívá a hrdě prohlásí, že je to jasné a že vítězem se stává on, protože on vidí tmavý flek.

SOKARŮV DŮM V ROSTAU

Nachází se pod egyptskou Sfingou rozsáhlý komplex, v němž je ukryta veškerá moudrost lidstva, anebo je to jen pohádka?

Pro zájemce o utajenou archeologii tu mám další zajímavost. Přečtěte si, co o tom napsal Ivo Wiesner ve své knize Do ráje projdeš peklem I.

Vlabi

Jako připomínku tajemství Zep-Tepi (počátek času) a uzavření příměří mezi sirianskými Annedoty a lyranskými Elohim prostřednictvím sňatku sirianské princezny Isis s pozemským králem lyranského původu Osirisem nechal Thóth přibližně před 18 000 roky vybudovat monumentální stavbu Sfingy na skalnatém pahorku nad rozsáhlým podzemním chrámem pojmenovaným Sokarův dům v Rostau.

Rostau je původní starobylé jméno skalní plošiny Gizeh, dnes z větší části zaváté písečnými závějemi. Asi 300 – 400 let před zánikem atlantského ostrova Undal byla podle architektonických plánů Thótha vybudována nejprve podzemní kruhová svatyně Sokarův dům s chrámem mystérií IBEZ, bezprostředně poté byly vybudovány další podzemní prostory, zejména v místě, kde dnes stojí Velká pyramida, a teprve poté byly nad tímto vzájemně propojeným komplexem postaveny monumentální stavby Sfingy a tří pyramid. Celý tento komplex chrámů a pyramid byl postaven ještě před zánikem ostrova Undal, k němuž došlo pravděpodobně během cyklu Nimiru v roce 15 679 př. n. l.

Počátkem roku 1936 při stavebních úpravách terénu v lokalitě nacházející se asi 95 km východně od řeckých Athén bylo v hloubce 29 m objeveno sklepení vysekané do skály a vyzděné. Ve sklepení byla nalezena pouze malá krabice z teakového dřeva, jen o málo větší, než bývají krabice na doutníky. Obsahovala soubor pergamenových svitků v téměř perfektním stavu. Podle radiokarbonové datace pocházela samotná krabice z počátku 13. století. Data o stáří svitků nebyla uvedena.

Vzpomenout si či si nevzpomenout?

Až do nedávna jsem zastával názor, že důvod, proč si nepamatujeme své předchozí inkarnace a prožitky z nich, je ten, abychom jimi nebyli ovlivněni a mohli své nynější testíky plnit bez předsudků.

Čistě hypotetický příklad:

Ve středověku bych byl dejme tomu v čele nějaké skupiny lidí, kteří by měli svojí vlastní víru, jež by nebyla v souladu s tím, co kázala církev, a proto se scházeli na odlehlejších místech a tam se věnovali svým záležitostem jako hledání léčivých pramenů, odhalování energetických proudů z vnitra planety, studování zákonitostí Přírody apod. Pochopitelně v případě odhalení by členové takové skupiny byli označeni za kacíře, čaroděje a spřažence s ďáblem a podle toho by s nimi bylo nakládáno. Moje tehdejší závistivá sousedka by jednoho dne vyzradila toto moje tajemství a hned nato bych byl zatčen, vyslýchán, mučen a upálen. V  současné inkarnaci by tato zlomyslná sousedka, odpovědná za moje upálení, klidně mohla být například... mým otcem.

Lidé jsou schopni všeho

Mám zato, že toto video již zde na blogu bylo, ale obzvlášť v dnešní době je dobré si připomínat, že lidé stejně tak jako pálit budovy, mučit a vraždit druhé, dokáží i krásné a opravdu velké věci. Nechci polemizovat o tom, kde se dějí důležitější události nebo které případně pro koho jsou důležitější, protože vždy jde o úhel pohledu a poznání, z kterého se na ně pohlíží.

http://www.svetkolemnas.info/novinky/zahranicni/1024-tento-tyrany-pes-si-myslel-ze-si-zaslouzi-zemrit-milujici-rodina-ho-presvedcila-o-opaku

Oděsa

Až vám někdo bude vykládat něco o boji za demokracii a lidská práva, který vede kyjevská tzv. „vláda“ proti proruským „teroristům-separatistům“ z jihovýchodu Ukrajiny, tak mu ukažte tohle:

http://leva-net.webnode.cz/products/jak-vrazdili-odesany-v-dome-odboru-detaily-18-/

http://www.zvedavec.org/komentare/2014/05/5964-obrazek-lepsi-nez-tisic-slov.htm

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/svet/politika/komentare/992-odesa-kyjevska-junta-ukazala-svoji-pravou-tvar-masakry-pokracuji-v-dalsich-mestech-na-vychode-zeme-prezident-obama-a-kanclerka-merkelova-slavi-spolecne-porazku-nemeckeho-nacismu-ve-ii-svetove-valce.htm
https://www.youtube.com/watch?v=Lyzhu0JWmQM

a mnohde jinde.

MÍR DUŠÍM UMUČENÝCH OBYVATEL ODĚSY…

Vlabi

Supermegagiga vulkán - vysvětlení

Vážení komentující čtenáři.

Ani nevíte, jak velké jste mi včera svými příspěvky u předchozího článku nasadili dilema! Mám pocit, jako bych hodil gumovým medvídkem a ten se mi vrátil jako nabroušený bumerang.

Hned na začátek musím říci, že minulý článek vznikl ze dvou důvodů. Prvním byl pokus o vylouzení úsměvu u čtenáře, protože poslední dobou se stejně jako v jiných médiích, tak i na internetu zcela vytrácí humor. Ne že by to podle mne bylo dáno přívalem nehumorných informací, ale protože opravdu lidé postupně méně a méně věnují svůj čas i pozornost těm veselým.

Druhým důvodem byl pokus ukázat, proč jsem tak výrazně zvolnil v tvorbě článků a zároveň jsem dost omezil vyhledávání informací.

První důvod pro napsání parodie, jak je vidno, se mi nepovedlo naplnit. Přitom jsem přesvědčen o tom, že ještě před pár lety by byl takový článek samovolně rozpoznán jako sranda. Druhý důvod sice taktéž nebyl naplněn tak, jak jsem zamýšlel, zato odkryl problém o dost hlubší povahy.