Rozkol v globálním prediktoru. Dvě křídla. Princip tvůrčího konkurzu

Nejprve jsem to dal jen do odkazů, ale myslím si, že článek stojí za sdílení.

Globální prediktor / Globální parazitický predátor (GP/GPP) se v současnosti dělí na dvě hlavní křídla - atlantické a eurasijské. Mezi těmito křídly panuje (nyní už) větší rozkol z důvodu odlišného pohledu na řešení krizí řízení v důsledku přešlapů/omylů GP hlavně v poslední době, a obecně výrazněji také v posledních 100-150 letech. Globální konceptuální moc například nikdy neplánovala nechat rozvinout kapitalizmus a společnost exponenciálně zvyšované spotřeby do současné podoby - kapitalizmus jako takový měl skončit někde na počátku 20. století, nástrojem byl Marx a světová revoluce. Jejich uvažování má logiku, uvědomovali si, takovou úroveň spotřeby a nadprodukce nemůže planeta vydržet dlouho. Teď, zhruba po 90-100 letech, se blíží k cíli ukončení kapitalizmu jinými prostředky (adekvátních současné době), ale mají 90-100 let skluz oproti plánu. To je jejich obecný problém už velmi dlouho, počínaje sinajským "pochodem" (byli nuceni ukončit cca po třech generacích, plánováno bylo 7), v podstatě se jim do poslední doby jakoby vždy dařilo vše, ale vždy s jedním "ale" - ne úplně a s časovým skluzem. Má to objektivní příčiny...

Zpět k tématu. Atlantické křídlo se finálně zformovalo někdy v 17-18 století, kdy se hlavní stan GP částečně přestěhoval nejprve do Holandska a o něco později (uvědomili si, že Holandsko v některých věcech nevyhovuje) do Anglie. Část "mozků" ale zůstala ve Vatikánu, který nyní představuje stan eurasijského křídla (rozdělení na dvě křídla ale mohlo být i podstatně dříve, pramení vlastně z podstaty 2x(10+1)). Soupeření mezi křídly sice více či méně připomíná "boj nanajských chlapečků" (pro zájemce - ilustrační video), ale rozpory jsou a konceptuálně gramotný státník jich může využít k dosažení svých cílů, což se například Putinovi daří, poslední příklad byla krize kolem Sýrie, kdy se eurasijské křídlo GP prakticky plně postavilo za Putina proti atlantickému křídlu a uznalo (dopisem papeže Františka Putinovi během G20), že syrskou krizi může vyřešit jen on.

Vatikán/papež je představitel/zosobnění eurasijského křídla GP, ale papež není součástí - je jen "agentura pro styk s veřejností" pro křídlo GP a to na něj vkládá dílčí úkoly.

Atlantické křídlo GP se opírá o anglosaský svět, "hlavou" je Anglie, "svaly" jsou USA. Zosobněním a "PR agenturou" je britská královská rodina, ale podobně jako u papeže, britská královská rodina není součástí GP. (Smrt princezny Diany například byla podle Pjakina signálem/varováním od GP směrem ke královské rodině, aby se nesnažila, nebo přestala snažit v některých věcech "vybočit z řady" a jen plnila zadané úkoly.)

Anglosaská regionální elita, hlavně USA, která je vědomou/nevědomou periferií atlantického křídla, se syrskou krizí snažila vyvolat válku na blízkém východě, obecně vrhnout svět do nestability, a tím zachránit status dolaru jako jediné světové měny a tím i své postavení, majetky a moc. Toto vlastně byla poslední jejich možnost, jak zachránit dolar a šanci na "pax americana", hegemonii a unipolární svět (nebo si to alespoň mysleli, že je to jejich poslední šance). Dá se říct že, periferie atlantického křídla se postavila na zadní. Naštěstí pro svět neuspěli, ale v důsledcích spíše i "naštěstí pro sebe" protože by důsledky také nemuseli přežít. Takto sice ztratí status a postavení, ale zřejmě přežijí. Pjakin jejich chování přirovnal k cestujícímu-vagabundovi, který napadne řidiče autobusu, protože řidič odmítne zastavit na mostě přes jezero, kde autobus normálně nestaví. Vagabund řidiče udeří do hlavy, v důsledku čehož omdlí a autobus spadne do jezera a většina cestujících zahyne, pravděpodobně včetně jeho samého. Podobně oni také nepřemýšlí o následcích toho, co dělají.

Eurasijské křídlo GP si to uvědomovalo a proto podpořilo Putina, aby "umravnil" regionální elitu USA. Jedním projevem tohoto byl dopis papeže Putinovi s prosbou zabránit konfliktu v Sýrii, dalším byl fakt publikace článku Putina v New York Times a jeho obsah. Signály o tom, že v otázce řešení syrské krize se nadále s atlantickým křídlem GP nepočítá, a řešení se bude hledat v tvůrčím konkurzu eurasijské křídlo-Putin(potažmo Rusko), byly mj.:

• plakáty v Římě s Putinem a textem "My s Putinem", které tam visely asi 2 dny a autority nebyly s to je odstranit. "My s Putinem" - "My eurasijské křídlo s Putinem", zde nemá význam, že formálně to byly plakáty italské Národní strany;
• plakáty s Putinem v Káhiře, v námořnické uniformě - zde na atlantické křídlo odkazuje v symbolické rovině námořnická uniforma, a "my-eurasijské křídlo" je vyjádřeno geograficky tím, kde se plakáty objevily - Egypt je historická kolébka a první hlavní stan GP.
• dopis papeže Františka Putinovi během summitu G20, bezprecedentní obrácení se papeže ke konkrétnímu státníkovi, přes jeho osobu se něj vlastně obracelo (ne)přímo eurasijské křídlo.

Tvůrčí konkurz je princip, který aplikuje GP při přijímání řešení a volbě postupu v konkrétních otázkách. Spočívá v tom, že kdo nabídne (která strana ze dvou) lepší řešení, toho řešení se vybírá k realizaci. V minulosti tvůrčí konkurz probíhal vždy mezi eurasijským a atlantickým křídlem GP, v případě syrské otázky eurasijské křídlo přiznalo Putina sobě rovného a tvůrčí konkurz probíhal mezi ním a Putinem. Dopisem papeže eurasijské křídlo přiznalo, že není schopno samo bez Putina a Ruska najít řešení (a zabránit válce a potenciálně 3. sv. válce) a akceptuje a podporuje řešení Putina.

Toto je jen hrubý nástin obrazu, celá věc je trochu propletenější, prolínají se navzájem zájmy, skupiny atd. Například Obama, ač prezident USA, je spíše člověkem eurasijského křídla a v tomto konfliktu stál proti regionální elitě USA a nakonec pomohl realizovat řešení Putina. Jinak řečeno - Obama je povětšinou rukojmí regionální elity USA, ale jakmile Putin přišel s přijatelným scénářem nezaútočit, tj. vytvořil Obamovi prostor manévrovat, i z toho hlediska, aby to před veřejným míněním vypadalo logicky a regionální elita nemohla otevřeně nic namítat, Obama ihned využil.

To, že GP přiznal Putina sobě rovného v konkrétní otázce globální politiky - syrské krizi, však neznamená, že se nesnaží vrátit věci zpět do starých kolejí a Putinovi "ukázat jeho místo". Prvním výstřelem zde bylo zbití a uvěznění ruského diplomata Borodina v Holandsku. Putin ale jak se zdá ustupovat nehodlá, což se rovná v podstatě přechodu do stavu otevřené války mezi GP a Ruskem/Putinem. Což neznamená zřejmě válku v klasickém smyslu, ale válku všemi prostředky (ze strany GP) o to, aby situaci vrátil do předchozího, pro sebe výhodnějšího, stavu.

Poslední události, další napadení diplomatů po světě, informační útok západních médií, titulky typu "Situace v Rusku má blízko k převratu" a vlna zpráv podobného ražení (viz Západ-Rusko: informační kanonáda), to vše jsou projevy této nové situace. Pravděpodobně i teroristický útok ve Volgogradu. Nemůžu se nicméně zbavit dojmu, že GP si na matriční úrovni naběhl a je v krizi, dělá chyby (pokud to bylo v druhém případě z jeho iniciativy):

• jméno zbitého diplomata - Borodin. U Borodina byla v roce 1812 rozhodující bitva, v níž se rozhodlo o budoucí porážce Napoleona. Dopadla tehdy nerozhodně, ale Napoleon později napsal že tehdy se rozhodlo. A Borodina sice zbili, ale přežil;
• Volgograd (Stalingrad) - tady snad ani není třeba více psát. Bitva u Stalingradu je pro ruskou civilizaci symbol Velké vlastenecké války, matrice vítězství.

zdroj: leva-net.webnode.cz