"To byl zase náročný den," víří mi hlavou, ale i přes to se pomalu propadám do světa snů. Ještě vzdáleně zaslechnu, jak u sousedů štěká pes, a už jsem přímým účastníkem volného pádu králičí norou.
"Zdědila jsi veliké bohatství," říká mi kdosi, koho nevidím, ale jasně cítím jeho přítomnost. Ano, znám ho. Už několikrát mne ve snech chránil. Když jsem ho viděla poprvé, zjevil se za mými zády jako veliká bytost s křídly, kterými mne v největším nebezpečí obklopila a chránila před útoky nenávistných kreatur. Nepamatuji se, kdy jsem se cítila ve větším bezpečí, než pod jeho křídly.
"Pojď," zaznělo mi v hlavě a já šla, i když jsem nikoho neviděla. Stačilo, že jsem cítila jeho přítomnost.
Došli jsme ke starému domu. Náhle stojím v nějaké místnosti. Je osvětlena nespočetnými umě kovanými velikými svícny. Stěny obložené dřevem s vyrytými ornamenty. Jedna je však jiná. Tvořena mnoha kameny se specifickými symboly. Bylo mi jasné, že jsou to dveře chráněné jedinečnou kombinací znaků.
"Vše, co najdeš za těmito dveřmi, je tvé. Máš na to nezadatelné právo!" zaznělo za mnou. Prudce jsem se otočila. Přede mnou stáli dva starší muži s plnovousem. Vyzařovalo z nich přátelství, ale i moudrost, radost ze setkání i trocha zvědavosti. Právě ta zvědavost mířila k dalším jejich slovům:
"Vzpomeň si. Ty víš, jak ty dveře otevřít."