27. 2. 2014

ARCHA NOEMOVA - část 1.

Vlabi si opět dala práci a přeložila články na velmi zajímavé téma. Během překladu však zjistila několik nesrovnalostí a to jí přimělo k vlastnímu pátrání.

Bible říká, že Noemova archa spočinula po čtyřiceti dnech nepřetržitého deště na pohoří Ararat a ještě dalších několik měsíců museli její pasažéři čekat, dokud země nevyschla.



Ararat je vrchol v Turecku, na hranici s Íránem a Arménií, vysoký 5 156 m a o průměru 25 kilometrů. Ararat je - podle objemu - považován za největší volně stojící horu na světě. Je masivní nad naše představy. Hora je vlastně sopka a na jejím vrcholu je 17 čtverečných mil trvalého ledovce, který je neustále v pohybu. Je to velmi vzdálené, majestátní, tajemné prostředí, které zůstává částečně neprozkoumané a – prý - bez důkladného filmového zdokumentování.
Vylézt na Ararat je možné pouze v průběhu měsíců srpna a září, když tam probíhá mírné tání ledu. Po zbytek roku to není možné. To ponechává jen velmi malý časový prostor, během něhož je možné pátrat po arše.
Je nutné uvést, že Ararat je spící sopka. To, že její vrchol je pokryt věčným ledem, bylo pro samotnou archu příznivé, protože v této zóně byla zakonzervována a skryta před zraky lidí. Archa spočinula v horském jezeře v nadmořské výšce téměř 5 km, kde ledovce sjíždějí dolů daleko pomaleji. V chladných letech je pokryta ledem a sněhem a není vůbec vidět, zatímco ve výjimečně horkém létě je alespoň částečně vystavena, což je však velmi vzácné. Turecká vláda tento vrchol kontroluje, ale jsou tam kurdští rebelové, kteří se pohybují po celém prostoru. Vyhýbání se zlodějům a armádě je pro výzkumníky práce na plný úvazek.

První známé informace o pátrání po Noemově arše podává pohanský kněz Veron. V roce 475 př. n. l. píše, že mnozí lidé v jeho době dosáhli vrcholu hory Ararat, kde viděli Noemovu archu a přinesli z ní části coby relikvie. V křesťanské době svědčí Nikolas z Damašku o tom, že kostra archy je stále ještě neporušená. Archu zmínil i v roce 1269 Marco Polo. V r. 1800 Američan Claudius Rich publikoval sdělení Husseina Agha, který tvrdil, že se dostal na vrchol hory Ararat a viděl zbytky archy.

První oficiálně zdokumentovaný výstup proběhl v roce 1829. Expedice Derptské univerzity vedená profesorem Frederickem Parrottem otevřela cestu pro vědecké zkoumání nálezu.

Jako další ohlásil objev Noemovy archy v roce 1840 časopis Constantinople. Černou obří kostru trčící z ledovce tehdy našla turecká expedice. Obyvatelé okolních osad hlásili, že o existenci tohoto plavidla dávno věděli, ale neodvážili se k němu, protože tam viděli nějakého obrovského ducha, který se zjevoval v horním okně. Turky však tyto obavy nezastavily a vystoupili k arše. Byla v poměrně dobrém stavu. Pozdější zkoumání potvrdilo, že byla vyrobena z téhož dřeva, jak se uvádí v Bibli a o němž je známo, že neroste jinde než v údolí řeky Eufratu. Když se dostali dovnitř, přesvědčili se, že celé zařízení bezpochyby sloužilo k přepravě zvířat. Interiér byl v místech, kam se dostali, rozdělen do oddílů po 15 stopách. Turci však mohli vejít pouze do tří, protože ostatní byly plné ledu.

V r. 1893 arcidiákon nestoriánské církve Nourrit studoval prameny Eufratu a po výstupu na Ararat oznámil, že viděl pozůstatky archy, jejíž střední část zůstává pod ledem. Sdělil, že rozměry plavidla odpovídají údajům z Bible (délka přibližně 150 m, šířka 25 m a výška 15 m, některé novější informace však uvádějí rozměry až 370 x 70 x 40 m – což je víc jak půlka Václaváku). Další jeho expedice měla být financována z Chicaga, ovšem pod podmínkou, že archa bude rozebrána, snešena dolů a dopravena do Chicaga na světovou výstavu. Turecká vláda však odmítla dát k vývozu ze země povolení, a tak na dalších několik let zprávy utichly.

Výzkumníci 19. století se shodovali na tom, že plavidlo, které původně bylo blízko vrcholu, postupně sklouzává do nižších poloh a patrně se rozpadá na více kusů. V této oblasti jsou totiž častá zemětřesení a bez vlivu jistě nezůstala ani zatím poslední erupce této spící sopky v roce 1840.

(Kresby podle pokynů Hagopiana)
Armén George Hagopian navštívil místo spolu se svým strýcem dvakrát, když byl malý chlapec, a to v letech 1900 a 1905. Trvalo jim osm dní, než dosáhli vrcholového ledovce. V té době v oblasti panovala extrémní sucha spojená s vysokými teplotami, a tak archa byla téměř zcela odkrytá. Hagopianovi se s pomocí strýce a malého schodiště podařilo vylézt až na její střechu.




Plavidlo popsal jako velmi dlouhou, obdélníkovou truhlu porostlou mechem. Střecha byla plochá, s výjimkou vyvýšené řady větracích otvorů, padesáti nebo více, které probíhaly od přední strany k zádům. Dřevo vypadalo jako kámen, a když jeho strýc na ně vystřelil, kulky se prostě odrazily.









Fotografie a kresba archy, 1917
Archu zpola ponořenou do vysokohorského jezera na východní části vrcholu uviděl v srpnu roku 1916 ruský letec V. Roskovitský konající právě výzvědný let v době 1. světové války. Ruský car Nikolaj II., nehledě na válku, tam okamžitě poslal expedici, která se skládala především z vojáků. Zde jsou vzpomínky Roskovitského z průzkumného letu:

„Podíval jsem se dolů a málem jsem omdlel. Ponorka?!! Podivný design! Jako by projektant očekával, že se přes vrchní palubu budou po celou dobu převalovat vlny, a tak své dílo vytvořil tak, aby se převalovalo v moři jako poleno. Spustili jsme se co nejníž a udělali několik obletů jezera. Když jsme se přiblížili, udivily nás rozměry plavidla: délkou odpovídalo městskému bloku a bylo možné ho srovnat s moderními válečnými loděmi. Leželo na břehu a jeho zadní část (asi čtvrtina délky) byla ve vodě, přičemž kraj byl v ní na tři čtvrtiny ponořen. Plavidlo bylo částečně rozpadlé zpředu i zezadu a mělo ohromný dveřní otvor – asi 20 čtverečních stop (ruská stopa byla 0,3048 m), avšak dveře chyběly. Otvor se mi zdál neproporční – dokonce i nyní má loď vzácně sotva poloviční dveře.“
Car poslal dva oddíly vojáků s rozkazem vylézt na horu. Padesát vojáků zaútočilo na jeden svah a na druhý zatím slézala skupina sta průzkumníků. Ve skupině byla shromážděna horolezecká esa Ruska, ale téměř všichni zemřeli v lavinách. Všude zrádné trhliny a propasti. Lidé umírali... Trvalo jim dva týdny tvrdé práce, než překonali propasti na úpatí hory, a uplynul další měsíc, než zbytek výpravy dosáhl cíle. Několik týdnů pak trvalo zevrubné mapování celého objektu. Na místě vzniklo velké množství fotografií, kreseb a popisů a bylo sebráno i několik vzorků. Výsledky pak putovaly do Petrohradu.

Jenže…
To už byl rok 1917 a všechny tyto neocenitelné dokumenty nenávratně zmizely ve víru revoluce. Poslední, kdo byl s nimi viděn, byl údajně Lev Trocký (Bronštejn)…
O svých zážitcích kolem archy napsal Roskovitský, který později emigroval do Ameriky, novinový článek, který v roce 1939 vyšel v jedněch amerických novinách. A tak se o arše na Araratu dozvěděla Amerika.

(Kresba podle pokynů Ed Davise)
Ed Davis byl v roce 1943 mladý seržant v armádním sboru inženýrů v Hamadan. Podařilo se mu získat důvěru místních Kurdů a ti jej doprovodili k místu posvátné archy. Popsal ji naprosto shodně s Hagopianem, kterého neznal. Potvrdil sdělení kurdského průvodce, že archa je rozdělena do minimálně tří velkých kusů. Popsal ji jako velkou, obdélníkovou, umělou strukturu částečně pokrytou ledem a skálou, ležící na boku. Nejméně sto stop z ní bylo vidět zcela jasně. Dostal se dokonce i dovnitř v místě, kde trčely polámané trámy. Uvnitř největší části viděl asi tři podlaží a v horním patře nejméně osmačtyřiceti „pokojů“. Říká, že uvnitř jsou některé boxy tak malé jak ruce, jiné zase dostatečně velké, aby zde pobývala rodina slonů. Davis prošel i zbytky toho, co vypadalo jako průchozí chodba. Další průzkum znemožnil prudký déšť. Pod archou proudem protékala voda a oba museli svoji expedici urychleně ukončit.

(Takhle viděl z boku archu Vince Willi, 1944)
Vince Will byl pilotem nákladního letadla C-47, které letělo přes Ararat v roce 1944. Vince popisuje že v jednom okamžiku si zcela náhodně všiml objektu spočívajícího na skalní římse. Skrze otevřené průčelí a díru v boku byly pozorovatelné centrální chodba i jednotlivá patra.













(Fernando Navarro před otvorem do archy v r. 1969


V letech 1952, 1953 a 1955 se o dosažení vrcholu opakovaně pokoušel francouzský horolezec Fernando Navarro se svým patnáctiletým synem. Expedice nejdříve nebyly příliš úspěšné. Kurdští nosiči věří, že archu chrání nadpřirozené síly, které nehodným nedovolí, aby se jí dotkli. Výstup na Ararat sice není pro zdatné horolezce zvlášť obtížný, ale hrozí tu neustálé laviny sněhu i kamení, rychlé změny počasí s prudkým větrem a velkými výkyvy teplot i četné průrvy a propasti. Více než kde jinde jsou zde nebezpečné blesky. V nižších polohách pak číhají jedovatí plazi a štíři, smečky zdivočelých psů a o něco výš i medvědi. A pokud toto všechno pomineme, nezapomínejme na kurdské ganagy. Navarro měl navíc problémy s tím, že Ararat se nachází na hranici SSSR (Arménie), Íránu a Turecka, které uzavřely smlouvu o zákazu výstupu na tuto horu. A tak všechny tři expedice Navarra vykonal tajně, v noci. Při poslední byl dokonce postřelen a následně zatčen příslušníky pohraniční stráže, ale pak ho propustili i se všemi filmy a navíc s kusem zkamenělého dřeva z archy. Zkoumání tohoto vzorku v různých španělských, francouzských a egyptských laboratořích a muzeích dospěla k závěru, že dřevo je staré přibližbě 5 tisíc let (Jen Američané radiouhlíkovou metodou zjistili, že stáří nálezu je „pouhých“ 1400 let). Všechny fotografie, výsledky zkoušek a certifikáty pak F. Navarra publikoval v knize, kterou na základě svých expedic vydal.

(Stejný pohled zhora nakreslil v r. 1973 i Belhing)
Gregor Schwinghammer, bývalý stíhací pilot a kapitán amerického letectva, letěl s jeho F100 v roce 1959 kolem Araratu a uviděl něco, co vypadalo jako velký, obdélníkový člun, jako struktura trčící z boku hory.
Ve své knize "Ztracená archa Noemova" Charles Berlitz prohlašuje, že Schwinghammerova skica archy odpovídal Hagopianově. V obou skicách lze vidět archu na římse nad útesem. I Berlitz potvrzuje, že své pozorování uskutečnil v těchže místech, kde uviděli archu Hagopian, Navarra a jiní.



(Archa na římse - fotografie A. Palega


Angelo Palego začal výzkum v listopadu 1984 a poté zorganizoval ještě dalších 17 expedic. Svou pozornost zaměřil – stejně jako některé z předchozích výzkumných skupin - na Ahora Gorge. Během jedné z těchto expedic vznikl obrázek, na němž je obdélníkový objekt, který mnohé přiměl věřit, že mají archu Noeho.
Ahora je jednou z nejhůře přístupných oblastí celé hory.










(Trám z archy na fotografii Claudia Schranze)



Jak můžete vidět na této fotografii, kterou pořídil Claudio Schranz, je tu velký trám ze starého dřeva, který trčí z hromady sněhu. Fotografován byl ze vzdálenosti pouhých pěti metrů. Podle Angelo Palega je to nosník lodi a nachází se 200 metrů od hlavního fragmentu archy, který leží v 4300 m nadmořské výšky, je 100 metrů dlouhý, 26 metrů široký a 15 metrů vysoký.



A ještě jeden obrázek za závěr (Leroy Blevins):













To je jen pár jmen z dlouhého seznamu těch, kdo šplhali na Ararat. Seznam těch, o nichž je známo, že archu viděli, případně to i doložili, lze najít zde http://www.noahsark.it/Testimoni%20elenco.htm)

V roce 1993 turecká vláda k nesmírné lítosti všech pátračů a průzkumníků Ararat s konečnou platností uzavřela pro expedice všeho druhu. Povolení vydává jen naprosto výjimečně, po dlouhých byrokratických obstrukcích a za značný poplatek.
_________________________________________________________________________________

Proč tohle všechno píšu? Myslím si totiž, že po tomhle výčtu už nikdo nebude pochybovat o tom, že na tom kopci fakt něco je. A že je to veliké, tvarem to nepřipomíná loď, ale spíš dlouhou truhlu a že je to ze dřeva. Předpokládat, že si do výšky pěti kilometrů nad mořem někdo vytahal prkýnka, aby si tu zrobil příbytek, myslím nepřipadá v úvahu.
Tak jak se to tam teda dostalo? Buď tu zafungovala nějaká antigravotační vymyšlenost, anebo… opravdu zapracovala voda. Takže onen biblický příběh na to sedí.

Co mi ale vrtá hlavou, je, proč sakra dnes, v době satelitů, kdy vám družice z výšky pár set kilometrů vystřihne portrét krabičky od sirek, proč v této době ještě nejsou jasné, ostré, veřejně dostupné fotografie tohohle „něčeho“? Vždyť by to byla archeologická událost století!

Nebo vlastně… obrázky jsou. V letech 1952 a 1953 je pořídil z vrtulníku, ze vzdálenosti pouhých 30 metrů, výzkumník amerických ropných polí George Jefferson Green. Pár lidí ty fotky vidělo. Byla na nich jasně patrná archa částečně vyčnívající z ledovce, nacházející se v roklině, vklíněná mezi skalami. Jenže pak Green nějakým nedopatřením vypadl z okna v hotelu a fotky se ztratily.

A to je ta část příběhu, která způsobila, že jsem začala pátrat...

- pokračování -

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

4 komentáře:

  1. Teda Vlabi,
    právě jsem dočetl pokračování a je to fakt husto hustej nářez!!! Až mi chvilkami běhal mráz po zádech. Chvilku nadšením, chvilku vztekem, chvilku bezmocností, chvilku chutí cokoli udělat, aby z nás lidí neustále někdo nedělal manipulované blbečky.
    Myslím, že je nač se těšit! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Nemám klobúk - tož aspoň šiltovku smekám :-) VlaBi
    Keď čítam o Noemovej arche, vždy si pripomeniem Egona Bondyho a Invalidných súrodencov.
    Prišli veľké vody a oni v prázdnom sude od rumu odplávali - a keď vody opadli našli sa na kopečku - ktorý spoznali, lebo to bolo miesto odkiaľ vyplávali :-D
    No a keď p. Green si nedával pozor a nedopatrením vypadol, a z vrecka i tie fotky, sakra to bude práce .
    B..

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.