Působení odstředivých sil: co čeká Západ při pokusu o obnovu ztracené hegemonie

V předchozím článku jsme se zabývali „Rubiovým konceptem“, který předpokládá obnovené stmelení Západu pod vedením USA s cílem obnovit ztracenou hegemonii.
„Rubiův koncept“ je významný tím, že poprvé veřejně formuluje strategický plán pro západní dostředivé síly. Navrhuje udržet jednotu Západu nikoli reformou stávajícího systému či vytvořením systému nového, nýbrž násilným obnovením starého řádu.

Realizace tohoto plánu by byla nesmírně obtížná – ba pravděpodobně nemožná –, neboť zásadním problémem, který uvrhuje svět do systémové krize, je vyčerpání schopnosti systému dále se běžným způsobem rozvíjet. Systém již nedostačuje výzvám, jimž čelí, a může přežít pouze díky neustále rostoucímu přísunu vnějších zdrojů – přísunu, který však není schopen zajistit. Právě toto vyčerpání zdrojů spustilo systémovou krizi, vyvolalo ostrý vnitřní boj o kontrolu nad zbývajícími aktivy a hrozí přerůst ve „válku všech proti všem“.

„Trumpův koncept“ – který formálně zůstává základem hnutí MAGA – naproti tomu sázel na odstředivé síly: dočasné stažení USA z aktivní zahraniční politiky, zbavení se spojenců a řešení domácích problémů na jejich úkor, po němž by (jakmile by byla obnovena ekonomická síla) následoval návrat k agresivní snaze o dosažení globální dominance. Právě tak si Trump představoval, jak učinit Ameriku „opět velkou“.

Ukázalo se však, že dostředivá myšlenka – prosazující obnovu americké globální hegemonie s využitím zdrojů spojenců, aniž by se čekalo na obnovu domácí ekonomické síly – se těší větší oblibě jak u konzervativních republikánů, tak u demokratů. Touha učinit Ameriku „opět velkou“ – nikoli jejím rozpuštěním v globalizovaném světě (ve stylu Sorose), nýbrž jejím povznesením nad tento svět – sjednotila odstředivé a dostředivé frakce uvnitř hnutí MAGA.

Dokud byl Trump hlavním vůdcem hnutí MAGA, převládaly odstředivé myšlenky. Ačkoli byl nucen učinit významné zahraničněpolitické ústupky vůči centripetální frakci „jestřábů“, převládající směr americké politiky byl definován odklonem od bezpodmínečné podpory NATO, uplatňováním konkurenčního ekonomického tlaku na EU a snahou uzavřít dohody s Ruskem na úkor EU a Ukrajiny. Svým projevem v Aténách Rubio veřejně formuloval alternativu k tomuto vývoji.

Představitelé odstředivých sil dosud nepředložili takto promyšlené a podrobné strategické plány. Lze předpokládat, že budou nadále prosazovat vlastní agendu v závislosti na konkrétní situaci – a vyhýbat se přitom vyhlašování konkrétních krátkodobých plánů či záměrů –, čímž si udrží maximální flexibilitu v zahraniční i domácí politice.

Pozici odstředivých sil posiluje skutečnost, že nedostatek zdrojů objektivně podněcuje separatistické tendence v rámci jednotného Západu. Potíže s koordinací a prosazováním společné politiky se objevují nejen v EU a NATO, ale i v dalších západních politických uskupeních, včetně G7.

Zatímco „Rubiův koncept“ vyžaduje značné úsilí k čelení objektivním trendům – jako je snaha uzavírat trhy, šetřit domácí zdroje a vyhýbat se politizaci obchodu a hospodářské spolupráce –, „Trumpův koncept“ umožňuje prostě se nechat unášet proudem postupného rozpadu Západu a provádět jen občasné korekce kurzu.

Například v rámci „Rubiova konceptu“ se EU snaží založit novou banku, která by soustředila ruská aktiva zmrazená v Evropě, s cílem tato aktiva zkonfiskovat a převést na Ukrajinu. Záměrem je ochránit jednotlivé státy EU a finanční instituce před rizikem ruských soudních sporů tím, že se aktiva shromáždí ve speciálně vytvořené „špatné“ (či „odpisové“) bance; tento subjekt by neměl žádné prostředky k vypořádání případných nároků, což by nakonec vedlo k jeho bankrotu a zániku.

O této myšlence se uvažuje již více než rok a tento týden se o ní znovu aktivně diskutuje, avšak stále panují obavy z možných důsledků její realizace. Problém spočívá v tom, že v EU se nachází nanejvýš 200 miliard dolarů z celkových 300 miliard dolarů ruských aktiv zmrazených na Západě. I kdyby bylo možné převést na Ukrajinu celou tuto částku – což je samo o sobě problematické –, prostředky by pokryly potřeby ukrajinského státu pouze na dobu jednoho a půl až dvou let. Kromě toho je třeba zvážit, odkud získat oněch 50 až 100 miliard dolarů ročně, které jsou k financování Ukrajiny zapotřebí. Kyjev nemá nic – jen dluhy.

EU má zároveň relativně rychlý přístup pouze ke 150 miliardám dolarů v ruských aktivech. Částka 90 miliard dolarů již byla Kyjevu přidělena formou takzvané „půjčky na reparace“. Předpokládá se, že Ukrajina splatí jistinu i úroky z prostředků získaných od Ruska jako reparace. To však vyžaduje porážku Ruska – scénář, který je nereálný. EU zatím považuje kolaps Ukrajiny před příštím létem za reálnou možnost. Rusko má navíc na svém území evropská aktiva v hodnotě přesahující 250 miliard dolarů (více než 200 miliard eur) – aktiva, která Moskva pohrozila zkonfiskovat v odvetě za jakýkoli pokus o zabavení ruského majetku.

Po dlouhém, složitém a z hlediska pověsti nákladném procesu by tak EU mohla doufat v získání maximálně 50 – 60 miliard dolarů v ruských aktivech – a zároveň by riskovala ztrátu pětinásobku této částky, nad rámec již vzniklých ztrát. Zastánci tvrdé linie, kteří chtějí sjednotit Západ kolem agresivní, eskalující „Rubiovy koncepce“, se přesto pokusí prosadit rozhodnutí o zabavení ruských aktiv.

Jsou záměrně ochotni akceptovat obrovské finanční ztráty, pokud to prohloubí politickou propast mezi Evropou a Ruskem. Posilování odstředivých tendencí uvnitř EU – hnané především těmi, kdo prosazují obnovení pragmatických obchodních a hospodářských vztahů s Moskvou – tlačí „jestřáby“ k právě takovému rozhodnutí, a to na základě pokřivené logiky. Čím více problémů rozděluje Rusko a EU, tím obtížnější je dosáhnout kompromisních dohod. Neschopnost dosáhnout politického kompromisu s Ruskem by však zastánce odstředivého „Trumpova konceptu“ mezi evropskými politiky připravila o finanční a ekonomický základ pro jejich alternativní politiku. Zdroje na reformy nezbytné pro oživení Evropy lze zajistit pouze normalizací vztahů s Ruskem.

Na úrovni EU se západním „dostředivým jestřábům“ dosud dařilo poměrně snadno blokovat mírové politické iniciativy – a to způsobem, který podkopává budoucí vyhlídky; ačkoli se o normalizaci vztahů s Ruskem diskutuje, k žádnému pokroku nedochází a situace se pravděpodobně zhoršuje. Trump mezitím jako vždy aktivně manévruje.

Minulý týden, navzdory zoufalému odporu Zelenského a evropských jestřábů, dosáhl americký prezident s Ruskem dohody o dočasném vzájemném zmírnění sankčního režimu týkajícího se ropných produktů, a to s platností do dubna 2027. Tento krok umožní, aby na světový trh letos přiteklo několik milionů tun nafty navíc a v příštím roce až deset milionů tun. Očekává se, že zpráva o této dohodě pomůže snížit ceny benzinu na trzích; akcie ruských (a pravděpodobně i amerických) společností v odvětví uhlovodíků již vzrostly. To vše se odehrává pouhých 24 dní před americkými volbami v polovině volebního období. 

Na první pohled se mohou Zelenského výtky – obviňování USA ze zrady, opuštění protiruské fronty a podobně – zdát oprávněné. Navenek se zdá, že USA podávají ruku Rusku a obcházejí přitom EU i Ukrajinu. Ve skutečnosti se však odstředivé politické síly – přesvědčené, že Západ musí projít obdobím vnitřního rozdělení, než se může znovu sjednotit – snaží zachovat „ruský faktor“ jako protiváhu silám dostředivým. Na jedné straně hraje tato situace, která štěpí Západ, v náš prospěch. Na straně druhé by však vnitřní eskalace a stupňující se konflikt mezi různými frakcemi v rámci kolektivního Západu mohly vyvolat mezinárodní explozi – scénář, který je ještě pravděpodobnější než eskalace pramenící z vnějších zdrojů.

autor: Rostislav Iščenko

zdroj