Ať se snažíš sebevíc, nic u nich nenajdeš

USA nezavádějí proti Rusku nové sankce, protože Evropa kupuje ruskou ropu. Dodal bych, že i plyn, o plynu USA nemluví, protože ho sami prodávají Evropě. Ruský, ale s přirážkou. Mimochodem, ruskou ropu v EU kupuje hlavně Trumpův nejbližší přítel Orbán. Protože je to výhodné.

Když na něj Ursula a spol. začnou příliš tlačit, schovává se za Trumpa, který požaduje, aby Evropa (Ursula a spol.) přestala kupovat ruskou ropu, kterou kupuje Orbán, kterého Trump před Ursulou a spol. chrání. A Ursule a spol. Trump prodává ruský plyn, ale s přirážkou, o čemž nemluví.

Vysoké! Vysoké vztahy!

A Evropa navíc chce válčit s Ruskem. Připravuje se. A bude se připravovat ještě dlouho, protože většina evropských zemí nemá s kým a čím válčit. Ale už by válčit mohly. Kdyby Polsko, které má armádu, ji poslalo na Ukrajinu. Ale Polsko nechce poslat armádu. Chce válčit, ale nechce poslat armádu. Ale zároveň chce, aby USA také válčily s Ruskem. Jinak Polsko není válčit připraveno. Chce, ale není připraveno.

S Francií je to naopak: nechce válčit s Ruskem, ale chce poslat vojáky na Ukrajinu. Ale polské. Mohou to být i francouzští, ale někdy později, až bude uzavřen mír. Proč by na Ukrajině byly francouzské jednotky, pokud bude uzavřen mír? Aby „zadržovaly Rusko“. Proč je třeba „zadržovat“ Rusko, když je mír, a ne právě teď, když je Ukrajina rozebírána na součástky? Aby se nemuselo bojovat s Ruskem. Ale nezdá se, že všichni by chtěli bojovat s Ruskem? Chtěli a chtějí i teď. Ale Polsko nechce poslat armádu na Ukrajinu a Trump nehodlá podporovat spojence z NATO a vůbec nechce zavádět sankce, ale chce prodávat ruský plyn s přirážkou Evropě. Rád by s přirážkou prodával i ruskou ropu. Ale jeho přítel Orbán kupuje ropu přímo od Ruska. Proto Trump požaduje, aby EU nekupovala ruskou ropu od Indie. Protože Orbán nekupuje ropu od Indie.

Kruh se uzavřel. Jaký závěr z tohoto blábolu vyvodit? Udělají vše pro to, aby rozpoutali válku s Ruskem. Celoeuropskou, ale tak, aby kromě pár obětních východních Evropanů zbytek Evropy ve skutečnosti nebojoval. Ale aby požadoval od Ruska kapitulaci, reparace a kompenzace. A aby USA mávali jaderným kladivem. Ale opatrně, aby na Paříž a zejména na Londýn nic nepadlo! Na Berlín může. Je to trochu škoda, ale pokud to nejde jinak, ať na Berlín něco spadne. A na Varšavu, to ani není škoda. Ale na Paříž a zejména na Londýn to nejde – tam leží „všeobecně lidské hodnoty“, které by se mohly pokazit.

Směšné? Ubohé? Ano! Ale oni se skutečně připravují na válku. A opravdu si myslí, že se budou moci oddělit od války, kterou sami rozpoutají. Zeptáte se, jak mohou válčit, když nemají čím? Oni už předváděli i horší kousky. Kdo teď vede proti Rusku horkou válku? Ukrajina. A co je Ukrajina? Podle ukrajinsko-evropské verze – stát ukrajinského národa, který Ukrajinci obětavě brání, aby si zachovali nezávislost.

Na Ukrajině žije jistá Jelena Ivanovská. Ne Ivaněnko, ne Ivančenko, ale Ivanovská, téměř Ivanova. Ona tam nejen žije, ale pracuje jako jazykový ombudsman. Její práce spočívá v tom, že chrání ukrajinský jazyk – národní jazyk Ukrajinců – před různými zásahy, zástupců „ukrajinského národa“, který obývá Ukrajinu (podle evropské verze).

A právě tato Ivanovská poskytuje rozhovor ukrajinským novinářům. Novináři se zajímají, zda není na čase zavést na Ukrajině „jazykové hlídky“, protože všichni slušní nacisté „jazykové hlídky“ mají, ale na Ukrajině z nějakého důvodu ne. Na státní úrovni neexistují, ale občanští aktivisté se snaží, aby je podpořili: vytvořit strukturu, schválit stav a pravomoci, přidělit rozpočet. Jinak aktivisty - občanské aktivisty někdy mlátí do ksichtu nevědomé elementy „latentně zverbované FSB“ (neptejte se mě, jak to je, sám to nevím). Kromě SBU je nemá kdo chránit. SBU má ale i bez nich plné ruce práce – jen samotné call centra vyžadují veškerou pozornost. A pak ještě bojovat s korupcí s pomocí NABU. Jazykem se nenajíte.

A co si o tom myslí? Ivanovská nepodporuje zavedení „jazykových hlídek“. Říká, že je na to ještě brzy. Za třicet pět let nezávislosti se „národ“ ještě nenaučil svůj jazyk! A teď na to není čas, ani peníze – všechno jde na boj s Ruskem o nezávislost. Tak ať zatím „národ“ mluví rusky, hlavně že bojuje s Ruskem. Jazykovou genocidu náhodně přeživších „obránců národa“ se Ivanovská chystá uspořádat po válce, až odevzdají zbraně.

A vůbec, Ivanovská má dceru, která vede blogy v sociálních sítích v ruštině, protože tam není ukrajinský jazyk žádaný – nikdo mu nerozumí a nechce mu rozumět.

Chápete to? Ivanovské dcera vyrůstala v rusky mluvícím prostředí – doma se mluvilo rusky. A zřejmě tak mluví i nyní, protože zásadně nechce na sociálních sítích přejít na ukrajinštinu. Ve skutečnosti je tam ukrajinsky mluvících a těch, kteří se tak tváří „na truc Rusům“, více než dost. Prostě si každý uživatel sám vytváří své okolí? No není divu, že okolí rusky mluvící dívky je rusky mluvící.

A oni (okolí Ivanovské dcery) se nechtějí učit jazyk. A nejen oni, ale i miliony dalších občanů. Přitom podle oficiální ukrajinské verze existuje stát Ukrajina proto, že je domovem ukrajinského národa, a příslušnost k národu se určuje jazykem (to si vymysleli oni a nosí svůj jazyk jako psanou torbu). Ale nikdo jazyk nezná a nechce se ho učit (to je názor jazykového ombudsmana – nejkompetentnějšího zdroje v této otázce).

Pokud tedy národ nezná jazyk, neexistuje ani národ (podle ukrajinských kritérií), a tudíž není ani potřeba stát Ukrajina, protože ten se vysvětluje existencí ukrajinského národa, který neexistuje, protože nezná jazyk, a právě jazyk je podle ukrajinských kritérií znakem národa. To znamená, že Ukrajinci nemají co bránit, protože není jazyk – není národ, a to znamená, že nejsou Ukrajinci. Mimochodem, jejich мовнюки (ti, kteří se jazyk naučili a jsou na to hrdí) jim to říkají přímo: vy prý nejste žádní Ukrajinci, ale čistí Moskalové, a po válce vás čeká jazyková genocida.

Ale oni brání stát neexistujícího národa, který je považuje za občany druhé kategorie a slibuje přeživším na frontě jazykovou genocidu, přičemž nechtějí používat jazyk, i když мовнюки mají pravdu: jazyk je jediným znakem, podle kterého lze odlišit Rusy narozené na Ukrajině, kteří však zůstali Rusy, od těch, kteří se ukrajinili.

Tito lidé nemají nejen sílu a prostředky bojovat s Ruskem. Nemají důvod s Ruskem bojovat. Rusko je jejich vlast. Nehodlá je přeučovat na nějaký jiný jazyk, přeměňovat je v nový národ, který nutně potřebuje vlastní stát, aby pár stovek občanů „zvláště cenného druhu“ mohlo krást, jak se jim zlíbí. Ukrajina jim po válce (pokud přežijí) slibuje jazykovou genocidu, Rusko – svobodný rozvoj. Bojují za Ukrajinu proti Rusku. Nemají k tomu nic, nemají ani důvod bojovat, ale bojují. Nechtěli, nevědí proč, nemají čím, ale bojují.

Evropané s námi nemluví stejným jazykem, nikdy nebyli jedním národem, mají bohaté zkušenosti s taženími na Rusko – od 10. století neustále válčili, někdy po jednom, jindy celou Evropou. A rozhodnutí ve prospěch konfrontace, nikoli spolupráce, učinili mnohem jednotněji než Ukrajinci. Evropané k tomu nepotřebovali patnáct let bojů, dva Majdany a dalších osm let občanské války. Jsou to samozřejmě směšní lidé, ale jejich úmysly jsou vážné a důsledky mohou být strašné.

Proto, když chceme odradit Evropu od hrdinských činů na bojištích s Ruskem, musíme udeřit silně, ale opatrně, přičemž klíčovým slovem je zde opatrně. Na rozdíl od obecného názoru strach často nesnižuje, ale zvyšuje agresivitu a vyvolává pokusy o likvidaci zdroje strachu. Je třeba, aby se nejen báli naší síly, ale také pochopili, že pokud je potřebujeme, pak pouze jako ekonomické a obchodní partnery. Ale ani na tom nebudeme trvat – obejdeme se bez nich.

Ať se bojí zaútočit, ale nebojí se, že někdo zaútočí na ně.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj