Vyznání bývalé anglofilky 6, část 1.

Impérium škůdců - jak byly dobyty Britské ostrovy

- předchozí část -

V šesté části vám povím o pravděpodobných důvodech, proč byl Vilém Dobyvatel, normanský vévoda Guillaume, Židy vybrán, aby se zmocnil britských ostrovů a pro vytvoření parazitického státu.


Odbočka druhá: o vzniku a zániku říší

I při povrchním prozkoumání ortodoxní verze dějin se nabízí následující myšlenka: pokud říše vznikají nebo jsou ničeny, znamená to, že je to někomu potřeba. A aby se obraz historického procesu co nejvíce přiblížil realitě, je třeba vědět, kdo a proč ho potřebuje. Bez zohlednění skutečnosti, že na naší planetě po staletí probíhal nekompromisní souboj temných (parazitických) a světlých (tvůrčích) sil, bez analýzy toho, kdo z těchto sil stál za vznikem či zánikem říše, si nelze udělat více či méně reálný obrázek, nelze objasnit skutečné příčiny.

Bylo by velmi naivní se domnívat, že se nějaký energický kníže, vévoda nebo sultán sebral a šel někam něco dobýt jen proto, že měl silnou touhu se proslavit, pozvednout svůj rod, přibrat si povícero země, zlepšit svou materiální situaci, a pak se "nějak samoseto" a vyrostla silná říše. Platí to i naopak: stejná knížata, vévodové a sultáni mohou z výše uvedených důvodů válčit proti říši a zničit ji.

Ve skutečnosti však tito lidé, byť velmi, velmi výjimeční, byli pouze nástrojem k vytvoření (nebo zhroucení) světových říší a systémů. A jejich lidské ambice a touhy vůbec nejsou tím hlavním důvodem, i když moderní historici právě tyto důvody vydávají za hlavní.

Ne, říše vznikaly a zanikaly v důsledku konfrontace parazitů a tvůrců, ale ne kvůli touhám a ambicím lidí, přestože i když chytrých, energických, cílevědomých a silných, mající obrovské organizační a jiné schopnosti. Chyběla jim však jedna velmi důležitá schopnost. Kvůli svým malým životním zkušenostem (většina budovatelů a ničitelů říší byli poměrně mladí muži) nemohli mít strategické myšlení na celoplanetární úrovni a plánovat dlouhodobé výsledky svých činů.

Na obou stranách však vždy existovali lidé, kteří takové schopnosti měli, a právě oni stáli za tak aktivními lidmi a často je od počátku vychovávali pro své vlastní účely. Byly to síly a osobnosti, které se raději držely v pozadí a které vymýšlely dlouhodobé plány na konsolidaci území, vojenské invaze a územní výboje, aby naplnily své globální cíle.

Pochopit a poznat metody boje znepřátelených stran je velmi fascinující snaha, která nám bude velmi prospěšná především proto, že se znalostí metod a taktiky sociálních parazitů se s velkou pravděpodobností vyvarujeme chyb, kterých se v minulosti dopustili naši předkové a kvůli nimž jsme málem přišli o Zemi.

Pro nás to není akademický abstraktní zájem. Toto poznání je pro nás životně důležité jak v současnosti, tak pro budoucnost, i když porazíme sociální parazitismus. Abychom si uvědomili cenu naší zkušenosti s existencí v parazitickém systému, který nás div nezničil.

Nesporně bychom rádi věděli, jak se v tomto směru chovali naši předkové, ale bohužel se o tom můžeme jen dohadovat, protože o tom neexistují žádné spolehlivé informace. Sociální parazité, kteří dosáhli dostatečně velké moci na planetě, totiž metodicky zničili a nadále ničí naprosto vše, co může souviset s naší skutečnou historií. Své "hrdiny" však neúnavně glorifikovali a stejně neúnavně nám je nabízeli jako předmět k uctívání a obdivu. Je to pro nás výhodné, protože máme šanci identifikovat loutkovodiče, byť středního stupně, a poznat jejich metody. Jednou z takových metod je vychovat si lidskou loutku, využít ji pro své účely a pak ji pro nepotřebnost zlikvidovat.

Názorným příkladem tohoto druhu jednání společenských parazitů je postava důkladně medializovaného "velkého vojevůdce a dobyvatele" Alexandra Velikého. Nebylo mu ani 30 let, ale dobyl polovinu světa a vytvořil obrovskou mocnost, říši. O tom, proč se Alexandr Veliký vydal na dobyvačná tažení velmi daleko od svého domova a proč se jím vytvořená obrovská říše po jeho smrti rychle rozpadla, a ještě více o tom, kdo ho připostrčil k takové činnosti.

Přes snahu o ničení památek na minulost však na tyto otázky odpověď je.

Parazitičtí kurátoři Makedonského potřebovali zničit říše, které vytvořili lidé bílé rasy - naši předkové - a zničit zdroje védského poznání. Hořkou ironií této situace je, že temní k tomuto dílu určili pokrevního Slovana, z kterého se podařilo vychovat loutku hodnou jejich cílů a nadat ji "ctnostmi", jež jim umožily ji snadno ovládat. Temní jsou nepřekonatelnými mistry ve vyhledávání v člověku patologických sklonů, nízkých pudů, sexuálních úchylek a perverzí a jejich rozvíjení na maximální možnou hodnotu.

Podle historiků (Plútarchos, Arrianus, Diodorus, Ibn Chaldún a další) byl Makedonec mimořádně nevyrovnaný, krutý až sadistický, s obrovským komplexem božství a bludy vznešenosti a nepohrdal ani dívkami ani chlapci. Kromě toho byl nestřídmý ve víně, které pil neředěné, což v té době nebylo zvykem - bylo to jako pít vodku naráz po sklenicích, to znamená, že "veliký" dobyvatel byl zatrpklý pijan a trpěl těžkou formou alkoholismu. Svědčí o tom Efippés z Olinthosu - jeden z Alexandrových důstojníků nebo člen jeho družiny, který napsal knihu "O smrti Alexandra a Héfaistióna".

O jeho brutalitě svědčí celé jeho dvanáctileté vojenské tažení za dobytím Asie. Uvedu několik příkladů. Rozzuřený, že minul perského velitele Bessa u města Herát (severozápadní Afghánistán), se brutální psychopat rozhodl vyvraždit všechny jeho obyvatele. Když se Heratští doslechli o zvěrstvech Makedonců, vrhli se do lesů v okolních horách, ale to jim nepomohlo. Makedonec nařídil lesy zapálit, ty obyvatele, kteří vyběhli na planinu a prchali před ohněm, nařídil bez milosti zabít. Tisíce civilistů, hlavně žen, dětí a starců, bylo zabito ohněm a mečem, aby Peršanům nikdo nepomohl. Rozséval hrůzu a smrt.

Besse však nakonec také chytil a jeho osud byl nezáviděníhodný. Makedonec mu nařídil uříznout nos a uši a spoutat ho řetězy. Zavřeli ho do klece a všude ho vystavovali. Smrt statečného vojevůdce byla strašná. Makedonec osobně nařídil její podobu. Nařídil ohnout kmeny dvou stromů, přivázat k nim Besse za ruce a pustit tak, aby se stromy narovnaly a roztrhly Peršana vejpůl. Části těla popraveného muže pak byly vystaveny na karavanní trase, aby se zpráva o jeho smrti roznesla po celé říši. [1]

Krutost Makedonského se však netýkala jen těch, které si podrobil. Své sadistické sklony projevoval i ve vztahu ke svým nejbližším spolupracovníkům. Tak jeho nejlepším přítelem byl muž jménem Filotas - syn Parmeniona, důvěrného velitele krále Filipa II, Alexandrova otce, i jeho samotného. Tento Filotas se provinil tím, že pochyboval o Alexandrově "božství", netajil se tím, a to dokonce v termínech plných sarkasmu. Filotás byl navíc podezřelý ze spiknutí proti svému bývalému příteli (Alexandr svými božskými úskoky dokázal dostat všechny), k němuž se přiznal, a žádal rychlou smrt, ale Alexandr ho nařídil umučit.

"Pak ho chytili, a zatímco mu zavazovali oči a strhávali šaty, marně vzýval bohy své vlasti a zákony všech národů a obracel se k těm, kteří ho nechtěli poslouchat. Pak byl mučen nejrafinovanějšími mukami, neboť k tomu byl odsouzen a byl mučen svými nepřáteli tak, aby se zalíbili králi. Zpočátku, když ho mučili biči a ohněm, ne aby se dopátrali pravdy, ale aby ho potrestali, nejenže nevydal ani hlásku, on zadržoval své sténání. Když však jeho tělo, oteklé mnoha ranami, už nemohlo snášet údery biče na obnažené kosti, slíbil, že pokud jeho utrpení zmírní, řekne, co si přejí." [2].

Sám Makedonec celou tu sadistickou nádheru "vychutnával", když stál za závěsem. [3]

Parazitickým loutkovodičům se vydařil dokonalý exemplář loutky, jejich výchovná technologie zafungovala na 100 %. Krutá, mladičká loutka bez mozku (Alexandrovi bylo pouhých 20 let, když začal uskutečňovat plány Temných) splnila jejich očekávání a pilně plnila jejich plány. A sice - rozdrtit říši Bílých lidí v Persii, pár desetiletí před tím zbavenou své elity "Ester-Mordechajem", a zničit zaznamenané védské vědění, které lidem předaly Síly Světla.

Temné síly si daly za úkol zničit indické Védy a perskou Avestu. V prvním případě neuspěly, ale ve druhém se jim zničit Avestu podařilo. Dva miliony veršů, rozdělených do tisíce dvou set kapitol, napsaných zlatou barvou na dvanácti tisících vyčiněných hovězích kůžích zvláštní, jemné práce, zmizely v zapomnění. Zlikvidováni byli také všichni vysoce postavení zoroastriánští kněží. Persepolis, náboženské hlavní město Persie, její duchovní svatyně, nejbohatší a nejkrásnější město, bylo barbarsky vypleněno a vypáleno.

Je pozoruhodné, že Alexandr Veliký během svých dobyvačných tažení dvakrát navštívil Jeruzalém, ale tam neničil chrámy, nezabíjel kněze a nepálil posvátné židovské knihy, nýbrž se zdvořile poklonil veleknězi.
 

Sebastiano Concha. Alexandr Veliký v jeruzalémském chrámu. 1735 – 1737. Muzeum Prado, Madrid

Pociťte, jak se říká, ten rozdíl. Od té doby je jméno Alexander mezi Židy velmi oblíbené.

V přípravě na „světovou nadvládu“ vedl Makedonského „velký“ Aristoteles, který pilně a pečlivě plnil hlavu svého žáka svými filozofickými teoriemi, jejichž užitečnost se blížila k nule. Aristoteles byl filozof, tedy, jak bychom nyní řekli, „tvůrčí osobnost“, intelektuál v nejhorším slova smyslu, který byl schopen jen mlít jazykem, a ani tehdy to nebylo vždy plynule a nemohl prostě udělat nic, co by stálo za to - nebyly znalosti, dovednosti a hlavně zkušenosti.

Alexandr a Aristoteles

Svoje názory Aristoteles popsal v „Politice“ – v traktátu o vládě, sestávající z 8 knih. A všechno by bylo v pořádku, ale Aristoteles předložil svou teorii o tom, jak řídit stát ve vztahu k řeckému Polisu (A). Ale i člověk, který je absolutně vzdálen jakýmkoliv teoriím managementu, pochopí, že jedna věc je řídit řecký polis – město s přilehlou venkovskou oblastí a úplně jiná věc je řídit obrovskou říši o rozloze stovky tisíc kilometrů čtverečních. Alexandr byl však mladý a Aristoteles velmi výmluvný a jeho žvanění bylo přijato na hurá.

Kupodivu se to užilo na hurá nejen u Makedonského. Aristotelova doktrína vlády je ve skutečnosti základem všech učení o současné zvrhlé demokracii, kterou světový parazit důsledně a tvrdě oživuje před našima očima.

Pojďme se jedním očkem podívat na Aristotelovu Politiku. Tam demagogicky mluví o mnoha věcech. Například o otroctví, nebo spíše otroctví teoreticky ospravedlňuje. Aristoteles došel ke „geniálnímu“ závěru: otroctví je přirozený jev, to znamená, že někteří lidé jsou od přírody otroky, zatímco jiní jsou od přírody svobodní.

Zároveň „... je užitečné a spravedlivé, aby jeden byl v otroctví, aby jiný dominoval, a z toho plyne, že jeden by měl poslouchat a druhý vládnout a vykonávat moc, kterou v něj vložila příroda, tak, aby byl hospodářem. Ale špatné užívání moci neprospívá ani jednomu, ani druhému: vždyť co je užitečné pro část, je užitečné i pro celek, co je užitečné pro tělo, je užitečné i pro duši, ale i otrok je jistou částečkou pána, jakoby oduševnělou, i když oddělenou, částí jeho těla ...“ [4]

A vůbec je v Aristotelově Politice mnoho dalších zajímavých momentů. Navrhuje například, aby jako ideální státní zájem o zefektivnění života občanů - omezení počtu porodů, aby se každý mohl nasytit (ahoj malthusiánům a osobně manželovi anglické královny, který mezitím již zemřel – pozn. překl.). Ne každý má právo stát se občanem aristotelského ideálního státu, ale pouze ten, kdo se účastní soudu a vlády: „O tom, kdo má účast na zákonodárné nebo soudní moci, můžeme říci, že je občanem daného státu ...“ [5]

K tomu všemu „velký“ Řek hlásal škodlivost jednoty státu, čímž (jednotou) chápal převahu veřejného majetku ve státě. Uznával pouze soukromé vlastnictví a tvrdil, že lidé se starají pouze o to, co jim osobně patří.  (Tady máte prakticky základ vší politiky „západní civilizace“, kdo nechápe skutečnou podstatu současné západní demokracie, je odsouzen navěky být otrokem … protože kosmetické změny ve skutečnosti nic nemění, jen oddalují určité pro lidi (obyčejné - samozřejmě) záležitosti a jevy. Nebýt konkurence Stalinova Sovětského svazu, nikdy by na Západě nešli až tak daleko v upouštění drobků pro plebs a otroky … Dnešní plány, těch co se jim dnes říká liberálové, byly hotovy již koncem 19. století před První světovou válkou a ty navazovaly na mnohem straší plány na ovládnutí světa – pozn. překl.)

(A v Rusku (nejen tam, ale všude – pozn. překl.) liberálové všeho druhu a „předáci perestrojky“ ze všech sil trvali na tom, že jakmile bude vše v soukromých rukou, okamžitě přijde nebývalý blahobyt. Jaký druh „blahobytu“ z toho vlastně vzešel, jsme my všichni zažili na vlastní kůži).

Aristoteles také trval na symbióze demokracie a oligarchie se všemi průvodními deformitami této symbiózy, jako je napodobování demokracie, příliš komplikovaný a nejasný volební mechanismus, partnerství pro několik hlavních oligarchů a „neviditelná ruka trhu“, pro zbytek „drobnosti, maličkosti“ atd.

Kromě toho Aristotela svrbělo, že byl vybrán. Řecko považoval za pupek Země a Řeky za předurčené vládnout celé Ekumeně. Přitom všechny ostatní národy – barbaři, za které Řekové považovali všechny ne-Řeky – jsou od přírody otroky a žijí již v otroctví a musí sloužit Řekům, které příroda neměla v úmyslu si podmaňovat.

„Jelikož jsou barbaři díky svým přirozeným vlastnostem více nakloněni snášet otroctví lépe než Heléni, a asijští barbaři jsou v tomto ohledu lepší než barbaři žijící v Evropě, podřizují se despotické moci, aniž by projevovali známky nelibosti ...“ [6]

Právě na takových mentálních „zlomech“ pod takovou verbální slupkou a šovinismem, velmi podobných těm u Židů, byl vychován Alexandr Makedonský.

Kromě toho, že „velký“ Aristoteles naplnil hlavu budoucího dobyvatele světa neživotaschopnými teoriemi, nařídil svému svěřenci, aby u dobytých sebral všechna vědecká pojednání, která našel. Krádež, abych tak řekla, duševního vlastnictví „barbarům“ apologeta parazitismu vůbec netrápila a jeho svědomí ho pochopitelně netrápilo. Nikdy se netrápí takovými „maličkostmi“.

A žák učitele nezklamal. V celé Perské říši bylo shromážděno obrovské množství vědeckých prací a zasláno Aristotelovi na jeho žádost a pod dohled jeho synovce Callisthena, které pak „velký Řek“ kreativně přepracoval a připsal si je.

Alexandr nařídil shromážděné materiály přeložit do řečtiny a originály spálit. Zde pramení bezprecedentní „průlom řeckého myšlení“ v matematice, filozofii, medicíně atd. ve 4. století před Kristem. Tímto způsobem Aristoteles pro svá astronomická studia obdržel od svého synovce astronomická pozorování Chaldejců, sestavená 1900 let před Makedoncem. Spolu s texty Alexandr do Řecka „dopravil“ i nosiče znalostí – vědce, filozofy a básníky.

Odtud pochází bezprecedentní průlom v helénistické „vědě“ a sláva Řecka jako kolébky vědy, filozofie a technologií. Staří řečtí „vědci“ si jednoduše přivlastnili díla jiných, aniž by řekli jediné slovo o jejich zdroji, a spálili v ohni originály, nejdříve však přeložené do řečtiny. Taktika parazitů se po tisíce let nezměnila – svou moc postavili na materiálním a duchovním okrádání jiných národů a přivlastňování si všech jejich zásluh pro sebe. (Ovšem sami se brání jakémukoliv „kopírování a kradení“ jejich myšlenek, to jsou ty zákony na duševní vlastnictví velmi často prostě zneužívané k zadržování konkurentů i za to, že „jedna a jedna jsou dvě“ (metafora) – pozn. překl.)

Pokud se zamyslíme nad osobními vlastnostmi, které byly vypěstovány u Alexandra Velikého – alkoholismus, mentální nestabilita, sadismus a nedostatečné vnímání sebe sama – pak jeho genialita jako velitele začne být zpochybňována. Ne, toto nejsou ty druhy vlastností potřebné k tomu, aby mohl rozvíjet vojenskou strategii a taktiku. Ačkoli s největší pravděpodobností pro Macedonského pracovala „skupina přátel“, samozřejmě bezejmenná a neznámá, která vypracovala všechna vojenská rozhodnutí. I když jméno jednoho je známé. To je Parmenion - zkušený velitel a vlivný politik, který byl neustále s Alexandrem ve všech bitvách, otec Philotase, který byl umučen k smrti. Makedonský nařídil zabít také i jeho, protože se bál krevní msty.

Kromě Aristotela byl Alexandr ovládán ještě jednou osobou. Byl to mág a věštec Aristander z Telmesu, který byl neustále v jeho družině během vojenských tažení. Má se za to, že mu Makedonský důvěřoval natolik, že se s ním radil v jakékoli záležitosti a podle některých historiků se stal ze strany mystika obětí manipulací.

Maurice Druon ve své knize „Alexandr Veliký aneb Kniha Boží“ cituje tato slova napsaná na stéle Aristandera: „… byl jsem postaven vedle Alexandra, krále a faraona, aby se skrze něj uskutečnily božské plány. Byl jsem jeho rukama a hlavou, aby byly vykonány jeho činy a myšlenky. Proto by jméno Aristandra nemělo být oddělováno od jména Alexandrova ...“ [5]

A obrovská makedonská říše už nebyla potřeba. Jednoduše se rozpadla, rozpustila se beze stopy. On sám také nebyl potřeba, protože splnil úkol, který si Temné síly stanovily při jeho vytváření. Ano, a začal se vymykat kontrole, začal tušit skutečný účel svých činů, prolomil temnotu svého „božství“, do kterého ho loutkáři od dětství zaplétali, a začal pronikat do „barbarské“ kultury Peršanů, která byla o staletí před kulturou „osvícených“ Evropanů. Proto byl Alexander jednoduše odstraněn. Existuje podezření, že v této věci měl prsty jeho „věrný“ učitel Aristoteles, který zemřel rok po Alexandrovi.

A nyní, když jsme si osvěžili paměť o metodách manipulace lidí sociálními parazity, vraťme se do Anglie, k jejímu zachvácení normanským vévodou Vilémem a odpovězme si na otázku, proč právě on získal přízeň Židů a jejich to „nejcennější“ – finance?

 

- pokračování -

 

autorka: Jelena Jefimova

zdroj: https://cont.ws/@elenalu/1264936