7. 3. 2021

Quo vadis, střední Evropo? (1.část)



Blíží se 15. březen. 82 let je hodně času, ale na 15. březen 1939 nesmíme zapomínat. V paměti národa musí trvale zůstávat vzpomínky na dny slavné i smutné. Jedny dávají naději a druhé varují. A právě vzpomínka na 15. březen 1939 je zvláště v tomto roce velmi výstražná a varující.
Opět stojíme tváří v tvář pokusům vymazat český a slovenský národ z evropské historie jako národy, které v minulosti něco znamenaly.

Středoevropský region byl oázou klidu jen tehdy, když v Evropě takříkajíc o nic významného nešlo. Habsburská Rakousko-Uherská monarchie byla dlouhou dobu geopolitickou ukázkou fungujícího mnohospřeží rozdílných národů a národností. Solidní ekonomická výkonnost a politický klid. Alespoň navenek vzorné modelové soustátí.

Až do začátku 20. století. Idyla, i když jen zdánlivá, skončila. Světová válka zcela přeskládala evropskou mapu. Evropské monarchie (nejen Rakousko-Uhersko) padly a Evropa, včetně střední, nastoupila cestu moderní historie národních států. Mezi nimi i našeho vytouženého československého.

„Projekt Československo“ předčil poměrně brzy všechna očekávání. Až příliš. Vysoká ekonomická výkonnost a solidní vzájemné vztahy obou majoritních národů Čechů a Slováků– činily z Československé republiky skutečnou výkladní skříň parlamentní demokracie, a to nejen pro Evropu. Ale byly tu i potenciální časované miny – německá minorita v české části, maďarská minorita ve slovenské části. Nicméně vzpomínky veřejnosti na minulé nekonfliktní uspořádání v konglomerátu Rakousko-Uhersko postupně vybledly.

Na konci 30. let začalo o „něco“ jít a z klidné oázy se stalo nejprve jablko sváru a posléze i sousto k snědku.

Mnichovská konference byla skutečným začátkem druhé fáze Světové války 20. století. Spíše než vojenský cíl sledovala cíl geopolitický. Likvidovat všestranně velmi silnou československou státnost uprostřed Evropy. To bylo podmínkou dalšího kroku – Drang nach Osten.

Silní hráči rozhodli a realizovali, časované miny vybouchly. 15. březen odstartoval vznik kastrované formy ČSR – protektorát Čechy a Morava, vynucený samostatný Slovenský štát a čekání. Oba národy válku přežily, nepřežil velmi úspěšný stát. Znovu zdůrazňuji – až příliš úspěšný. To nebývá vždy existenční výhodou, zvláště pokud jsou v sousedství odvěcí predátoři a mají po hubených letech versailleského „míru“ hlad. Na to jsme jako První republika doplatili.

Poválečný vývoj byl pro oba národy předurčen Jaltskými dohodami. Nespornou výhodou nové Československé lidově demokratické republiky byla zachovaná a válkou málo poškozená ekonomická infrastruktura. Bylo na čem stavět a také se stavělo. A další velkou úlevu obnovenému státu přineslo mezinárodně rozhodnuté řešení ohledně věčných národnostních min – odsun Němců a Maďarů z pohraničí a definitivní (?) kodifikace nového stavu mezinárodně stvrzenými Benešovými dekrety. Můžeme klidně hovořit o novém „československém zázraku“, protože jsme se jako malý 13-milionový stát dostali zhruba na začátku 60. let v řadě nejen průmyslových ukazatelů mezi světovou špičku. „Made in Czechoslovakia“ byla značka, která zdobila výrobky prakticky ze všech průmyslových segmentů. Opět až příliš úspěšný „projekt Československo“. Ten první předválečný – orientovaný směrem na Západ a tímto prostitučním spojencem také „prodaný“. Tento druhý poválečný projekt byl otočený směrem k novému spojenci SSSR – a opět měl výsledky!

A také opět důvod pro nepřátele obou spolupracujících slovanských národů „pustit“ tomuto vitálnímu středoevropskému dítku žilou. Zvláště když globální vývoj ukazuje brzy po válce rostoucí převahu a perspektivnost socialistické koncepce Východu oproti periodicky krizové kapitalistické koncepci Západu. Československý úspěch uprostřed Evropy jednu stranu těší a druhou zneklidňuje. Následovala inscenace „Pražského jara“ a její logický výsledek v podobě srpna 1968 . Normalizační léta jsou už nasměrována jednoznačně k postupné demontáži Československa. A opět to nebylo o přáních obyvatelstva, i když srpen 1968 znamenal a znamená dodnes nejhlubší historický šrám uvnitř přirozené slovanské sounáležitosti. Dobře sehraný orchestr živil celých 20 let nenávist k „okupantu“ z Východu, přestože tato „okupace“ nebyla v praktickém každodenním životě Čecha či Slováka viditelná. Naopak Československo bez ohledu na vnitropolitický otřes konce 60. let zůstalo v řadě průmyslových oborů stále mezi světovou špičkou.

Značka „Made in Czechoslavakia“ byla stále chloubou malého středoevropského státu. Byli jsme schopni vyrábět a prodávat i na nejnáročnějších světových trzích od špendlíků Koh-i-noor až po cukrovary, pivovary, elektrárny, atd. atd.

Opravdu, kde se to v těch nejzápadnějších Slovanech bere? Tahle zdravá a dravá drzost konkurovat těm „předurčeným a vyvoleným“ predátorům na Západ od našich hranic? A vedle schopné průmyslové výroby ještě ukazovat světu velmi dobře promyšlené a realizované zdravotnictví a školství.

Konec 80. let už byl plně v režii globálního nadnárodního řízení. Reálný socializmus jako nebezpečnou konkurenční alternativu davo-elitární společenské koncepce civilizace Západ bylo třeba likvidovat. Středovýchodní Evropa si prošla nejhlubší společenskou transformací, jaká tu dosud nebyla. Skončil reálný socializmus, skončil i hegemon Východu – Sovětský svaz – a tím pádem i velmi úspěšná federace Čechů a Slováků.

Zazvonil zvonec (a klíče) – a pohádce o Československu byl na řadu let konec…(?)

Další vývoj obou samostatných republik po rozdělení Československa je spíše nekrologem obou. Stačí si vyhledat statistické ročenky 1960-1989 a porovnat namátkově kterýkoliv z důležitých ukazatelů ekonomických, sociálních, vzdělanostních a zdravotních – jednak s naším českým dneškem. A hlavně – srovnat si mezinárodní pozici Československa v těch letech a dnes. Závěry jsou to tristní. Těch 30 let je učebnicí hlavně pro mladou generaci, jak lze podlehnout iluzím a jak málo k tomu stačí. A pro generaci 50+ důvodem k sebekritickému hodnocení lehkomyslnosti a také nízké úrovni chápání společenských procesů, zejména těch, které jsou řízeny nadnárodně a globálně.

Polistopadová léta „rozvoje“ obou republik postupují už v rámci globálního scénáře pro středovýchodní Evropu. Změna společenskoekonomického systému, převzetí klíčových oblastí kompetencí státu otevřeným nebo skrytým nadnárodním řízením (Evropská unie, NATO, většina průmyslu a služeb v majoritním vlastnictví západních firem). Promítlo se to do všech úrovní řízení – systematická výchova domácího řídícího korpusu pracujícího ve prospěch zahraničního zaměstnavatele – tedy systematická výchova ke kompradorství. Všude a na všech úrovních. MANAŽER jako nástroj řízení. A právě zde, ve středoevropském prostoru zmizeli z řídících pozic odborníci a nahradili je manažeři. Manažer ve firmě se zahraniční majoritou je nástrojem zahraničního řízení. Otázku, zda pracuje ve prospěch vlastního národa anebo povinně ve prospěch zahraničního zaměstnavatele, si tento „správně“ vychovaný manažer neklade.

Březen 2021 – ve středoevropském regionu opět začíná „o něco jít“. Podobně jako na konci 30. let minulého století je na pořadu příštích měsíců a let přeformátování kontinentální Evropy a do toho spadne i osud našeho regionu. Ne nadarmo platilo heslo „kdo ovládá střed Evropy, ovládá ji celou“. 
Platí i dnes.

Provizorně vytvořený blok Visegrádské čtyřky svůj úkol splnil. Zastabilizoval na dvě desetiletí region a vytvořil mu asi už trvalou podobu „rebelanta“ východního křídla Evropské unie. Dnešní V4 ale už nemůže a ani nechce aspirovat na tvůrce konzistentní středoevropské politiky svých členů. Takže – co po ní? A jaké geopolitické a i globální scénáře stojí před bývalými Čechoslováky? 
Zkusím je popsat a doporučuji si k tomu přečíst nedávno publikované dva články z pera kolegy Burana:


Kdo chce protektorát a kdo obnovení Česko-Slovenska? (1) O bitvě vedené na českém dvorku.
Je tu někde státotvorná politická síla směřující k obnovení Česko-Slovenska? Komu je naopak k existenci potřebný protektorát? Pokusím se poskládat dílčí události do ucelenějšího obrazu dění na českém politickém dvorečku před veledůležitými podzimními volbami. S dovolením k tomu využiji i… Čtěte dále

Kdo chce protektorát a kdo obnovení Česko-Slovenska? (2) O bitvě vedené na evropském kolbišti.
Nejprve krátký úvod do světového kontextu. Anglo-americké impérium řízené z Londýna se drolí. Jednopolární celosvětová nadvláda liberalismu (Titanik) narazila na ruský ledovec. Na palubě se ještě tančí, ale loď už nabírá vodu. Boj o přeformátování USA běží na plné obrátky… Čtěte dále


Co bude pro všechny scénáře společné a zásadní a co je pro jejich výsledek směrodatné?
  1. velmi silný vliv vnějšího řízení a proti tomu naše schopnost tento vliv identifikovat a usměrnit;
  2. intenzivní informační a dezinformační tlak na domácí veřejnost. Nástrojem je mediální scéna (televize, tisk) vlastněná převážně zahraničními vlastníky, pěšáky tvoří čeští a slovenští prestituté. I ta ČT1 je česká jen přes naše korunové občanské financování a svůj název. Zbytek – vnější řízení;
  3. zvýšená aktivita všech dalších zahraničních vlivových skupin pracujících na různých úrovních. Můžeme je bez okolků nazvat 5. kolonou, nepracovaly nikdy pro své spoluobčany. Je to dlouhodobě vytvářená a podle potřeby aktivizovaná agentura domácích kompradorů plnících zájmy zahraničních chlebodárců. Je úplně jedno, zda má na dveřích cedulku „ministr vlády“ anebo „ředitel televize“;
  4. rostoucí role alternativních informačních kanálů a jejich důsledná a koordinovaná práce s veřejností. To je naše místo boje.

K jednotlivým scénářům:

Obnovený formát Rakousko-Uhersko II
Je to pokus oprášit „zlaté časy“ habsburské monarchie 18. a 19. století, samozřejmě omlazené pro 21. století. Skrytý cíl – udržet rozdělení Čechů a Slováků a „nabídnout“ Čechům kuratelu Vídně a Slovákům Budapešti. Pracuje se na 2. prioritě (glorifikace Marie-Terezie), na 4. prioritě (vyšší výdělky v Rakousku a podpora pendlerství).
Obyvatelé obou republik jsou aktuálně doslova zadupáváni drastickým kovid-fašizmem obou vlád a v kontrastu k tomu je líčena suverénní a kovidově umírněná politika kancléře Kurze a premiéra Orbána, u obou patřičně medializovaná. Vzory kompetentních státníků oproti domácím politickým troskám.
Docela šikovný politický David Copperfield, že?
Starší generace se na tenhle transparent asi nenachytá, u mladých může zabrat nulová životní zkušenost a zablokování všech negativních informací o podřadné roli Čechů i Slováků v tomto historickém konglomerátu.
Z hlediska vnějšího řízení je to atraktivní varianta, tyhle 4 národy se nikdy v historii nepraly. Jako celek má tenhle konglomerát šance vést mnohovektorovou vnější politiku na všechny strany. Holka pro všechno.
Co je hlavní brzdou? Migranti v Rakousku. Česká koruna a maďarský forint. Slabá podpora až odpor „zdola“. Rakušáci Čechům a Maďaři Slovákům jako kurátoři prostě nechutnají.

Mezimoří (Trojmoří)
Starý projekt Londýna, historického predátora Slovanů. Jeho obnovená podoba by opět měla oddělit Rusko sanitárním kordonem „spřátelených“ států od atlantické Evropy a zejména Německa.
Buď jen prostor od Baltu po Černé moře, nebo, po přibrání Chorvatska a Slovinska, by se přidal i koridor ke Středozemnímu moři. ČR a SR by se v tomto konglomerátu zcela rozpustily a plnily by role jen jakési nesuverénní vycpávky. Pro globální řízení jistě atraktivní projekt, ale nemá absolutně žádný sjednocující základ, včetně historického. O podpoře jednotlivých národů nelze hovořit vůbec. Taková malá Evropská unie a z toho lze i dedukovat, jak by mohla být úspěšná. Ostatně i narychlo sešitý Lublinský trojúhelník Polsko-Ukrajina-Litva ukázal pod velením londýnské MI6 na letní podvratné operaci proti Bělorusku svoji bídnou kondici.
Nedovedu si představit politickou sílu, která tento vysněný projekt Londýna uskuteční.

Česko jako „přidružená“ spolková země
Ty uvozovky mají zdůraznit, že politická forma „přidružení“ je až druhotná a možná i zbytečná. Při odvěkém historickém „přátelství“ Čechů a Němců je třeba začít odjinud. Osvědčená taktika „všechno německé je lepší než to české“. Kvalitnější potraviny (alespoň propagandisticky), vyšší výdělky (přestože je pendlerský plat na nejnižší možné úrovni) a hlavně neustálé nabízení sousedního Bavorska jako etalonu pořádku a blahobytu – to je cesta. Samozřejmě že hlavní organizátor, kurátor a sponzor české páté kolony především v kruzích kléru a potomků „české“ šlechty je dlouhodobě znám. Sudetoněmecký landsmanšaft ve všech svých pestrých historických metamorfózách. Znám je i jeho dlouhodobý a konečný cíl – prolomení Benešových dekretů a návrat do “Heimatu”.
Z hlediska vnějšího řízení je to spíše německá ambice a přes ní udržení neposlušných Čechů na uzdě. Ovšem v případě úspěchu se potěší i Brusel, pokud ovšem ještě nějaký bude. Projekt má v ČR mnoho přátel a stejně tak mnoho nepřátel. Je to projekt vysloveně národně likvidační, jen má rysy a prováděcí kroky odpovídající 21. století. Je trvale nebezpečný a v posledních letech už aspiruje na tvorbu své 5. kolony i v politických kruzích. Většina tzv. Demobloku (ODS, TOP 09, KDU, STAN a Piráti) má na svých čelných postech naprosto protičesky orientované figury.
Ale přestože je projekt ambiciózní – opět naráží na velmi silnou nechuť „zdola“ a to hlavní: Německo je dostatečně „prašivé“ díky svým novým neněmeckým spolubydlícím.

Obnovené Česko-Slovensko II
Jediný projekt vycházející „zdola“, tedy z postojů veřejnosti – obou národů. Je to vlastně kontra-projekt proti výše popsaným. Z hlediska šancí na přežití a rozvoj obou národů je ale bezalternativní. Má své nesporné výhody, má i svá úskalí. Výhod je daleko více, ta podstatná – pozitivní historická zkušenost na všech 6 prioritách řízení. Úskalí jsou vesměs uměle budovaná – rozdílné měny, akcentovaný problém s romskou menšinou na Slovensku, jen ty hlavní.
Patnáctimilionový společný stát v konfederativním uspořádání, navazující na velmi úspěšné předválečné a poválečné Československo – to je na jedné straně velký motiv pro oba národy a na straně druhé strašák pro nadnárodní řízení. Střední Evropa s Česko-Slovenskem II by byla jistě jiná střední Evropa než ta dnešní. Žádný z výše zmíněných projektů nemá ve srovnání s tímto podobné šance na regeneraci obou národů, ničených nejen státoprávně, ale postupně i ekonomicky a sociálně v posledních 30 letech.
Ještě jedna podstatná výhoda. Jen toto uspořádání dovolí obnovenému společnému státu začít tvořit vyrovnanou středoevropskou vnější politiku s orientací na obě strany. Západ bude rozhodně oslabovat, nic dobrého oběma národům nepřinesl. Východ – Rusko – se svojí putinovskou konsensuální vnější politikou se dostane konečně na potřebnou (především pro nás) partnerskou úroveň. Z toho plynou další výhody a podpora rozvoje obou národů.
Právě existence této možnosti obnovy společné státnosti je hlavní hnací silou nepřátel jakéhokoliv oživení schopností Čechů a Slováků. Jejich heslo je zřejmé, i když nevyřčené:
Již nikdy nedopustit obnovení společného státu Čechů a Slováků.

Konkrétněji se o některých praktických stránkách této naší historické bitvy rozepíši ve druhé části článku.



autor: Boletus


Žádné komentáře:

Okomentovat

Žádáme diskutující o slušnou formu při vyjadřování. Odkazy bez krátkého popisu, oč se jedná, budou mazány. Anonymní komentující žádáme o podpis (nick).
Názory v diskuzi se nemusí shodovat s názory redakce blogu.