aneb jak sovětští partyzáni nabíjeli vysílačky z ohně

Dnes je internet doslova zaplaven nejrůznějšími tipy a návrhy ultramoderních zařízení k nabíjení mobilní technologie ve volné přírodě. Lidé se dokonce z dlouhé chvíle naučili získávat elektřinu z citronu. Ale naši ne tak vzdálení předkové, kteří bojovali na frontách (a i za jejich linií) druhé světové války, potřebovali také nabíjet elektronická zařízení, když byli v lese. A nebyly to v žádném případě nenáročné smartphony nebo notebooky, ale daleko větší vysílačky pro komunikaci s centrálou. Jistě vás tedy napadne, kde partyzáni brali uprostřed lesa energii.

Kotlík na nabíjení vysílačky. | Foto: retrocams.ru

Během války je komunikace často tím, co odděluje od smrti a operaci od selhání. Vlastní vysílačky byly nejen ve vojenských jednotkách, ale také v partyzánských formacích. Komunikace s posledně jmenovanými byla obzvláště důležitá. Na frontě i před ní byla vysílačka chráněna jako oko a radista byl vždy jedním z nejcennějších specialistů vojenské formace.

Na vysílačce záviselo mnohé. | Foto: csdfmuseum.ru

Ve čtyřicátých letech minulého století byly používány vysílačky vedle současných standardů s velmi nízkou energetickou účinností. Měly velkou spotřebu a napájeny byly obrovskými a těžkými (a absolutně neskladnými) bateriemi. K provozu vysílačky byl zapotřebí zdroj energie s napětím až 10 voltů. Byly to prostě krámy! Hlavním problémem bylo, že tehdejší vysílačky si velmi rychle „klekly“. A přitom nabít takové zařízení v terénu bylo extrémně obtížné. Zpočátku bylo navrženo na to používat dynama: kolega točí, a vy se připojíte. Mimořádně nepraktické, hlučné a těžké.

Vedoucí výzkumného týmu Abram Ioffe. | Foto: omsk-kprf.ru

Domácí fyzici přišli sovětským jednotkám a partyzánům na pomoc. Na Leningradském fyzikálním a technologickém institutu od začátku války probíhaly práce na vytvoření termogenerátoru schopného nahradit dynamo pro nabíjení vysílačky. Vědecký tým vedl akademik Abram Ioffe, po kterém byl pak slavný „partyzánský kotlík“ pojmenován. Samotný kompaktní termogenerátor vyvinul fyzik Jurij Maslakovec. Zařízení je založeno na Seebeckově efektu.

Princip činnosti kotlíku spočíval v použití několika sériově zapojených odlišných vodičů, které tvořily uzavřený elektrický obvod. Kontakty vodičů byly umístěny tak, aby byly v různých teplotních pásmech: jedna část generátoru byla zahřátá a druhá se v tu chvíli ochladila. V důsledku současného ohřevu a chlazení okruhu byla vyráběna elektřina. Pro výrobu vodičů bylo nutné použít konstantan (slitina mědi, niklu a manganu) a také antimon se zinkem. Oficiálně bylo zařízení pojmenováno TG-1 (Thermogenerator-1).

Bez spojení není velení. | Foto: tass.ru

Termogenerátory se vyráběly až do 90. let. ¦ Foto: narod.ru

Na výstupu poskytoval TG-1 výkon 0,5 ampéru při napětí 12 voltů. To stačilo na nabití vysílací stanice pomocí ohně. Vylepšené modely těchto generátorů TG-2 a TG-3 byly v SSSR vyráběny pro potřeby armády a národního hospodářství až do začátku 90. let.

zdroj: https://novate.ru/blogs/130321/58182/

překlad: Vlabi