Rozkaz přežít! 2

- předchozí část -

Abychom pochopili, jak Berija a jeho podřízení takové problémy vyřešili, vrátíme se zpět do slavného města Murom, tentokrát už v době druhé světové války a prvních dvou desetiletích po ní. 

(zapamatujte si tuto vývěsku plakátů, připomeneme ji o něco později)

Čtenáři mi doufám odpustí, že právě tomuto městu budu věnovat pozornost. Znám ho totiž od svých pěti let, stále si pamatuji všechna jeho zákoutí, dokonce i ta, která již dnes neexistují. Hodí se nám to, až se budeme zabývat některými zvláštnostmi stalinské architektury. Jsem přesvědčen, že pro regionální historiky z jiných měst, dokonce i z měst bývalého socialistického tábora v Evropě, budou tyto informace zajímavé a užitečné, až je o něco později popíšu. Jako vždy budu své analýzy doprovázet vtipy, průpovídkami, vzpomínkami z dětství i odbornými úvahami. A jako vždy dávejte pozor na satelitní snímky.

Připomínám, že kdysi dávno byl Murom založen na místě nějakého města s turkicky mluvící (pravděpodobně) populací. Toto město pak bylo zničeno a poté srovnáno se zemí. Zbytky starých budov používali stavitelé jako základy pro nové, ale byly už postaveny na jiné uliční síti. Zároveň v podzemí centrální části města zůstaly velmi staré kanály, kterými dříve tekla voda. Po výstavbě nového Muromu byly tyto kanály přizpůsobovány pro pokládku různých komunikací. Pro ty, kteří neznají historii Muromu a/nebo neviděli výsledný plán těchto kanálů, doporučuji si o nich přečíst zde (podle názorů čtenářů je to zajímavé nejen pro obyvatele Muromu). Odtud si také vypůjčíme mapu těchto kanálů a zjednodušeně ji naneseme na nový plán.

(Poznámka překl.: Tomuto textu předchází série článků, v níž se autor snaží na základě protažení os starých budov a zbytků jejich základů dokázat, že město bylo kdysi postaveno v podobě „pevnosti“-hvězdy.)

Dále si vezmeme jako výchozí body dva v Murmomu známé domy stalinské éry postavené podle stejného typového projektu, ale v různých dobách. Nepodařilo se mi sice zjistit, o jakou sérii typových projektů se jedná, a také najít úplné plány, při pátrání jsem však našel podivnou zákonitost - mnoho amatérských architektů publikovalo pro veřejnost technickou dokumentaci těchto domů, ale z nějakého důvodu pouze její část, a to řešení pater od prvního do posledního. Plány suterénu, střechy, krokví nebo inženýrských sítí nenabídl nikdo. Velmi zajímavé...

Dům na Moskevské ulici (1954) a dům na Leninově ulici (1957)

Na fórech se píše, že to vůbec nebyly protekční domy, ačkoli to byly jedny z prvních pohodlných domů ve městě. Kupodivu byly byty v nich přiděleny především těm, kdo je skutečně potřebovali, a pak několika vybraným. A byly to společné byty. Ředitelé bydleli v jiných domech. Nebudu čtenáře napínat, jedná se o domy, které byly díky práci Beriji uzpůsobeny jaderné válce: kdysi v nich byly instalovány autonomní zdroje energie v podobě kotlů pracujících na atmosférickou energii. Abychom pochopili, co bude následovat, je třeba uvést několik komentářů.

Během druhé světové války nebyl Murom postižen okupací nebo bombardováním, i když několikrát nepřátelská letadla nad městem přeletěla, aby bombardovala Gorkij. Ale i tak si město neužilo všech válečných strastí o nic méně než ostatní. Část populace šla do války, druhá část neúnavně pracovala v týlu. Město bylo zaplaveno různými druhy podvodníků, s nimiž NKVD úspěšně bojovala. Uprostřed války se ve městě objevilo mnoho zraněných a postižených lidí. Zkrátka obvyklá standardní válečná historie. Po skončení války ve městě vypukla velká průmyslová výstavba. Počítalo se s tím, že v případě budoucí jaderné války nebude nikdo Murom sólově bombardovat, protože není tak významný. Ale pokud by byla bombardována Moskva, všechny následky dopadu jaderných zbraní by jistě město, které je od hlavního vzdáleno 300 km, postihly. Proto bylo rozhodnuto sem odsunout mnoho továren včetně těch vojensky strategických, protože působení tlakové vlny by zde nebylo tak zdrcující. To se alespoň vždy říkalo na hodinách civilní obrany, které se pravidelně konaly ve školách. Každý student musel vědět, co má dělat, když přijde signál CO, jaké věci má mít s sebou a do kterého úkrytu se má přemístit. A každý student si musel koupit alespoň jednu poštovní známku, stála 2 kopějky, jak si nyní pamatuji (konec 70. let 20. století). Zajímavé je, že za Stalina se známky prodávaly také pro potřeby civilní obrany… Ale pojďme pokračovat.

Předpokládejme, že domy byly navrženy pro určitou úroveň seismického dopadu. Věžičky na střeše, jejichž štíhlý tvar měl odolávat síle větru, nebyly totiž jen ozdobou, ale fungovaly jako nádrže pro jistou zajímavou látku, kterou měly být naplněny bezprostředně po jaderném úderu. Součástí konstrukce budovy byl obvyklý zjednodušený portikus, který je podrobně popsán zde. Otevřenou otázkou zůstává absence jedné z věží v nejvyšším bodě portika. Musí tam přece být! Jak lze tuto skutečnost vysvětlit, však není bez bližšího zkoumání jasné. Alternativně by to mohlo být zasouvatelné nebo odnímatelné, anebo tragicky spadl pod vlivem legendárního Chruščovova setkání se staviteli, kteří byli následně přinuceni odstranit z architektury všechny „zbytečnosti“ (k tomu se dostaneme později). Rokem dokončení tohoto domu byl ve skutečnosti rok 1954, takže to tak opravdu mohlo být. Druhý dům byl dokončen v roce 1957 a původně byl již bez věží a bez "váz" na balkóně. Ačkoli na předchozím domě tyto "vázy" ještě byly:

Použitím Photoshopu lze určit, že tyto vázy byly poloviční výšky muže. V 80. letech tam však už chyběly. Je možné, že byly odnímatelné, na některých fotografiích, jejichž staří je nezpochybnitelné, už určitě chyběly.

Komu ty vázy překážely, že musely pryč? Myslím, že je to jasné. V naší historii bude ještě mnoho takových změn, takže se nenechme rozptylovat. Mnozí zřejmě už dlouho chtěli položit otázku – a kde jsou ty kotle? Vydržte však ještě chvilku.

Vyřešíme si jeden jednoduchý úkol ve fyzické geometrii (nebo geometrické fyzice). Řekněme, že máme ocelovou trubku o velkém průměru, například 100 mm a délce 2 m. Představme si, že tato trubka je polovinou sekundárního vinutí silné tlumivky (pokud je zatlačena dovnitř na 1 metr, myslím, že je to pochopitelné). Abstrahuji se od části potrubí, ve které je umístěna tlumivka, a od jejího přehřátí. Otázka zní: je možné rozdělit zbývající volný kus trubky na dvě nedotýkající se trubky, například s rozdělovačem (jako u instalatérů), takže v každé trubce je vířivý proud podobný směru první části trubky? Nebo pokud to prezentujeme graficky, pak něco takového:

Myslíte, že nějaký vířivý proud analogického směru v částech 1 a 2 je vůbec možný? To je úkol pro začínajícího mladého technika. Myslím, že k vyřešení není třeba uvádět ani zkušenosti. Existovaly fotografie, kde byl do železné trubky podobného kotle umístěn fragment trubky ve tvaru písmene O. V obou případech byly podobné části trubek vyrobeny záměrně tak, aby vířivé proudy neklesly trubkou dolů do kotle. Dřevo a pouze dřevo. A přesto, když obrátíme náš obraz a představíme si to jinak - lze potrubí s vířivými proudy přicházejícími shora rozdělit na dvě části, ve kterých by byly vířivé proudy také přítomny, i když menší?

Odpovědí je právě kovový rám našeho domu stalinské série (jako jeden z mnoha příkladů takové architektury).

Vezmeme-li spodní překrytí tvořené superpozicí jeho dvou kolmých polovin a s jeho kovovým propojením punčochou, analogicky se Šuhovskou věží, vyvedeme izolované ocelové vodiče a spojíme je do potrubí, můžeme tento problém vyřešit relativně snadno. V suterénní části této budovy lze jednoduše namontovat tolik kotlů, kolik dovolí prostor a kapacita "váz" na budově.

V tomto případě byl v prvním patře této části budovy nad suterénem kinosál, pokladny a promítací místnost. Co tam bylo pod podlahou, terra incognita. Myslím, že to ani zaměstnanci kina nevěděli. Pokud tam byl vchod z kina, pak ho otevřeli pouze zaměstnanci KGB a to bez přihlížejících. Mimochodem, kino bylo velké. Sál kina a úzká chodba zabíraly celé první patro jedné poloviny budovy. Ze vzdáleného konce vedl ještě sjezd do sklepa, ale ten byl malý. Co bylo uprostřed suterénu a pod samotným kinosálem, nikdo netušil. Ale bylo to něco takovéhoto:

Značka v kroužku vždy označovala druh paliva, na kterém takové kotle fungovaly. Bylo jich mnoho. Pokud někoho zajímají další podrobnosti, podívejte se sem a sem.

Na přelomu 19. a 20. století však s označením, které se nyní používá jako symbol záření, neměl objekt nic společného (ani záření jako fenomén nebylo nijak zvlášť známé). Jeho symbolem se stal až ve druhé polovině 20. století. Předtím to bylo jen průhledové okénko, které se otevřelo po zapnutí kotle. Pravděpodobně je zde znovu potřeba samostatný komentář.

- pokračování -

autor: tech_dancer

zdroj: https://www.tart-aria.info/prikazano-vyzhit/

překlad: Vlabi