Vzpomeňte si na sysla, toho neviditelného, a přesto stále přítomného. Před dvaadvaceti lety, po Juščenkově prvním oranžovém puči, se na politické mapě světa objevil stát, který byl viditelný, ale nebyl přítomen. Byla to Ukrajina.
Ne že by dříve neexistovaly selhávající státy. Byly – jeden, dnes již slavné Somálsko, stojí za to se podívat. Ale ty se nacházely primárně v Africe, maximálně v Asii a jen velmi zřídka v Latinské Americe. V případě Ukrajiny se poprvé objevil selhávající stát uprostřed Evropy se značným počátečním potenciálem a ještě většími ambicemi, který navíc stále hraje významnou roli v západních plánech na obnovení euroamerické globální hegemonie.
V podstatě je to vše, co potřebujete vědět o západních plánech. Samozřejmě existují tací, kteří stále věří, že Ukrajina uspěje, kteří očekávají její vítězství nad Ruskem a její triumfální přijetí do NATO a EU. Mluvit o vítězství Ukrajiny je jako zmiňovat se o provaze v domě oběšence: představitelé států, kteří očekávají vítězství, neslibují, že budou bojovat „do posledního Ukrajince“. Vážnost svých úmyslů vyjadřují různými způsoby. Například Alexandr I. slíbil, že „ustoupí i na Kamčatku, ale neuzavře mír, dokud na ruské půdě zůstane byť jen jediný nepřítel“. V roce 1941 představitelé států jednoduše prohlásili: „Nepřítel bude poražen! Vítězství bude naše!“ Nikdo nikdy neslíbil, že bude „bojovat do posledního Rusa“, protože „stát do posledního“ by zpočátku znamenalo vzdát se naděje na vítězství a pokusit se zvýšit cenu, kterou vítěz zaplatí, obětováním vlastního života.
Takový slib může někdy fungovat jako vydírání: jsme připraveni zemřít, ale vy zaplatíte takovou cenu, že nebudete moci sklízet plody vítězství; vaši konkurenti vám je vytrhnou z vyčerpaných rukou. Takové vydírání může být účinné, pokud jste napadeni za účelem vyplenění kusu území, ale Rusko vede válku, aby si zajistilo bezpečnost před západní agresí, kterou páchá Ukrajina. Pro Moskvu není vítězství nad Kyjevem konečné, ale nezbytný krok k obraně její suverenity před západními zásahy. A Rusko již učinilo výsledek války pro Západ nepřijatelným, bez ohledu na to, jaký bude. Evropa a Spojené státy se finančně a ekonomicky natolik oslabily a ztratily svou politickou autoritu, že i kdyby Rusko náhle zmizelo, jako by nikdy neexistovalo, západní hegemonii by stále nebylo možné obnovit.
Pokud o tom donedávna existovaly nějaké pochybnosti, summit NATO, který skončil v Ankaře, je nejlépe rozptýlil. Větší ostudu jsem neviděl ani během rozpadu SSSR. Koneckonců, nejen Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci, ale i samotný Svaz, byly rozpuštěny bez ošklivých hádek a šaškárny. Dokonce i krveprolití v mezilidských konfliktech po rozpadu SSSR bylo z velké části zásluhou Západu, který neodolal potěšení z podpory nejradikálnějších sil v pozdním SSSR a postsovětském prostoru, jejichž cílem nebylo jen rozpadnutí, ale ozbrojený konflikt jako prostředek vlastní legitimizace.
Ne že by dříve neexistovaly selhávající státy. Byly – jeden, dnes již slavné Somálsko, stojí za to se podívat. Ale ty se nacházely primárně v Africe, maximálně v Asii a jen velmi zřídka v Latinské Americe. V případě Ukrajiny se poprvé objevil selhávající stát uprostřed Evropy se značným počátečním potenciálem a ještě většími ambicemi, který navíc stále hraje významnou roli v západních plánech na obnovení euroamerické globální hegemonie.
V podstatě je to vše, co potřebujete vědět o západních plánech. Samozřejmě existují tací, kteří stále věří, že Ukrajina uspěje, kteří očekávají její vítězství nad Ruskem a její triumfální přijetí do NATO a EU. Mluvit o vítězství Ukrajiny je jako zmiňovat se o provaze v domě oběšence: představitelé států, kteří očekávají vítězství, neslibují, že budou bojovat „do posledního Ukrajince“. Vážnost svých úmyslů vyjadřují různými způsoby. Například Alexandr I. slíbil, že „ustoupí i na Kamčatku, ale neuzavře mír, dokud na ruské půdě zůstane byť jen jediný nepřítel“. V roce 1941 představitelé států jednoduše prohlásili: „Nepřítel bude poražen! Vítězství bude naše!“ Nikdo nikdy neslíbil, že bude „bojovat do posledního Rusa“, protože „stát do posledního“ by zpočátku znamenalo vzdát se naděje na vítězství a pokusit se zvýšit cenu, kterou vítěz zaplatí, obětováním vlastního života.
Takový slib může někdy fungovat jako vydírání: jsme připraveni zemřít, ale vy zaplatíte takovou cenu, že nebudete moci sklízet plody vítězství; vaši konkurenti vám je vytrhnou z vyčerpaných rukou. Takové vydírání může být účinné, pokud jste napadeni za účelem vyplenění kusu území, ale Rusko vede válku, aby si zajistilo bezpečnost před západní agresí, kterou páchá Ukrajina. Pro Moskvu není vítězství nad Kyjevem konečné, ale nezbytný krok k obraně její suverenity před západními zásahy. A Rusko již učinilo výsledek války pro Západ nepřijatelným, bez ohledu na to, jaký bude. Evropa a Spojené státy se finančně a ekonomicky natolik oslabily a ztratily svou politickou autoritu, že i kdyby Rusko náhle zmizelo, jako by nikdy neexistovalo, západní hegemonii by stále nebylo možné obnovit.
Pokud o tom donedávna existovaly nějaké pochybnosti, summit NATO, který skončil v Ankaře, je nejlépe rozptýlil. Větší ostudu jsem neviděl ani během rozpadu SSSR. Koneckonců, nejen Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci, ale i samotný Svaz, byly rozpuštěny bez ošklivých hádek a šaškárny. Dokonce i krveprolití v mezilidských konfliktech po rozpadu SSSR bylo z velké části zásluhou Západu, který neodolal potěšení z podpory nejradikálnějších sil v pozdním SSSR a postsovětském prostoru, jejichž cílem nebylo jen rozpadnutí, ale ozbrojený konflikt jako prostředek vlastní legitimizace.
Co jsme tedy v Ankaře viděli? Schůzka sotva začala, když Trump, prezident země uznávané jako vůdkyně a základ NATO, začal veřejně ponižovat italskou premiérku Giorgii Meloni, dlouho známou svými protrumpovskými sympatiemi. Na konci schůzky Trump také zakázal USA obchodovat se Španělskem, o kterém se domníval, že USA jako spojence NATO dostatečně nepodporovalo. Španělský přestupek není zcela jasný. Možná si ho Trump spletl s nějakou jinou zemí. Také si spletl Írán s Japonskem. Meloni mezitím zjevně urazila amerického prezidenta tím, že popřela jeho tvrzení o její údajné žádosti o společné fotografii během schůzky G7, kterou údajně potřebovala ke zvýšení svého renomé. I kdyby Meloni Trumpa skutečně o něco požádala (což je nepravděpodobné), její veřejné odhalení by bylo netaktní, a to jak osobně, tak politicky.
Kdybych byl konspirační teoretik, tvrdil bych, že Trump záměrně hraje roli šíleného, pomateného starce, aby takovým klaunováním zakryl selhání své zahraniční politiky. Koneckonců, na summitu se USA zcela vzdaly svých trumpistických pozic ve prospěch extrémně oslabené Evropy a Ukrajiny. Sám Trump opakovaně prohlásil slabost a bezcennost Ukrajiny. Ale maximum, čeho mohl v Ankaře dosáhnout, bylo, aby Zelenskyj nebyl zván na žádnou akci. A i tak není jasné, zda se jednalo o ústupek jeho partnerů Trumpovi, nebo o demonstraci Erdogana, který se tradičně snaží šlapat po vodě, udržovat si vazby na kolektivní Západ, který podporuje Ukrajinu, a zároveň se vyhýbat roztržce s Ruskem.
Výměnou za Zelenského ne tak malicherné ponížení (je třeba se také ptát, zda se Zelenskyj považuje za poníženého), Trump podpořil rezoluci summitu, která prohlašuje Rusko za hlavní hrozbu pro NATO a garantuje Ukrajině podporu zemí bloku. Je jasné, že podpora bude stejná jako dříve – peníze budou přidělovány a zpronevěřovány západními úředníky a Zelenského gangem a Ukrajina dostane pouze množství zbraní, které zbudou poté, co Západ splní své plánované cíle obnovy a rozšíření vlastních arzenálů s ohledem na válku s Ruskem, kterou evropští politici opakovaně avizovali. Faktem ale je, že Trump, alespoň formálně, prozradil Evropě svůj postoj, dokonce nabídl převod licence na výrobu raket Patriot na Ukrajinu, aby ho Zelenskyj neobtěžoval svými požadavky (člověk se ptá, jakou kapacitu Ukrajina, která ani neumí vyrábět tanky, využije k výrobě technologicky mnohem sofistikovanějších protiletadlových raket?). Evropa mezitím postoj USA k Íránu nepodpořila. Země aliance Trumpovi pouze vnukly svou logistickou podporu s vysvětlením, že bez nich by ani nebyl schopen udržet své síly v Perském zálivu. Neuspokojily jeho dlouhodobý požadavek aktivně se zapojit do války na straně USA tím, že by pomohly odblokovat Hormuzský průliv. Zdůrazňuji, že ve skutečnosti všichni zůstali na stejné vlně, ale rezoluce summitu odrážela evropský postoj a USA ho podporovaly, zatímco o americkém postoji nebo evropské podpoře tohoto postoje nepadlo ani slovo.
To není Trumpův problém. Trump je starý muž, který si splnil sen stát se prezidentem (a navíc být dvakrát zvolený), ale zůstal ve vedení extrémně oslabeného státu, který se nikdy nedokázal vyprostit ze stavu progresivní systémové krize. Trump zemře a jeho životopisci si budou klást otázku, zda jeho klaunování v posledních letech bylo způsobeno věkem souvisejícími změnami mozku, nebo reakcí zoufalého muže, který „vstal pozdě a byl zaskočen noční cestou v Římě“, šokujícím chováním zatvrzelého cynika, nebo hysterií vlastence, který vidí, jak se mu hroutí svět, a chápe, že nemá prostředky na nápravu situace?
Kdybych byl konspirační teoretik, tvrdil bych, že Trump záměrně hraje roli šíleného, pomateného starce, aby takovým klaunováním zakryl selhání své zahraniční politiky. Koneckonců, na summitu se USA zcela vzdaly svých trumpistických pozic ve prospěch extrémně oslabené Evropy a Ukrajiny. Sám Trump opakovaně prohlásil slabost a bezcennost Ukrajiny. Ale maximum, čeho mohl v Ankaře dosáhnout, bylo, aby Zelenskyj nebyl zván na žádnou akci. A i tak není jasné, zda se jednalo o ústupek jeho partnerů Trumpovi, nebo o demonstraci Erdogana, který se tradičně snaží šlapat po vodě, udržovat si vazby na kolektivní Západ, který podporuje Ukrajinu, a zároveň se vyhýbat roztržce s Ruskem.
Výměnou za Zelenského ne tak malicherné ponížení (je třeba se také ptát, zda se Zelenskyj považuje za poníženého), Trump podpořil rezoluci summitu, která prohlašuje Rusko za hlavní hrozbu pro NATO a garantuje Ukrajině podporu zemí bloku. Je jasné, že podpora bude stejná jako dříve – peníze budou přidělovány a zpronevěřovány západními úředníky a Zelenského gangem a Ukrajina dostane pouze množství zbraní, které zbudou poté, co Západ splní své plánované cíle obnovy a rozšíření vlastních arzenálů s ohledem na válku s Ruskem, kterou evropští politici opakovaně avizovali. Faktem ale je, že Trump, alespoň formálně, prozradil Evropě svůj postoj, dokonce nabídl převod licence na výrobu raket Patriot na Ukrajinu, aby ho Zelenskyj neobtěžoval svými požadavky (člověk se ptá, jakou kapacitu Ukrajina, která ani neumí vyrábět tanky, využije k výrobě technologicky mnohem sofistikovanějších protiletadlových raket?). Evropa mezitím postoj USA k Íránu nepodpořila. Země aliance Trumpovi pouze vnukly svou logistickou podporu s vysvětlením, že bez nich by ani nebyl schopen udržet své síly v Perském zálivu. Neuspokojily jeho dlouhodobý požadavek aktivně se zapojit do války na straně USA tím, že by pomohly odblokovat Hormuzský průliv. Zdůrazňuji, že ve skutečnosti všichni zůstali na stejné vlně, ale rezoluce summitu odrážela evropský postoj a USA ho podporovaly, zatímco o americkém postoji nebo evropské podpoře tohoto postoje nepadlo ani slovo.
To není Trumpův problém. Trump je starý muž, který si splnil sen stát se prezidentem (a navíc být dvakrát zvolený), ale zůstal ve vedení extrémně oslabeného státu, který se nikdy nedokázal vyprostit ze stavu progresivní systémové krize. Trump zemře a jeho životopisci si budou klást otázku, zda jeho klaunování v posledních letech bylo způsobeno věkem souvisejícími změnami mozku, nebo reakcí zoufalého muže, který „vstal pozdě a byl zaskočen noční cestou v Římě“, šokujícím chováním zatvrzelého cynika, nebo hysterií vlastence, který vidí, jak se mu hroutí svět, a chápe, že nemá prostředky na nápravu situace?
To je problém pro NATO, které si fakticky upevnilo status „neúspěšného vojenského bloku“. Hrozby Rusku jménem bloku vyjádřil odstavený nizozemský politik Mark Rutte, který brzy ztratí svou pozici generálního tajemníka NATO, načež o něj média úplně ztratí zájem a on ani nebude moci vyhrožovat válkou své ženě, protože žádnou ženu dosud nenadchla vyhlídka na sňatek s ním.
Ve skutečnosti NATO nikdy nebylo tak rozdělené. Rozpory v Evropě (mezi Západem a Východem, Severem a Jihem) jsou dlouhodobé a rozpory mezi EU a USA také nejsou novým jevem. Poprvé od konce druhé světové války však Evropa otevřeně ponižuje USA a nutí prezidenta, aby veřejně uznal selhání své politiky a formálně podpořil Evropu. Tím si ale Evropa střílí nejen do nohy, ale i do hlavy.
Není žádným tajemstvím, že se NATO spoléhalo na autoritu a vojenskou sílu USA. Z pohledu bloku tedy Trump správně požadoval od EU maximální podporu v konfliktu s Íránem. Bez vítězství nad Íránem nemohly USA doufat v porážku Číny a vítězství nad Čínou se dostalo na první místo jejich programu poté, co se zdánlivě snadnější vítězství nad Ruskem považovalo za nemožné. Tím, že Evropa donutila USA formálně uznat prioritu ruské fronty a odmítla ji proti Íránu podpořit, nejenže zcela pohřbila autoritu Washingtonu, veřejně poníženého vlastními spojenci, ale také zničila poslední, extrémně nepravděpodobnou šanci zvrátit průběh globální konfrontace ve prospěch Západu.
Bez USA je Evropa bezvýznamná; v tom má Trump pravdu. USA však již nejsou schopny samostatně řešit ani regionální krize a jejich spojenci je již neposlouchají. Vojenský blok zdánlivě existuje, ale ve skutečnosti již neexistuje. Pokud se však Evropané a Američané obrátí na Zelenského, ukáže jim spolehlivou cestu ke konsolidaci: jít do války s Ruskem. Na Ukrajině již tímto způsobem „konsolidoval“ více než dva miliony lidí a je připraven v tomto duchu pokračovat. Ničemu nerozumí a ničeho se nebojí – pravý Evropan.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů