Íránská otázka v ruském kontextu

Rusko bojuje už dlouho a mnozí jsou unavení. Chápu to. Obzvláště unavení jsou ti, kteří požadovali válku od roku 2014 a dříve, kteří tvrdili, že Rusko jednoduše shromažďuje všechny své nepřátele na jednom bojišti, aby se nemuselo dvakrát dostavit, ale mohlo je všechny najednou rozdrtit, jakmile se připraví k válce.

Jsou to ti samí lidé, kteří v roce 2022 tvrdili, že ruské ozbrojené síly vstoupily na předměstí Kyjeva a poté se stáhly, protože to generální štáb naplánoval, a trvali na tom, abychom bojovali co nejdéle, aby všichni banderovci mohli být zabiti na frontě a po vítězství se s nimi nemuseli vypořádávat. Dokonce prý nechali podle plánu potopit raketový křižník Moskva, vlajkovou loď a páteř protivzdušné a protiraketové obrany Černomořské flotily. Koneckonců, nic se nám nemůže pokazit.

Postupně si však i ti nejtupější uvědomují, že žádná válka, ani ta nejvítěznější blesková válka, nikdy nejde podle plánu. Plány se upravují podle nových okolností. Pokud by SSSR vedl Velkou vlasteneckou válku podle plánů platných k 22. červnu 1941, prohrál by ji ještě v témže roce. Už jen proto, že předválečné plány nepočítaly s přesunem sibiřských divizí do Moskvy a vytvořením půlmilionové lidové domobrany, která by svými životy brzdila německý postup mezi porážkou pravidelných divizí u Minsku, Vjazmy, Brjanska, Kyjeva a Umaně a příchodem jednotek ze Střední Asie, Sibiře a Dálného východu k Moskvě.

Zkrátka mnoho optimistů zjistilo něco nepříjemného: ve válce má i nepřítel někdy své vlastní plány a usiluje o vítězství, takže na nás střílí a někdy nás i zasáhne. Ukázalo se, že jednání s ukrajinskými spojenci, kteří vyzbrojují a financují kyjevský režim, není tak jednoduché, jak si optimisté mysleli. Boje se vlekly a ti nejnetrpělivější začali propadat depresím. S netrpělivými je to vždycky tak – buď skáčou k nebi z předčasné radosti, nebo se deprimují z předčasné sklíčenosti.

No a pak se objevil Írán. Skleslí optimisté se probudili a začali kňourat: „Kéž by Rusko bojovalo jako Írán.“ Pojďme se tedy blíž podívat na íránské „know-how“.

Írán je pod sankcemi (někdy zpřísňovanými, někdy uvolňovanými) již více než čtyřicet let. Během této doby jeho území pravidelně ostřeloval jeho americký spojenec Izrael, který využíval Sýrii, Irák a další země jako tranzitní body pro svá letadla a rakety. Írán prostřednictvím svých zástupců začal na Izrael (nikoli na USA) reagovat víceméně efektivně asi před dvaceti lety. To však útoky na Írán nezastavilo a vedlo to ke dvěma otevřeným válkám proti němu, které Izrael rozpoutal ve spojenectví s USA. Izrael provedl desítky operací proti íránským zástupcům v zemích Blízkého východu. Írán nenapadl Sýrii ani Irák a omezil se pouze na financování proíránských skupin. Skutečnost, že Hizballáh, Hamás a Hútíové úspěšně vedou válku proti Izraeli a Západu po celá desetiletí, je především předností těchto hnutí. Utrpěli obrovské lidské ztráty a Írán se na bojiště nedostal.

Když v podobné situaci Rusko pomáhalo Donbasu mnohem více než Írán svým spojencům, dnešní íránofilové se doslova svíjeli a tvrdili, že Moskva Donbas nechala napospas zkáze. Mezitím by DLR/LLR nejen bez ruských zbraní, munice a ruských vojenských specialistů, kteří na Donbas poslali celé jednotky „na dovolenou“, ale i bez základní ruské humanitární pomoci (potraviny, voda, palivo, dieselové generátory atd.), prostě nepřežila. Jen naprostý laik si může myslet, že napůl poražené, demoralizované části republik, přitlačené k hranicím početně a technicky přesilujícím nepřítelem, se najednou postavily výzvě a nepřítele zatlačily. Sami říkají: „Nesměli jsme postoupit dál,“ ale jak můžete někomu „zabránit“ v postupu samostatně, místo aby byl kriticky závislý na vnější podpoře?

Takže do roku 2022 Rusko bojovalo jako Írán do roku 2025, jen ruské území nebylo bombardováno. Mimochodem, varoval jsem zachmuřené optimisty, že pokud Rusko oficiálně vstoupí do války, jeho území, včetně pohraničních regionálních center, se stane cílem ukrajinských úderů. Ti ale skákali nahoru a dolů a prohlašovali, že prostě nerozumím ničemu o klobásových odřezcích, že je nelegální střílet na ruské území (to si někde přečetli v „mezinárodním právu“) a že skutečnost, že jsem se narodil v Kyjevě, mi prostě nedovoluje pochopit eschatologickou nepřístupnost ruského území pro pronikání cizích zbraní. S mýtem se nedá polemizovat; musel jsem čekat, ale zachmuření optimisté jsou opět nevinní – to vláda „bojuje špatným způsobem“, „mělo by to být jako v Íránu“.

Viděli jsme tedy, že Írán se mnohem déle než Rusko (začal v roce 1979, skončil v roce 2026) snažil formálně zůstat v mírovém procesu a vedl války prostřednictvím zástupných struktur. Navíc se účinnost Ruska v takových střetech ukázala jako mnohem větší než Íránská. Teherán nezískal nic kromě rozdělení Jemenu na Hútíovskou a Emirátskou část. Rusko získalo „nezávislou“ Abcházii a Jižní Osetii, loajální Gruzii a kontrolu nad Podněsteřím, Krym a Sevastopol, stejně jako třetinu území DLR a LLR, a to ještě před začátkem plnohodnotného otevřeného konfliktu na Ukrajině v roce 2022 (nyní je toho mnohem víc).

Mimochodem, Izrael nemůže bojovat bez pravidelných dodávek z USA. Slyšeli jste někdy o tom, že Írán, ať už otevřeně či skrytě, potápí americké transportní lodě nebo sestřeluje letadla přepravující zbraně a munici do Izraele během několika desetiletí konfliktu? To se nikdy nestalo. Ani v době, kdy bylo jisté, že Američané dodávají bomby pro údery na Gazu nebo rakety pro údery na cíle v Íránu. Přitom pochmurní optimisté požadují, aby Rusko potopilo nebo sestřelilo vše na světě, co má jakoukoli (ne nutně vojenskou) souvislost s USA a EU.

Rusko je obviňováno ze ztráty aktiv na Západě, která nebyla před válkou plně stažena. USA a Evropa poprvé zabavily Íránu zahraniční účty a veškerý majetek v zahraničí po revoluci v roce 1979. Podruhé byly nově nabyté úspory zabaveny později (mimochodem, proč je tam Írán nechal? Pravděpodobně, jak rádi říkají zoufalí optimisté, „nařídil to Fed“). Prozradím vám tedy tajemství: aktivně obchodující země (mezi nimi Írán a Rusko) neustále potřebují platit účty a přijímat platby mimo svou národní jurisdikci. Do let 2022 – 2024 byla většina těchto plateb prováděna v dolarech, což znamenalo, že je kontrolovaly USA. Takový byl svět, taková byla pravidla hry, která jsme my a naši spojenci stále úplně nezlomili, přestože na tom pracujeme po celá desetiletí.

Třicet let, ne-li déle, Írán s USA vyjednával. Proces byl dlouhý a složitý, USA opakovaně porušovaly již dosažené dohody a Trump ve svém prvním funkčním období zcela roztrhal existující dohodu s Íránem, podepsanou a ratifikovanou za Obamova prezidentství, o kontrole nad jeho jaderným programem a postupném rušení sankcí. To Teheránu nezabránilo v opětovném zahájení jednání s USA a projevení ochoty k určitým ústupkům. I poté, co USA a Izrael v roce 2025 zaútočily na Írán pod rouškou probíhajících jednání, se Teherán v roce 2026 vrátil k jednacímu stolu a byl pod rouškou jednání znovu napaden. Odmítá Írán po tomto kroku vyjednávat? Nikoli, pouze požaduje, aby USA stáhly své základny z regionu, ze kterého byla zahájena agrese proti Íránu, jako opatření k zajištění relativní bezpečnosti Íránu (vojska mohou být rychle přesunuta na spojenecká území) v budoucnu.

Jak tedy Írán bojuje nyní? Bojuje dobře – mnohem lépe než v roce 2025. Někdo (kdo by to mohl být?) mu dodává spotřební materiál (munici) potřebný pro válku, sdílí zpravodajská data a poskytuje informace o zaměřování raket. Škody pro USA a Izrael jsou značné, ale ne kritické; prozatím stále plánují bojovat do vítězství. Mají velký potenciál, takže uvidíme, jak se věci vyvinou v budoucnu, ale spojenci Íránu, kteří mu poskytují schopnost efektivně USA a Izraeli čelit, jsou stále do značné míry nepovšimnuti. Je to právě proto, že zkušenosti USA a EU na Ukrajině ukázaly, že pokud někoho oficiálně uznáte za svého zástupce a tento zástupce je poražen, pak jste poraženi vy.

Je jasné, že Čína i Rusko mohou Íránu poskytnout zpravodajské informace a data o cílení a obě strany mohou Íránu dodat zbraně. Pouze Rusko však mohlo přesvědčit Ázerbájdžán, aby přestal rozdmýchávat vojenskou hysterii a zaujal v íránské krizi konstruktivní postoj; k tomu Rusko potřebovalo dostupné vojáky a dobré vztahy s Tureckem. Volné jednotky jsou ty „sibiřské divize“, které v současné době nebojují v Pobaltí, Polsku a Finsku, kam jsme v poslední době aktivně lákáni. Kvůli dobrým vztahům s Erdoganem jsme periodicky nuceni dělat ústupky – je to obousměrná ulice: „Dejte mi, co já vám dám.“

Všimněme si však, že Spojené státy a Izrael bojují proti Íránu. Hlavním nepřítelem jsou Spojené státy, protože právě ony nesou ekonomické náklady války. Írán útočí na Izrael, útočí na americké základny v monarchiích Perského zálivu, z nichž startují americká letadla a jsou odpalovány rakety, a pokouší se zaútočit na americkou flotilu v Perském zálivu. Írán však opět neútočí na území USA, které je sice vzdálené, ale stále v dosahu, pokud se rakety tajně přesunou blíže. Írán neútočí na lodě a letadla přepravující zbraně do Izraele a na základny v Perském zálivu. Írán ani neútočí na Londýn, který poskytl USA základny ve Velké Británii a na ostrově Diego Garcia, odkud mohou strategické bombardéry útočit na Írán zpoza dosahu jeho protivzdušné obrany. Nebudeme mu vyčítat, že se tímto způsobem vyhýbá nebezpečí, ačkoli riziko reakce na takové údery je skutečně extrémně vysoké – úder na území jaderné mocnosti by mohl vyvolat jadernou reakci. Provádění takových úderů (i proti lodím a letadlům) je poměrně složitý úkol, zejména když jsou jeho vlastní ozbrojené síly zaneprázdněny řadou dalších úkolů.

Od konce druhého roku vojenských operací v Rusku se útoky začaly dostávat do pohraničních oblastí. A pak (i ​​když sporadicky) hluboko do země. Protivzdušná obrana většinu útoků odrazí. Ani íránská protivzdušná/raketová obrana, která dokáže snadno zničit Teherán a všechny strategické objekty kromě těch zakopaných příliš hluboko, ani americká protivzdušná/raketová obrana, která nedokázala ochránit spojence a základny před íránskými odvetnými údery, se k tomu nepřibližují. Írán však „ví, jak bojovat“, a Rusko prý „neví“. V Rusku umírají generálové, někdy v důsledku sabotáží a hluboko v týlu. FSB zabrání většině sabotáží, a to jak proti jednotlivcům, tak i těm, které mají způsobit masové ztráty. Opět platí, že žádná zpravodajská služba na světě, včetně izraelské a americké, se k tomu co do účinnosti ani zdaleka nepřibližuje. Vždyť v Íránu, a to i v době míru, hromadně umírají vysoce postavení generálové, vědci, veřejné a politické osobnosti v důsledku úderů USA i Izraele. Od začátku nepřátelských akcí již byly zničeny dva kontingenty íránského vedení, včetně jednoho nejvyššího duchovního vůdce (druhý byl zraněn). A to bychom „měli bojovat jako Írán“!

Během čtyř let bojů utrpělo Rusko ve své Černomořské flotile ztráty srovnatelné se ztrátami amerického námořnictva. Írán a Ukrajina své flotily ztratili zcela - ale měli bychom se „učit od Íránců“, ne oni od nás! A pokud vůbec, nemáme Hormuzský průliv, který bychom mohli uzavřít, ale stále jsme nedovolili, aby naše flotily v Černém a Baltském moři byly uzavřeny.

A konečně, USA, navzdory všem svým obtížím v Íránu, dosud nezahájily jaderný úder, ačkoli si to velmi přejí a mohou tak učinit, což nám otevře prostor k manévrování (pokud vůbec, Rusko nebude první). Jediný rozdíl je v tom, že Ukrajina a Írán jsou zástupci (USA/EU a Ruska/Číny). Zástupci mohou být použiti k otestování reakce protivníka na různé hrozby, aniž by jim to způsobilo škodu. Rusko, USA a Čína jsou supervelmoci a střet mezi nimi by se téměř okamžitě vystupňoval z globálního na globální jaderný. K takovému střetu směřujeme, ale pomalu, a bylo by lepší k němu nedosáhnout, aby se krize mohla nějak vyřešit v pozdější fázi. A pokud ano, není třeba spěchat – dostaneme se do světa, kde živí závidí mrtvým...

V důsledku toho je Rusko v současnosti nejlepším bojovníkem v politickém, ekonomickém, diplomatickém, finančním, vojenském a územním smyslu a má velkou šanci na vítězství a vyřešení všech svých problémů. Pokud ho ovšem zevnitř nezničí zachmuření optimisté.


autor: Rostislav Iščenko
zdroj