V obrázcích, které ukazují konce oceánských desek propadající se do pláště až do hloubky 600 km, je ještě jedna nepřesnost, o které se chci zmínit, než se budeme zabývat dalšími skutečnostmi, které jsou důsledkem popisované katastrofy.
Málokdo se zamýšlí nad tím, že litosférické desky ve skutečnosti plují na povrchu roztaveného magmatu přesně ze stejného důvodu, jako led pluje na povrchu vody. Při ochlazování a tuhnutí zemské kůry totiž látky, které ji tvoří, krystalizují. V krystalech je vzdálenost mezi atomy ve většině případů o něco větší, než když je stejná látka v roztaveném stavu a atomy a ionty se mohou volně pohybovat. Rozdíl je zanedbatelný, asi 8,4 % pro vodu, ale stačí k tomu, aby hustota ztuhlé hmoty byla nižší než hustota taveniny, takže ztuhlé úlomky vyplouvají na povrch.
U litosférických desek je to poněkud složitější než u vody, protože jak samotné desky, tak i roztavené magma, na kterém plují, se skládají z mnoha různých látek s různou hustotou. Musí však platit obecný poměr hustoty litosférických desek a magmatu, to znamená, že celková hustota litosférických desek musí být o něco menší než hustota magmatu. V opačném případě by se litosférické desky působením gravitačních sil začaly postupně propadat a ze všech puklin a zlomů, kterých je velké množství, by začalo velmi intenzivně vytékat roztavené magma.
Pokud má však pevná hmota tvořící oceánskou desku nižší hustotu než roztavené magma, do kterého se noří, měla by na ni začít působit vztlaková síla (Archimédův zákon). Proto by všechny takzvané „subdukční" zóny měly vypadat úplně jinak, než jak se nám v současnosti vykreslují.
V současné době je na všech schématech znázorněna oblast „subdukce" a potopení konce oceánské desky jako na obrázku nahoře:
Pokud však naše přístroje zjistí přítomnost některých anomálií nepřímými metodami, pak v případě, že se jedná o konce oceánských desek, bychom měli pozorovat obraz jako na spodním obrázku. To znamená, že v důsledku tlakové síly, která působí na ponořený konec desky, se musí zvednout i opačný konec této desky. Jenže takové struktury nepozorujeme, zejména v oblasti pobřeží Jižní Ameriky. To znamená, že interpretace údajů přístrojů, jak ji nabízí oficiální věda, je chybná. Přístroje skutečně zaznamenávají určité anomálie, ale nejedná se o konce oceánských desek.
Rád bych znovu zdůraznil, že mým cílem není „dát do pořádku" existující teorie složení Země a formování jejího vzhledu. A nemám za cíl vytvořit novou, lepší teorii. Jsem si dobře vědom, že na to nemám dostatek znalostí, faktů ani času. Jak správně poznamenal jeden komentátor, „švec musí boty ušít". Zároveň ale nemusíte být zrovna obuvník, abyste pochopili, že produkt, který nabízíte, není ve skutečnosti bota. A pokud pozorovaná fakta neodpovídají existující teorii, vždy to znamená, že musíme uznat existující teorii jako chybnou nebo neúplnou, místo abychom zavrhovali fakta, která jsou pro ni nevyhovující, nebo se je snažili překroutit tak, aby do existující chybné teorie zapadala.
Vraťme se nyní k popsané katastrofě a podívejme se na ta fakta, která do modelu katastrofy zapadají dobře, a na ty procesy, které by měly nastat po ní, ale zároveň jsou v rozporu s dosavadními oficiálně uznávanými teoriemi.
Připomínám, že po průniku velkého kosmického tělesa, které mělo pravděpodobně průměr asi 500 km, se v roztavených vrstvách magmatu podél kanálu proraženého tělesem vytvořila rázová vlna a proud směřující proti denní rotaci planety, což mělo nakonec vést k tomu, že se vnější pevný plášť Země zpomalil a tak působil proti své stabilní poloze. V důsledku toho by se v oceánech vytvořila velmi silná setrvačná vlna, protože vody světového oceánu by se nadále pohybovaly svou dosavadní rychlostí (jinými slovy: Země se otáčí kolem osy, nárazem pevná část zpomalila, ale masa vody měla dál rychlost rotace země – pozn. překl.).
Tato setrvačná vlna by probíhala téměř rovnoběžně s rovníkem od západu k východu, nikoliv v jednom místě, ale celá masa oceánu najednou. Tato několik kilometrů vysoká vlna se střetává se západními okraji kontinentů Severní a Jižní Ameriky. A pak začne působit jako buldozer, který smývá a odplavuje povrchovou vrstvu sedimentárních hornin a svou hmotou, zvětšenou o masu odplavovaných sedimentárních hornin, drtí kontinentální desku, mění ji v „harmoniku" a vytváří nebo posiluje horské systémy Severních a Jižních Kordiller. Chci čtenáře upozornit na skutečnost, že poté, co voda začne odplavovat sedimentární horniny, se nejedná o vodu se specifickou hustotou kolem 1 tuny na metr krychlový, ale o suťový proud, kdy se ve vodě objeví rozpuštěné sedimentární horniny, takže jednak bude jeho hustota znatelně vyšší než hustota vody, a jednak bude mít takový suťový proud velmi silné abrazivní účinky.
Podívejme se znovu na výše uvedené mapy Severní a Jižní Ameriky.
V Severní Americe vidíme velmi široký hnědý pruh, který odpovídá nadmořské výšce 2 až 4 km, a pouze malé skvrny šedé barvy, které odpovídají nadmořské výšce nad 4 km. Jak jsem již psal, na pobřeží Tichého oceánu vidíme poměrně výrazné výškové rozdíly, ale před zlomy nejsou žádné hluboké vodní žlaby. Severní Amerika má přitom ještě jednu zvláštnost, nachází se pod úhlem 30 až 45 stupňů k severu. Proto se vlna při přílivu na břeh částečně zvedla a přešla přes pevninu a částečně se vlivem úhlu odklonila dolů, na jih.
Nyní se podívejte na Jižní Ameriku. Obrázek je zde poněkud odlišný.
Zaprvé, horské pásmo je zde mnohem užší než v Severní Americe. Za druhé, velká část oblasti je zbarvena šedě, což znamená, že je vyšší než 4 km. Přitom břeh uprostřed vytváří oblouk a celé pobřeží je téměř svislé, což znamená, že dopad příchozí vlny bude také silnější. Přitom v ohybu oblouku bude dopad nejsilnější. A právě zde vidíme nejmohutnější a nejvyšší skalní útvar.
Právě tam, kde by měl být tlak postupující vlny největší, vidíme nejsilnější deformaci reliéfu.
Když se podíváme na výběžek mezi Ekvádorem a Peru, který vybíhá do Tichého oceánu jako příď lodi, měl by tam být tlak znatelně menší, protože bude rozřezávat a odklánět postupující vlnu do stran. Proto zde vidíme výrazně menší deformaci reliéfu a v oblasti hrotu dokonce zvláštní „mezeru", kde je výška vytvořeného hřbetu výrazně menší a samotný hřbet je úzký.
Nejzajímavější obrázek je však na dolním konci Jižní Ameriky a mezi Jižní Amerikou a Antarktidou!
Za prvé, mezi kontinenty je velmi zřetelně vidět „jazyk", který zanechal průchod setrvačné vlny. A za druhé, samotné okraje kontinentů, které přiléhaly ke splachům mezi nimi, byly vlnou viditelně deformovány a zakřiveny ve směru jejího pohybu. Je tedy dobře vidět, že „spodní" část Jižní Ameriky je celá jakoby roztrhaná na cáry a na pravé straně je charakteristický světlý „závoj".
Předpokládám, že tento obraz vidíme proto, že určitý reliéf a horské útvary v Jižní Americe existovaly již před kataklyzmatem, ale nacházely se v centrální části kontinentu. Když se setrvačná vlna začne převalovat přes pevninu a dosáhne vyvýšeného místa, rychlost vody se sníží a výška vlny se zvýší. Zároveň by vlna měla dosáhnout maximální výšky ve středu oblouku. Zajímavé je, že se zde vyskytovala charakteristická hluboká vodní koryta, která se podél pobřeží Severní Ameriky nejsou.
V dolní části kontinentu byl však reliéf před katastrofou nižší, takže vlna neztratila velkou rychlost a jen odplavila sedimentární horniny, které vytvořily lehký „závoj" napravo od pevniny. Současně silné proudy vody na pevnině zanechaly stopy v podobě množství vymletých děr, které jako by trhaly jižní výběžek na malé kousky. Nahoře takový obraz nevidíme, protože přes pevninu neproudil žádný rychlý vodní tok. Vlna narazila na hřeben a zpomalila, čímž stlačila pevninu, takže nevidíme tolik výmolů jako dole. Poté většina vody pravděpodobně přešla přes hřeben a odtekla do Atlantského oceánu, přičemž většina odplavených sedimentů se usadila na pevnině, takže zde světlý „závoj" nevidíme. A další část vody se vrátila zpět do Tichého oceánu, ale pomalu, s ohledem na tehdejší reliéf, ztrácela svou sílu a zanechávala také odplavené sedimenty v horách a na novém pobřeží.
Zajímavý je také tvar „jazyka", který se vytvořil mezi kontinenty. Je pravděpodobné, že před katastrofou byly Jižní Amerika a Antarktida spojeny šíjí, která byla během katastrofy zcela odplavena setrvačnou vlnou. Ta nesla odplavenou zeminu téměř 2600 km, kde se pak usadila a vytvořila charakteristický půlkruh, když se síla a rychlost vlny vyčerpaly.
Nejzajímavější však je, že podobný „proplach“ pozorujeme nejen mezi Jižní Amerikou a Antarktidou, ale také mezi Severní a Jižní Amerikou!
Předpokládám tedy, že tento „proplach“ byl také průchozí, ale pak se kvůli aktivní sopečné činnosti opět uzavřel. Na jeho konci vidíme přesně stejný obloukovitý „jazyk", který ukazuje na místo, kde síla a rychlost vlny poklesly a způsobily, že se zemina, kterou spláchla, přeměnila v bahno.
Nejzajímavější věcí, která umožňuje spojit tyto dva útvary, je skutečnost, že délka tohoto „jazyka" je také asi 2600 km. A to nemůže být náhodná shoda okolností! Zdá se, že právě tuto vzdálenost dokázala setrvačná vlna překonat před okamžikem, kdy vnější pevný plášť Země po nárazu obnovil úhlovou rychlost rotace a setrvačná síla přestala vytvářet pohyb vody vůči pevnině.
- pokračování -
autor: Dmitrij Mylnikov
překlad: odis
Je zajímavá, že šíje, která spojuje Jižní Ameriku a Antarktidu je zaznamenána na mapě od osmanského admirála Piriho Reisee.
OdpovědětVymazat