Jiná historie Země 1d

- předchozí část -

Nyní se podívejme, co vidíme na pobřeží Tichého oceánu. Dovolte mi připomenout, že při obecném scénáři katastrofy se od místa nárazu pohybuje několikakilometrová vodní stěna všemi směry. Níže je topografická mapa kontinentů a mořského dna v Tichém oceánu, na které jsem vyznačil místo dopadu a směr pohybu vln.

Netvrdím, že všechny viditelné struktury na dně a pobřeží Tichého oceánu vznikly během této katastrofy. Samozřejmě že určité tvary reliéfu, zlomy, hřbety, ostrovy atd. existovaly již dříve. Během této katastrofy však musely být tyto struktury zasaženy mohutnou vodní masou a novými proudy magmatu, které by se v důsledku katastrofy vytvořily uvnitř Země. A tyto následky musely být dostatečně viditelné na mapách a orthofotu.

To je to, co nyní pozorujeme u pobřeží Asie. Záměrně jsem použil snímek z Google Earth, abych minimalizoval zkreslení, ke kterému na mapách dochází v důsledku projekce na rovinu.

Při pohledu na tento snímek to vypadá, jako by po dně Tichého oceánu od zlomu až k břehům Japonska a Kurilských ostrovů, jakož i Komandorských a Aleutských ostrovů, které spojují Kamčatku s Aljaškou, projel obří buldozer. Síla mohutné rázové vlny vyhladila nerovnosti na dně, zatlačila okraje zlomů, které probíhaly podél pobřeží, zatlačila protilehlé okraje zlomu a vytvořila valy, které částečně dosáhly hladiny oceánu a změnily se v ostrovy. Některé z ostrovů mohly vzniknout až po kataklyzmatu v důsledku sopečné činnosti, která se po katastrofě zintenzivnila podél pacifického sopečného prstence. V každém případě však vidíme, že energie vlny byla vynaložena především na vytvoření těchto valů, a pokud vlna pokračovala dále, byla znatelně oslabena, protože na pobřeží nepozorujeme žádné viditelné stopy. Výjimkou je malá oblast pobřeží Kamčatky, kde část vlny prošla Kamčatskou úžinou do Beringova moře a vytvořila tam charakteristickou strukturu s výrazným výškovým rozdílem podél pobřeží, ale ve výrazně menším měřítku.

Na druhé straně však vidíme trochu jiný obrázek. Výška hřebene v místě, kde se nacházejí Mariánské ostrovy, byla zřejmě původně nižší než u Kurilských a Aleutských ostrovů, takže vlna svou energii utlumila jen částečně a putovala dál.

U Tchaj-wanu a po obou jeho stranách, směrem nahoru k Japonsku a dolů podél Filipínských ostrovů, vidíme opět podobnou topografii mořského dna s prudkým poklesem nadmořské výšky.

To nejzajímavější nás však čeká na druhé straně Pacifiku, u pobřeží Ameriky. Takto vypadá Severní Amerika na reliéfní mapě.

Hřeben Kordillery se táhne podél celého pobřeží Tichého oceánu. Ale co je nejdůležitější, nevidíme téměř žádný plynulý sestup a výstup z/do oceánu, a přesto nám bylo řečeno, že "Hlavní horotvorné procesy, které daly vzniknout Kordillerám, začaly v Severní Americe v období jury", které údajně skončilo před 145 miliony let. Kde jsou tedy všechny sedimentární horniny, které musely vzniknout destrukcí pohoří během 145 milionů let? Vždyť působením vody a větru se hory musí neustále rozpadat, jejich svahy se postupně zplošťují a produkty eroze a zvětrávání začínají postupně vyhlazovat reliéf a hlavně jsou řekami odnášeny do oceánu, kde vytvářejí plošší pobřeží. V tomto případě však téměř všude vidíme velmi úzký pobřežní pás nebo dokonce jeho úplnou absenci. Pobřežní šelfový pás je také velmi úzký. Opět se dostavuje pocit, že nějaký obrovský buldozer popadl vše ze strany Tichého oceánu a nahrnul val tvořící Kordillery.

Na tichomořském pobřeží Jižní Ameriky je situace naprosto stejná.

Andy neboli Jižní Kordillery se táhnou v souvislém pásu podél pacifického pobřeží kontinentu. Pobřeží je užší než v Severní Americe, s mnohem větším výškovým rozdílem. Zatímco podél severoamerického pobřeží se nachází pouze zlom v zemské kůře bez hlubokého příkopu, který by se s ním kryl, u jihoamerického pobřeží se nachází hlubokomořský příkop.

Zde se dostáváme k dalšímu důležitému bodu. Jde o to, že s rostoucí vzdáleností od místa nárazu síla rázové vlny slábne. Nejsilnější účinky rázové vlny proto uvidíme v bezprostřední blízkosti Tamu Massif, v blízkosti Japonska, Kamčatky a Filipín. U obou pobřeží Ameriky by však měly být stopy mnohem slabší, zejména u pobřeží Jižní Ameriky, protože to je od místa dopadu nejdále. Ve skutečnosti však vidíme zcela jiný obrázek. Právě u pobřeží Jižní Ameriky je účinek obrovské vodní stěny nejvýraznější. A to znamená, že došlo k nějakému jinému procesu, který vytvořil ještě silnější náraz než rázová vlna v oceánu od padajícího objektu. Koneckonců na pobřeží Asie a blízkých velkých ostrovů nevidíme stejný vzorec jako na pobřeží obou Amerik.

Co jiného by se mělo stát při takovém nárazu a průniku velkého tělesa do zemského povrchu kromě již popsaných následků? Taková srážka by nemohla zásadně zpomalit rotaci Země kolem její osy, protože začneme-li porovnávat hmotnosti Země a dotyčného objektu, vyjde nám, že považujeme-li hustotu látky, z níž se objekt a Země skládají, za přibližně stejnou, pak je Země asi 14 tisíckrát těžší než objekt. Proto ani přes obrovskou rychlost nemohl tento objekt nijak výrazněji zbrzdit rotaci Země. Většina kinetické energie nárazu se navíc přeměnila na energii tepelnou a v okamžiku proražení kanálu se spotřebovala na ohřev a přeměnu v plazmu jak samotného objektu, tak zemského tělesa. Jinými slovy, kinetická energie letícího objektu se při nárazu nepřenesla na Zemi, aby měla brzdný účinek, ale přeměnila se na teplo.

Země však není pevný monolit. Pevný je pouze vnější plášť o tloušťce asi 40 km, zatímco celkový poloměr Země je asi 6 000 km. Pod pevným pláštěm se nachází roztavené magma. To znamená, že kontinentální desky a desky oceánského dna plují na povrchu magmatu, stejně jako ledové kry plují na povrchu vody. Mohla se při nárazu posunout pouze zemská kůra? Porovnáme-li hmotnosti pouhé skořápky a objektu, je tento poměr již přibližně 1:275. To znamená, že v okamžiku nárazu mohla zemská kůra získat od objektu určitý moment hybnosti. A projevilo by se to v podobě velmi silných zemětřesení, která by neprobíhala na určitém místě, ale prakticky po celém povrchu Země. Je však nepravděpodobné, že by pouze samotný náraz vážně pohnul pevným zemským pláštěm, protože kromě hmotnosti zemské kůry bychom museli vzít v úvahu i třecí sílu mezi kůrou a roztaveným magmatem.

A nyní si uvědomme, že při rozpadu uvnitř našeho magmatu by se jednak měla vytvořit stejná rázová vlna jako v oceánu, ale hlavně by se měl podél linie rozpadu vytvořit nový proud magmatu, který předtím neexistoval. Před impaktem existovaly v magmatu různé vzestupné a sestupné proudy, ale celkový stav těchto proudů a kontinentálních a oceánských desek, které se na nich pohybovaly, byl víceméně stabilní a vyvážený. Po nárazu byl tento stabilní stav proudění magmatu v Zemi narušen vznikem zcela nového proudění, což mělo za následek, že se prakticky všechny kontinentální a oceánské desky musely začít pohybovat. Nyní se podívejte na následující schéma, abyste viděli, jak a kde by se začaly pohybovat.

Dopad je namířen téměř přesně proti směru zemské rotace s mírným posunem 5 stupňů od jihu k severu. Nově vzniklý tok magmatu bude bezprostředně po dopadu na maximu a poté začne postupně slábnout, dokud se tok magmatu v Zemi nevrátí do stabilního rovnovážného stavu. Bezprostředně po nárazu proto dojde k maximálnímu zbrzdění zemské kůry, kontinenty a povrchová vrstva magmatu zpomalí svou rotaci, zatímco jádro a převážná část magmatu se budou nadále otáčet stejnou rychlostí. A poté, jakmile nové proudění a jeho účinek zeslábne, začnou kontinenty opět rotovat stejnou rychlostí jako zbytek zemské hmoty. To znamená, že vnější plášť těsně po nárazu mírně sklouzne. Ti, kdo pracovali s třecími převody, jako jsou řemenové převody, které fungují na principu tření, by si měli být dobře vědomi tohoto efektu, kdy se hnací hřídel otáčí stále stejnou rychlostí, ale mechanismus, který pohání přes řemenici a řemen, se začne otáčet pomaleji nebo se kvůli velkému zatížení zastaví úplně. Jakmile se však zatížení sníží, obnoví se rychlost mechanismu a rychlost hnací hřídele se opět vyrovná.

Nyní se podívejme na podobné schéma, ale z druhé strany.

V poslední době se objevuje řada prací, které shromažďují a analyzují fakta, jež uvádějí, že relativně nedávno se severní pól mohl nacházet na jiném místě, pravděpodobně v oblasti dnešního Grónska. Na tomto schématu jsem zvlášť ukázal polohu předpokládaného původního pólu a jeho polohu současnou, aby bylo jasné, jakým směrem došlo k posunu. Posun kontinentálních desek, ke kterému došlo po popsaném úderu, by v zásadě mohl vést k podobnému posunu zemské kůry vzhledem k ose rotace Země. Tento bod však podrobněji rozebereme později. Nyní je třeba si uvědomit, že po rázové vlně dojde v důsledku vzniku nového proudu magmatu uvnitř Země podél úderné linie jednak k zabrzdění a sklouznutí zemské kůry, jednak k velmi silné setrvačné vlně, která bude mnohem silnější než rázová vlna ze srážky s objektem, protože se nejedná o vodu v objemu 500 km plochy, rovnající se průměru objektu, ale o celý objem oceánu. A právě tato setrvačná vlna vytvořila obraz, který pozorujeme na tichomořském pobřeží Jižní a Severní Ameriky.

- pokračování -

autor: Dmitrij Mylnikov

zdroj: https://mylnikovdm.livejournal.com/220823.html

překlad: odis