Jiná historie Země, část 1c

- předchozí část -

Nyní se vraťme do Tichého oceánu, kde se při vstupu objektu vytvořila obří vlna tsunami. A v tomto případě nepůjde jen o vlnu, jak se to děje nyní při zemětřeseních, protože v tomto případě se musí dát do pohybu celá několik kilometrů silná masa vody od hladiny až ke dnu, protože v okamžiku průletu tělesa musí z vody vyklidit prostor o průměru asi 500 km. V tomto případě se část vody, jak jsem již napsal, musí okamžitě přeměnit na páru, což má za následek prudké zvýšení tlaku v místě průchodu objektu a dodání dodatečné hybnosti vodě ve všech směrech od středu dopadu.

Pro lepší názornost uvedu příklad: Pokud vezmeme polévkový talíř a naplníme jej až po okraj vodou, bude běžnou tsunami způsobenou zemětřesením představovat prudký, ale nepříliš silný náraz na okraj talíře ze strany. V takovém případě se vytvoří vlna a část vody vyšplíchne z talíře na opačné straně, než byl náraz. Ale v našem případě je třeba do stejného talíře naplněného až po okraj prudce vložit kulatou sklenici, v důsledku čehož se vlna bude šířit všemi směry od sklenice a vyšplíchne do všech stran. Množství vody, které skončí na stole, bude mnohem větší než v prvním případě.

Přibližně totéž se stane po pádu objektu do Tichého oceánu, kdy se z místa dopadu začne do všech stran šířit obrovská vlna vysoká několik kilometrů. V místě, kudy vlna prochází, se tlak na zemskou kůru zvýší úměrně celkové výšce vlny, která je vyšší než průměrná hloubka oceánu v tomto místě. To znamená, že pokud byste měli hloubku 4 kilometry a výška vlny je 4 kilometry nad bývalou hladinou moře, zvýšení tlaku nad běžnou hloubkou bude pouze dvojnásobné. Ale tam, kde byla dříve malá hloubka, např. 200 metrů, se tlak zvýší 20krát. Proto přesně v místech, kde se dno oceánu začne zvedat a přesouvat do kontinentálního šelfu, vzniknou zlomy a oceánské dno se posune dolů.

Kromě pohybu vody na zemském povrchu po průletu objektu a jeho průniku tělesem Země však dochází také k pohybu magmatu uvnitř Země způsobenému průchodem tělesa. Tento pohyb magmatu vyvolá "sací" efekt, který by měl způsobit, že se pacifická deska posune ještě níže.

Na obrázcích níže je schématicky znázorněno, co by se podle mého názoru dělo.

V důsledku tlaku při nárazu a následného "sacího" efektu způsobeného pohybem magmatu by se pacifická deska měla posunout dolů a ztratit část svého zakřivení. V tomto případě by se na jejích okrajích měly vytvořit vnější shora dobře viditelné zlomy a uprostřed desky, blíže ke středu prohnutí, by se měly vytvořit vnitřní zlomy, které shora jako zlomy vidět nebudou, ale o něco později ukážu, že skutečně existují.

Na spodním obrázku jsem se pokusil ukázat tzv. "subdukci", tedy místo, kde se oceánská deska "podsouvá" pod desku kontinentální, údajně na vrub pohybu desek způsobeného prouděním magmatu ve vnitřních vrstvách. V populární literatuře se to obvykle popisuje takto:

Tyto "subdukční zóny" však mají jednu zajímavou zvláštnost. Z nějakého důvodu se vyskytují ve velkém množství pouze po obvodu Tichého oceánu. Nic takového nevidíme v Indickém ani v Atlantském oceánu, ačkoli v Atlantiku existuje středooceánský zlom a hřbet podobný středooceánskému zlomu a hřbetu v Tichém oceánu. Atlantský oceán však není obklopen trhlinami podél pobřeží, které se shodují s hlubokomořskými příkopy, jež údajně vznikly právě v důsledku této "subdukce". Proč však dochází k subdukci podél pacifického pobřeží obou Amerik, ale ne podél pobřeží Atlantiku?

Protože tyto útvary mají velmi odlišný původ. Při nárazu a následném snížení zakřivení pacifické desky v důsledku sacího efektu způsobeného prouděním magmatu podél trajektorie objektu, se okraje desky začnou od sebe odtahovat a vzniká napětí. A když do mělkých vod u pobřeží dorazí obří vlna vysoká několik kilometrů, v důsledku prudkého zvýšení tlaku obrovské masy vody se okraj desky stlačí a vmáčkne se pod pevninskou desku, kde nějakou dobu zůstane. Časem se vnitřní tok magmatu postupně vrátí do původního stavu, hmota uvnitř Země se začne opět rozdělovat do rovnovážného stavu a pacifická deska začne postupně znovu získávat své zakřivení. Současně bude vytahovat své okraje zpod kontinentálních desek, což bude doprovázeno neustálými zemětřeseními o různé síle.

Na spodním obrázku je také znázorněno, jak se magma pohybuje uvnitř Země podél dráhy objektu, což způsobuje na jedné straně pokles a změnu zakřivení pacifické desky a na druhé straně vytlačení zemské kůry kolem výstupu, čímž vzniká horský systém Himálaje. Mimochodem, když se podíváte na to, jak tento horský systém vypadá, jeho struktura je také docela zajímavá. Takto vypadá na satelitním snímku, tečka se šipkou je Everest, nejvyšší vrchol Země.

A takto vypadá totéž místo na reliéfní mapě:

Všimněte si, že nejvyšší hřeben Himálaje se táhne podél nejjižnějšího okraje horského systému. Přechod na jih je velmi prudký, s rozsáhlou rovinou a nížinou. Vypadá to, jako by se přes planinu převalila kamenná tsunami a v určitém okamžiku se náhle zastavila. Dál na sever od nejvyššího hřebene se však rozprostírá obrovská šedá oblast, kde jsou nejen horské masivy, ale i rozsáhlé náhorní plošiny. Průměrná nadmořská výška této oblasti je přibližně 4000 metrů nad mořem.

Já osobně, když se dívám na všechny ty obrázky a snímky, mám pocit, že se to všechno hýbalo a proudilo docela nedávno.

Nyní se podívejme, jak vypadají břehy Tichého oceánu. Při bližším pohledu zjistíte, že se od břehů všech ostatních oceánů velmi liší:

Prakticky okolo celého Tichého oceánu se podél pobřeží kontinentů táhne síť zlomových linií. Podél týchž linií se nacházejí zóny seismické aktivity a mnoho sopek, které tvoří tzv. "Tichomořský sopečný prstenec" nebo "Tichomořský ohnivý prstenec".

Proč je tento Tichomořský ohnivý kruh zajímavý? Za prvé, ze všech zemětřesení, ke kterým kdy na světě došlo, jich více než 90 % bylo právě zde. Přibližně 80 % z nich patří k nejsilnějším v historii. Přesně tak by to mělo být, pokud se tichomořská deska při katastrofě zdeformovala, načež postupně získává svůj původní tvar. .

V této zóně se také nachází 328 aktivních povrchových sopek z 540 známých na Zemi. Celkem se zde nachází 452 sopek, což představuje více než 75 % aktivních i vyhaslých sopek na světě.

Ve skutečnosti je však tento obrázek neúplný, zaprvé jsou v něm vyznačeny pouze aktivní sopky a zadruhé jsou zobrazeny pouze ty zlomy, které můžeme pozorovat zvenčí. Pokud je hypotéza o probíhajících procesech správná, měli bychom tu mít také vnitřní zlomy, které jsem vám také slíbil ukázat. Abychom je našli, měli bychom se zabývat otázkou původu ostrovů v Tichém oceánu a ukázalo by se, že mnohé z nich jsou ostrovy sopečného původu. Mnoho skupin ostrovů v Tichém oceánu má zároveň jednu zajímavou vlastnost. Tvoří protáhlé linie, někdy téměř dokonale, jindy s malými odchylkami.

Takto například vypadají Havajské ostrovy na satelitním snímku:

Všimněte si, že linie, podél níž se táhnou samotné Havajské ostrovy, je velmi dobře viditelná. Vlevo, téměř přesně na severu, se nachází rovnoměrný řetězec podzemních hor stejného sopečného původu jako samotné Havajské ostrovy, kterým se nepodařilo dostat na hladinu oceánu, aby se také proměnily v ostrovy.

Na dně Tichého oceánu se nachází mnoho takových řetězců. Zde je další fragment na jihu, který také jasně ukazuje řetězce ostrovů.

Proč se tyto ostrovy, nebo spíše staré sopky, které již nejsou aktivní, řadí do jedné linie? Probíhají totiž podél zlomů, které se nenacházejí na povrchu zemské kůry, ale na její vnitřní straně, tj. těch, které vznikly během popsané katastrofy.

Pro lepší představu jsem vytvořil vlastní mapu, na níž jsou znázorněny jak vnější zlomy, které jsou zobrazeny na výše uvedené schematické mapě, tak i vnitřní zlomy. Oranžově jsou na mapě vyznačeny zlomy, které se kryjí s hlubokomořskými příkopy. Žlutě jsou vyznačeny pouze zlomy, které se nekryjí s hlubokými prohlubněmi. Nejhlubší Mariánský příkop jsem vyznačil zvlášť, kde červená tečka označuje místo takzvané Challengerovy propasti, nejhlubšího místa na Zemi, které dnes známe a které je hluboké asi 10 994 metrů.

Zelené čáry znázorňují řetězce ostrovů, které podle mého názoru označují vnitřní zlomy v zemské kůře. Zelené oblasti znázorňují části mořského dna, kde podmořské hory nebo ostrovy sopečného původu zabírají určitou oblast, ale nejsou seřazeny do jasně viditelné linie.

Na výsledném nákresu je jasně patrné, že většina těchto linií není rozptýlena náhodně, ale tvoří určitou strukturu. Zároveň hlavní linie probíhají téměř podél jedné linie podél střední části pacifické desky a mají společnou orientaci s masivem Tamu. Na obrázku vpravo to vypadá, jako by čáry tvořily oblouk, ale ve skutečnosti jde o zkreslení při promítání eliptického povrchu Země do roviny. Pokud se podíváte na snímek Google Earth, jasně uvidíte, že ostrovy se táhnou téměř po rovné linii.

- pokračování -

autor: Dmitrij Mylnikov

zdroj: https://mylnikovdm.livejournal.com/220008.html

překlad: odis