Jiná historie Země, část 1b

- předchozí část -

První fáze. Obrovský objekt o průměru asi 500 km zpočátku prolétá hustými vrstvami atmosféry. Povrch objektu se zahřeje na velmi vysokou teplotu a kolem objektu se vytvoří oblak plazmatu. Velká velikost objektu a velmi vysoká rychlost, kterou se pohybuje, znamená, že v atmosféře vzniká velmi silná rázová vlna. V místě, kudy objekt prochází, bude jeho rychlost úměrná rychlosti objektu, ale jak se bude vzdalovat, bude postupně klesat na rychlost zvuku. Samotný objekt však při průletu atmosférou neztratí rychlost, protože poměr průřezu objektu k jeho hmotnosti bude vzhledem k jeho gigantickým rozměrům velmi malý, takže prakticky nedojde k žádnému aerodynamickému brzdění. Navíc výška hustých vrstev zemské atmosféry je asi 20 km, zatímco odhadovaná velikost objektu je asi 500 km. To znamená, že když spodní okraj objektu již dosáhne povrchu Země, bude většina objektu stále ve vesmíru.

Druhá fáze. Objekt dosáhne hladiny oceánu a proletí několikakilometrovým vodním sloupcem. V oblasti Tamu Massif dosahuje oceán hloubky 6 km. Jak hluboký byl oceán na tomto místě v době katastrofy, je otázkou, protože po katastrofě se musela hloubka zvětšit. Ale i kdybychom předpokládali, že i tehdy to bylo 6 km, ve srovnání s průměrem objektu 500 km je to jen o málo více než 1,2 %. Jinými slovy, objekt si přítomnosti oceánu prakticky nevšiml. Navíc se povrch objektu při průletu atmosférou zahřívá a objekt je zahalen plazmatem. Při kontaktu s oceánem se proto obrovské masy vody okamžitě přemění na páru, což vede k nejsilnějšímu výbuchu páry a vodnímu šoku. Kam může odtékat vznikající pára? Padající objekt s obrovskou hmotností tlačí shora, dno oceánu zespodu. Nárazem na dno se proto ze středu pádu vyvalí obrovské množství páry do všech směrů. A protože těleso nakonec dosáhne dna, pronikne zemskou kůrou a posune se dovnitř, znamená to, že obrovské množství vody v oblasti o průměru 500 kilometrů a vrstvě odpovídající hloubce oceánu v tomto místě, což je několik kilometrů, bude od místa dopadu vytlačeno všemi směry ven. Vznikla tak super tsunami o výšce vlny několika kilometrů. Tato tsunami se však bude k pobřeží pohybovat ještě nějakou dobu a náš objekt se pohybuje kosmickou rychlostí. Jaká byla rychlost při vstupu, nedokážu odhadnout. K tomu je třeba vytvořit složité matematické modely. Při výstupu ze zemského tělesa měl však objekt menší rychlost než je první kosmická, protože, jak ukážu níže, objekt nakonec sám explodoval a veškerá jeho hmota zůstala zde na Zemi.

Třetí fáze. Objekt dosáhne dna oceánu a prorazí zemskou kůru. Vzhledem ke své obrovské hmotnosti a rychlosti nemůže zemská kůra klást žádný vážný odpor a v tomto případě se jednoduše prolomí jako skořápka vejce. Úlomky zemské kůry jsou pohybujícím se objektem vrženy do roztaveného magmatu nebo jsou roztaveny, či dokonce vypařeny a při nárazu se změní v plazmu. Objekt se pak dále pohybuje ve vrstvě roztaveného magmatu a prakticky si udržuje svou trajektorii.

Je samozřejmé, že samotný objekt prochází velkými změnami. Zahřívá se a minerály, které jej tvoří, se začínají tavit. Je však třeba vzít v úvahu, že tepelná vodivost látky je konečná a u většiny minerálů je poměrně nízká, mnohem nižší než u kovů. Proto se povrch objektu může zahřát na extrémně vysokou teplotu, při které se látka začne nejen tavit, ale také se přemění na plazmu, zatímco látka uvnitř objektu bude stále chladná. Zároveň proces sublimace minerálů na povrchu do stavu plazmatu sám o sobě spotřebuje obrovské množství energie a funguje jako jakýsi chladicí systém. Nicméně za předpokladu, že rozměry útvarů téměř odpovídají rozměrům objektu, ztratil objekt při průchodu zemským tělesem asi 30 % své původní velikosti a asi 35 % své hmotnosti.

Co se ještě stane, když se objekt pohybuje roztaveným magmatem? V tomto případě se magma chová stejně jako jakákoli jiná kapalina. To znamená, že v něm vznikne rázová vlna, protože musí nějakým způsobem uvolnit prostor pro průlet objektu. Vzhledem k obrovské rychlosti a hmotnosti se zřejmě i část magmatu musí proměnit v plazmu, tedy vlastně okamžitě přejde do plynného stavu. Jinými slovy, masivní objekt, který by prorazil zemské těleso tak vysokou rychlostí, by si prorazil cestu skrz, změnil by hmotu na své cestě v plazmu a částečně by shořel sám. V každém případě bychom však měli mít nejprve silnou rázovou vlnu v magmatu a poté proud magmatu, který se bude pohybovat podél trajektorie objektu. Nakonec právě tato rázová vlna a proud magmatu vytlačily část zemské kůry směrem ven a ve velmi krátké době vytvořily největší a nejvyšší horský systém na Zemi, který dnes známe jako Himálaj.

Protože objekt letí vysokou rychlostí, vytvoří vlastně uvnitř zemského tělesa kanál, jak jsem psal výše, o průměru asi 500 km na začátku a 350 km na konci. V tomto případě probíhá celý proces velmi rychle. Délka dráhy zemským tělesem od vstupního do výstupního bodu je 6108 km. Pokud předpokládáme, že počáteční rychlost objektu je stejná jako u Čeljabinského bolidu v roce 2013, tedy asi 20 km/s, a konečná je asi 4 - 5 km/s, pak objekt tuto vzdálenost urazí asi za 15 - 20 minut (přesný údaj je obtížné vypočítat, protože nevíme, jak probíhá brzdění objektů při takovém procesu; osobně se domnívám, že je nepravděpodobné, že by šlo o rovnoměrně zrychlený (zpomalený) pohyb). K vytvoření obřího kanálu uvnitř Země by tedy došlo téměř okamžitě. Tento kanál však nemůže zůstat prázdný. Musí se začít znovu plnit magmatem, a proto se v jeho nitru musí vytvořit mohutná záplava magmatu, která začne vyplňovat vzniklou dutinu. Všechny tyto procesy uvnitř magmatu vedou k závažným změnám na povrchu, o kterých si podrobněji povíme později. Zejména proto, že tato vlna, stejně jako dvě předchozí vlny, které se šířily v atmosféře a oceánu, se bude pohybovat mnohem menší rychlostí než samotný objekt.

Čtvrtá fáze. Objekt, který prošel roztavenými vrstvami magmatu v zemském nitru, dosáhne povrchu v místě výstupu. V tu chvíli se část povrchu jednoduše propálí a z nitra Země vyletí obří plazmová koule o průměru asi 350 km, která zpočátku letí zpět do vesmíru. Ale díky své nízké rychlosti již nemůže opustit gravitační pole Země. Po balistické dráze dlouhé přibližně 4600 km se objekt vrací k Zemi a exploduje poblíž Rudého moře.

Proces v místě výstupu bude rovněž připomínat gigantickou explozi, při níž z tělesa Země vyletí malé "slunce". Povrch vyvrženého objektu se zahřeje až na tisíce stupňů a zahalí se do oblaku plazmatu, v nějž se proměnila jak část magmatu, kterým objekt proletěl, tak i část hmoty samotného objektu.

V místě výstupu objektu budeme mít po určitou dobu otvor, z něhož bude vysokou rychlostí vystřelovat plazma, látka v plynném stavu, ze které se skládalo magma a tělo procházejícího objektu. V počátečním okamžiku, bezprostředně po průletu tělesa, se celý kanál proražený tělesem zaplní vysokoteplotním plazmatem pod silným tlakem, který po určitou dobu brání zaplnění kanálu roztaveným magmatem. Tento kanál se začne uzavírat ve vstupním bodě objektu, takže plazma bude z kanálu vystupovat ve výstupním bodě objektu. K tomu přispěje i hybnost, kterou získá veškerá hmota, jež se dostane do kontaktu s rychle se pohybujícím objektem, bez ohledu na to, jaký stav bude mít po kontaktu s tělesem.

V počátečním okamžiku bude úniková rychlost plazmatu srovnatelná s rychlostí samotného objektu a možná ji i překročí, přičemž postupně klesá s tím, jak klesá tlak ve vzniklém kanálu. V důsledku toho bude dostatečně velké množství hmoty ve stavu plazmatu vyvrženo do blízkého vesmíru. Současně se plazma ochladí a velmi rychle krystalizuje, ale vzhledem k tomu, že po opuštění kanálu by se její hustota měla výrazně snížit, nebude tvořit monolitický objem, ale malé krystalky, tedy písek nebo drobné částice, z nichž se skládá jíl. Nakonec se všechny tyto částice budou muset vrátit zpět na Zemi.

Nyní se podívejme, co vidíme na povrchu Země podél trajektorie, kterou objekt proletěl, když opustil zemské těleso. Je logické předpokládat, že v tomto bodě by měly být stopy velmi zřetelné.

Takto vypadá povrch Země podél trajektorie letu objektu z vesmíru (trajektorie je vyznačena žlutou čarou).

Na začátku vidíme spálené hory íránské náhorní plošiny a poté spálenou poušť Arabského poloostrova. Při bližším pohledu na strukturu pohoří Íránské plošiny získáme dojem, že tyto horniny byly roztaveny a stékaly dolů. Uvážíme-li, že objekt nad tímto místem proletěl v poměrně malé výšce a jeho povrch byl zahřátý na několik tisíc stupňů, je pravděpodobné, že tomu tak bylo.

Vypáleno bylo také území Arabského poloostrova a východní pobřeží Rudého moře v Egyptě. Od lidí, kteří tam byli, jsem nejednou slyšel, že se tam často vyskytují spálené a dokonce roztavené kameny a skály.

Dále už nejsou žádné spálené plochy, protože objekt explodoval a látka, z níž byl složen, vytvořila většinou obrovský oblak písku. Přesto některé úlomky mohly během exploze získat dostatečný moment hybnosti, aby překonaly sílu zemské gravitace a dostaly se na oběžnou dráhu blízkou Zemi, nebo zcela opustily gravitační pole Země a dostaly se na oběžnou dráhu kolem Slunce.

Takto by měl zhruba vypadat nákres procesu při pohledu ze strany:

Nyní se podíváme na další obrázek a opravíme chyby, které jsem měl v článku "Jak vznikla Sahara. Pracovní hypotéza".

Tento nákres jsem záměrně vytvořil v aplikaci Google Earth, abych se vyhnul obvinění, že jsem nezohlednil zkreslení způsobené kulovým povrchem Země. Trajektorie letu objektu po opuštění zemského tělesa je znázorněna červenou šipkou. Záměrně jsem přitom připojil souřadnicovou síť, abych ukázal, že pás písku v severní Africe vede přesně podél obratníku Raka. To znamená, že jeho vznik je jednoznačně spojen s otáčením Země kolem své osy.

Mimochodem, věnujte pozornost skutečnosti, že šířka pásu, který je pokrytý pískem, je téměř stejná po celé jeho délce, zatímco vzdálenost od oblasti, kterou zabírá poušť, k pobřeží oceánu se značně liší. To znamená, že vznik obří pouště v této oblasti nemá nic společného s klimatem a nedostatkem vláhy, ale má nějaký jiný důvod.

Předpokládám, že všechen tento písek vznikl v důsledku katastrofy v době výbuchu objektu a je samotnou hmotou, z níž byl objekt složen. Drobné úlomky jiných hornin, které můžeme pozorovat jako kapičky roztaveného materiálu podél dráhy letu, mohou být pozemského původu. To znamená, že se jedná o úlomky zemské kůry, které byly vyraženy a zachyceny objektem, když opouštěl zemské těleso. Takové stopy se hojně vyskytují na Arabském poloostrově a v Africe. Některá vyobrazení takových objektů jsem již uvedl ve výše zmíněném článku o vzniku Sahary.

Schéma s čísly najdete v první části, případně v původním článku.

Útvar v místě 1. Působí dojmem, že někdo naházel hroudy bláta, ačkoli ve skutečnosti jde o skály, které oficiální věda nazývá starověkými sopkami.

Další formace v místě 2. Obraz je podobný. Shora padaly kapky roztavené hmoty a tuhly.

Celá skupina útvarů v místě 4.

A toto je zvětšený pohled na centrální bod v místě 4. Průměry "kruhů" se pohybují od 200 metrů do 1 km.

Ještě jedno podobné místo se sadou "kapek" v místě 5.

Zajímavé je, že body 4 a 5 leží téměř přesně podél trajektorie, po které objekt letěl, zatímco body 1 až 3 jsou nalevo od ní. Vysvětlení je jednoduché. Úlomky, které tvoří body 4 a 5 v okamžiku výbuchu, byly vyvrženy podél trajektorie objektu, ale úlomky hmoty, které pozorujeme v bodech 1 až 3, byly vyvrženy vzhůru a do stran, tj. letěly po balistické trajektorii a dopadly na zemský povrch později, když se Země v důsledku denní rotace otočila.

Denní rotace vysvětluje také pás písku, který se táhne přesně podél obratníku Raka. Písečné částice nepadají na zemský povrch najednou, ale postupně, a zároveň na ně atmosféra působí silným brzdným účinkem, takže k dopadu z vytvořeného písečného mraku dochází poměrně pomalu, někdy v rozmezí 6 - 7 hodin. Během této doby se Země stihne otočit a vypadávající písek vytvoří pás podél linie, která vede pod místem výbuchu. Atmosférické proudění má na tento proces malý vliv, protože k výbuchu došlo mimo hustou zemskou atmosféru.

- pokračování -

autor: Dmitrij Mylnikov

zdroj: https://mylnikovdm.livejournal.com/219687.html

překlad: odis