Plazmová kosmologie

Plazmová kosmologie je model vzniku vesmíru, ve kterém hrají významnou roli plazma a elektromagnetické síly a ve kterém je preferován faktografický přístup, tj. vychází se z pozorovaného současného stavu a snaží se extrapolovat zpět v čase k ještě dávnějším stavům [2].

Hannes Alfvén také zkoumal výhody kosmologie, v níž by vesmír mohl být symetrický mezi hmotou a antihmotou. Vychází z práce Oskara Kleina a je známá jako Klein-Alfvénova kosmologie.

Plazma

Na prvním mezinárodním semináři IEEE o plazmové kosmologii, který se konal v La Jolla v Kalifornii v roce 1989, Hannes Alfvén uvedl: [2].

...model plazmového vesmíru nyní vede k drasticky novým pohledům na strukturu vesmíru. Jejich hlavní charakteristiky uvádí Fälthammar,[3] nejdůležitější jsou následující:

• Stejné základní zákony fyziky plazmatu platí od laboratorního, přes magnetosférického heliosférického plazmatu až po mezihvězdné a mezigalaktické plazma.
• Pro pochopení jevů v určité oblasti plazmatu je nutné zmapovat nejen magnetické, ale i elektrické pole a elektrické proudy.
• Prostor je vyplněn sítí proudů, které přenášejí energii a hybnost na velké nebo velmi velké vzdálenosti. Tyto proudy se často štěpí na proudy vláknové nebo povrchové. Ty pravděpodobně dávají prostoru, stejně jako mezihvězdnému a mezigalaktickému prostoru, buněčnou strukturu.
• Rozhodující význam má řada plazmatických jevů, jako jsou dvojvrstvy, kritická rychlost, pinčový efekt a vlastnosti elektrických obvodů. Zmíněné jevy jsou známy již desítky let (nebo dokonce více než sto let), ale až dosud byly v kosmické fyzice téměř systematicky ignorovány. Vezmeme-li je v úvahu, musí mít nejen meziplanetární, ale i mezihvězdný a mezigalaktický prostor buněčnou strukturu.

Přístup

Plazmová kosmologie popisuje:

"... dva různé způsoby přístupu k prehistorii současného stavu plazmového vesmíru nebo jeho části.

A. Prorocký přístup

O stavu před velmi dávnou dobou se provádí odhad, který je učiněn věrohodným díky prorocké autoritě. Tento přístup často předpokládá, že v určité době došlo ke "stvoření", a často se tvrdí, že o této události víme více než o době nedávné.

B. Faktografický přístup

Vycházíme z pozorovaného současného stavu a snažíme se extrapolovat zpět v čase k ještě dávnějším stavům. Z toho vyplývá, že čím dále zpět jdeme, tím větší je nejistota ohledně stavu. Tento přístup nevede nutně ke "stvoření" v určitém čase, ani tuto možnost nevylučuje. V zásadě je také možné smířit se s vesmírem, který je " beze počátku a bez konce", jak to vyjádřil Aristoteles[2]. 

Dějiny

V roce 1996 uplynulo sto let od založení oboru plazmové astrofyziky a kosmologie, jehož počátky lze vysledovat až k výzkumu Kristiana Birkelanda a jeho článku z roku 1896 o katodovém záření, tělesech a jejich analogiích k astrofyzikálním a kosmologickým jevům [4] [5]. téměř o deset let později Birkelanda jeho výzkumy přivedly k nové teorii, v níž uvádí

"Z představ, k nimž nás vedou naše experimentální analogie, je možné přirozeným způsobem vytvořit zajímavou teorii vzniku světů. Tato teorie se liší od všech dřívějších teorií tím, že kromě gravitační síly předpokládá existenci univerzální řídící síly elektromagnetického původu, aby bylo možné vysvětlit vznik planet kolem Slunce - které mají téměř kruhové dráhy a jsou téměř ve stejné rovině -, měsíců a prstenců kolem planet a spirálních a prstencových mlhovin."[6].

Jeff Kanipe v časopise Astrophysics and Space Science píše, že: 

"Plazmová kosmologie vzešla z průkopnické práce Hannese Alfvena. Vycházeje ze svých studií v 50. letech 20. století o synchrotronním záření [co to je poznámka 15]- emisi způsobené elektrony spirálovitě se pohybujícími téměř rychlostí světla v magnetickém poli (Alfven a Herlofson, 1950b)[7], Alfven navrhl, že pláště elektrických proudů musí protínat vesmír (Alfven, 1950a; [8] Alfven a Carl-Gunne_Fälthammar, 1962,[9]). Interakce s těmito elektromagnetickými poli by umožnila plazmě vykazovat složitou strukturu a pohyb. V nejrozsáhlejších měřítkách by tak vesmír měl buněčnou a vláknitou strukturu"[10].

Peratt poznamenává, že průkopníky kosmologie plazmatu byli mnozí,[11] včetně těch, kteří byli citováni v prvním zvláštním vydání v roce 1986, jmenovitě Kristian Birkeland, Irving Langmuir, P. A. M. Dirac, Karl G. Jansky, Grote Reber, Edward. V. Appletona a Hannese Alfvéna. Peratt dále opakuje, že "plazmová kosmologie neboli kosmologie v plazmovém vesmíru [6][12], odvozená K. Birkelandem, H. Alfvénem, C.-G. Fälthammar, N. Herlofson, B. Lehnert, L. P. Block, P. Carlqvist a řada dalších"[13].

První mezinárodní konference o plazmové kosmologii se konala v La Jolla v Kalifornii ve dnech 20.-22. února 1989[14]. Své příspěvky zde přednesli Hannes Alfvén, Carl-Gunne Fälthammar, Timothy E. Eastman, Anthony L. Peratt, Rainer Beck, Mauri J. Valtonen a Gene G. Byrd, Eric J. Lerner, William Peter, Paul Marmet, John Kierein, Jean-Pierre Vigier, Daniel R. Wells a Halton Arp.

Citát

"Jedna názorová škola známá jako plazmová kosmologie (Lerner 1992; Peratt 1992) by mohla dobře zapadat do paradigmatu statické kosmologie. Plazmoví kosmologové tvrdí, že k velkému třesku nikdy nedošlo; a že vesmír vždy existoval tak, že se neustále mění a vyvíjí bez začátku a konce. Plazmoví kosmologové vycházejí z empirických vědeckých poznatků o pozemském laboratorním plazmatu. Vesmír je naplněn plazmatem jako horkým ionizovaným plynem, který je formován elektřinou a magnetismem stejně jako Newtonovou gravitací." - Sorrell, Wilfred H., Astrophysics and Space Science, ročník 317, číslo 1-2.

článek a seznam použité literatury zde: https://www.plasma-universe.com/plasma-cosmology/

zdroj: https://www.plasma-universe.com

překlad: odis