13. 2. 2021

Stalinův dvojník – Felix Dadajev

Už postaršího „vůdce národů“ nahradil 24letý Dagestanec, nápadně podobný Stalinovi. Ještě žije!

V době, kdy se Felix Dadajev, mladý muž z dagestanské vesnice, stal oficiálním dvojníkem, měl už Stalin tři. Myšlenku vybrat „dablera“ pojal generál Nikolaj Vlasikov ve 20. letech, kdy stál v čele zvláštní ochranky Kremlu. Tajná policie byla přesvědčena, že pro Stalina není bezpečné chodit na shromáždění k dělníkům, měl příliš mnoho nepřátel.
Nápad se vyplatil. Úplně prvního dvojníka, Kavkazana Rašidova, roztrhala mina, když jeho kolona projížděla Rudým náměstím. Osud Dadajeva však byl mnohem pozoruhodnější. Zaprve - své tajemství chránil po dobu 55 let a tuto skutečnost svého životopisu skryl i před svou rodinou. A zadruhé - je stále naživu, je mu sto let!

Prohlášen za mrtvého
Dadajev se narodil v roce 1920 v dagestánské vysokohorské vesnici Kazi-Kumuch. Jako chlapec byl pastýřem a později se měl vyučit zlatníkem. Jeho skutečnou vášní však byl tanec - poté, co se přestěhoval do Grozného, bral lekce u baletního mistra, a když se rodina přestěhovala na Ukrajinu, byl přijat do státního souboru.
Dvaadvacetiletý Dagestánec tehdy na diváky velmi zapůsobil: tančil, žongloval, předváděl kouzla, měl herecký talent a nejzábavnější bylo, že se překvapivě podobnal hlavě státu.



"V mládí jsem byl velmi podobný vůdci všech dob a národů, takže mě dokonce i někteří z horalů škádlili a říkali mi Soso [Josif v gruzínštině]. Předstíral jsem, že se zlobím, ale ve svém srdci jsem byl na podobnost s velkým otcem národů hrdý!“ - říká Dadajev.

Když vypukla válka, byl Dadajevův osud předurčen - byl poslán do frontové koncertní brigády, která zvyšovala morálku vojáků. Jeho sláva se rychle dostala až ke generálům armády, ale není známo, zda by se o něj NKVD začala zajímat, nebýt jedné okolnosti.
Poté, co se dostal pod palbu, byl Dadajev vážně zraněn a dokonce prohlášen za mrtvého: „Sedm mrtvol bylo přivezeno do nemocnice, ale ukázalo se, že dva lidé jsou naživu! Byl jsem jedním z nich.“ Tuto "chybu" si však nemocniční perzonál uvědomili pozdě: z nemocnice již bylo Dadajevovým příbuzným posláno úmrtní oznámení a po celá válečná léta ho pak na frontě považovali za mrtvého.
Toto „zmizení“ bylo dílem čekistů. V roce 1943, po jednom z vystoupení, za Dadajevem přišli nějací muži v civilu a odvezli ho zvláštním letem do Moskvy. Dadajeva pak odvezli do jedné z venkovských dač, nakrmili ho skvělým jídlem a vysvětlili mu, co od něj chtějí. Za prvé, objevovat se místo Stalina na potřebných místech a upoutat na sebe pozornost. Nic těžkého, například vyjít z Kremlu a nasednout do auta...

Přestrojení
"Sosovi jsem byl stoprocentně podobný ve všem! Stejnou výšku, hlas, stejný nos. Pouze uši mi museli upravovat. Což mimochodem nebylo nic složitého. Ucho bylo přelepeno speciální lepicí gutaperčovou náplastí v barvě těla. Díky ní se boltce proměnily. Pak přidali ještě různé ušní náplasti, lepená místa zapudrovali a uši jako měl soudruh Stalin, byly hotové,“ vzpomíná Felix Dadajev.


Aby se stal nerozeznatelnou kopií, musel přibrat 11 kilogramů, musel mít zažloutlé zuby (Stalin hodně kouřil, ale Dadajev ne) a několik měsíců pod dohledem NKVD a učitelů herectví se učil mimiku, intonaci a Stalinovy ​​pohyby do nejmenších detailů. Za tímto účelem strávil hodiny sledováním týdeníků natočených s představitelem země. Ale byl tu jeden důležitý nesoulad - věk. Rozdíl mezi „originálem“ a „dvojníkem“ byl téměř čtyřicet let!

„V těch letech neexistoval žádný takový plastový make-up jako teď. Pracoval na mně maskér. Ale nemohl být kolem mě každý den. Proto jsem se naučil, jak si udělat „neštovice“ (Stalinův obličej byl od dětství pokrytý jizvami po neštovicích): nejdříve jsem použil tón hnědé barvy jako opálení, pak jsem si vzal obyčejný ženský kartáč se železnými zuby, silně jej přitlačil na kůži a tak vznikly hluboké „neštovice“. Když make-up zaschl, napudroval jsem si obličej. Celý den jsem takto chodil a večer si to smyl,“ říká Dadajev.


O existenci dvojníka věděl jen velmi úzký okruh lidí. Sám Dadajev podepsal dohodu o mlčenlivosti a bylo mu zakázáno komunikovat i se svou rodinou.

Terč pokusů o atentát
Poté, co se Dadajev snadno vyrovnal s první fází, dostal nový, těžší úkol - objevit se na veřejnosti mezi členy strany. Ve své autobiografické knize později napsal: 
„Hlavním úkolem bylo zvládnout první testovací setkání (se členy vlády - pozn. red.) Tiše, vůdce se měl tvářit, že nemá náladu na rozhovory, ale pokud by se stalo, že by musel něco říci, měl to udělat lakonicky, samozřejmě hlasem Josifa Vissarionoviče. To byl asi nejjednodušší a nejtišší úkol.“

Felix Dadajev (Pavel Smjertin / TASS)

Poté začali Dadajevovi svěřovat Stalinovy oficiální návštěvy, setkání se zahraničními delegacemi, natáčení týdeníků, čtení zpráv v rádiu a nikdo z účastníků nepojal sebemenší podezření. Nakonec se ukázalo, že v mnoha knihách a tiskovinách se objevil slavnostní portrét vůdce, na kterém je ve skutečnosti Dadajev.
Nejdůležitějším úkolem asi bylo zahrát „odlet“ hlavy SSSR na konferenci do Teheránu (1943), kde se měl setkat se představiteli USA a Velké Británie.

Felix Dadajev (foto Alexander Natruskin / Sputnik)

„Bylo rozhodnuto, že lety budou dva. Jeden měl odvést pozornost. Toho jsem se účastnil. Já jako Stalin jsem ve stanovenou dobu nastoupil do auta a s ochrankou mě odvezli na letiště. Bylo to divadlo, kdy Stalin (jeho kopie, tedy já) odvedl pozornost zahraniční rozvědky od skutečného vůdce,“ vzpomíná.

V Teheránu Dadajev nebyl, byl odvezen pouze na letiště. Ale právě tam došlo k jednomu z pokusů o atentát.
Dadajev se z pochopitelných důvodů nesměl se samotným Stalinem nikdy setkat na jednom místě. Přesto jednou musel být tomu, koho měl hrát, představen. Toto setkání v přijímací místnosti vůdce netrvalo déle než pět minut, ale díky šoku si z něj dagestánský dvojník nezapamatoval téměř nic: „Kromě pozorného pohledu a úsměvu Josifa Vissarionoviče, jak se mi tehdy zdálo, a pomalého souhlasného kývnutí jsem si nic nezapamatoval. To bylo celé naše setkání.“
Po Stalinově smrti už dvojníka nebylo třeba, a tak se Dadajev opět vrátil k herectví a... humoru a vystupoval s estrádními programy.
Do roku 1996 byly všechny informace o něm utajovány, tato skutečnost byla uvedena pouze v jeho osobním spisu, který byl uchováván v tajné spisovně KGB. Když bylo utajení zrušeno, stala se tato skutečnost veřejnou, ale i po tolika letech Dadajev stále říká, že nemůže hovořit o všem. Ve své knize věnoval této části života pouze jedinou kapitolu.

Autor: Jekatěrina Sinělščikova
zdroj: https://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/feliks-dadaev-dvoynik-stalina
překlad: Vlabi


2 komentáře:

  1. O Stalinových dvojnících toho moc nevím, ale psalo se, že byli nejméně prý čtyři(?). Téma dvojníků je vždy na hraně, protože mnohé prostě nelze nijak dokázat. Nestačí ani "zaručené" informace od případných přeběhlíků a tajných informátorů. To, že někdo někdy neodpovídá sobě samotnému známe i my sami osobně, zvláště když chytíte nějakou - skutečnou - rýmu, chřipku a podobně, nemluvě o úrazech, které mohou pozměnit částečně vaši podobu, chůzi i chování v detailech. Já sám jsem prodělal těžký pracovní úraz ruky, po kterém jsem ztratil značnou část síly v rukách, změnil se dokonce můj rukopis, přes veškerou snahu. Ba změnila se i chůze, protože organismus vyšel oslaben a i když se podařilo mnohé napravit po operacích usilovným cvičením a tréninkem, přesto se změnila i ta chůze. Organismus si prostě "sedl" jinak. Ostatně člověk nezůstává neměnným, jeho podoba se v určitých mezích mění neustále po celý život. Jinak bychom nestárli. Bývá to však asi v tom směru, že jako otisky prstů zůstávají stejné po celý život, ale velikost rukou se mění a projevuje se na nich i vliv vašeho životního stylu, práce a podobně.
    Tím nemám samozřejmě v úmyslu cokoliv zpochybňovat, naopak. Jen je prostě nutno být opatrný. Například Jurij Muchin ve svých knihách a publikacích na své stránce (http://www.ymuhin.ru - poznamenávám, že s mnoha jeho názory osobně nesouhlasím, zvláště co se týče Navalného - konec konců je to jeho věc, ale bývá občas velmi zajímavý především svým důrazem na logiku událostí a jejich souvislostí ve svých historických knihách) o období Borise Jelcina nejednou poznamenává, že podle něj pravděpodobně Jelcin zemřel již v roce 1993 a poté jej nahradil dvojník (totéž v podstatě tvrdí i o Putinovi, totiž že je na jeho místě dvojník (nebo dokonce "trojník" či "čtverník")). Ale jinak se otázce dvojníků věnuje velmi málo lidí a není divu, je to v takových případech obtížné i vytušit, protože se jedná o státní zájmy vždy dané země. Není pochyb, že dvojníky nejspíše využívají i dnes někteří politici. Ale jak sám tento konkrétní dvojník uvedl, není i přes odhalení jeho "práce" možné uvést vše. Takže nikdy pro nás nezbude pravděpodobně nic více než částečná odhalení, či jen podezření.
    Velice obtížně se proto o tom cokoliv píše.

    Bedřich

    OdpovědětVymazat
  2. Jen připomenu co říkal o dvojnících Pjakin. Na otázku zda Hitler umřel při onom známém výbuchu, řekl že není důležité zda zahynul, protože lidé kteří za původním Hitlerem stáli podporovali a řídili i jeho dvojníka. Z toho vyplývá že dvojník nebyl jen k tomu aby hrál roli originálu v krizových situacích, ale byl také k tomu aby dohrál roli mrtvého originálu až do konce.

    Stalin podle Pjakina zemřel nečekaně. Aby Chruščov a spol. mohli úspěšně převzít moc, potřebovali čas a proto pomalu trávili "nemocného" Stalinova dvojníka. Když ho už nepotřebovali, tak dvojník "zemřel".

    Dvojník o kterém se zmiňuje článek, měl opravdu obrovské štěstí, že tuto roli přežil.

    MUDrland Wenca

    OdpovědětVymazat

Podmínky pro publikování komentářů