Tento příběh vyprávěl jeden zázrakem přeživší Američan.
Kolem jednadvacáté hodiny jsem jel na svém Harley z práce domů. Cestou se mi však rozbil hnací řemen a musel jsem zastavit. Dost mě to naštvalo. Chystal jsem se právě zavolat přítelkyni, aby mi přivezla nový řemen a nějaké nářadí potřebné na opravu. Zavolat jsem však už nestihl…
Ze dveří blízkého domu vyšlo šest latinos, obklíčili mě a jeden z nich, velký chlap s pálkou, řekl: „Gringo, přijel jsi na špatné místo!“ a tou pálkou mě uhodil. Ostatní se k útoku okamžitě přidali.
Věděl jsem, že to je boj o život a vyrazil na nejnebezpečnějšího z útočníků - chlapa s pálkou Ale vtom jsem ucítil ostrou bolest v místě žaludku. I další chlap do mě několikrát zabodl nůž. Upadl jsem a všichni mě bili, kopali a bodali noži. Po dalším úderu pálkou do hlavy jsem ztratil vědomí...
...Pak jsem najednou stál na mé oblíbené pláži v Panamské republice. Když jsem byl v armádě, rád jsem v tom místě šnorchloval a pozoroval podmořský svět. Toto místo sice teď vypadalo hodně odlišně, věděl jsem však, kde jsem. Bylo to velmi podivné, ale zároveň velmi skutečné. Stromy za mnou vypadaly hodně staré, jako stromy, kterým je více než tisíc let. Nechápal jsem, jak bych mohl být tady, když jsem věděl, že mě právě zabili na jedné silnici v Arizoně.
Přede mnou se objevila malá dívka, usmívala se a pozorně si mě prohlížela. Měla na sobě modré šortky a bílé tričko bez rukávů, s výstřihem do V. Byla bosá. Stála a usmívala se na mě a já si všiml, že má ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděl, výrazně zelené.
Bylo poledne. Oceán, slunce, ptáci i vítr byli naprosto skuteční. Všechno bylo skutečné.
Dívka vypadala tak na třináct. Řekl jsem jí: „Ahoj! Promiň, ale nějací latinos ze mě zrovna teď dělají fašírku. Musím jít,“ a obrátil jsem se a odcházel. Kam - neměl jsem tušení.
Udělal jsem jen pár kroků směrem k džungli podél pláže, když tu ta dívka řekla: „Briane, zůstaň tu prosím se mnou, protože když se teď vrátíš, uvidíš a ucítíš to, co vidět ani cítit nechceš.“
Zastavil jsem se, otočil a zeptal se: „Kdo jsi?“
Odpověděla: „Jsem tvůj strážný anděl. Prosím, zůstaň tady. Posaď se, máme si spolu o čem povídat.“
Po levé straně byly nějaké klády a my se na ně posadili. Zeptal jsem se:
„Kde to jsem?“
Řekla: „V nebi. Tedy ve tvé verzi. Věděla jsem, že se ti tohle místo líbí, a tak jsme se přestěhovali sem.“
„Jsem mrtvý?" zeptal jsem se úplně klidně.
Řekla: „Ano. Nemůžeš tu však zůstat. Budeš se muset ještě vrátit, ale až později.“
Když to říkala, zaslechl jsem v džungli za námi hlasy a přesně jsem věděl, kdo to je. Jedním z nich byl můj známý ze střední školy, který zahynul při autonehodě. Druhým byl můj starší bratr, kterého jsem ale nikdy neviděl, protože umřel záhy. Neviděl jsem je, ale jasně jsem je v houštině za sebou slyšel.
Zeptal jsem se: „Proč tu nemohu zůstat? Je tady tak krásně...“
Řekla: „Není to tvůj čas. Máš toho ještě hodně na práci.“
Zeptal jsem se: „Co? Jakou práci?“
Zasmála se a odpověděla: „Pokud ti to řeknu, nebude to tak zábavné. Chvilku tu ještě můžeš zůstat, ale pak se musíš vrátit. Až přijde čas odejít, dám ti vědět.“
Pak náhle nastala noc. Dívka opět stála přede mnou a řekla: „Je čas se vrátit.“
...Bum a já se ocitl zpátky ve svém těle na pohotovosti okresní nemocnice. Bolest byla nesnesitelná! Kolem stála celá moje rodina. Všichni plakali a vyhýbali se pohledu na mě. Ale to už se někde u mé hlavy objevila zdravotní sestra a docela klidně mi s úsměvem řekla: „Vítejte zpět, pane... Máte 27 bodných ran, většinou do břicha.“
Podříznutý byl i můj krk. Lékaři nemohli pochopit, jak to, že jsem stále ještě naživu a nevykrvácel jsem. Ale opravdu jsem byl živý a neumřel jsem. Nebo ano, umřel jsem, byl jsem v klinické smrti, ale vrátil jsem se.
Později jsem se dozvěděl, že moje pobodané tělo bylo odhozeno do odpadkového kontejneru, kde jsem ležel dalších 9 hodin. Následujícího rána žena, která venčila psa, uviděla u kontejneru stopy krve a našla mě.
Podle lékařů, když Briana našli, měl puls prakticky nehmatný a v jeho těle bylo jen velmi málo krve. Než však znovu ztratil vědomí, dokázal ještě uvést své jméno a telefonní číslo matky.
zdroj: https://earth-chronicles.ru/news/2020-12-10-146625
překlad: Vlabi
To, co je v textu popsáno, mi nedává smysl. Tak se to prostě nedělá, není k tomu žádný důvod, protože ani oprávnění.
OdpovědětVymazatJde v podstatě jen o nápravu věci. Když se nějaká pozitivní bytost svibruje z vyšší sféry do nižší, tedy z vyšší vibrace do té nižší pozemské, neznamená to, že je už někým jiným, je stále tou bytostí se všemi právy té původní tedy, i když jen potenciálními. Čeká na své znovuobjevení, musí se snažit stát se plnoprávnou bytostí tím, že jí znovu dosáhne "vývojově" v té nižší sféře Země, což není snadné, protože se jedná o jiné okolí, o jinou situaci a především i o jiné tělo.
Těla jsou jako Matrjoška, jako slupky cibule a každé z nich odpovídá hmotně jedné ze sfér, které ta bytost během svého vývoje už dosáhla. Svibrovat se níž je vcelku snadné, i když velmi fyzicky i psychicky náročné. Ve srovnání s tím, dostat se do sféry vyšší. K tomu je totiž potřeba dosáhnout kvality těla, míry poznání - pochopení, výše vědomí, odpovídající té vyšší vibraci prostředí a asi především míry energie, aby mu stačila k přežití v ní. Jde o celkový kvalitativní skok, který je vlastně, bez nějaké především technické podpory, absolutně nemožný. Tak se Bůh, tedy vesmír, brání průniku blíž k sobě, tedy blíž k němu tam někde vibračně úplně nahoře.
V popsaném příběhu jde o nelogickou a nepotřebnou věc, která mne nutí k názoru, že o vymyšlenou. Jak už jsem napsal, je zcela běžné zachraňovat svibrovanou bytost, je k tomu veškeré právo, pokud splňuje podmínku nevinnosti, tedy čistoty v ději. Probíhá to ale tak, že je operován, tedy uzdraven - zachráněn, ten napadený a třeba zabitý a pak je mu zablokována paměť a on žije dál tak, jako by se nikdy nic nestalo. I okolí je podobně upraveno, což ale vůbec neznamená, že by pachatelé nebyli potrestáni. Většinou jsou trvale odstraněni a to velmi krutým způsobem, protože si ho zaslouží.
Jde o jednu z forem invaze na Zem a takových bytostí stále přibývá. Až povstanou, vybaveni všemi zbraněmi, které používaly před inkarnací. S právy pozemšťanů. K záchraně lidí. Můžete si myslet třeba cokoliv kromě toho, že je vesmír, tedy ty vyšší bytosti, hloupý a nekvalitní, tedy neschopný. To totiž odporuje vývoji.
IQ.
IQ, logika je len nástrojom na "ohýbanie" pravdy ktorý si sami ľudia vymysleli. Univerzum niečo tak "zvrátené" nepozná a tak jaksi celkom prirodzene sa ňou nemá prečo riadiť... hunter
Vymazatjakou má tvůj komentář souvislost s příběhem? něco mi uniká?
VymazatPsal jsem, že to chce nakonec tu 80.
VymazatOpravdu nebylo myšleno nijak ve zlém nebo vtipném. Většina pak pochopí, že to je fakt myšleno naprosto vážně.
Lidé svoji vzdělanost, gramatiku, ani slovosled v textu neschovají https://www.google.com/search?q=Tynka_125
Ona někdy ta vysoká inteligence a přílišná načtenost bývá často naškodu v čistých myšlenkových pochodech... u malých dětí se tomu říká spontánnost. U dospělích ani nevím.
nenimito