Klid, meditace, odevzdanost

Článek nám poslal čtenář Vláďa

Klid a meditace

Co můžeme udělat pro to, aby se rozvířená voda ve sklenici uklidnila? 

Nic, vůbec nic. Jakýkoli protipohyb, ať už i sebelépe myšlený, vždy vyvolá další reakci, které se bude muset opět uklidnit. Jediné, co tedy zbývá, je sklenici s vodou pozorovat. Pozorovat jak se hladina pomalu uklidňuje, až se úplně ustálí bez jediného zachvění.

A co děláme s myslí, když začínáme meditovat? Přistupujeme k meditaci stejně? Nebo se snažíme myšlenky všelijak zahánět, potlačovat a emočně se vzrušovat, že máme myšlenky, když je mít nechceme a tím vytváříme další a další podněty. Může se stát, že kdybychom aplikovali tento přístup na sklenici s vodou, brzy bude voda nejen na stole, ale i na podlaze.

Každý den je jiný, každý den je tělo jiné a každý den je i mysl jiná. Pokud toto pochopíme a přijmeme jako skutečnost, jaký by pak mělo smysl se vzrušovat nad tím, že včera meditace šla a dnes ne? Nebo že minulý měsíc meditace byly hluboké a tento měsíc je jedna myšlenka za druhou.

Vše se mění, pozorujme to a přijměme takové, jaké právě je – bez vzrušení a emocí. Nehleďme na to, jaké meditace byly, jaké chceme, aby byly, nebo si myslíme, že mají být. Uvědomme si náš stav, odevzdejme se mu a pracujme v něm, tak, jak je nám umožněno. Stůjme mimo emoce, myšleny a chtění. Je v pořádku, že tam jsou, jsme lidí a tyto aspekty jsou naší součástí. Nikdy je nepotlačíme silou. Proto je přijměme a místo ztotožnění se s nimi je pouze pozorujme. Ať tam jsou, je to v úplném pořádku. Voda ve sklenici se také ustálila sama sebou. Mysl k ustálení potřebuje dlouhotrvající uvědomování si (pozornost) toho, kdo to vše pozoruje.

Dlouhodobý hluboký a opravdový klid a mír nikdy nemůže vyrůst na jakékoli síle a potlačování.

Pouze přijmutí, odevzdanost, pokora, vděk a láska dokáží vytvořit hluboký klid.

Tyto postoje ulehčí meditaci a zejména ze začátku nám změní přístup k meditování. Od dosahování klidu - na přijmutí veškerého neklidu s odevzdaností, láskou a pokorou setrvávat v tomto stavu s vědomím ulpívajícím na posledním pozorovateli. A tímto přijmutím proud neklidu bude postupně slábnout a slábnout, zároveň my se od něj budeme vzdalovat a i když tam bude, my budeme stát mimo něj. Může to trvat týdny, měsíce, roky, záleží na naší touze a opravdovosti. Ale neposuzujme, jestli už dosahuji klidu, a jestli už jsem klidnější než před měsícem. Nechme to být stranou, tímto bychom se akorát vraceli zpátky.   

Buďme přítomní a vědomí si okamžiku tady a teď. Když máme čas, usaďme se k meditaci a využijme tento čas k upevnění se sami v sobě. Být, být v pohodě a klidu, bez rozrušení s tím, co právě teď je. Není to tupost ani lhostejnost, je to nejvyšší touha a láska k Já. 

Čím se řídit v našich životech

V dnešní době je informací všude velké množství. Čím se řídit, co z toho je pro nás pravdivé a přínosné? Informací je tolik, že nemůžeme vše vyzkoušet, tím bychom mohli ztratit celý život. Zároveň kouzlo internetu ve spolupráci s myslí je, že najdeme to, co hledáme. Pokud budeme hledat, že bílá je nejlepší barva, nepochybně najdeme dostatek článků, že bílá je opravdu nejlepší barvou, stejně tak v různých recenzích, zkušenostech a na fórech si to potvrdíme. A pokud budeme hledat, že černá je nejlepší barva, tak po nějaké době dojdeme k tomu, že je černá nejlepší barvou. Mysl vždy vidí, co vidět chce, a co vidět nechce, jaksi odsouvá z našeho zorného pole a internet je jí v tom velkou podporou.  Co tedy přijmout a čím se řídit?

Odpověď není v mysli a také odpověď není pro nás všechny stejná. Jsou různé podle našich zkušeností z těchto životů a z životů minulých, kterých může být velká řada, nebo jen několik. Tedy každý z nás potřebuje v daný moment různé nástroje, různé zkušenosti a různé pravdy. Odpověď hledejme uvnitř nás samých, v našich nitrech. „Pokud se emoce a mysl různí, emoce je vždy pravdivá“, tím bych začal. K rozpoznání co je emoce a co mysl, je vyžadován jistý stupeň mentálního klidu – být ve stanovisku posledního pozorovatele. Pokud jsme tady a teď, oproštěni od minulosti a nevázaní na budoucnost, je pro nás mnohem snadnější rozpoznávat odpověď na tuto otázku – odpověď je spíše na úrovni pocitů. Vnímejme to, co nám přichází z nitra, poslouchejme to a nesnažme se to přehlušit myslí a tím co bychom měli, nebo se od nás čeká atd.. Využijme naše krásné svědomí v jeho ryzosti, vztahu k nám samým a oproštěné od nánosů mysli. Nechme se vést intuicí a tím, co přitahuje naši duši. Pokud se svírá, není to kladná odpověď, pokud jí tečou slzy nadšení a radosti, není nad čím váhat i kdyby se cesta tímto směrem zdála jakkoli nesmyslná pro mysl. Mějme se opravdu rádi a dovolme si žít naši podstatu!

Dělejme, co cítíme a vnímáme jako správné, opravdové a skutečné. Nezabývejme se tím, jak to vypadá, kdo na to co říká, zda je to pro nás výhodné či nikoli. Buďme prostě sami sebou, co uvnitř, to navenek.

Odevzdanost

Co to znamená žít odevzdaný život? Žiji to, co mám před nosem. Bez chtění, ale také bez nechtění.

Abychom mohli žít skutečně odevzdaný život, je podstatné si uvědomit a hlavně prožít, že vše, čeho se nám dostává, není naši osobní zásluhou, i když se to tak zprvu může jevit. Náš největší přínos je, pokud se dokážeme oprostit od chtění, být opravdu pevně, hluboce tady a teď. Tedy vytvořit jakési mentální prázdno, které život sám naplní tím, čím se naplnit má. Stejně jako do plného kýble, se nám jen stěží vejde něco dalšího, je tedy potřeba před použitím kýbl vysypat nebo vylít. Naše nejvyšší osobní zásluha, kterou můžeme udělat je, že ustoupíme životu z cesty, aby se sám mohl projevit. A jak můžeme ustoupit životu z cesty?

Uvědomuji si, že celý život, celá existence spočívá právě v tomto TEĎ, nikde jinde. Tudíž není kam jít – kam směřovat mysl. Celé vnímání je upnuté na vnímání právě prožívaného okamžiku. S vědomím, že celý život existuje pouze v tomto teď dělám veškerou činnost automaticky tak, jak nejlépe dovedu. Zároveň tato činnost je vykonávaná s maximální mírou vědomí a pozornosti na toho, kdo jí vykonává. Samotný vědomý průběh veškerého dění je natolik uspokojující a naplňující, že převyšuje upínání se na budoucí zisky nebo ztráty.

Pokud něco dělám, jak nejlépe dovedu, jakákoli činnost může skončit v okamžiku, kdy jí přestaneme vykonávat a nic si sebou neneseme dále. Například mohl jsem udělat toto lépe, měl jsem udělat tamto, kdybych udělal, atd.. Byla-li naše práce opravdu vykonána jak nejlépe mohla, tyto střípky minulosti se nám nebudou připomínat a pokud ano, pouhé uvědomění si, že jsem dělal, to nejlepší, co jsem v dané chvíli mohli je snadno rozpustí. Zůstáváme tedy prosti minulosti.

Pokud něco dělám s maximální mírou vědomí a pozornosti na toho, kdo jí vykonává, prožívám přítomný okamžiku v klidu, míru, sounáležitosti z čehož pramení uspokojení. V případě, že jsem tady a teď naplněn z toho co právě je, ať již to je cokoli, třeba i obyčejné denní povinnosti, odpoutává nás to od lpění na tom, co nám naše konání přinese. Zároveň nám to začíná být jedno, protože si uvědomujeme, že okamžik právě teď je krásný jaký je a i když nám budoucnost přinese náročné chvíle, vždy se můžeme opřít o tuto přítomnost, která je pořád stejná. Je to sám život – tady a teď, nikde jinde, nikdy jindy. Zůstáváme tedy prosti tahu do budoucnosti a pocitu, že až bude něco, tak bude lépe.

Zůstáváme celí tady a teď, bez jakéhokoli tahu tam nebo zpět. Máme možnost takto žít opravdu svobodný a naplněný život bez jakéhokoli podmiňování.

Uvědomit si, že nezískáváme naší snahou, ale ustoupením z našeho chtění.

Přeji pěkný zbytek dne

Vláďa

Další texty autora: https://www.cestajogina.cz/