Operace Hvězdička

V listopadu 1943 poblíž Polotska ve vesnici Bělčica narazili partyzáni ze Ščorsova oddílu na dětský domov, ve kterém bylo 200 dětí. Ukázalo se, že se jednalo o děti z polotského sirotčince č. 1. Budova nebyla nijak zvlášť střežena, ale v Bělčici byla umístěna zesílená fašistická posádka. Partyzáni se od pečovatelek dozvěděli, že v roce 1941 se nepodařilo děti včas evakuovat. Nacisté tehdy zničili silnice a zaměstnanci sirotčince byli nuceni se i s dětmi vrátit do Polotsku.

Zachránit malé občany SSSR

Nacisté měli s dětmi zvláštní plány: některé měly být převezeny do Německa - na poněmčení, a zbývající měly být odeslány jako „dárci“ do německých nemocnic. Samozřejmě, že krmit se zatím malé „dárce“ Němci nechystali: proto je poslali do Bělčice, kde si musely najít jídlo samy. Během válečných let byl sirotčinec každou chvíli doplňován – fašisté sem posílali děti partyzánů a umučených členů odboje. 

A pak se partyzáni od pečovatelek dozvěděli, že kvůli šířícímu se tyfu, který si mezi podvyživenými dětmi vybíral svou daň, a také kvůli napjaté situaci na frontě mají být děti zastřeleny...

Když malé sirotky objevili bojovníci z postupujícího partyzánského oddílu, ihned situaci nahlásili velení. Informace o hladových otrháncích šla okamžitě až do ústředí. A tam rozhodli za každou cenu malé občany SSSR zachránit. Celá operace na jejich záchranu dostala název „Hvězdička“.

Partyzáni provedli podrobný průzkum vesnice Bělčica a všech okolních osad. Byly zmapovány i německé posádky, stanoviště zbraní, velitelství a hlídkové trasy. Na základě těchto údajů pak velení vypracovalo operační plán. 

Věc byla velmi obtížná - fašistická posádka ve vesnici byla výborně opevněna. Přitom v sirotčinci bylo mnoho velmi malých dětí, které nemohly jít v hlubokém sněhu. Po dlouhém uvažování tedy bylo rozhodnuto nevyvolat s fašisty boj, ale pokusit se děti vyvést tajně.

Příprava trvala tři měsíce. Během této doby partyzáni navázali kontakt se zaměstnanci sirotčince a společně vytvořili k evakuaci dětí sáňkový vlak z 50 vozíků.

Operace Hvězdička

Operace byla naplánována na 18. února 1944. V noci 200 partyzánů ze Ščoršova oddílu provedlo bleskový výpad do Bělčice. Sáně nechali v nedalekém lese, kde rychle vytvořili zesílenou palebnou linii, umístili kulomety a připravili úkryty pro děti.

foto © Gorodkovrov.ru 

Polovina oddílu zůstala v lese a připravovala se na krytí soudruhů. Druhá polovina partyzánů v maskovacích pláštích vyrazila vstříc dětem, které měla za hranici vesnice nenápadně vyvést průzkumná skupina.

Partyzáni provedli svůj úkol tiše a rychle. Jakmile se děti dostaly z vesnice, bojovníci je – s batolaty a nemocnými dětmi v náručí – převedli do úkrytů v lese. Tam byly děti zabaleny do připravených přikrývek, uloženy na saních a odvezeny nejprve do vesnice Jemeljanka, kde byli malí uprchlíci umyti, převlečeni do suchého a nakrmeni a byla jim poskytnuta lékařská pomoc. O několik dní později pak byly odvezeny ještě hlouběji do partyzánského týlu, do vesnice Sloveni.

Zdálo by se, že teď už děti měly být v bezpečí. Ale nebylo tomu tak!

Ještě jednou zachraňovat! 

Na začátku jara 1944 se nacisté rozhodli partyzánskou brigádu zničit. Kvůli tomu stáhli z fronty velké posily a partyzány obklíčili. Bylo jasné, že děti musely za každou cenu na východ – k Rudé armádě. Tehdy začala druhá fáze operace Hvězdička.

foto © Public Domain

Na konci března se velení 1. pobaltského frontu společně s partyzánskými veliteli rozhodlo přepravit děti na osvobozené území letecky. K tomu byli instruováni piloti 105. leteckého pluku civilní flotily 3. letecké armády. Přistávací plocha pluku se nacházela poblíž vesnice Vojlovo, severně od města Veliža. Podle rozkazu měli piloti dopravit munici partyzánům a zpět přivézt sirotky a zraněné partyzány.

Partyzáni připravili vzletovou a přistávací dráhu na ledě jezera Věčelje nedaleko Vitebska. Piloti 105. pluku tam pak začali létat několikrát denně. Mezi nimi byl i pilot Alexander Mamkin.

V březnu 1944 už byl 28letý Alexander Mamkin zkušeným pilotem. Ještě před válkou se mu podařilo pracovat v civilním letectví - létal do Tádžikistánu, přepravoval zboží, vozil cestující. Od prvního dne války toužil jít na frontu, ale až v roce 1942 byl zařazen do 105. pluku. Za dva roky uskutečnil více než 70 misí do hlubokého fašistického týlu na víceúčelovém dvojplošníku R-5.

Kromě něj vyváželi děti i další sovětští piloti. K partyzánům na R-2 létali například piloti Dmitrij Kuzněcov a Nikolaj Žukov.

Úkol byl mimořádně nebezpečný, protože nacisté stáhli do Vitebska frontové jednotky vybavené protiletadlovými bateriemi. Na ruské piloty byl zahájen skutečný lov. Ti museli projevit hodně statečnosti, vytrvalosti a odvahy, že dokázali létat k partyzánům i přes neustálé ostřelování z protiletadlových děl. A nyní k tomu bylo nutné rychle odvézt mnoho dětí, protože nacisté zahájili rozsáhlou represivní operaci.

R-5, foto © Wikipedia 

bojová verze letadla

Do 11. dubna už pilot Mamkin přiletěl k partyzánům osmkrát. Na zpáteční cestu se pokaždé snažil naložit co nejvíce dětí. A tak i na devátou cestu se v kabině navigátora R-5 tísnilo sedm dětí, tři další a učitelka ze sirotčince vlezli do nákladních kontejnerů pod letadlem a dva těžce zranění partyzáni byli naloženi do kontejnerů pod dolním křídlem. Všichni riskovali život, ale jiné východisko nebylo.

Tentokrát však měli bohužel smůlu – nad frontou se R-5 dostalo pod cílenou palbu nepřátelských protiletadlových děl. Letadlo bylo poškozeno střepinami, motor začal hořet a pilot byl navíc zasažen do hlavy.

Přes linii fronty už Mamkinovo letadlo proletělo v plamenech. Pro pilota byla ještě možnost záchrany: mohl získat výšku a pak seskočit s padákem. Ale neudělal to: na palubě přece byli zranění, žena a hlavně tam byly děti.

Plameny velmi rychle zachvátily i kokpit. Mamkinovo oblečení vzplanulo, letecké brýle a kukla se začaly roztékat. Neviděl téměř nic, a přesto překonal nesnesitelnou bolest a odvedl letadlo na východ. K letišti už nedoletěl, postavil R-5 na rovnou plochu poblíž Bolnyrjanského jezera.

Pilotovi se nějakým zázrakem ještě podařilo vylézt z letadla a směrem k vyděšeným dětem zavolal: „Jsou děti naživu?“ a teprve potom ztratil vědomí. V nemocnici zjistili, že v době přistání už měl nohy spálené na kost a brýle se mu roztavily do obličeje.

Mamkinovi nebylo dáno taková zranění přežít. Šest dní po svém posledním letu v nemocnici na popáleniny zemřel. Všech jeho 13 cestujících však let přežilo bez zranění.

Během druhé fáze operace Hvězdička Mamkin zachránil 90 dětí, žen a zraněných partyzánů. Za tento čin byl posmrtně navržen na titul Hrdina Sovětského svazu, který mu však z neznámých důvodů nikdy nebyl udělen. Pro zachráněné děti však navždy zůstane skutečným hrdinou, který jim dal život. Jeho spálené tělo bylo pohřbeno ve vesnici Maklok poblíž letiště. V 70. letech byl popel hrdiny přenesen na hřbitovní památník Lidova Gora ve Velizu.

Je známo, že začátek druhé etapy „Hvězdičky už zachytili dokumentární kameramani na filmu, který je dodnes uchováván ve Státním historickém muzeu. Na těchto vzácných snímcích je Alexandr Mamkin zachycen ještě živý, jak do svého letadla opatrně usazuje malé dítě…

Začátek dubna 1944. Vzácný snímek vojenského týdeníku, zachycující Alexandra Mamkina při nakládání dětí z polotského sirotčince č. 1 do letadla R-5, které mělo být odesláno na osvobozené území Foto © Wikipedia

autor: Maja Novik

zdroj: https://life.ru/p/1321337

překlad: Vlabi