Kapitoly z DNA genealogie A. Kljosova 2

- předchozí část -

Cesta haploskupiny R1b

Haploskupina R1b – Kljosov jim říká Erbíni – vznikla pravděpodobně ve stejné oblasti jako R1a, ale došlo k tomu o 4000 let později. 

Mapa nejvýznamnějších míst nálezů po nositelích haploskupiny R1b, ve vyšším rozlišení zde

překlad legendy:

1 – před 22000 l. vznik R1b mezi Altajem a Bajkalem

2 – před 15000 l. Sibiř

3 – před 8200 l. severní Kazachstán, machandžarská kultura

4 – před 8000 l. jižní Ural

5 – před 7000 l. příchod na severní Povolží (Samarská oblast), chvalinská kultura

6 – před 6000 – 5000 l. jižní Zauralí a stepní Kazachstán, surtandinská kultura

7 – před 6000 – 5300 l. Samarská oblast a Kalmykie, jámová kultura

8 – před 5700 – 5100 l. severní Kazachstán (Akmolinská obl.), botajská kultura

9 – před 6000 – 5000 l. severní Kavkaz

10 – před 6000 – 5000 l. Mezopotámie

11 – před 6000 – 5000 l. severní pobřeží Afriky

12 – před 5000 l. ostrovy Středozemního moře

13 – před 5000 příchod na Pyrenejský poloostrov, před 4800 l. vytvoření kultury zvoncových pohárů

14 – před 4500 – 1000 l. Kazachstán a Kurganská oblast (Turgajský prohyb, řeka Ubagan), tersekská kultura

15 – před 4500 l. - pohyb na sever Evropy a prakticky úplná likvidace domorodého obyvatelstva; před 4000 l. úplné osídlení západní Evropy, především Španělska, Irska, Skotska, Anglie, Francie, Belgie, Holandska a západního Německa

Tou dobou už jejich starší „bratři“ (Klojosov jim pro zjednodušení říká Árijové, i když vznik skutečných Árijů spadá až do doby daleko pozdější) byli několik tisíc let na cestě do Evropy, a to nejen se svou kulturou, ale i jazykem. Pozdější jazykovědci jej nazvali indoevropským. Tyto jazyky byly inflexní, jak je lingvisté nazývají, tj. flexibilní, s charakteristickým skloňováním a časováním, jako je například čeština či slovenština. Erbíni od samotného počátku užívali jazyk odlišný - aglutinační, tedy jednodušší. Takové jazyky jsou výhodné v terénu, v horách, při jízdě na koni, k vydávání příkazů. Všude, kde procházeli R1b, po nich takové jazyky zůstaly — na Kavkaze, v Mezopotámii a takový je i jazyk Basků ve Španělsku a Portugalsku. Základy pro indoevropské jazyky tedy pocházejí od nositelů haploskupiny R1a.

Oba rody s největší pravděpodobností obklopovaly i odlišné přírodní a klimatické podmínky. Jejich životní styl a zvyklosti se tedy formovaly jinak (pro srovnání: Erbín s Árijem si byli tak blízcí, nebo spíš vzdálení, jako bychom si například byli my s naším předkem z doby bronzové). I jejich mnohatisíciletá pouť na západ kontinentu vedla jinou trasou. Za tento dlouhý čas proto u nich vznikaly normy chování, mytologie, pohřební obřady, kultura a především mentalita jiné než u jejich bratrského rodu R1a.

Zatímco Árijové zvolili cestu přes střední Východ a dále přes Anatolii na Balkán, kde stanuli už před deseti tisíciletími, Erbíni postupovali centrální Asií (např. jámová kultura) a po přechodu Kavkazu směřovali severním pobřežím Afriky a souběžně i po středomořských ostrovech do západní Evropy. Na evropském kontinentu stanuli o pět tisíc let později než Árijové. Jejich cílem byl Pyrenejský poloostrov, kde po pouti dlouhé patnáct tisíc let vytvořili kulturu zvoncových pohárů. Odtud pak se v příštím tisíciletí šířili po celé západní Evropě.

Zatímco Áriojvé zřejmě osídlili Evropu pokojně, nebo alespoň nebyly zatím nalezeny žádné stopy bojů, Erbíni na to šli podstatně razantněji. Jak jinak si totiž vysvětlit, že nositelé všech starých domorodých haploskupin Evropy – G2a, I2a, I1, E1b, F, K a konečně i zde už několik tisíc let žijící Árijové – v té době téměř zmizeli, nebo jejich stopy nacházíme na nejzazší periférii Evropy: na Britských ostrovech, ve Skandinávii, ale i daleko na Ruské rovině a následně v Malé Asii? 

3. tisíciletí př. n. l. bylo zkrátka v Evropě velice bouřlivé, protože proběhlo ve znamení genocidy původního obyvatelstva nositeli kultury zvoncových pohárů. Když nyní například nalézáme hroby fosilní haploskupiny I2a (dnes počítané ke Slovanům) staré 8 - 5 tisíc let, tak jejich haplotypy již dnes neexistují. Všichni jejich dávní nositelé vymřeli, nezůstali po nich žádní potomci. Tehdy zřejmě pod náporem prchajících původních obyvatel zanikla i vyspělá Tripolská civilizace. O násilí svědčí nejen zánik některých haploskupin, ale i archeologické nálezy.

Když přišli R1b a začali vyvražďovat původní evropské obyvatelstvo, zabili prakticky všechny, i I2a (dunajští Slované). Velmi málo z I2a dokázalo utéct. Utíkali ve dvou směrech. Polovina na Britské ostrovy, druhá polovina prchala na Balkán. Na Balkáně dlouho sotva přežívali, a znova početně růst začali až na konci minulé éry, teprve před 2300 lety. Jelikož se ale jedná o Balkán – požehnanou zemi – začali se tam aktivně projevovat a historikové si jich díky tomu všimli. Na základě toho pak ustanovili, že Slované přišli od Dunaje. Ve skutečnosti je to však úplně obráceně. Tato skupina z Dunaje je poslední, nová ve srovnání s ostatními. Do té doby už tisíce let existovali východní Slované. Těch si ale historikové nevšímají, všímají si pouze dunajských Slovanů. Všude, kam se podíváte, říkají, že původní vlast Slovanů je Dunaj. To samozřejmě není pravda. Jedná se o typickou chybu historiků. (Kljosov: Migrace Árijů před 6000 – 3000 let,6. část)

Pohyb R1a po invazi Erbínů

Pokračujme, kde jsme minule skončili v popisu cesty R1a. Na mapě z minulé části zachycující migraci haploskupiny R1a vidíme, že poté, co se před 5900 kdesi uprostřed Evropy objevili ti skuteční historičtí Árijové (R1a-Z645, fialové kolečko s číslem 7), v průběhu dalšího tisíciletí se z nich mutacemi vydělily tři rody: západní (8a) a východní (8b) Praslované a jižní Árijové (8c). Pod tlakem nositelů kultury zvoncovitých pohárů však byla většina z nich v dalších stoletích nucena svá dosavadní území opustit a hledat útočiště jinde: částečně ve Skandinávii (9), ale především na Ruské rovině (10). Zde jich část už zůstala a stali se pro příští časy základem domorodého obyvatelstva, jehož DNA zde výrazně převažuje až do dnešních dnů. Někteří se však nezdrželi: část jižních Árijů se - už jako legendární Árijové - vydala na jih, přes Kavkaz do Malé Asie a na Arabský poloostrov; jiná jejich skupina šla na jihovýchod, do střední Asie (Arkaim, Sintašta, Andronovo) a dále, po 500 letech, tj. asi 1 500 př. n. l., pak na íránskou náhorní plošinu a do Indie.

Jejich „bratři“ - východní a západní Slované zatím osídlili jednak Pobaltí (2300 – 1500 př. n. l.), jednak Balkán a Adriatiku (jako Ilyrové a Thrákové) a jednak Paflagonii, Lýdii a Tróju. Po porážce v Trojské válce byli ti, co přežili, převezeni jako váleční zajatci na sever Apeninského poloostrova, kde se usídlili a my je známe pod pozdějším názvem – Veneti. V posledním tisíciletí př. n. l. se pak šířili do centrální části Evropy jako raní Keltové.

A kdo jsme v tom všem my, obyvatelé bývalého Československa?

My jsme ti, kdo zůstali. Když začala genocida Erbínů, ne všichni západní Slované uprchli. Přežily tu patrně malé ostrůvky původních obyvatel, které se časem staly základem slovanského osídlení, jak je známe dnes. Jsme však také potomci Erbínů, kteří původní praslovanská území obsadili. A patrně jsme i ti, co se později vrátili od Tróje jako raní Keltové. Máme tedy v sobě zakódovány všechny předpoklady spojovat, co je obtížně spojitelné...

A aby to nebylo jednoduché, přidám ještě pohled z jiné strany: jako západní Slované jsme spolu s východními Slovany (dnešní etničtí Rusové,...) přímými potomky Árijů, ale zároveň „bratři“ legendárních jižních Árijů. Protože není Árij jako Árij...

- pokračování -

zdroje:

http://pereformat.ru/2019/11/r1b-map/

http://pereformat.ru/2016/12/r1a-migration-6/

Клёсов: ДНК-генеалогия славян: новые открытия

poznámka:

kniha A. Kljosova Pôvod Slovanov. Genealógia DNA v nedávné době vyšla i ve slovenském překladu ve vydavatelství Slovanská kultura.