22. 1. 2020

Moje první (a doufám, že i poslední) tradiční thajská masáž


O Vánocích jsem v jednom dárku obálkového typu objevil poukaz na 60 minut tradiční thajské masáže. A protože konkrétní masážní salón je celkem vyhlášený, a tudíž hojně navštěvovaný, objednat se dalo nejdříve až za tři týdny. 
Jednadvacet dní uteklo rychleji, než řekneš Krleš, a už jsem stál na recepci. Na nevině vypadající otázku, jak intenzivní masáž si přeju, jsem samozřejmým až světáckým tónem opáčil, že "velmi intenzivní". Vždyť je to za stejnou cenu, tak proč to nevyužít, že? V tu chvíli jsem se totiž ještě domníval, že hojně uváděné zkušenosti zákazníků tvrdících, že tento druh masáží je příjemný, bude v mém případě dle objednaného stupně tedy i velmi příjemný. Pravda, bylo mi krapet podezřelé, že si mě slečna za pultem napůl překvapeně a napůl podezíravě přeměřila okem, ale s drobným cuknutím levého koutku přece jen něco naťukala do počítače v mé objednávce. Pak mě odvedla do místnosti se skříní a dvěma velkými zlatými draky, u kterých se mi zdálo, že se na mě potutelně usmívají, snad až šklebí. No nic, řekl jsem si a začal se převlékat do přiložených šatů. Přitom jsem zjistil, že ponožky, které zcela určitě ještě doma byly v cajku, mají v místech, kde se u primátů na zadních končetinách nachází palec, natolik řídké tkanivo, že se již prakticky o tkanivu vlastně ani hovořit nedá. Dominantní prst o sobě dával jasně vědět. Ještě štěstí, že se masáž provádí bez nich! Po chvilce přišla pravá thajská masérka a usmívajíc se se slovy: "Dobydé" ukázala na zem, kde byla deka s polštáři.
Protože umím thajsky (jak jinak bych jí přece rozuměl), také jsem odpověděl "Dobrý den" a natěšen ulehl na místo. Byl ještě trochu boj, než jsem z několika vět pochopil (tak kvalitně thajsky zase neumím), jak si vlastně mám lehnout. Nakonec s pomocí univerzálního translátoru, tedy rukama a nohama, jsme dospěli k uspokojivému výsledku a já, stále ještě pln příjemného očekávání, slastně zavřel oči a nechal se přikrýt vyhřátou a nějakým olejíčkem navoněnou dekou. Masérka drobného vzrůstu, aspoň tuším, protože pak mám několik částečných oken, začala u nohou. Asi první dvě, možná tři vteřiny byly relativně příjemné. To asi šlo o seznámení jejích rukou s mým svaly totálně nadupaným, 57 kilo těžkým tělem.
Zřejmě proto, že v těchto vteřinách nic výrazněji nekřuplo, teprve pak začala pořádná procedúra. Bylo pro mne překvapením, že tato masáž se neprovádí, tedy až na pár ojedinělých okamžiků, prsty, dlaněmi či nahřátými lávovými kameny, jak jsem byl z jiných masáží zvyklý, ale velmi, velmi kostnatým masérčiným loktem. Během chvíle jsem pojal podezření, že za mými zavřenými víčky došlo k výměně a drobnou, usměvavou Thajku vystřídal dvoumetrákový sadista, u kterého bych se nedivil, byl-li jeho předkem Josef Mengele. Ale jednak ze strachu, že by se snad moje podezření ukázalo pravdivým, a jednak z křečí, které mi v tu chvíli nedovolovaly otevření víček, jsem se podívat ani nepokusil.
Stále jsem byl ještě příliš hrdý na to, abych jakkoli zvukově či jinak dal najevo trauma, které mé tělo prožívalo, a i se mi dařilo skrývat v pěsti zatnuté ruce pod dekou. Mezitím se přešlo na záda a já, abych alespoň nějak odvedl pozornost mozku od těla, přemýšlel, co to musí být za člověka, který se něčeho takového účastní dobrovolně opakovaně, když ví, co ho čeká.
Z tohoto rozjímání mě vytrhnul oštěp, který proklál mé tělo, a sekera, jež ho přeťala vedví. Jelikož mé srdce stále ještě bilo a deku nesmáčela žádná krev, musel jsem, částečně zklamán, připustit možnost, že stále žiju a integrita mé fyzické schrány nebyla žádnou zbraní narušena. Stále se přece ještě nacházím v masážním salónu a nejde o nic jiného, než že se masérce (nebo tomu chlapovi?) "jenom" podařilo najít nějaký ten tajemný energetický bod na mých zádech. 
Dal bych všechno na světě za možnost vrátit se v čase před okamžik, kdy se mé tělo v bolestné křeči napružilo a tím umožnilo mé trýznitelce se plně soustředit na místo, které na mých zádech takto "objevila". Určitě stejné pocity měli v minulosti ti nešťastníci, kteří byli odsouzeni k propletení v kole či rozčtvrcení koňmi. 
K vědomí mě přivedla na první pohled nevinně položená otázka masérky: 
"Tady to bojí?" 
Jelikož jsem tušil, co by přišlo, pokud bych přitakal, pokusil jsem se nasadit tvář pokrového hráče a s úsvěvem, tedy aspoň doufám, že to jako úsměv vypadalo, opáčil, že ani moc ne.
Ta zlá paní, protože asi nerozumět řeči mého kmene nebo díky mé už odkrvené pěsti, o které jsem se mylně domníval, že je nehybně schována pod dekou, usoudila, že jsem tím určitě myslel "Ano" a tak v drcení mé páteře a toho, co zbylo ze svalů kolem ní, pokračovala. Začaly mne brnět prsty na levé ruce a zatmělo se mi před očima. Ještě před chvílí (ze zaplacených 60 minut totiž uběhlo teprve 7 minut!) se má voňavá deka proměnila v potem a strachem páchnoucí kus čehosi. Teď už vím, co znamenalo ono nepatrné cuknutí koutu úst slečny v recepci a šibalský pohled draka! 
Než se mi vrátil cit do ruky, můj thajský kat mezitím přešel na levé chodidlo. Už už jsem si začínal myslet, že to nejhorším musím mít jistojistě za sebou, protože z práce loktů ostrých jako hrot indiánského šípu se přešlo na masáž hřbety dlaní a prsty. Bylo to celkem fajn. Až do okamžiku, kdy se dostala k místu, které, jak jsem si později na internetu zjistil, je nějak energeticky spojeno s tou částí zad, o které jsem si před chvílí myslel, že jí projel oštěp.
V tu chvíli jsem nechal důstojnost důstojností a vydal zvuk ne nepodobný tomu, který vydala naše kočka, když jsem jí skřípl do dveří. Když dozněla má ozvěna, jako z velké dálky jsem opět uslyšel podle mne zcela stupidní otázku: 
"Tady bojí?" 
I když jsem mozkovými a nervovými drahami poslal k jazyku a puse signál, který zněl jasně "NE", ti zrádci zaúpěli "ANO"! To jsou ale blbci! Museli přece vědět nebo aspoň tušit, co bude následovat. Bohužel to, co jsem si myslel, že přijde, bylo jen dětským čajíčkem oproti prosté realitě.
Do té chvíle jsem si o sobě myslel, že vím, co je to bolest, protože si jí denně v práci užiju celkem dost. Ale jak vidno, stále je co poznávat, co objevovat. Dva prsty na noze se mi zkroutily do nepřirozené polohy a zůstaly v ní v podstatě až téměř do konce mé nejdelší hodiny v životě. Od této chvíle jsem si po zbytek toho, co na poukazu bylo nazváno tradiční thajskou masáží, slastně užíval částí, kdy to "jenom" hodně bolelo a ostatní části vzýval všechny bohy a všechna božstva, aby mé trápení už ukončili. Když se v pohádkách píše o nekonečných mukách pekelných či v bájích Tantalových, zcela nepochybně tím autor vždy měl na mysli tradiční thajskou masáž.
Když můj osobní zcela vyčerpaný Mengele zamumlal: "Děkuú a nasledanou", jsem napůl v tranzu nahodil svoje speciálně upravené ponožky, za něž jsem se v tu chvíli ani trochu nestyděl, plus zbytek šatů a jako zombie se odpotácel přes recepci na parkoviště do auta. Tam jsem se po zjištění, že opravdu nešlo o sen, zapřísáhl, že už nikdy více, a vyrazil k domovu. 

Teď, když píšu tyto řádky, musím ke své částečné nelibosti konstatovat, že tak dobře, byť na pár místech na těle přece jen bolavě, jsem se už hodně dlouho necítil a že na té akupresuře obsažené v tradiční thajské masáži přece jen asi něco bude. Jen doufám, že neuplatním na sebe metodu "všechno zlé odvál čas" a za nějakou dobu nezvednu telefon a neobjednám se na stejnou akci znovu... 

  

5 komentářů:

  1. Málem jsem brečel smíchy, skvěle napsáno ;)

    OdpovědětVymazat
  2. 😂😂😂 jsem brečela smíchy. Eva

    OdpovědětVymazat
  3. Mám velmi podobnou zkušenost - poukaz k Vánocům, utrpení při drcení mých lýtek lokty atd. Co mě zaujalo, že Auuu! není mezinárodní slovo. Vždy když jsem zaječel Auuu, moje mučitelka ještě přidala a k tomu se sadisticky usmívala.

    OdpovědětVymazat
  4. Už Ti to písání zase jde:-)
    Že by Pižla byl podprahovou inspirací od nechutenství i lhostejnosti?
    nenimito

    OdpovědětVymazat
  5. Takhle už jsem se dlouho nepobavil. Musel jsem to číst na etapy, protože jsem se snažil krotit záchvaty smíchu a místy jsem lapal po dechu.
    Skvělá práce.
    Honza

    OdpovědětVymazat

Podmínky pro publikování komentářů