Z HISTORIE EVROPY 9

- předchozí část -

Doba antiky je často vnímána jako čas Řeků, Etrusků a Římanů. Jakoby tu před nimi nikdo nebyl a všechno to úžasné, o čem vyprávějí encyklopedie i učebnice, bylo jen jejich dílem. Kdo však tato území obýval před jejich vpádem, kdo tu byl původním obyvatelstvem, z koho si noví páni učinili své otroky, z jejichž práce, talentů a znalostí pak žili? 

Podívejme se tedy, z jakého podhoubí vyrostla kultura, která se, jak se obvykle traduje, stala základem evropské civilizace.

Antická Itálie - co prozradilo písmo

Hudebníci - detail fresky z etruské Hrobky s leopardy, Monterozzi u Tarquinií, zdroj 

Apeninský poloostrov byl kontinuálně osídlený už v paleolitu, neolitu i v době bronzové celou řadou kmenů, které sem přišly z východní Evropy buď o desítky tisíc let dříve, v době ledové, nebo později v rámci migračních vln.
Jako na zformování řecké antické civilizace měli vliv Heléni, tak v případě římské civilizace to byli Italikové - kmeny a kmenová uskupení, která v druhé polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem přicházely od středního Dunaje. Následovali je Veneti (Videlici, Venoni, Venoťané, Venetulanové,… - vzpomínkou na ně je jméno Benátek / Venecie), severozápad osídlili Ligurové. Všechny tyto názvy nám jasně signalizují, že se jedná stále o tentýž slovanský lid. Byli to zemědělci a pastevci, na italské území však s nimi přišla i znalost výroby železa. Směrem k jihu to byli jim příbuzní Umbrijci a Sabinové. Dále na jih pak sídlil skýtský kmen Jazygů a na přilehlých ostrovech starší a původnější Sardové, Korsové a Sikové, zřetelně promíšení s kmeny ze severní Afriky. Jižní pobřeží postupně osídlili řečtí kolonisté.
Encyklopedie of Indo-European culture to potvrzuje:

…okolo roku 1400 před Kr. začaly poloostrov obsazovat indoevropské kmeny Italiků, kteří už okolo roku 2000 př. n. l. přišli do Pádské nížiny (ale pravděpodobně dříve). Byli to pastýři a zemědělci. Okolo roku 1200 př. Kr. přišli též Veneti a ostatní…

Villanovská kultura

Tyto kmeny přicházely z karpatské oblasti, z území, kde se po tisíciletí rozvíjely první evropské civilizace, kde se hovořilo příbuznými jazyky, vyznávala se podobná mytologie a... kde existovalo vinčanské písmo. Na italském území vytvořily několik charakteristických kultur, z nichž nejvýznamnější byly kultury protovillanovská (jejími nositeli byly kmeny Umbrů, Sabinů a Peucenů) a později villanovská, jejíž nositelé přišli z nadalpské středodunajské oblasti (Morava, Dolní Rakousko, jižní Slovensko). A tak jste o nich patrně neslyšeli... 
Lid villanovské kultury, jejíž stopy byly poprvé nalezeny na konci 19. století u Boloně v osadě Villa Nova, dosahoval vysoké hmotné úrovně; věnoval se nejen zemědělství, ale vyspělé tu byly i kovovýroba a řemesla. Jejich úspěšný rozvoj podpořily příhodné přírodní podmínky a také geografická poloha napomáhající širokým kontaktům z okolního světa. 

Původní villanovské obyvatelstvo svobodně rozvíjelo svou vlastní všestrannou kulturu dávno před vpádem Etrusků. Při zajištěné obživě zemědělstvím se zde explozivně množilo, celou Itálii zabydlelo, obdělalo a vybudovalo. Když už úrodná údolí řek a nížiny při hustém osídlení nestačily, byly osídlovány méně úrodné kopce a pohoří, kde obživu poskytoval chov dobytka a ovcí, zpracování vlny vedlo k rozvoji tkalcovství, ze zemin byla vyráběna keramika, z vápencových Apenin páleno vápno pro stavebnictví, z lesů vyráběno dřevo na nábytek a stavbu lodí, ze sopečných rud taveny kovy a vyráběny kovové výrobky. S narůstající hustotou obyvatelstva docházelo ke specializaci na řemeslníky a výrobce nejrůznějšího zboží od rolníků až po keramiky a kovohutníky, což vedlo k rozvoji obchodu a vývozu do cizích zemí. Kromě námořního obchodu po celém Středozemním moři byly villanovské keramické výrobky a dokonalé bronzové mísy a vázy vyváženy do celé Evropy, několik jich vlastní i pražské Národní muzeum. (A. Horák, O Slovanech úplně jinak)

Z časů villanovské kultury se zachovalo jen několik nápisů na keramice, rytých do kovových předmětů a tesaných do kamene. Použité písmo prozrazuje blízkou příbuznost s písmem vycházejícím z vinčanského a používaným tehdy v malých obměnách v celé egejské oblasti. 

Jeden příklad za všechny: V těsném sousedství italského Orvieta byla archeology odkryta původní villanovská nekropole s kamennými hrobkami pravděpodobně představitelů majetnější městské vrstvy. Nad vstupy do jednotlivých hrobek se uchovaly krátké nápisy, které nám jasně dokumentují, jakého písma používalo a jakým jazykem hovořilo toto předřímské a předetruské obyvatelstvo. 

Co je vytesáno nad vstupem do této hrobky? Nejsme lingvisté a přesto mu rozumíme! Nápis je třeba číst zprava doleva. Použijeme-li tabulku písma uvedenou ve 4. části tohoto seriálu a text rozdělíme na jednotlivá slova, pak by přepsán do naší dnešní latinky zněl:

MI      V      Ě      L-ŽÁĚ      SLÁDČĚ

my     v    nich    ležíce       sladce

Myslím, že mi dáte zapravdu, že i po více jak dvou tisíciletích k nám tento nápis promlouvá zcela srozumitelně!

Etruskové

Mezi tyto pokojné kmeny, dlouhodobě obývající italské území, v „temné době“ na počátku 1. tisíciletí př. n. l. vpadli od jihu a jihozápadu Etruskové a do 6. stol. př. n. l. postupně ovládli většinu severní poloviny poloostrova. O těch už jste jistě – na rozdíl od Villanovců – slyšeli. Takže kdo to byl? 

Rozsáhlá populačně-genetické studie univerzit ve Ferraře a Florencii podporovaná italským ministerstvem univerzit (2004) konstatuje, že Etruskové (haploskupina JT) vykazují užší vztahy k severoafričanům a k Turkům než k jakékoli jiné současné populaci. Zejména turecká složka v jejich genovém fondu je třikrát větší než v jiných populacích. Nicméně jejich přesný původ byl a na půdě oficiální historie stále ještě je opředen tajemstvím. 

Stejně jako ve své době vypukla „keltománie“, něco podobného se událo i s Etrusky. Dodnes tedy není zcela jasné, kam tyto kmeny zařadit, je však vysoce pravděpodobné, že to byl jeden z militantních „mořských národů“ první vlny velkého stěhování národů bronzové doby, který si po porážce invaze do Egypta hledal nové území a našel je v prostoru na jih od Pádské nížiny podél západního pobřeží až k budoucímu Římu. Byli to obyčejní dobyvatelé, kteří si silou podmanili místní obyvatelstvo. Samozřejmě - i s jeho civilizační úrovní. Před příchodem na italské území provozovali pirátské řemeslo v západní polovině Středozemního moře. Řekové jim říkali Tyrhénoi (od toho – Tyrhénské moře), což bychom mohli chápat ve významu „tyrani, piráti“. Pozdější Římané je nazývali „Tusky“ od slova tusculum = hrobka, protože si nechávali stavět honosné hrobky. Domácí Italikové je měli za „pohany“, tedy „Turchči“. Oni sami si pak říkali Rasena, což některé badatele svádí k myšlence o jejich blízké příbuznosti s Rusy. To však jasně vyloučila zmíněná italská genetická studie. Etruskové naopak udržovali přátelské styky s africkým pobřežím, s Kartáginci, o čemž svědčí společná mytologie i pohřební rituály. 

Na italské půdě se zviditelnili někdy v 8. století př. n. l., kdy si v místech pozdějšího Říma nechali zotročenými místními Italiky postavit pevnost, z níž pak podnikali loupeživé výpady především na jih, do dnešní Kampánie. Stále více však naráželi na odpor domácího obyvatelstva, a kdyby se na jejich stranu nepostavili řečtí kolonisté obývající jižní pobřeží, patrně by se tím jejich stopa v historii zase ztratila. Místo toho však došlo k účelovému spojení těchto dvou skupin – Etrusků a řeckých kolonistů - proti domácím Italikům, v němž pak postupem času nabyli vrchu Řekové, kteří se díky nenápadné likvidaci etruských náčelníků nakonec zmocnili i jejich výše zmíněné pevnosti na řece Rúma. Od té doby si nechali říkat „Romani“ a my máme na světě nesmělé počátky slavné Římské říše. Etruskové, kteří byli vyhlášeni svou krutostí a lidskými oběťmi svým božstvům, se však nevzdali, a když jim v polovině 7. století př. n. l. přišlo z Kartága na pomoc obrovské vojsko, růžky vystrkující Římany zatlačili zpět dolu na pobřeží. Následně pak postupně obsadili obrovské území, jehož jádrem bylo dnešní Toskánsko, a k němu přilehlé části na sever, východ i jih. Tentokrát se už vyhnat nedali a pro příštích pět set let se stali vládnoucí vrstvou obyvatelstva na většině dnešního italského území.

Patrně díky nejasnostem kolem tohoto národa vzniklo obrovské množství smyšlenek. Ale nejen proto. Z doby vlády Etrusků se totiž zachovalo velké množství památek, především výstavných hrobek, výstavnějších, než byly ty villanovské, ale také drobné keramiky a užitných předmětů. 

etruský náhrobek, zdroj 

etruský náhrobek mladé ženy z Chiusi kolem roku 200 př. n. l., zdroj

interiér etruské hrobky s leopardy, Monterozzi u Tarquinií

Etruskové však nositeli této rozvinuté kultury, která je jim dnes přičítána, nebyli. Nebyli "kulturním zázrakem přinášejícím světlo vzdělanosti na evropské území", jak je dnes ještě mnozí chápou, ale krutými dobyvateli, kteří svou říši postavili na krvi domorodého osídlení. To, co dnes pokládáme za etruské umění, jsou ve skutečnosti díla bezejmenných původních obyvatel a také vzdělaných slovanských umělců-otroků z Balkánu, které si etruští patriciové kupovali od Řeků. Toužili se totiž také pyšnit uměleckými díly, jimiž byli Řekové vyhlášeni. 

Je vysoce pravděpodobné, že Etruskové neznali písmo, o to větší však k němu měli úctu, a proto si na své stavby i drobné artefakty nechávali od otroků-umělců psát různé texty, kterým sice nerozuměli, ale které podle jejich zakázky měly oslavovat různá božstva a samozřejmě i je samé. 

Asi by se však divili, kdyby si přečetli, co jim tam vlastně někteří písmaznalí otroci psali. Antotnín Horák uvádí celou řadu překladů různých textů z etruských památek, které svědčí o negramotnosti etruských pánů a bídě, ale i smyslu pro humor jejich otroků. 

Alespoň jeden příklad za mnohé nabízí tzv. Novilarská stéla.

Autorem této stély je umělec-otrok žijící pod vládou Etrusků. O svých pánech zde však podává naprosto odlišné svědectví, než jaké se traduje v současných historických pramenech. Těžko říci, kdo byl zadavatelem tohoto díla, ale vzhledem k oficiálnímu vzhledu to pravděpodobně byl někdo z vládnoucí třídy a zároveň někdo, kdo vzhledem ke své negramotnosti věřil, že se jedná o oslavný nebo náboženský text.

V horní části vidíme symboly umělcova etnika - něco jako podpis: kolo od pluhu jako symbol práce a obživy, trojúhelník stálosti a kříž jako symbol života a smrti. Okraje textu pak vyzdobil ornamenty. 

zdroj

zadní stěna Novilarské stély, zdroj: 

Stéla promlouvá až dodnes, po půltřetím tisíciletí:

my jim nic nevěříc – co pán jest to já jsem

bojem oslabena čaroděj tě zbídačí

veřejně věštec a skrytě zloděj.

Zmučeni ztrácíme krve

i věštíc nás trápí, věštěním, bojem,

lítou věštící saní. Věštec věští on vůl

těšící se ubíjením lidí! Aj tatam je úroda

součty měr skrývají špinavě.

Ničící vilnost jako ten (jejich) pan-

ující (bůh) Bál jest, tě začínající po-

jídat jak zvíře obětní, jak tele, to zvíře 

němé. Veřejně ti vezmou vše. Věru chci (raději) zdechnout!

Etruskové se nad domácí poddané nadřazovali jako „bohové“ a proti tomu pisatel protestuje hned první větou „My jim nic nevěříme, co pán jest, to jsem i já.“ Podle něj tito věštci a kněží byli jen obyčejní zloději a lidojedi, divoši z pralesa. Nejenže domácím Italikům brali z jejich úrody to poslední, ale navíc je krvavě obětovali svému panujícímu bohu Baalovi, což byl bůh sexu v podobě mužského údu. Proto je na rubu stély zobrazil jako nahé divochy z pralesa, kde v dolní části usmrcují kopími divoké kance a býky, v horní části také lidi, kteří tu leží v krvi na zemi.

Je to zcela jiný obraz Etrusků, než jak je líčí Werner Keller, podle nějž Etruskové proměnili italskou divočinu v kulturní zemi a v této zemi temna „rozžehli světlo vzdělanosti a pokroku“. (A. Horák, O Slovanech úplně jinak)

Podivné věci nám tu tedy sděluje takzvané „etruské“ písmo! Neznalého až napadá, že právě v tom tkví příčina, proč raději dodnes údajně nebylo rozluštěno. Tolik by se toho totiž muselo revidovat...

Přitom mnozí odborníci se o to i snažili. Vycházeli však ze zásadně mylného předpokladu, že toto písmo muselo mít původ v řečtině. Uvážíme-li však, že jím psané nejstarší villanovské texty pocházejí z první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. a nejstarší řecké texty Homérových děl z doby o téměř tisíc let pozdější, je jasné, že villanovské nápisy jsou podstatně starší než řečtina a nelze je tedy číst za pomoci řecké abecedy. Teprve s pochopením toho, kdo byli Villanovci a odkud i se svým písmem přišli, začnou tyto nápisy promlouvat.

Nápadná podobnost "etruského" písma s písmem vinčanským nezvratně dokazuje, že se jedná o písmo vycházející z těchže praslovanských kořenů a vypovídá i o tom, kdo byli původnější obyvatelé dnešního italského území a kdo byli tvůrci vychvalovaného „etruského“ umění, na němž se objevují mnohé nápisy v takzvané „etruštině“. 
Neomezená vláda Etrusků končí v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, kdy začala jejich postupná asimilace vzmáhajícím se Římem. Začal boj Římanů o ovládnutí nejen území Etrusků, ale celého poloostrova. Ale o tom příště.

- pokračování -

zdroje:

V. Timura: Dávnoveká Európa

A. Horák: O Slovanech úplně jinak

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1181945/

http://xterraspace.blogspot.com/2018/01/etrusian-stele-from-novilary.html

http://paleoglot.blogspot.com/2009/02/novilara-stele-remains-mystery.html

http://www.renegadetribune.com/the-novilara-stele/

https://iicstoccarda.esteri.it/iic_stoccarda/de/gli_eventi/calendario/2018/02/wer-sind-die-etrusker-aspekte-von.html

https://bnn.de/lokales/karlsruhe/die-frauen-der-etrusker-trinkfest-und-sehr-schoen