Slovenský Tutanchamon

V roce 2005 byla při výkopových pracích na stavbě průmyslové zóny v Popradu objevena hrobka takzvaného „prince“ ze IV. století n. l. Bohaté pohřebiště urozeného muže bylo už ve starověku vykradené, ale i tak dochované artefakty a tělesné pozůstatky velmože již celých 14 let poskytují současným vědcům práci a pravidelně přinášejí nová překvapení.

3D vizualizace pravděpodobného původního stavu vnitřní komory hrobky, zdroj

Řemeslně dokonalá dřevěná hrobka s pohřební komorou o velikosti 2,7 x 4 metry, soustružený dřevěný nábytek a dřevěný sarkofág jsou dobře zachovány - stejně jako jiné předměty, které nepřitahovaly pozornost starověkých lupičů. Mrtvý z Popradu dostal brzo přezdívku „Slovenský Tutanchamon“, ale v praxi k oprávněnosti takového názvu vede dlouhý, složitý a nákladný výzkum: slovenští odborníci proto připouštějí, že v některých oblastech prostě nemají potřebné dovednosti a ani moderní vybavení. Většina výzkumu je proto prováděna společně s odborníky z jiných zemí - Dánska, Německa, Velké Británie, Maďarska, USA…

Nejvzácnějším nálezem v tomto dávném hrobě paradoxně byla zdánlivá drobnost: dřevěná hrací deska, jediná svého druhu v Evropě. Přitom na světě jsou pouze dvě takové (druhá v Egyptě) a hra sama doplnila seznam starověkých deskových her, zapomenutých nebo antropologům neznámých.

unikátní dřevěná desková hra z Popradu, IV. stol., zdroj

Kromě této unikátní desky ignorovali vykradači hrobky i nábytek zesnulého: nyní je v popradském muzeu vystaven dřevěný stůl, židle a postel, které byly kdysi potaženy stříbrem.

Co zbylo z dřevěného nábytku z pohřebiště v Popradu (bílé linie vyznačují půdorys celé hrobky i samotné pohřební komory), foto: TASR

Dávní lupiči neodnesli ani maličkosti jako toaletní potřeby: stříbrné nůžky, pinzety a lopatky na čištění uší:

vpravo: přívěšek ze zlaté mince

Obraz pěstěného „prince“ s čistýma ušima je však poněkud v rozporu s výsledky izotopové analýzy ostatků (dochovalo se jen několik desítek kostí) provedené před několika lety německými experty: podle získaných údajů se tento muž narodil v Tatrách, vyrostl na Spiši a byl pravděpodobně představitelem některého z germánských kmenů obývajících sever a východ Slovenska na konci 4. století. Tato informace je obsažena v nedávném článku The Slovak Spectator, ale předchozí genetické studie poukazovaly na východnější oblast původu „někde mezi Volhou a Uralem“ (Přesto je „princ“ v těchto anglickojazyčných novinách vycházejících v SR důsledně nazýván „Germánský princ“).

(poznámka Vlabi: v materiálech je původ „prince“ upřesněn slovy „představitel germánského kmene Svébů nebo Vandalů“. A protože my víme, že to nebyly kmeny gemánské, ale slovanské, o čemž svědčí i ono upřesnění oblasti původu „někde mezi Volhou a Uralem“, a mimochodem i genetické testy, které nejsou kupodivu nikde jasně interpretovány (ale informaci si lze dohledat zde: U4b3, položka č. 42 v přehledu), berme výrazy „germánský“ a „Germán“ v tomto textu s nadhledem. Nicméně je s podivem, že k této pangermánské hře se stále ještě připojují i slovenští archeologové, kterým přece musí být už dávno jasné, odkud vítr vane. Je to snad cena, kterou Slovensko platí za nákladný odborný výzkum na Západě?)

Model hrobky vytvořený studenty Střední umělecké školy v Kežmarku, zdroj 

Během 14 let výzkumu byl věk zesnulého upřesněn: původně se tvrdilo, že v době jeho smrti mu bylo asi 30 let, nyní se odhady posunuly na 25, nebo dokonce 20 let. Výška postavy se zatím nezměnila: 172 cm, a byla odvozena z osmdesáti zachovaných kostí.

Vědci připouštějí, že nemohou přesněji identifikovat pozůstatky „prince“, protože žil a zemřel na začátku složitého období, známého jako Velké stěhování národů. Nalezený přívěšek ze zlaté mince s ražbou císaře Valenta II., pocházející z roku 375, však s datací celé hrobky významně pomohl.

Archeologové naznačují, že samotný pohřeb sahá až do roku 380 - tehdy byla Římská říše stále ještě společným jmenovatelem pro Evropu a zesnulý s ní pravděpodobně měl přímý vztah: soudě podle údajů izotopové analýzy a později i podle jeho „středomořských“ stravovacích návyků (a stravy v obecně).

„Významnou část svého krátkého života strávil ve středomořském regionu. Patrně žil dlouho v Římě, u soudu císaře, nebo sloužil v římské armádě, kde zastával vysoké posty,“ říká Karol Pieta, zástupce ředitele Archeologického ústavu Akademie věd Slovenska.

Replika pohřebního lůžka, zdroj

Příčina smrti tohoto mladého šlechtice, který zřejmě zdravě jedl a viditelně o sebe i dbal, zůstala až donedávna tajemstvím. Rozsáhlá studie však nyní naznačuje, že zemřel na akutní poškození jater způsobené virem hepatitidy B (HBV). Přesněji řečeno, nejedná se o novinku: studie samotná - "Virus hepatitidy B od doby bronzové do středověku“ - se stala jedním z nejvýznamnějších vědeckých počinů roku 2018. Až teď však slovenská média uvedla, že se těchto výzkumů „účastnil“ pod číslem DA119 i princ z Popradu v podobě odebraných biologických vzorků.

Dnes virus hepatitidy B každoročně zabije asi milion lidí. WHO odhaduje, že na celém světě se počet lidí infikovaných HBV blíží 260 milionům, přestože existuje vakcína. Relativně nedávno tedy, s vývojem nových technologií v oblasti studia starověké DNA, měli vědci nejen snahu, ale také příležitost zjistit historii této nemoci; doslova od místa a času výskytu viru až po způsoby jeho vývoje a šíření. Podobné studie se nyní provádějí na mnoha patogenech a chorobách, mezi nimiž jsou především mor, neštovice, španělská chřipka a rakovina. Ale starověký virus hepatitidy B byl navíc pro detekci a studium výjimečně vhodný, protože vlastnosti jeho přenosu z člověka na člověka prakticky vylučují riziko kontaminace současnou DNA.

O rychlosti rozvoje vědeckého myšlení výmluvně hovoří fakt, že teprve nedávno, v roce 2017, byl sekvencován v té době nejstarší genom HBV – byl objeven v mumii dvouletého dítěte z Neapole, které zemřelo v 16. století údajně na neštovice. Virus neštovic u něj nebyl nalezen, ale byl objeven virus hepatitidy B.

Tento vzorek však zůstal nejstarší pouze několik měsíců: již zmiňovaná mezinárodní studie „Virus hepatitidy typu B od doby bronzové do středověku“, publikovaná na jaře roku 2018, zvýšila „věk“ viru na 4 500 let. Tato práce byla v jistém smyslu vedlejším produktem rozsáhlejší studie starověké DNA pod vedením Eske Willersleva: během studie 304 sad starověkých ostatků z celého světa byl ve 12 vzorcích detekován virus hepatitidy B; těchto dvanáct bylo vyčleněno pro zvláštní výzkum a jedním z nich byl právě „princ z Popradu“.

Mimochodem nejstaršími oběťmi smrtícího viru v této studii byli zástupci šintaštinské kultury z Ruska (Bulanovo) a kultury zvoncovitých pohárů z Německa (Osterhofen) a tyto ostatky jsou staré více než 4000 let. Titul nejstarších však dlouho nevlastnily: o pár měsíců později publikovali své výsledky odborníci z Institutu Maxe Plancka v Jeně: našli HBV ve třech z 53 vzorků, a ty nejstarší patří do neolitu 25 – 30letému muži z Karsdorfu v Německu. Jeho ostatky jsou staré více jak 7 000 let!

Rychlost a počet objevů však hovoří pouze o rychlém rozvoji vědeckého myšlení a zdokonalování technologií, ale praktické výsledky jsou ještě daleko. Dostupné údaje k praktickému využití stále nedostačují.

Vědci se domnívají, že HBV vznikl asi před 20 000 lety, ale cesty jeho rozšíření je obtížné stanovit. Rozmístění starověkých virových genotypů se ne vždy shoduje s moderním; některé z nejstarších kmenů již dávno vymizely, zatímco jiné mají více shod s HBV vyskytujícím se dnes u goril a šimpanzů; středověké kmeny jsou děsivě blízké moderním lidským kmenům, jako by virus za posledních 500 let téměř vůbec nezmutoval…

„Tato data hovoří o komplexní historii vývoje viru, ale neumožňují nám formulovat koherentní teorii původu a šíření HBV.“ A podobné závěry o starověkému smrtícím viru se nacházejí ve všech vědeckých dokumentech.

Pokud jde o „prince z Popradu“, u něho byl objeven virus genotypu A. Je zajímavé, že stejný genotyp viru byl detekován ve 4000 let starých pozůstatcích dvou lidí z Bulanovo (Rusko), kteří patří do kultury šintasty, a v 2700 let starých pozůstatcích skýtské ženy nalezené v Maďarsku.

V současné době má každý genotyp HBV (celkem 10, jsou označeny latinskými písmeny od A do J) dominantní teritoriální a etnický prostor. Je logické předpokládat, že tomu tak bylo i ve starověku. To opět vyvolává otázku původu „germánského“ prince z Popradu, pokud byl potomkem těch, kdo přišli z východu, z oblasti „mezi Volhou a Uralem“, a byl-li to místní rodák, dávající přednost římským zvykům a středomořským jídlům.

Podle rychlosti aktualizace informací ve slovenských médiích však lze očekávat odpověď až za několik let. Při čekání na ně doporučujeme náš výběr na téma „Historie medicíny“.

Na obraze je zachycen pohled shora do vyklizené hrobky a pohřební komory prince z Popradu, zdroj 

Poznámka: Podrobnější informace k samotnému nálezu zde.

Autor: Marija Mjasnikova

zdroj: https://nauka.vesti.ru/article/1230118

překlad: Vlabi