11. 6. 2017

Skutečné ovládání mysli - osobní poznání #3

Došel jsem k dalšímu osobnímu poznání, které bohužel jak už to bývá, plně pochopí pouze ten, kdo k němu došel také sám. Tudíž ani nevím nakolik relevantní je publikování těchto pár vět.

Mít svou hlavu pod kontrolou není o tom udržet své emoce na uzdě, když tě například někdo nebo něco sere nebo nasere, ale o tom, aby k emoci vůbec nedošlo. A nejde jen o emoce, ale i strachy, pudy. Zatím co v prvním případě by se o takovém člověku dalo říci, že má nervy ze železa nebo že se umí ovládat, tak v tom druhém případě je to sebekontrola o několik řádů těžší.
V prvním případě to může být paradoxně dokonce na škodu (viz, článek Jak jsem nepoznal pomoc Vesmíru) s fatálními následky pro krotitele svých myšlenek. V druhém může docházet k silnému ovlivňování reality. A to od  kontroly nejenom těla jako celku, ale i funkcí jednotlivých orgánů až po vznik neočekávaných nebo dokonce nepravděpodobných situací, které na první pohled s člověkem nesouvisejí a vedou k jeho osobnímu prospěchu (nikoli nutně materiálnímu).

I když jsem to už několikrát zmiňoval, udělám to znovu, protože k tématu tohoto miničlánku se to hodí jako zadek na hrnec. Jde o jeden dialog ze známého filmu:

Neo: Chceš tím říct, že uteču kulce?
Morpheus: Ne, Neo... Chci tím říct, že až budeš připravený, nebudeš muset utíkat.


(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

21 komentářů:

  1. Zůstává otázkou, komu je skutečně jasné, jak předejít emocím, co pro to musí udělat... a nebo vlastně co by "pro to rozhodně udělat neměl". Asi by měl nejdříve přijít na to, čeho jsou emoce důsledkem, proč k nim dochází. A pak zjistit, kdo je ten, který ty emoce sleduje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nale,
      toto je důvod, proč jsem se rozmýšlel, zda mám článek vůbec publikovat. Asi zveřejnění bylo ode mne neuvážeností.
      Tomu, kdo k tomuto poznání nedošel osobním prožitkem, neřekne téměř nic a nebo deformovaně. A naopak ten, kdo k tomu již došel osobním poznáním, nemá potřebu článek číst.
      Na všechny Tvé otázky totiž osobně vidím odpovědi v článku. Uznávám však, že se neskrývají v prvotní rovině a vede k nim právě cesta a okolnosti onoho osobního poznání.
      Dále musím připustit, že toto konkrétní zjištění nemusí být nějak důležité pro každého a jde možná jen o jeden z milníků, ke kterému jsem se měl osobně propracovat - tedy můj úkol.
      A aby to nevypadalo, že mám svojí hlavu zmáknutou, konstatuji, že opak je pravdou. Jen se mi podařilo pár malých dílčích vítězství, která mi umožnila zahlédnout důležitost, kterou pro mě osobně mají. :-)

      Vymazat
    2. Na otázky, které by si měl asi položit každý, kdo "to chce prozkoumat", jsem v úvaze odpovědi neviděl. Myslím ty, čeho jsou emoce důsledkem a kdo je ten, který to sleduje.
      Přečtu si to znovu, možná jsem je přehlédl.

      Vymazat
    3. Michale, souhlasím, že osobní prožitek je osobní prožitek. Myslím ale, že i ten, kdo již také osobní zkušenost má, může být zvědavý, jak to vidí jiný "kolega".
      A možná ty, kteří tu osobní zkušenost ještě nemají a chtěli zjistit "zda je na tom něco", by zajímalo něco více. Nějaké naznačení směru. Pak by ten článek byl ještě cennější. Myslím, ale že i takhle je cenný, že to nebylo zbytečné.

      Vymazat
    4. Nale,
      ptal jsi se, čeho jsou emoce důsledkem. Z mého úhlu pohledu jsou důsledkem naší mysli, důsledkem toků myšlenek. Tím, jak přemýšlíme a nad čím přemýšlíme, formujeme sami sebe. A to, jak sebe zformujeme, dává směr událostem, které nás potkávají. Tedy pochopitelně krom dalšího (před časem jsem tu uvedl svůj názor na složení toho, co nás potkává - část je osud, část naše svobodná volba a část svobodná volba ostatních). A právě události, které k nám přicházejí, pak v nás vyvolávají emoce. Neříkám, že je potřebné emocím předcházet. Jen osobně jsem raději, když mohu ovlivňovat, jaké emoce ku mě přijdou a které nikoli. Shrnu-li to tedy, pak my sami svým myšlením zhmotňujeme příčiny, které potom vedou k emocím.

      Nerozuměl jsem ale Tvé otázce "zjistit, kdo je ten, který emoce sleduje". Zkus lépe formulovat.

      Na otázku "komu je skutečné jasné, jak předejít emocím, co pro to musí udělat..." je podle mne jasná odpověď. Přece ten, kdo k tomu došel osobní zkušeností. Totéž platí pro otázku "co by "pro to rozhodně udělat neměl".

      Vymazat
    5. Neptal jsem se čeho jsou emoce důsledkem, jen jsem nastolil otázku, komu je skutečně jasné, jak předejít emocím, co pro to musí udělat a přidal úvahu, jak by asi měli postupovat.
      S Tvým pohledem na to, čeho jsou emoce důsledkem v podstatě souhlasím.

      Kdo tomu nerozuměl? :-)

      Ano, tomu, kdo k tomu došel osobností zkušeností je to jasné. Ale myslím, že radu „co pro to musí udělat“ by uvítali i ti, kteří ještě osobní zkušenost s dosažením předejití emocím nemají. Stejně jako třeba začínající kuchař uvítá praktické rady jak udělat v praxi to či ono. I Když by se k tomu jistě také sám dopracoval i cestou omylů a zjišťování „že tudy cesta nevede“. Jasně, že pak ta přímá osobní zkušenost bude jeho osobní, ale cesta k ní může být rychlejší. Proto také i v duchovní cestě fungují guruové či průvodci atd., ať už v jakékoliv podobě - živé, neživé, hmotné či nehmotné.

      Vymazat
    6. Guru či průvodce, není podle mě tím pravým ořechovým, za kým by měl člověk jít nebo co vyhledávat. Nemám čas se tím prokousávat a podrobněji vysvětlovat, ale podle mě takoví lidé pro člověka fungují obdobně jako droga. Člověk od nich sice může něco získat, ale přijde o mnohem více, aniž by si to uvědomil. Stává se závislým.

      Rozhodně nejde o totéž, jako Tebou vzpomínaného začínajícího kuchaře.
      Ten pracuje s týmiž ingrediencemi jako kolegové, zatímco v "našem" případě má každý k mání zcela originální sadu ingrediencí, ale i nástrojů, kdy nejde jen o ně samotné, ale i o práci s nimi. Zde opravdu podle mne je důležitá osobní snaha, sledování sebe sama, ochota improvizovat, zkoušet, střízlivě hodnotit a sebepoznávání.

      V mém případě je nějakým způsobem důležité, abych zapomněl vše, co jsem si kde přečetl, protože mě to brzdí nebo dokonce často vede špatným směrem. Napodobovat někoho jiného je totiž přesný opak toho, proč tu jsme, co by měl "hledač" dělat. Žít svůj vlastní život, nikoli zkoušet žít životy jiných.

      Vymazat
    7. Stojím v lese na křižovatce, jeden ukazatel po červené ukazuje pár km k cíli, který jsem si někde přečetl, že je fakt dost dobrej na zkouknutí. Ta šipka ukazuje širokou cestu rovnou, ve stínu a podle mapy míří skoro rovně k cíli. Trochu šikmo napravo ukazuje po zelené cestu alejemi stromů přes údajně úžasný stříbřitý vodopád, kde prý všichni pijí živou vodu, a dále pokračuje přes mnoho naučných a poučných tabulí k onomu cíli.
      Schovám mapu, vypnu gpsku, kouknu, kde je Slunko, řeknu si, kam bych asi tak podle Slunka měl jít, abych dorazil někam tím směrem k onomu cíli a vyrazím do houštin, kde netuším, co tam je. Sice budu poškrábaný, občas šlápnu do vosího hnízda, propadnu se i se stromem přes potok do potoka, kde si natluču kolena, sedřu ruce při slézání skal, ale namísto vyčteného prý úžasného cíle objevím na mýtině krásnou dřevěnou chaloupku, kde se na dvě noci klidně zašiju a možná bych ráno vyrazil k onomu cíli, kdybych nepotkal vlka, co přišel z druhé strany lesa a nevydal se v jeho stopách, protože jsem prostě zvědavý.... a tím určuji svůj Svět(Matrix) a nemusím s nikým bojovat ve frontě na lístek u vstupu v cíli, o kterém vím jen to, že o něm něco někdo někdy někde nějak napsal.... a ještě v jiné řeci.
      Cesta je cíl, nikoliv být co nejrychleji v cíli, o kterém jste dogmaticky četli skvělé věci, jakékoliv. Ale není nic špatného porovnávat dogmata s Vašimi zkušenostmi. Čas je to, co je Vaše, Vy si určujete čas, jakýkoliv. Ten, kdo spěchá do cíle, tam také může velmi rychle dorazit... Samozřejmě existují cesty, které občas někoho nebaví a je logické, že už tu cestu někdo nějak vymyslel. Pak není nic jednoduššího, než ji okopírovat, ale nedivte se, že nepotkáte to, co uvidí a popisují jiní.
      nenimito

      Vymazat
    8. Možná byla chyba použít výraz guru, pod kterým si dnes lidé představují něco trochu jiného, než je skutečný guru, o kterém jsem psal. Navíc to vypadá, že sis ani pořádně nečetl, co jsem vlastně psal. Pravý guru nemusí být ani člověk a Ty přitom píšeš „takoví lidé“. Spíše to vypadá, že ses zasekl na nějaké představě gurua, kterou odmítáš (což chápu, pokud si myslíš, že guru může fungovat jako droga či že člověk o něco může přijít apod.). Diskuze na tohle téma nemá další smysl, musel bys nejdříve opustit převzatou nesprávnou představu a ujasnit si, co to je skutečný guru.

      Každé přirovnání sice trochu pokulhává, ale pokud je dán recept – „jak předejít emocím“ či nějaký podobný problém, ingredience i nástroje mají všichni stejné. Samozřejmě si ingredience „každý vypěstoval na své zahrádce“, to je přece jasné. Ale jen způsob jejich „zpracování“ či „použití“ se může lišit a někteří nevědí, jak nástroje vlastně použít. A zde právě ti větší praktici mohou poradit, aby se podařilo „uvařit“ co jsme chtěli.

      Dále píšeš: „V mém případě je nějakým způsobem důležité, abych zapomněl vše, co jsem si kde přečetl, protože mě to brzdí nebo dokonce často vede špatným směrem.“
      S tím mohu jen souhlasit.

      O napodobování někoho nebo žití života někoho jiného zde vůbec nebyla řeč. To sis zřejmě jen nějak odvodil ze své představy o guruovi nebo nevím, proč jsi o tom opsal.

      Vymazat
    9. Pro nemimito:
      To je otázkou, pro jaký "typ turistiky" tohle Tvé přirovnání platí.
      Jestli to přirovnání sedí, nevím.
      Abych k tomu mohl říci svůj názor, tak bych musel vědět, jaký je Tvůj cíl.
      Pokud je to cesta, pak zůstaneš věčně na cestě.
      Pokud je tedy Tvým cílem "zůstat věčně na cestě", pak je to OK.

      Vymazat
  2. Něco k emocím pro "mladé kuchaře". Jednou mne popadl vztek. Zastavil jsem se a neventiloval ho ven na své okolí, ani do svého nitra, ale napadla mne otázka. Proč mám vlastně vztek? Nač mám vlastně vztek? Co je tím důvodem? Co říkají, nebo konají jiní? Nebo co říkám a konám já? Nebo je to kombinace více věcí? Nejsem naštvaný třeba jen proto, že mé tělo potřebuje zvýšit hladinu adrenalinu? A když se naštvu, přiblížím se více k vyřešení svých cílů? Nebo bude rychlejší tuto šablonu opustit, nechat v klidu jak sebe, tak své okolí a věci řešit hned a přímo? Došel jsem k jasnému závěru - vztek nepotřebuji. Tak jsem si řekl: "A teď se kamaráde snaž jej nemít!" To je ještě těžší. No a podobně je to se vším v životě, i s tou cestou. Prostě každý si to musí najít a nastavit sám v sobě. A když se vzteká někdo jiný v mém okolí? Musí si ji vyřešit sám. Je to jeho emoce, já to mám vyřešený! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Václave, Nenimito
    Chlapi, skvělé za srdce beroucí komentáře!!! U obou jsem měl husinu a to pro mě něco znamená :-)
    Děkuju!

    OdpovědětVymazat
  4. Ještě pro Nenimito:
    Ano, souhlasím, že nastane okamžik, kdy zjistíme, že cesta je cíl a pak taky třeba i že není žádná cesta, že vlastně není kam jít a odkud, že...
    Ale zde jsme přece diskutovali o nějakém konkrétním cíli (ovládání mysli, předcházení emocím, jak nemít vztek atd.). A k dosažení těchto cílů vedou různé cesty. Jasně že každý musí tu cestu projít sám, ale za tisíce let těch cílů dosáhlo mnoho moudrých. Jejich praktické poznatky nám mohou pomoci. Návyky našeho myšlení, závislosti, přijaté šablony, ulpívání atd. jsou velmi silné, takže „každá rada drahá“. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nale nějak jsem si někdy uvědomil, že pro mne je tím cílem vlastně konec téhle 3D reality Matrixu. Všechny ostatní "dílčí cíle" jsou jen jakousi mezizastávkou a nejsou v podstatě úplně důležité. Mohou být důležité ve vztazích sdílení soužití s přáteli, partnery, rodiči nebo dětmi.
      Prostě nejdůležitější je podle mne zůstat na té cestě co nejdéle, protože když dorazím do cíle, tak se pak asi budu muset učit znovu chodit(doslova). Cesta je vždy, nemusíš ji vidět hned, ale čas je Tvůj, nikoho jiného. Pokud přijmeš, že není kam jít, tak "Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš... "
      Život je jako bonboniéra a je jedno, kde začneš. Ať s těmi sladkými bonbóny nebo s těmi kyselými nebo hořkými. Stejně tu Tvojí bonboniéru, cos dostal do vínku, spucuješ celou. Ale podle mne si můžeš určovat cesty mezi bonbóny, a tím i pořadí a "uzrálost a chuť" bonbónů. A to "určování cest" můžeš řídit vyčtenou a naučenou chytrostí, vzdělaností, rozumem nebo intuicí, inteligencí a láskou(citem).
      A pak se klidně může stát, když použiješ tu chytrou vzdělanost s rozumem, že se dostaneš do konfliktu, často i do "výbušného konfliktu", o kterém si všichni myslí, že ten konflikt je s někým jiným nebo dokonce, že za něj může ten druhý, ale on je s Tebou samým.

      "Ztiš se a poprvé k sobě se obrať,
      bez zbraní a krve porazíš obra.
      Obra, co založil Duhy stín,
      když před léty zotročil Zem,
      když člověka bůhvíproč znejistil
      v otázce, kdo vlastně jsem.
      Poznej, že být je jednoduché.
      Ucítíš klid, že vše jedno je duchem."
      Lépe to asi vyjádřit nejde, myslím....

      Málokdo si uvědomuje, že staráním se o někoho mu tím vlastně ubližuje, i sobě. Že vaše děti i rodiče "jsou v pohodě", když vidí, že vy "jste v pohodě". Když nejste "v pohodě" a ještě se snažíte mermomocí někomu pomoci, tak je to ještě mnohem a mnohem horší. Rodiče, kteří třeba taky nejsou "v pohodě" se snaží pomoci vám a tím to zhoršují, mno a děti vás kopírují, ačkoliv si stále říkají, že určitě nebudou jako vy.
      nenimito

      Vymazat
    2. Jo, Klus jistě měl nějaký zážitek, jinak by tohle nenapsal. Zkusme si uvědomit v praxi, co skutečně do důsledků znamená "vše jedno je duchem". Ještě lépe to definoval v pozdějším textu: "Jedno je vším, všechno jedním". Pod úhlem tohoto zkus ještě jednou promyslet že by ses něco musel učit znova, přirovnání o bonboniéře či to, jak chápeš, že by vlastně nebylo kam jít.

      Vymazat
    3. Ta bonboniéra je 3D Matrix reality.
      "vše jedno je duchem" - prvotní chaos(neutrin?), z chaosu vytvoříš prvky - pořádek - 3D Matrix reality, teoreticky?
      Není to něco, co je oddělené, prolíná se, ale hmotu určuje pořádek v časoprostoru, linearita času. A to je něco, co podle mne musel "někdo" vytvořit. Prostě Matrix.
      Chaosem nebo "vše jedno je duchem" by se podle mne dala nazvat i vědci pojmenovaná antihmota, myslím.
      nenimito

      Vymazat
    4. To už by bylo na delší diskuzi. Ale takhle než se vyřeší všechna nechtěná nedorozumění, než se ujasní pojmy, to je na dlouho. To už elektronicky na blogu nee. Vzniká příliš mnoho nechtěných nedorozumění, nepřesného vyjádření či nepochopení.

      Vymazat
  5. Nač jsem tedy přišel?
    Přišel jsem na to, že to, jak myšlenkově (a následně pak logicky i emočně) reaguji na podněty, je jen a pouze moje vlastní dohoda se sebou samým.
    Kdo rozhodl, že při pohledu na letadly počmáranou oblohu chytnu vztek, že se poté moje naštvání přelije na "JE" (od konspiračně laděného zájmena ONI)? Kdo mi nařídil, že celou noc mi do okna hlasitě ječící sousedův páv drásá nervy a já se nevyspím? Kdo mě nutí být nasraný na toho bezohledného souseda, který díky dalším nešvarům nedá spát nejenom mě, ale i všem lidem okolo? Kdo naladil moji CéeNeS (převzato ze seriálu Návštěvníci), že mi adrenalin stříká ušima kdykoli mi sedne moucha dvakrát, třikrát i vícekrát na totéž místo na tváři a nedá se odehnat ani zabít? Opravdu je popálení od kopřivy nebo žhavého železa taková pohroma, že mě to musí vadit? Tlačí mě snad někdo do toho, abych alespoň v duchu na svém vnitřním plátně nakopal prdel nějakému "mlokovi", kterého jsem zahlédl koutkem oka ve zprávách?
    Odpovím - jsem to já sám.
    Já a jedině já rozhoduji o tom, zda stisknu pomyslný ENTER při nahrátí jakéhokoli programu do své hlavy. Já jsem ten, kdo uzavře tuto smlouvu se sebou, že mě tohle či tamto vadí, štve, rozčiluje nebo naopak se mi líbí,.....
    A kdo mě může pomoci s výpovědí těchto smluv, s vymazáním programů z HDD v mé palici? Jen já sám. To je něco, co za mě nikdo neudělá.
    Je to tak jednoduché (a zpočátku tááááák těžké) a přesto s tím málokdo chce něco opravdu udělat. Je přece tak jednoduché obviňovat JE, souseda, páva, kopřivu, .....

    Takže jak se snažím ovládat svojí mysl? Přesvědčím sám sebe, že ruším smlouvu, kterou jsem v minulosti se sebou samým udělal a od tohoto okamžiku je mi vybraný podnět lhostejným nebo že ho nebudu vnímat či snad na něm (v něm) chci vidět něco hezkého, podnětného.

    A právě to, jak sám sebe přesvědčit, že zruším program (smlouvu) je pro každého individuální a je na každém přijít na ten nejefektivnější způsob.

    Třešničkou na dortu může pak být to, že se realita kolem vás může měnit způsobem, na který byste nepřišli. Páva může sežrat liška, v chemickém mraku (s kterým stejně nic neuděláte) budete vídat delfíny, květiny apod., mouchám začnete smrdět nebo co, soused vyhraje sportku a koupí dům na druhým konci republiky, ....

    Jediné co je třeba - je chtít a něco pro to dělat

    OdpovědětVymazat
  6. Zdravím.

    Až přijdeš nato kde se berou myšlenky, zjistíš, že žádnou svobodnou vůli nemáme a nemůže mít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím, je to sice chytře napsané, ale v podstatě naprosto nic neříkající. Chtělo by to trochu někam nasměrovat.
      Myslím, že je to možná špatně vyjádřeno nebo taky úplně mimo.
      Podle mne je to relativně dobře(nikoliv výborně) popsáno tady:
      https://www.psychologiechaosu.cz/kvantove-vedomi/jak-rychle-cestuje-myslenka/
      Ale každý v tom může vidět ten svůj úhel pohledu významu nedokonalosti slov.....
      nenimito

      Vymazat

Podmínky pro publikování komentářů