Malý nápad na novoroční předsevzetí

Tak a je to tu! Rok 2017. Jsem přesvědčen, že příštích dvanáct měsíců připraví pro někoho slušnou porci překvapení, pro jiného dostatek potvrzení dílků osobní skládačky. Tak či tak, doufám, že půjde o zlomové období, kdy se začnou fyzicky a především i v marastu mediálních žump projevovat konstruktivní důsledky událostí a dějů veřejnosti dosud utajované a skryté.

První den v roce je ve zvýšené míře užíván k zahájení plnění osobních předsevzetí. Od těch hojně rozšířených, jejichž splnění neujde pozornosti okolí, až po ta, která ani po jejich naplnění nikdo nezaregistruje, což však neznamená, že jsou menší, lehčí, nedůležitá. Často právě naopak.

Možná právě ty patříš do skupiny, která si žádná předsevzetí nedává. Snad proto, že něčemu takovému nevěříš, snad proto, že tě žádné předsevzetí nenapadá. A právě pro takový případ mám jeden návrh. Návrh, který na první pohled bude asi vypadat malicherně, nesmyslně, bez užitku. I kdyby tak snad přece jen bylo, vyzkoušej ho alespoň jeden den nebo i hodinu. Jsou lidé, kteří tak žijí a můj návrh je snad i zaskočí, což by mi učinilo radost. Na druhou stranu jsou lidé, a já mezi ně patřím, kteří zjistí, že to až tak snadný úkol není.

Oč jde?

O nic většího, ale ani menšího, než naše myšlenky. Čistě hypoteticky si, vážený čtenáři, představ náš svět, naší realitu tak, jako by každá tvá myšlenka byla už v okamžiku jejího vzniku známa i někomu jinému, než tobě. Že nic, nač pomyslíš, jak o kom smýšlíš, co si představuješ, všechny tvé vize, přání, touhy, obavy, zkrátka vše, co ti probleskne hlavou, někdo v tvém okolí, ať už známý nebo neznámý, zná. Včetně emocí a pocitů, které takové myšlenkové pochody doprovázejí.

Zkus tedy, pokud to ovšem už není tvojí přirozeností, každou svoji myšlenku kontrolovat tak, aby ses za ni nemusel stydět v případě, že by byla okamžitě sdílena někým kolem tebe, nebo někým, koho se týká. Aby tě to v oné hypotetické realitě neuvádělo do rozpaků. Abys na každou svoji myšlenku byl hrdý tak, že by ti bylo jedno, že je známa i někomu jinému. Aby tvé svědomí, to opravdové nejniternější, nikoli to, které bys chtěl obhajovat před druhými, ale to, které bys obhajoval jen před sebou samým, zůstalo lehké a čisté.

Možná stejně jako já zjistíš, že to není až tak snadné. Snadné to totiž není ani v případě, když jsem osamotě, a už vůbec ne, když hovořím s lidmi, když je jen potkávám. Obzvláště těžké je to při sledování televizních programů, poslouchání rádia, čtení zpráv. A to tak, že si říkám, zda nejde o záměr.

Ta představa, že jsou (samozřejmě hypoteticky) všechny moje myšlenky, pocity a emoce veřejně přístupné, známé a třeba i posuzované, je, pravda, poněkud neobvyklá, možná i děsivá, ale když se mi daří své myšlenky kontrolovat po nějakou dobu, zjišťuji, že se jedná o velmi, ale opravdu velmi osvobozující a povznášející pocit, kdy jsem spokojený sám se sebou. Spokojený s tím, že stále více a více jsem skutečným tvůrcem svých myšlenkových pochodů. Jde o spokojenost na vyšší úrovni, než když se mi třeba daří v práci.

Za sebe mohu říci, že to určitě stojí za to. Pokud bych dokázal k tomuto "malému" experimentu přesvědčit i tebe, budu mít radost a čas strávený nad psaním tohoto miničlánku byl dobře využit.
A kdo ví, třeba zas až o tak hypotetickou realitu nakonec nejde :-)

Tak co, zkusíš to?

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.