KUDY TO CHODIL MARCO POLO (3)

- předchozí část -

Teď, když už víme, že Marco Polo ve svém cestopisu nepopisuje Čínu, ale Tartárii, naskýtá se nám tím unikátní možnost nahlédnout do života jejích obyvatel. Vraťme se tedy ke "Knize o zázracích světa" a v tomto závěrečném dílu vyberme alespoň pár pasáží, z nichž se dozvíme něco víc o jejich způsobu života.
V zemi, jak ji ve své době poznal Marco Polo, byl rozšířen jednak chov dobytka, kdy pastevci žili s celými rodinami jako kočovníci, ale na vysoké úrovni bylo i zemědělství. Rodiny byly velmi pevně propojené. Ženy byly drženy v úctě, byly věrné a obstarávaly nejen celou domácnost, ale zabývaly se i obchodem. Muž mohl mít, tolik žen, kolik dokázal uživit, ale první žena byla hlavní. Pokud zemřel, jeho manželku a rodinu automaticky převzal příbuzný. Muži se zabývali lovem a bojem.

Zatímco bohatí se oblékali do hedvábných a zlatých šatů a pod tímto svrchním oděvem v zimě nosili jemné kožešiny z hranostajů, vojáci si z velmi silné bůvolí kůže sami vyráběli oděvy, které je chránily v boji. Bojovali mečem a odmalička byli cvičeni v lukostřelbě. Byli vyhlášení jako skvělí jezdci. Dokázali celé dny i noci sedět v sedle a svých koní si velmi hleděli.

Tartaři byli znamenití vojáci. Jejich armáda měla pevné uspořádání, kdy každé desítce, stovce, tisícovce,... mužů velel vybraný velitel. Panoval tu velmi přísný pořádek, takže armáda se snadno ovládala a byla tak velmi bojeschopná.

Marco se na řadě míst zmiňuje i o náboženství země. Tartaři uctívali jednoho boha jménem Latygaj, který pečoval o zemi, úrodu, o ně, jejich děti i dobytek. Jemu se klaněli a přinášeli mu oběti. V plné shodě tu však žili i křesťané-nestoriáni a také muslimové.

A tak bychom mohli pokračovat dál, ale raději přenechme slovo autorovi. A na úvod tu máme vyprávění o zakladateli rodu, z něhož posléze vyšel i Chubilaj. Zároveň se pokochejte krásou a libozvučností jednoho z nejstaraších evropských národních jazyků:

O městu Karokoram, kapitule padesátá prvá

...Dokonajíc cestu téj púščě jest přijíti k městu Karokoram, ktežto počátek měl jest veliký pán taterský...

Tu lidé dříve přebývali, aniž jsú pána měli z lida svéj země, ale biechu poddáni v daň velikému královi, jenž slovíše Uncham, jemuž latině neb vlasky pop Jan řiekají, o němž veškeren svět mluví... I bál sě ten král, by jeho to mnostvie lidu někdy neurazili, když by chtěli protivni býti, i myslil jest, kterak by je mohl ruózno v diely rozděliti a po rozličných vlastech rozeslati, aby tiem moc jejich mdlejšie byla. Ale ti nechtiece sě nikakéž rozlúčiti ruózno, všichni spolu šli jsú na jednu púšč na puólnoci stranu, i přišli jsú na jedno miesto, ktež jsú sě a dříve řečeného krále nebáli, a jemu potom viec daní dávati nechtěli.

O prvném králi taterském, jenž slul Chynchyš, kapitule padesátá druhá

Po malých letech z Božieho zpósobenie muže jednoho poctivého a múdrého, jenž slovíše Chynchyš (Čingis), králem nad sebú ustavili, a to sě jest stalo od narozenie syna Božieho tisícího jednoho sta osmdesátého sedmého. Tehdy po jeho korunování všichni Tatařie, kteří sě biechu po jiných vlastech rozběhli, přijdúce k němu, pod jeho panství velmi rádi dobrovolně sě poručichu. A on ten poddaný lid velmi múdře a opatrně spravováše.

Tehdy po malém času osm jiných vlastí dobyl. A když jest kterého města nebo hradu přesilnú mocí dobyl, po svícezení žádného zabíti ani oblúpiti dal, kterýž sě jemu dobrovolně poddal, pročěž jsú jej všichni divně milovali.

A vida sě tak povýšena v takéj chvále, posly své popu Janovi pošle, prosě, aby jemu svú dceru v ženu dal. A to bylo již léta od narození Božieho tisícího dvústého. A ten král tu řeč velmi hněvivě přijal a nelibě, a poslóm velmi osuhle odpověděv, řekl jest k nim, že by dceru svú chtěl raději v oheň vrci, než by ji chtěl svému sluzě dáti. A posly Chynchyšovy nepočestně od sebe vyhnal, a řka jim: Rcete pánu svému: proto, žeť sě jest směl v takú pýchu vznésti pán váš, žeť jest směl prositi za dceru pána svého, musíť za to ukrutnú smrt vzieti etc.

... A když to uslyšal Chynchyš, rozhněval sě jest velmi, a sebrav sě s velikém zástupem, i jel jest do země krále Uncham, jenž slove pop Jan, i položil sě jest polem na krásnéj a velmi velikéj rovni, jenž slove Tanduk, i poslal, k královi, aby sě bránil...

 

Pop Jan se samozřejmě neubránil, aniž život svůj zachoval. A tak se králem stal Chynchyš, později známý jako Čingis-chán.

První taterský král byl jest Chynchyš, druhý Tuy, třetí Batuy, čtvrtý Ezi, pátý Mongon, šestý Kublaj, jenž nyní kraluje, jehož moc jest větčie nežli jest byla všech jiných napřed jmenovaných pěti, ježto před ním zemřeli. Také jest jeho samého panství větčie, nežli by mohly býti všickna spolu královstvie a panstvie všech králuóv křesťanských i všech saracénských, jakož v těchto knihách na svém miestě o každém zjevně popsáno bude. 

Nebudu vás dál trápit staročeštinou a pokračujme výňatky popisujícími uspořádání, mravy i náboženství Tartarů v době vlády Chubilaj-chána. A hned zkraje něco o řízení státu: 

Vybral Velký chán dvanáct význačných knížat (Bojarská duma!) a jim přenechal všechny záležitosti ve všech oblastech.

Jaké jsou u nich zvyky a obyčeje: nejprve vám řeknu, že dvanáct knížat žije ve městě Kambalu v jednom paláci. Palác je velký, překrásný; je v něm mnoho pokojů a samostatných domů.

A moc těchto dvanácti knížat je takováto: vybírají vládce oblastí; vyberou vážené a zpraví o tom Velkého chána; Velký chán vybraného potvrdí a dá mu zlatou desku, jak náleží.

Kam mají jít vojska, o tom také rozhoduje dvanáct knížat; kde se ukáže jeho potřeba, tam ho knížata pošlou. A kolik je ho potřeba, tolik pošlou, ale vždy je to s vědomím Velkého chána.

Taktéž zabezpečují i jiné regionální záležitosti. Říkají jim "scieng", což znamená velký soud, nad ním už je jen Velký chán. Komu budou chtít, tomu budou mnoho dobra učiní.

V každé oblasti je vlastní soud a vlastní písaři; žijí v paláci, každý ve svém domě a řídí a spravují všechny záležitosti té oblasti, kam jsou přiděleni; plní je ale z vůle a příkazů dvanácti knížat, a o těch už jsem hovořil. 

(Nepřipomíná vám to současný princip jmenování guvernérů a institut Rady federace v Rusku?)

A další svědectví, které je podle mého názoru neméně významné, než jsou obrázky pyramid na mapě Tartárie. Marco Polo hovoří o dokonalém systému komunikace, dopravy, celní kontroly a logistiky, který tu používali dlouho do objevení se Ruského impéria.

Od Kambalu, věřte mi, vede mnoho cest do různých oblastí, to znamená jedna do jedné oblasti, druhá do druhé; a na každé je napsáno, kam vede, a všem je to známo. Když po kterékoli z cest vyjede z Kambalu posel Velkého chána, po 25 mílích (asi 40 km) přijede na stanici; na každé stanici je velký krásný dům, kam se poslové uchýlí. Bohaté postele s luxusními hedvábnými přikrývkami jsou na těchto stanicích; všechno, co posel potřebuje, tam je; i král se sem může uchýlit.

Na každé stanici je mnoho koní; tak veliký chán nařídil; koně tu jsou pro posly stále přichystáni. Na všech hlavních cestách do oblastí je na každé dvaadvacáté míli stanice. A tak jezdí po všech oblastech v království Velkého chána.

I v pustých místech, kde nikdo nežije a nejsou tu stálá obydlí, i tam nechal Veliký chán vystavět stanice i všechno potřebné i koně a postroje; jen vzdálenosti jsou delší; některé stanice jsou po třiceti pěti mílích, ale v jiném i více jak čtyřicet. Takové velikosti a takového luxusu není ani u leckterého vládce, ani u jednoho krále, u nikoho. A stanic je, řeknu vám, víc jak deset tisíc a takový je tu luxus, že ani nejsem schopen to všechno popsat.

Ještě jsem zapomněl říci o jednom pravidle, které zde platí: mezi každými dvěma stanicemi každé tři míle jsou vesničky o čtyřiceti domech; žijí tu pěší poslové Velikého chána a zajišťují službu takto: mají velké opasky se zvonečky, aby i z dálky bylo slyšet, jak běží; běží velmi rychle, ale ne více jak tři míle; a po třech mílích je výměna; už z dáli je slyšet, že se blíží posel, a tak se na něj již připravují; když přiběhne, odeberou od něj, co přinesl, a s tím vybíhá další posel, běží tři míle do dalšího místa a tam se vymění stejně jako tomu bylo u prvního běžce. Veliký chán tak od těchto pěších poslů dostává za jeden den zprávy ze vzdáleností deseti dní cesty; tito poslové za jednu noc a den proběhnou desetidenní vzdálenost; za dva dny přinesou zprávy ze vzdálenosti dvaceti dnů cesty. Tak každý den má Veliký chán čerstvé zprávy z okolí deseti dní cesty.

Když je třeba velmi rychle zpravit Velkého chána o něčem pro chána důležitém, poslové cválají dvě stě mil denně, jindy i dvě stě padesát mil a řeknu vám, jak se to dělá: když posel má jet velmi rychle tolik mil, jak jsem řekl, dají mu známku s poštolkou.

Když jsou poslové dva, oba se okamžitě vydají na cestu na dobrých, silných plnokrevnících; podvážou si břicha, ovážou hlavu a vyrazí, co to jde, tryskem, ženou se, dokud neujedou dvacet pět mil k příští stanici, tam jim připraví nové koně, čerstvé plnokrevníky. Poslové na ně bez meškání nasednou a okamžitě vyráží tryskem, jak jen koně mohou; cválají do příští stanice; tam dostanou zase nové koně, nasednou a vyrazí a tak dále až do večera.

Tak ti poslové ujedou dvě stě padesát mil a doručí velikému chánu zprávu a když je zpráva opravdu vážná, tak ujedou i tři sta mil.

Jak Veliký chán pomáhá těm, kdo nemají obilí nebo dobytek

Veliký chán posílá posly po všech svých zemích, královstvích i oblastech, aby zjistili, zda nebylo někde zničeno obilí nepohodou, krupobitím nebo jinou pohromou. Zjistí tak, kdo byl postižen a zůstal bez obilí; od takových zakáže vybírat v tom roce daň a ještě přikáže jim dát ze svého obilí na jídlo i na setí. Veliká je milost našeho chána! To dělá v létě, a v zimě pak rozdává dobytek; když se dozví, že někomu zhynul dobytek, pomůže mu a v ten rok od něho nebere daň.

Takto, jak jste slyšeli, pomáhá svým poddaným a podporuje je Veliký chán.

Jak Veliký chán přikazuje shromáždit obrovské množství obilí a rozdá ho na pomoc svému lidu.

Když Velký chán zjistí, že obilí je mnoho a je levné, nařídí ho nakoupit veliké množství a nasypat ho do velkých sýpek; aby se obilí za tři-čtyři roky nezkazilo, nařídí ho pečlivě chránit. Shromažďuje každé obilí: pšenici i ječmen, proso i rýži a černé proso a každé další obilí; toto všechno sbírá ve velkém množství. Když nastane nedostatek obilí a zvedne se jeho cena, tehdy Veliký chán vydává své obilí takto: pokud se míra pšenice prodává za besant, za tutéž cenu on dává čtyři. Obilí vydává tolik, aby všem stačilo, každému je dáno a každému dosyta. Takto se Veliký chán stará, aby jeho lid draho za obilí neplatil; a činí se tak všude, kde on vládne.

Jak Veliký chán rozdává lidem almužnu

Pověděl jsem vám, jak Veliký chán rozdává obilí svému lidu a nyní popíšu, jak chudákům v Kambalu rozdává almužny. Přikáže sebrat ve městě chudé rodiny, které nic nemají; v jedné rodině šest lidí, v druhé osm nebo deset anebo ještě více nebo méně; aby byli nakrmeni, Veliký chán přikáže jim rozdat pšenici nebo jiné obilí; a dává jim dosytosti. Každému, říkám vám, kdo přijde ke dvoru pro obilí, bez rozdílu. Každý den více jak třicet tisíc přichází pro obilí a to každý rok.

Velikou dobrotu jeví chán o své chudé a ti jej za to uctívají, jako by byl bůh.

Jak Veliký chán nechává vysazovat stromy podél cest

Podél hlavních cest, kudy cválají poslové, jezdí kupci a ostatní lidé, přikázal Veliký chán vysázet každé dva kroky stromy. Tyto stromy jsou už dnes tak velké, že jsou vidět i z dálky. A udělal to Veliký chán proto, aby každý cestu viděl a nebylo možné zabloudit. I v pustých místech jsou stromy; poslové i kupci z toho mají veliký užitek; ve všech královstvích i oblastech jsou podél cest stromy.

Jak Velký chán místo mincí utrácí papír

V Kambalu je mincovna velkého chána. Nařídí vyrobit takovéto peníze: vezme se kůra morušovníku, jehož listí požírají hedvábníkoví červi, vybere se jemné dřevo mezi kůrou a jádrem a z toho jemného dřeva přikáže vyrobit desky papíru; a když je ta deska hotová, nařídí ji nařezat podle návodu: nejdříve malé kousky mající hodnotu polovinu malého livru nebo jednoho livru, jiné mají hodnotu půl stříbrného groše a další jsou za stříbrný groš; jsou i za dva groše i za pět i za deset; i za bezant, tři a tak dále do deseti bezantů; a ke všem destičkám je přiložena pečeť velkého chána.

Vyrábí se z jeho příkazu takové množství těchto peněz, že veškeré bohatství světa je možné si za ně koupit. Po příkazu Velkého chána je rozšíří po všech oblastech, královstvích, zemích, všude, kde vládne, a nikdo nesmí pod trestem smrti je nepřijmout. Všichni jeho poddaní všude ochotně tyto papírky berou k placení, protože i oni za všechno těmi papírky platí, za zboží, za perly, za drahé kamení, za zlato i stříbro: za papírky si mohou všechno koupit a za všechno jimi zaplatit. Přicházejí kupci mnohokrát do roka s perlami, s drahými kameny, se zlatem, stříbrem a dalšími věcmi, se zlatými a hedvábnými tkaninami; a tohle všechno přinášejí jako dar Velkému chánovi. Sezve pak Velký chán dvacet mudrců vybraných pro tuto činnost a zkušených a poručí jim dohlédnout na to, co kupci přinesli, a zaplatit za to jejich cenu. Mudrci prohlédnou všechny věci a zaplatí za ně papírky a kupci papírky ochotně berou a jimi pak platí za všechny své nákupy v zemích Velikého chána. Mnohokrát za rok přinášejí kupci věcí tisíce za čtyři sta bezantů a Veliký chán za všechno platí papírky. Takto Velký chán vlastní všechno zlato, stříbro, hedvábí i drahé kameny ze všech svých zemí.

A povím vám ještě o něčem jiném, co by se mělo zmínit; když se papírek kvůli opotřebení přetrhne nebo zmačká, přinesou jej do mincovního dvora a vymění, pravda se ztrátou tří na sto, za nový a čerstvý. A ještě něco je třeba v naší knize říci; pokud někdo potřebuje si koupit zlato nebo stříbro na výrobu nějaké nádoby nebo opasku nebo něčeho dalšího, tak přijde do mincovny Velikého chána a přinese s sebou papírky a jimi za zlato a stříbro zaplatí, co si koupil od vedoucího mincovny.

Avšak vyprávěl jsem vám, proč Velký chán musí mít bohatství více než kdokoli jiný. A co je ještě překrásné: všichni králové světa nemají tolik zlata jako Veliký chán.

O náboženství Tartarů a jejich názorech ve vztahu k duši a jejich mravech

Jak jsme již řekli výše, jsou to národy klanící se idolům a co se týče jejich bohů, to u každého vysoko na stěně jeho pokoje je přibitá tabulka, na níž je napsáno jméno označující všemohoucího nebeského boha; jemu se každý den klanějí s kadidelnicí tymiánu, aby bůh jim dal dobrý rozum a zdraví, nic jiného od něj nežádají. Níže na podlaze stojí zobrazení, které se jmenuje Natigajem, to je bůh pozemských věcí objevujících se po celé zemi; jeho prosí o příznivé počasí, zemské plody, syny a podobné. 
A jsou tu i někteří, žijící dle zákona Machometova, a díl lidu jsou i křesťané.

O duši se domnívají, že je nesmrtelná a že ihned po smrti přechází do jiného těla; s ohledem na to, zda člověk žil dobře nebo špatně, duše přechází od dobrého k lepšímu nebo od špatného k horšímu. Když to byl chudý člověk a v životě si vedl dobře a skromně, po smrti se narodí ze šlechtičny a sám bude šlechticem; pak se narodí vládkyni a stane se vládcem; když se bude pozvedat stále výš a výš, nakonec přijde před boha. Pokud se ale choval špatně a byl synem šlechtice, znovuzrodí se jako syn rolníka, pak se narodí jako pes a dostává se stále níž k těm nejopovrženějším formám života.

Bratři Polo předávají Chubilaj-chánovi dary od papeže

Otci i matce projevují velkou úctu; pokud se snad stane, že nějaký syn urazí rodiče nebo nepomůže jim v případě potřeby, existuje takové zvláštní místo, které nemá žádný jiný účel, než potrestat nevděčné syny, kteří se provinili nějakým nedobrým činem ve vztahu k rodičům.

...Různého druhu zločinci, kteří jsou zadrženi a posazeni do vězení, jsou odsouzeni k zardoušení; když však přijde čas určený velkým chánem na propuštění zadržených, což bývá každé tři roky, pak je pouštějí, ale dostanou stigma na tvář, aby byli k poznání.

Současný velký chán zakázal všechny hry a kouzelní, kterých tam bylo více než kdekoli jinde ve světě. Proto jim řekl: "Pokořil jsem si vás se zbraní v ruce a všechno, co vám náleží je tedy moje, proto pokud hrajete, to hrajete s mým majetkem."

Obyvatelé tu hovoří květnatým jazykem; zdvořile zdraví jeden druhého s veselým a radostným pohledem; chovají se důstojně a jedí velmi čistě.

Každý šlechtic nebo bojar neustále s sebou nosí malou krásnou nádobku, do které plive, když se nachází v sále, protože nikdo v sále nesmí plivat na podlahu; když plive, nádobku pak zakryje a odloží ji stranou.

Přinášejí si s sebou také krásné boty z bílé kůže; když vejdou do dvora, odkud se vchází do sálu, když je vladař pozve, obují si ty bílé boty a své předají sluhům, aby nezamazali velkolepé, umělecky provedené hedvábné koberce prošívané zlatem...

...A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Ale to už nechám na zájmu těch čtenářů, kteří si přečtou knihu Marca Pola celou a dokážou ji brát jako nesmírně cenné svědectví o zaniklé říši, již se nám kdosi pokusil schovat pod nálepku - Čína.

- konec -

zdroje:

http://kadykchanskiy.livejournal.com/389932.html

http://kadykchanskiy.livejournal.com/390431.html

http://kadykchanskiy.livejournal.com/390729.html

E-KNIHA

http://ld.johanesville.net/polo-01-milion?page=1 



(©)2016 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.