Historie v propadlišti dějin

Série článků Vlabi o Velké Tartárii mě přivedla k úvahám nad tím, jak se stane, že se ještě o možné, né-li pravděpodobné, relativně nedávné historii neví, proč o ní nevědí lidé, kterých se díky jejich bydlišti přímo dotýká. A nejde jen o historii Tartárie nebo Slovanů, ale o historii lidstva vůbec.

Už jen z důvodu krátkověkosti každého z nás je v zájmu zachování historie k jejímu pozdějšímu studování - ať již ze snahy poučit se z chyb předků nebo naopak využtí jejich znalostí a zkušeností - klíčové ukládat nebo předávat data své generace. 
A tady to začíná.

Varianta ukládat data obnáší déle nebo nejlépe navěky trvající záznam. To znamená psanou, kreslenou či jinak zvěčněnou podobu - do kamene,  papyrusu, tabulek vyráběných z běžných, ale i exotických materiálů od hlíny až po zlato. Takto zaznamenaná data už z principu nelze měnit - tedy pokud nejsou šifrována nebo psána jazykem, který v době jejich studování není zapomenut. Pokud ano, při překladu mohou vznikat nepřesnosti. A to od drobností až po zcela zásadní a komplexní chyby, které v reálu znamenají definitivní ztrátu znalostí předků zvěčněných v překládaném/dešifrovaném záznamu. Ale i přes tato úskalí je takové ukládání dat tím nejpřesnějším způsobem, jak něco říci dětem svých prapraprapotomků. Pak i v případě, že dojde vlivem nečekaných okolností, jako jsou války, kataklyzmata, epidemie a co já vím, co ještě, zůstane hmotný záznam, i když nepřežije nikdo, kdo by mohl znalosti předávat. 

O historii lze přijít nejenom v případě, že dojde ke přirozené ztrátě nosičů, na kterých je zaznamenána. Tím myslím zapomenutí, kde se tyto nosiče nacházejí. Ve všech dobách byly takové záznamy střeženy a chráněny více než předměty běžného použití. Nemuselo jít nutně o tajné úkryty, o kterých měli ponětí jen jejich strážci. Znalosti uchovávané na předmětech byly odjakživa ceněny jako poselství předků, a tak jejich držiteli a správci bývaly významné osoby.

Bohužel vskutku běžnou lidskou vlastností je, že v případě získání území nějakého souseda nebo nepřítele, jako první za lidskými obětmi následovaly oběti z hlediska uchování historie větší - knihovny (jako zářný příklad ta Alexandrijská, ale můžeme zůstat i u nás - Sázavský klášter) a vůbec byly likvidovány všechny záznamy, které poukazovaly na vyspělost a historii obyvatel právě získaného území. Dobyvačná nátura (často bez schopnosti umět číst, psát či jinak ukládat své vlastní zkušenosti) těžko snášela vědomí, že někdo jiný disponoval vědomostmi, které poukazovaly na vyšší úroveň, než je ta její. A i proto při násilném, ale i nenásilném přebrání území docházelo k nevratné ztrátě původní historie.

V dnešní době, kdy číst a psát umí daleko větší počet lidí, a především díky technologiím, je množství ukládaných dat z pohledu minulosti nepředstavitelně obrovské. Jenže data již nezapisují jen osoby, kterým byla společností dána důvěra takové záznamy činit a ukládat, ale vlastně kdokoli, kdo unese tužku a nebo ještě lépe - trefí prstem na klávesnici ta správná písmena. Myslím, že každý chápe, jak pokulhává věrohodnost dnes ukládaných a šířených dat. Jak jsou informace ohýbány k docílení většího majetku a moci těch, kteří ovládají média, a především těch, kteří ovládají ty, co média naoko vlastní. A k ovládání společnosti je klíčovým předpokladem ovládat i historii, protože jen pokud se člověk nemůže poučit z předchozích chyb, pokud přijde o znalosti, které do té doby zdlouhavě získávali jeho předkové, tak je odsouzen k tápání ve tmě. Každá generace tak prožívá informační amnesii. Je to, jako když se někdo po ráně do hlavy, která způsobí neschopnost ukládat vědomosti, každý den vzbudí a nepamatuje si nic ze dne předcházejícího, a je tak nucen každý den začínat od nuly. Takový člověk je snadno manipulovatelný.

Nenasytnost některých jedinců, při které platí, že s jídlem roste chuť, vedla (a vede) k tomu, že dobyvační vítězové lačnili (a lační) po stále větší moci a majetku. To obnáší stále větší manipulaci, stále větší snahu o likvidaci všeho, co může současné civilizaci předat znalosti a zkušenosti civilizací předchozích. K tomu je nutná změna historie. Proto se dříve vypalovaly a bořily knihovny, kde se soustřeďovaly znalosti. K takovým barbarským činům vlastně dochází i dnes - viz. nedávný požár obrovské knihovny v Moskvě, knihovny, kde se "úplně náhodou" nacházely tiskopisy, mapy a další zápisy, jež vytvořili a shromáždili naši slovanští předkové. Přitom je zajímavé, že v tentýž den hořela i obdobná knihovna v New Yorku.

S rostoucí pavučinou moci elit nutně musí růst i zástupy jejich oddaných nohsledů. Zde si dosaďte uskupení známá nejenom v konspiračních kruzích, Ano, mám tím na mysli skupiny jako illumináti nebo svobodní zednáři apod. Je jich opravdu velké množství. Jejich stoupenci, zaslepení představou, že už samotná příslušnost k takovým skupinám z nich dělá důležité osoby, jsou ochotni potom plnit jakékoli příkazy. Kam tím směřuji? No není těžké si představit, co jedinci dosazení do klíčových pozic, jako jsou vedoucí pracovníci tiskáren, novin, televizních a radiových stanic, filmového průmyslu, knihoven, muzeí, archivů a dalších institucí majících nějaký významnější vliv na tok informací, co zkrátka takoví jedinci mohou udělat s historií. Tuhle odmítnou vydat specifickou knihu, támhle z očí veřejnosti stáhnou jistý artefakt, z regálů knihoven zmizí určité tiskopisy nebo vydání knih. Z učebnic se vyškrtne výuka té či jiné historické události či se alespoň pozmění její průběh. 

Takto zcela nepozorovaně s pozoruhodnou přesností a precizností mažou a přetvářejí dějiny. Veřejnosti s každým dnem ubývá možností nakouknout do historie skutečné. A pokud se přece jen tak stane, s přibývajícími technologiemi je stále jednodušší stopy zametat. Již není tolik potřeba fyzických likvidací artefaktů i jejich vlastníků, stačí vychrlit do světa několik protichůdných, ideálně konspiračně se tvářících informací, které daný artefakt zahalí do neproniknutelného hávu možností, zda vůbec existuje. A pokud nejde jeho existenci přímo vymazat (například taková pyramida se těžko maskuje), pak vytvořit mnoho možných variant jeho vzniku a účelu, až se pravda natolik rozmělní mezi množství nepravd, že je téměř nemožné ji najít. Ale o tom lze dohledat takové množství "konspiračních" článků a publikací, že je nošením dříví do lesa se rozepisovat o principech. 

V kyberprostoru (myšlen internet) stačí jen zmínit slovo "troll". Znáte je z diskuzí pod články. Tomu, kdo ví, že existují, jejich někdy více, jindy méně průhledné působení neunikne. A ty, kteří na tyto "duchy" nevěří (myslím tím trolly třetí skupiny, jak jsou popsány v tomto dvoudílném článku), stejně nemá smysl přesvědčovat. Ale celkem mě těší, když k nám na tento blog zavítají. Je to pro mě takové uspokojení, protože pak vím, že jsme článkem šlápli do vosího hnízda.

Jako shrnutí působnosti oněch z velké části "užitečných idiotů" (řadoví členové výše zmíněných uskupení) stačí zmínit Orwelův román 1984. Tam sice hlavní postava nebyla přímo členem nějakého takového uskupení, nicméně pro ně efektivně pracovala - musela. Princip tam byl ukázán.

Druhou možností uchovávání vědomostí a zkušeností je předávání. Tím mám na mysli předávání informací verbálně. Z otce na syna, ze syna na vnuka nebo z archiváře na archiváře, z náčelníka na jeho následovníka atp. Zde je - v případě oddanosti všech článků řetězu lidí - relativně malá možnost infikovanosti informací zvenčí, ale je tu jiné riziko, které vidím především v současnosti. Jsou na světě národy nebo kmeny, které neznají písmo, kde se k mému obdivu takto předávají zkušenosti a vědomosti nejenom po celá staletí, ale dle všeho i tisíciletí. A i současná věda si neví rady s tím, když zjistí například v astronomii, že nejmodernější technika teprve v dnešní době umožňuje získávat ty samé informace o vzdáleném vesmíru, jaké mají tyto tzv. "primitivní" národy již po celé věky.

Když si vzpomenu na vyprávění svých rodičů a prarodičů, mám mnoho informací o tom, jak a kde žili. Mám i nějaké informace o tom, jaký byl svět v době jejich mládí, politické poměry viděné jejich očima, ale už toho není tolik. To jsou tedy informace z doby maximálně těsně před druhou světovou válkou. Podobné schéma mohu použít na dnes nejstarší žijící generaci - našich dědů. Pokud i oni mají informace z první ruky - od svých rodičů a prarodičů, tedy očitých svědků, mohu si sám pro sebe říci, že dnes opravdu věrohodné informace mohou být maximálně z druhé poloviny devatenáctého století. Vše před tím již nemohou být informace od očitých svědků, nýbrž jen zprávy z druhé ruky. Samozřejmě se nemusí nutně jednat o nepravdivé informace. Jen tím ukazuji na fakt, že pokud někdo požaduje důkaz, tedy alespoň v podobě ústně předané informace od důvěryhodného očitého svědka v současnosti ještě žijícímu člověku, nepůjde o historii starší než cca 150 let. Ale v naší "civilizované" společnosti lpící na majetku a postavení již nemohu plně důvěřovat ústně předávaným informacím tak, jak tomu je v "primitivních společnostech" přírodních národů a kmenů, kde na smysl života je pohlíženo přece jen z jiného úhlu a záměrné pozměňování z pokolení na pokolení předávaných informací není v zájmu ani jedinců, ani celé společnosti. Tam se úzkostlivě trvá na dodržení všech slov a slabik v přesně daném pořadí. A nejenom to. Často je kladen i důraz na konkrétní intonaci a dalších  "drobnostech". Proč tomu by bylo na další obsáhlý článek, tak možná někdy jindy.

Z výše popsaného již pro mne není tak těžké si vyvodit, proč ani místní obyvatelé v údajně postižených oblastech (mluvím konkrétně o článcích o Tartárii, ale lze aplikovat kdekoli) si nejsou globálně vědomi historie starší 150 - 200 let. Ale to ještě není zdaleka vše. Dnešní přetechnizovaná doba sice přináší klady, ale zároveň i svoje zápory vycházející z pokulhávání vývoje duchovního za tím technickým. Sice dále uvedené video nelze brát bezezbytku za bernou minci, nicméně z osobních zkušeností vím, že na tom, bohužel, asi něco bude. A to se tam mluví o technologiích starších deseti let! Za deset let šel vývoj tak horentně kupředu, že technika stará deset let je vesměs považována za objekty hodné posměchu nebo vystavení v technickém muzeu. 
Výklad videa nechť si udělá každý sám. O úzce souvisejícím tématu tu již článek byl. Zmiňované video: https://www.youtube.com/embed/FGjfyP-y16U?feature=player_detailpage

Dělalo se to vždy, jen možnosti se stále "vylepšují". Jsme v době, kdy lze oficiální historii mazat či přetvářet téměř doslova stiskem jediné klávesy. 


Výstižná poznámka od Vlabi:
...ono je to daleko horší. Dám dva příklady ze současnosti.
V roce 2000 prováděla ukrajinská armáda zkoušku balistické rakety Točka-U. Jak už to tak na Ukrajině chodí, raketa se vydala úplně jiným směrem, než měla. Přímo na Kyjev. "Naštěstí" nedoletěla až tam, ale spadla na devítipatrový panelový dům ve městě Bradvary. Ačkoli samozřejmě nenesla výbušnou hlavici, přesto byl dům kinetickou energií padajícího tělesa značně zdemolován. Byli mrtví a ranění. Poškození nájemníci byli okamžitě vystěhováni, dům urychleně opraven. A teď pozor: nevrátily se tam však původní partaje, ale rodiny vojáků a také trestanci. Médii zatím proběhla oslavná story o úspěšné zkoušce provedené hrdinnou ukrajinskou armádou, v televizi dokonce ukázali v místě, kam měla Točka správně doletět, kráter, a chlubili se, že minul cíl jen o 8 m. Když o deset let později ve výroční den přijeli do Bradvary novináři, aby o události natočili reportáž, s úžasem zjistili, že tu není žádný očitý svědek a na místě se o incidentu vpodstatě nic neví. A to se to stalo uprostřed města a uběhlo jen 10 let!
V přímém přenosu jsme takovou "opravu" dějin mohli sledovat i minulý týden z ukrajinského parlamentu, který prostě odhlasoval, že žádného prezidenta Janukoviče Ukrajina nikdy neměla. Byl Juščenko a pak hned Porošenko. Udělá se výmaz, z učebnic vypadne odstavec a historie se změní před našima očima, ani nemrknem. Už jsme si přece zvykli...

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.