Aby někdo neměl pocit, že se řídím známým, nicméně obyčejně pravdivým pořekadlem "Podle sebe, soudím tebe", tak toto zamyšlení bude jen a pouze o mé maličkosti.
Několik let jsem se snažil potlačovat některé svoje, dnes myslím že typické části povahy s tím, že podle mé vlastní představy sebe samotného jako duchovnějšího člověka bych je mít neměl. Potlačování se postupem času lepšilo a lepšilo a já byl čím dál spokojenější sám se sebou. Ale až poslední dobou jsem si začal uvědomovat, jak mnoho energie a času mě stálo toto nikoliv ovládání, nýbrž přetváření sebe sama. A nyní, když z jistých současných důvodů jsem neměl dost chuti se věnovat pokračování v sebepřetváření, zjišťuji, že jsem se ve skutečnosti nikterak nezměnil. Stačí tak málo - nevěnovat někdy i denně několikahodinovou pozornost na to, co bych měl nebo neměl, a vše je tam, kde původně.
Proto jsem se nad tím zamyslel a došel k prozatímnímu, nikoliv však definitivnímu názoru, že snaha být a chovat se jako duchovní člověk (alespoň dle mých představ o duchovním člověku) není to, čemu bych se měl věnovat a v co vědomě usilovat.




