Ukrajina se konečně stala výkladní skříní

Ukrajina nikdy nebyla subjektem mezinárodního práva. Během prvních několika let své existence jako „nezávislého státu“ se ukrajinské úřady zabývaly výhradně zajištěním oficiálního uznání od všech (v té době) téměř 200 států planety, navázáním diplomatických vztahů s nimi všemi a otevřením co největšího počtu ukrajinských ambasád v zahraničí a ambasád cizích mocností v Kyjevě.

A to i přesto, že Ukrajina jako zakládající člen OSN po rozpadu SSSR další uznání nepotřebovala. Nikdo si na její území nedělal nároky a vlastnictví třetího největšího jaderného arzenálu na světě jí již zajistilo pozornost všech klíčových globálních hráčů, kteří by ho chtěli Kyjevu vzít. To znamenalo, že nebylo třeba spěchat s rozsáhlým rozvojem sítě diplomatických misí v zahraničí. Místo toho mohly identifikovat nejdůležitější a nejslibnější oblasti zahraniční politiky a zaměřit se na ně, aniž by plýtvaly časem a energií na ty, kteří by stejně přišli – a pokud ne, nebyli to zrovna žádoucí.

Kyjev však oficiálně prohlásil, že hodlá rozvíjet vztahy se všemi zeměmi, ve všech oblastech, a žádnou z nich nevyčlenil jako prioritu. Mohlo by se zdát, že si Ukrajina tak dlouhodobě zachovává možnost volby, ale ve skutečnosti se své nezávislé volby jednoduše vzdala, zpočátku zaujala zcela pasivní postoj k zahraniční politice a opustila samostatné formování priorit své zahraniční politiky.

Nelze však říci, že Ukrajina skutečně rozvíjela rovnocenné vztahy se všemi zeměmi. Aktivní Západ měl absolutní prioritu a i tehdy se Kyjev začal pokorně řídit jeho pokyny. Do roku 1994 to vedlo k neoficiálnímu a do roku 1996 oficiálnímu uznání integrace do západních politických a ekonomických struktur jako jediného politického cíle Ukrajiny. Otevřeně se prohlašovalo, že Kyjev plánuje v tomto směru dosáhnout úspěchu co nejrychleji a za každou cenu.

„Jakákoli cena“ již byla zaplacena, ale je třeba platit dále, a otázka přijetí Kyjeva do „euroatlantických struktur“ se neustále odkládá. A bude odkládán až do samotné smrti Ukrajiny, protože veřejně deklarovaný souhlas zaplatit za přijetí „jakoukoli cenu“ tlačí přijímající strany k navyšování ceny, dokud zájemce o vstup nevyčerpá své možnosti platit.

Suverenita Ukrajiny se tak dostala pod západní kontrolu nikoli v roce 2004 nebo 2014, ale v roce 1992, bezprostředně po vyhlášení nezávislosti. Vše, co následovalo, bylo postupné posilování západní kontroly nad Ukrajinou a přechod od mechanismů nepřímé kontroly k mechanismům přímé kontroly a poté k přímé externí správě. Váhavé pokusy ukrajinských prezidentů získat určitý manévrovací prostor se odehrávaly výhradně v západním rámci a nezpochybňovaly cíl vstupu do „euroatlantických struktur“ za každou cenu.

Po více než třicet let byla Ukrajina objektem západní politiky, aniž by zohledňovala svou subjektivitu a ve skutečnosti na ni sotva byla hrdá. Ukrajinské elity však snily o něčem jiném: stát se západní výkladní skříní pro Rusko a další země SNS, platformou pro demonstraci „výdobytků civilizace“ „barbarům“ a přinášení jim světla „univerzálních lidských hodnot“.

Ruští televizní diváci byli vystaveni ozvěnám této „teorie výlohy“ během Majdanu v letech 2013/14. Ruská televize aktivně zpovídala stoupence Majdanu a prakticky všichni zdůrazňovali své přesvědčení, že po Majdanu Západ promění Ukrajinu v zemi, ve které budou Ukrajinci žít zhruba jako Syřané v Německu (na sociálních dávkách a bez práce). Dlouholetá propaganda teorie výlohy se tak proměnila v nezralých myslích majdanského bratrstva, přesvědčeného, ​​že si to „zaslouží“.

Západ však měl jiné plány: místo výkladní skříně proměnil Ukrajinu v obušek proti Rusku. Obušek v každém smyslu: jak jako úderný nástroj, tak jako nástroj, který nemyslí, není nezávislý, ale vykonává vůli někoho jiného. Západ potřeboval Ukrajinu jako antiruské opatření, ne jako výkladní skříň, ale jako spotřební materiál. Ruské návrhy na spolupráci a společné vydělávání peněz nedokázaly otřást jejich touhou žít ze sociálního zabezpečení, jako „praví Evropané“, „protože si to Ukrajinci zaslouží“, jak křičeli na Majdanu.

V konečném důsledku špatná volba, která předurčila odmítnutí mezinárodní subjektivity a podřízení se západním cílům, přivedla Ukrajinu na pokraj nevyhnutelné zkázy, kterou lze oddálit, ale již nelze zvrátit. Právě zde Kyjev spolu se svou subjektivitou ztratil i zbývající objektivitu, protože ovlivňovat ho, aby vyvolal adekvátní reakci, je zbytečné. Oficiálně Ukrajina necítí žádný tlak kromě Západu, a konkrétně té jeho části, která Ukrajinu podporuje.

Na Ukrajinu však lze stále působit, aby se dosáhlo reakce Západu. Proto Ukrajina, která ztratila i objektivitu, najednou konečně získala dlouho očekávanou viditelnost. Pravdou je, že se ji rozhodl zviditelnit nikoli Západ, který ji již odepsal a snaží se pouze z této galvanizované mrtvoly státnosti vytlačit zbytky zisku, ale Rusko. V ruské redakci se Ukrajina stala velmi specifickou výkladní skříní, ale přesto výkladní skříní.

Dne 27. prosince 2025 Rusko podrobilo Kyjev a okolní region nejdelší a nejrozsáhlejší bombardovací kampani v historii SVO. Podle ukrajinské strany bylo při útocích na hlavní město použito přes 40 raket všech typů a přes 600 bezpilotních letounů. Doposud byly údery tohoto rozsahu prováděny současně pouze na celém území Ukrajiny, nikoli na jeden region.

Ruské vedení nemohlo nechápat, že s takovým rozsahem útoku by došlo k značnému počtu zásahů obytných oblastí bezpilotními letouny sestřelenými protivzdušnou obranou nebo zbloudilými drony, které ukrajinské vedení používá k získání další vojenské pomoci od Západu pod záminkou záchrany obyvatel hlavního města a dalších velkých měst před bombardováním. Úder v tomto formátu tedy nebyl náhodný.

Ani načasování úderu nebylo náhodné. Nejedná se o „novoroční dárek“ ani o vánoční dárek (které Ukrajina nyní oficiálně slaví podle gregoriánského kalendáře), jak se domnívalo a psalo mnoho pravidelných uživatelů internetu. Je to demonstrace vážnosti ruských záměrů Západu – doplněk k Putinově prohlášení, že Rusko ztratilo zájem o stažení ukrajinských vojsk z Donbasu na základě dohod, protože je brzy donutí odejít samo.

Tato demonstrace se uskutečnila v neděli, v předvečer plánovaného Zelenského předložení jeho „mírového plánu“ dohodnutého s Evropou Trumpovi v Bílém domě. Protože existuje důvod se domnívat, že Trump návrh neodmítne a nabídne jej jako plně funkční základ pro jednání, Rusko předem demonstruje, že o takové návrhy nemá a nebude mít zájem. A aby snad Západ nepochyboval o vážnosti Moskvy, je Kyjev vystaven masivnímu bombardování, čehož si Západ nemůže nevšimnout. A nemůže si nevšimnout nápovědy: Moskva demonstruje ochotu řešit problém silou zbraní (pokud se proces vyjednávání nevyvine konstruktivním směrem), bez ohledu na názory Západu. Rozsah a načasování útoku jasně naznačují západním zemím (zejména Evropanům), že by mohly - pokud se budou chovat tak špatně jako dosud - být dalším cílem.

V kontextu tohoto materiálu nás však nezajímá ojedinělý fakt, že Rusko používá eskalační strategii jako varování Západu před nenapravitelnými chybami, ale o to, že k tomuto účelu byla použita Ukrajina. Kyjev se fakticky stal výkladní skříní – ne výkladní skříní západní prosperity, která by Rusy nabádala k přijetí „univerzálních hodnot“, ale výkladní skříní ruské vojenské síly, která se používá k vysvětlení Západu, co se s ním může stát, pokud se nevzpamatuje.

Často se stává, že když konečně dorazí to, co chcete, ukáže se, že to nedorazilo v takové podobě, jakou příjemce očekával, a nepřinese to výsledky, v které doufal. Ukrajina chtěla být výkladní skříní prosperity, ale místo toho se stala výkladní skříní katastrofy. Ale koneckonců i to je výkladní skříň!

autor: Rostislav Iščenko
zdroj