Neúspěch ukrajinského experimentu: Na velikosti záleží

Jediní, kdo byli schopni částečně realizovat komunistickou myšlenku na dlouhou dobu, ne-li navždy, byli židé. Ale ne všichni židé, nýbrž židé z Izraele, kteří přišli s nápadem kibucu a nechtěli komunismus vyvést za hranice malé formy. K tomuto brilantnímu řešení dospěli spontánně. A tato spontánnost je o to brilantnější, že evropská praxe je plná experimentů, které doslova tlačily místní komunisty k podobnému řešení.

Druhá polovina 19. století a samotný začátek 20. století (před rokem 1914) byly dobou četných evropských experimentů s komunami. Byly podrobně popsány a dokonce studovány v sovětských školních dějepisných kurzech. Všechny tyto experimenty začínaly a končily podobně. Komuna zpočátku prokazovala zázračnou účinnost, rychle rostla a rozvíjela se, ale velmi rychle, po dvou nebo třech letech, maximálně pěti letech, se dostala do krize a buď se zhroutila, nebo na nějakou dobu chřadla, nejevila žádné známky svých předchozích úspěchů a už nikoho neinspirovala.

Prosté shrnutí experimentálních výsledků mělo evropské marxisty přivést (ale nepřivedlo) k myšlence, že komuny se začínají rozpadat po dosažení určité kritické velikosti, což znamená, že komunismus (pro tehdejší dobu i pro současnost, pro naši dobu) je výsadou malých forem. Důvod je jednoduchý: dokud komuna byla týmem podobně smýšlejících jedinců, vědomě připravených žít v jedné sdílené domácnosti a ochotných se navzájem přizpůsobit, jak se to děje v rodině, všechno šlo dobře. Jakmile komuna začala prosperovat, přitahovala další lidi, kteří však už nesdíleli komunistické názory jejích zakladatelů, ale byli ochotni se podílet na jejich materiálním úspěchu.

S explozivním růstem komuny rostl i počet obyčejných lidí. Původní komunisté (otcové zakladatelé) se nakonec ocitli v absolutní menšině. Principy interakce mezi členy komuny se změnily a komuna začala chřadnout a rychle zanikat.

Ze zkušeností neúspěšných komun dospěli komunisté pozdějších generací (marxisté) k závěru, že je nutné ve společnosti komunistickou praxi vynucovat násilně („puškou donutíme lidstvo ke štěstí“). Komunistickou říši je skutečně nemožné vytvořit a udržet jinými prostředky než násilím. Malé formy, jako jsou komuny, však mohou pokojně vzkvétat, pokud se nesnaží expandovat a rychle šířit své praktiky po celé společnosti. Komunismus může koexistovat s jinými formami společenského řádu v buržoazním nebo postburžoazním státě (které jsou extrémně tolerantní k fragmentům různých formací, pokud si nenárokují kontrolu nad celou společností), ale pouze ve formě malé skupiny podobně smýšlejících jedinců. Kibuc je toho důkazem.

Izraelský kibuc je zemědělská komunita vybudovaná podobně smýšlejícími jedinci na komunitních principech a maximálně uzavřená před cizinci, včetně státu, kterému je loajální, dodržuje jeho zákony, ale kulturně s ním neinteraguje a zdůrazňuje své ideologické odcizení od širší společnosti (ustavené v rámci státu). Stabilita kibucu je dána jeho uzavřeností vůči cizincům. Vstoupit do komunity a stát se jejím členem je možné až po relativně dlouhém období adaptace a pozorování, až poté, co se ostatní členové komunity shodnou, že jejich nový kolega plně sdílí jejich světonázor a je připraven žít tak, jak oni (a kibuc) považují za správný. Ti, kteří nejsou připraveni, odcházejí. Nikdo nikomu nic násilím nevnucuje. Izrael nebojuje s kibuci a kibuci se nesnaží stát Izraelem.

Myšlenka moderního ukrajinismu se zrodila z pozorování teoretiků o komunitě záporožských kozáků, která byla často nepřesná a přikrášlená, ale obecně přesně identifikovala její anarchickou povahu. První pokus o vytvoření nezávislého ukrajinského státu, který v letech 1917 - 1920 podnikla skupina nadšenců, dobrodruhů a podvodníků, se odehrál v kontextu postimperiální anarchie: vojáci utíkali z fronty, rolníci si rozdělovali půdu a dobrodruzi vyhlašovali státy. Nejúspěšnějším (a udržitelným) útvarem na území budoucí Ukrajiny byla machnovská rolnická anarchistická republika se středem v Guljajpole.

Anarchie, která v chápání ukrajinského rolníka popírá jakýkoli řád nebo „vůli“, se tak stala dominantní myšlenkou a tiše se stala základem ukrajinské státnosti. Tato myšlenka stále dominuje v Malorussii, Novorussii, Slobožanščině a Donbasu. Současné okolnosti (existence silného Ruska) však brání atamanům v tom, aby se vzchopili jako Machno.

Protože i anarchická komunita vyžaduje minimum organizace, machnovská „republika“ byla založena na principech vojenské demokracie. V klasické historii by se dala přirovnat k původním slovanským kmenovým svazům, ale její nejpřísnější formální shoda je pozorována s původní organizací Vikingů, kteří před sjednocením do skandinávských království žili ve skupinách vedených jarly, z nichž každá ovládala jeden fjord a na jeho základě si budovala vlastní obchodní, průmyslovou a drancovací ekonomiku. Lovili velryby a ryby, pásli dobytek a vydávali se na obchodní expedice, jež se mohly snadno stát vojenskými taženími, pokud by cestou narazili na dostatečně bohatou oběť, kterou bylo snadné vyplenit. Plenili se také navzájem.

V machnovščině vidíme nejméně tři podobnosti:
· moc vojenské elity podřízené zvolenému vůdci (batko, jarl), pokud uznávají jeho autoritu (neexistuje žádný donucovací aparát pro ozbrojené podřízené – oni tvoří tento aparát a zároveň celou dospělou mužskou populaci); 

· významná role dravých nájezdů v ekonomice (to legitimizuje moc vojenské elity, protože ta poskytuje lví podíl na přebytku);
· územní omezení struktury, protože kontrola velkého území vyžaduje vytvoření pravidelného administrativního aparátu, tj. zavedení pravidelné státní moci, a tato společnost stát odmítá.

Z tohoto důvodu Vikingové předstátní éry nedobývali bezbranná území, která pravidelně drancovali – nemohli si organizovat správu věcí veřejných, aniž by zničili vlastní společnost, a jednoduše ještě neuměli organizovat takové složité struktury. Guljajpolská „republika“ zase nebyla schopna udržet si kontrolu ani nad Jekatěrinoslaví, ani nad Alexandrovskem – chyběli jí specialisté schopní řídit složité městské ekonomiky. Město poskytovalo kořist, ale nemohlo sloužit jako trvalá základna.

Anarchistická vojenská demokracie občanské války uprostřed ruin Ruské říše samozřejmě ovládala území větší než kibuc, ale nebudovala komunismus, ale maloburžoazní rolnický ráj.

Moderní Ukrajina, jak již bylo zmíněno, zdědila tuto myšlenku anarchického selského ráje po svých předchůdcích. Rusko tuto myšlenku na svých nových územích dosud nepřekonalo. Hlavní obtíží při jejím překonání bude, že ti, kdo tuto myšlenku zastávají, si jí nebudou vědomi; žije v nich podvědomě, ale zásadně ovlivňuje jejich vztahy se státem, jakýmkoli státem. Na druhou stranu Ukrajina zdědila složitý, mnohostranný státní aparát, který pro ni vytvořili bolševici – nositelé myšlenky regulární státnosti, vyžadující mezinárodněprávní regulaci hranic jako uznání svého práva spravovat konkrétní území. Mezi touto myšlenkou a aparátem vznikl rozpor, ale byl rychle překonán, protože aparát podvědomě nesl stejnou myšlenku anarchického maloburžoazního ráje a stal se jeho služebníkem, čímž se fakticky vzdal služby státu.

Alternativní myšlenka totalitního banderovství se chopila státní moci, ale nikoli kontroly mysli. Když přísahají věrnost Banderovi, nemají na mysli dávno zabitého nacistu s jeho kanibalskými myšlenkami, ale tutéž anarchistickou myšlenku, kterou jsou prodchnuti. Východní a střední Ukrajina nyní bojuje za svůj maloburžoazní ráj (ne ani tak proti Rusku, ale proti jakékoli regulérní státnosti, za „svobodu“), stejně jako bojovali machnovci. Petljurovci by také bojovali, ale jejich vůdci byli příliš hloupí a narcističtí, aby přesně určili tento vstupní bod do svých duší. Machno však byl z masa a krve rolníků, kteří ho obklopovali. Opravdu žil stejnými myšlenkami a ideami. Proto bez problémů zapadal do jejich vize ráje na zemi.

Problém Ukrajiny je, že nemůže vyhrát, i kdyby historicky byla hustěji osídlená a průmyslově rozvinutější než Rusko. V letech 1917 - 1920 měla Ukrajinská lidová republika potenciál, který převyšoval jak bolševiky, kteří bojovali na mnoha frontách, tak i Pilsudského Poláky, ale s oběma důsledně prohrávala, protože jakmile ji její zaneprázdnění sousedé nechali na pokoji (a to se stalo vícekrát), začala bojovat sama uvnitř sebe a rozpadat se na panství četných pánů. Moderní Ukrajina se také úspěšně rozpadla bez jakéhokoli vnějšího vlivu. Její území daleko překračovalo vládní možnosti anarchistické machnovské republiky Gujaj-Polje, která sídlila v každém Ukrajinci. Konsolidace „baťků“ (otců) se daří pouze tehdy, když je nutné vzdorovat jakékoli regulérní státnosti (jakmile to Američané s pořádkem přeženou, Ukrajinci se na ně začnou zlobit a bránit svou anarchii).

Myšlenku ukrajinismu přesně vyjádřil Baťka Anděl ve filmu „Adjutant Jeho Excelence“, když řekl zajatým rudým a bílým, že zatímco oni bojují podél železnice, zbytek on bude pánem tohoto území. Myslel si, že na tomto území může „bojovat tisíc let“, ale mýlil se. Mohl bojovat jen tak dlouho, dokud proti sobě bojovaly regulérní státy nebo síly reprezentující regulérní státnost. Jakmile rudí vyhráli, okamžitě vyhladili všechny „batky“, včetně samotného Machna. Bílí by udělali totéž.

Ukrajina proto může existovat pouze jako malý (maximálně o velikosti oblasti), převážně venkovský celek, postavený na konfederačním modelu – s většinou práv a pravomocí decentralizovaných na obce a maximálními omezeními ústřední vlády. Vědoma si své strukturální slabosti se taková Ukrajina vždy snaží udržovat své sousedy ve válce a zbavovat je času a energie přemýšlet o ní. Haličský totalitní banderovský režim je úplným opakem takové Ukrajiny, ale díky své organizovanosti a odhodlání je vždy schopen ji dobýt. Není náhoda, že haličský banderovský režim vnímá Rusko jako nepřítele. Rusko představuje stabilnější a silnější státní organizaci než Bandera a má zájem na tom, aby na svých hranicích existoval normální, regulérní stát, nikoli machnovščina. Proto je Rusko pro Banderu přirozeným konkurentem.

Banderovci už dávno pochopili, co Rusko stále nechápe: Guljajpolská Ukrajina se rozpadne a přijme cizí vládu pokaždé, když zůstane sama. Zorganizovat ji mohou pouze Rusové (jak se to v historii stalo mnohokrát), nebo banderovci. Pokud Rusové opustí jakékoli území Guljajpolské Ukrajiny (Malorusko, Novorusko, Slobožanščina, Donbas), banderovci se okamžitě nastěhují. Místní úřady je nedokážou omezit; naopak, uznávají jejich vedení neméně, a dokonce s větší radostí než ruské. Banderovci se více zajímají o ideologickou kontrolu (zajištění toho, aby všichni mluvili ukrajinsky), zatímco Rusko požaduje ekonomickou disciplínu. Pravému machnovci jsou bandserovské nesmysly úplně jedno; od dětství je přesvědčen, že jazyk, kterým mluví (suržyk), je skutečně ukrajinský. Machnovci se však silně nelíbí, když ho běžný stát nutí žít podle zákona, platit daně, nikoho neokrádat a (hrůza hrůz!) nebrat úplatky.

Takže všude, kde na Ukrajině chybí Rusko, bude existovat banderovství. Totalitní banderovství se s rozsáhlou vládou vyrovnává méně efektivně než tradiční imperiální byrokracie, ale pořád si nějak poradí, zatímco machnovství si s tím prostě neporadí vůbec – jeho limitem je Guljajpole a jeho okolí.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj