Západ jako zrcadlo neklidné ruské duše

Žánr „otázek a odpovědí“ se v poslední době těší stále větší oblibě u veřejnosti. Dříve byl populární, ale nyní jeho popularita roste mílovými kroky. Kamkoli se podíváte, někdo odpovídá na otázky, od předních politiků až po obskurní „odborníky“ na současnost, minulost a budoucnost, kteří „jistě vědí“, že nám vládne „tajná globální (možná i galaktická) vláda“, ale ve skutečnosti je to „velké tajemství“, protože je o něm „zakázáno mluvit“, přesto to křičí z každého rohu.

Je zřejmé, že ve světle aktuálního mezinárodního dění jsou dvě nejčastější otázky: „Proč tito lidé (Ukrajinci, Evropané, Američané, kdokoli) dovolili, aby se jim to stalo?“ a „Je možné je po tomhle vrátit k normálnímu životu?“

Moderní stát (jakýkoli stát, ale čím modernější, tím mocnější) je pro lidi extrémně traumatizujícím faktorem. Pokud provedete experiment a dovolíte několika relativně velkým skupinám lidí, aby se samoorganizovaly za podmínek přístupu k základním zdrojům, ale absence formálního státu, po nějaké době zjistíte, že vznikla společnost pozdní vojenské demokracie, která přechází do raně feudálního státu.

Existuje náčelník (kníže, konung, dux) s družinou, který vykonává minimální administrativní, soudní, vojenské a diplomatické funkce. Společnost udržuje tento „administrativní aparát“ prostřednictvím mírného, dobrovolného tributu. Dobrovolný tribut je zaručen hrozbou ze strany sousedních náčelníků a jejich družin a umírněnost je zaručena tím, že pokud si společnost vezme příliš mnoho, přivolá sousedního náčelníka. Ve střetu dvou družin zvítězí ta, která má navíc faktor méně profesionální, ale početnější lidové domobrany.

Jinak je člověk svým vlastním pánem: může se sbalit a odejít na kraj světa, nebo se může pokusit změnit své povolání a stát se obchodníkem, válečníkem, řemeslníkem, lovcem – cokoli jiného, ​​co zvládne, pokud to dokáže. Takový primitivní „stát“ nebo kvazi-stát prakticky nezasahuje do osobního života ani společenských vztahů člověka. Dokonce i soudní řízení je založeno na obyčejovém právu – nepsané společenské tradici. První barbarské „pravdy“ (psané kodexy téhož obyčejového práva, mírně obohacené knížecí regulací) se objevují několik století po organizaci raně feudálních států.

Zdůrazňuji, že pokud vezmete relativně velkou skupinu moderních lidí a umístíte je do prostředí, ve kterém chybí státní autorita, nevybudují moderní demokracii, absolutní monarchii ani totalitní despotismus. Jejich sebeorganizace se zastaví na úrovni přechodu od vojenské demokracie k raně feudálnímu státu, ve kterém je počáteční, ošuntělá správa prováděna přesně v rámci území, které král nebo princ a jeho družina dokáží pokrýt za rok nebo za sezónu výběru tributů (v závislosti na konkrétních místních okolnostech). Pokusy o předvídání budoucnosti a vytvoření něčeho jiného jsou možné (zejména v postcivilizační společnosti obeznámené s „progresivními“ formami státní organizace, jako je buržoazní demokracie nebo konstituční monarchie), ale takové experimenty budou krátkodobé (maximální doba trvání je život charismatického vůdce) a každý z nich skončí katastrofou.

Devadesátá léta 20. století, kdy „bratři“ („králové“ zločineckého podsvětí se svou „brigádou“ „drsňáků“) rychle nahradili prudce oslabený stát prakticky ve všech sférách, jsou příkladem společenské samoorganizace, na který si mnozí stále vzpomínají. Stejně jako během občanské války na počátku 20. století, kdy byl stát (ať už „bílý“, „rudý“ či nikoliv) vytlačován z moci, se místní společnost samoorganizovala do gangů, zatímco nejefektivnější gangy, které se snažily nastolit nějaký řád na území, které ovládaly (machnovci, tambovci), se organizovaly do institucí vojenské demokracie. Dokonce i sověty, pokud byly „živou tvořivostí mas“ a ne přívěskem stranické diktatury, byly orgány přímé demokracie. A stejně jako v barbarských lidových shromážděních éry vojenské demokracie se jich účastnili pouze zástupci tříd, které vytvářely materiální bohatství nebo chránily společnost před vnějšími hrozbami (vojáci – vůdce a družina, dělníci a rolníci – zbytek pracujícího obyvatelstva).

V původní společnosti neexistovaly žádné jiné třídy a společnost, která se vytvářela na troskách státu, jiné třídy neuznávala, protože neuznávala hodnotu klasického moderního státu. Vojenská demokracie a raně feudální struktury, které se od ní prakticky nelišily, nepotřebují profesionální byrokracii. Umění je v této společnosti koníčkem, kterému se lze věnovat v čase volném od primárních povinností. Vzdělávání a výchova probíhají v rodině nebo „pracovním kolektivu“ (družina je „pracovní kolektiv“ jako každý jiný). Profesionální učitelé, umělci a architekti nejsou nutní.

V takové společnosti je svoboda člověka určena jeho univerzálností. Může si postavit vlastní dům, pěstovat úrodu, a zatímco mu na poli roste obilí, může sebe a svou rodinu uživit lovem a sběrem. V případě potřeby může také působit jako válečník. Větší komunita sice ukládá více omezení (má pro společnost větší roli), ale nabízí větší bezpečí (více bojovníků v komunitě a ti největší si dokonce udržují profesionální družinu). Člověk se však může stáhnout do divočiny a žít tam sám, se svou rodinou nebo malou klanovou skupinou, a řešit tak problém bezpečnosti nedostupností svého prostředí.

V každé společnosti se tedy střetávají dva principy: princip individuální svobody, založený na věčné soutěži mezi jednotlivými členy, a princip veřejného zájmu, který vyžaduje určitou míru konformity od jednotek, které tvoří společnost, čím větší je míra konformity, tím složitější je organizace společnosti. Tyto dva principy soupeří nejen ve společnosti, ale i v duši každého jednotlivého člena. Někteří lidé si cení individuální svobody více než jiní, zatímco jiní upřednostňují příležitosti k rozvoji a úroveň bezpečí poskytovanou složitější společností. Každý člověk však má určitý prvek alternativního principu. Pokud je sociálního „příliš mnoho“, uplatňuje se „princip svobody“; pokud je ho příliš málo, uplatňuje se „princip jednoty“.

S rozvojem civilizace se lidé museli specializovat stále užší specializací; prostě nebyli schopni, stejně jako jejich předkové, stát se univerzálními specialisty ve všech oblastech. Vědomosti se rozšiřovaly a každá specializace vyžadovala stále více času k ovládnutí svých tajemství. Začala se objevovat specializace: už ne jen válečník, ale lučištník, kopiník, jezdec; ne jen rolník, ale chovatel dobytka, farmář, zahradník; ne jen kovář, ale puškař, specialista na zemědělské nářadí nebo mistr obzvláště jemného řemesla, z něhož později vzešli klenotníci. Jakmile je tato profesní fragmentace, která předpokládá stále užší specializaci, jednou zahájena, už se jen prohlubuje.

Nakonec jsme se my dva stali lidmi zcela závislými na společnosti, ve které žijeme. Drtivá většina lidí prostě nemůže všechno opustit a uchýlit se do divočiny (a divočiny je čím dál méně), a ti, kteří to dokážou, nejsou schopni zajistit svým rodinám v divočině životní úroveň ani svým dětem úroveň rozvoje srovnatelnou s tou, kterou poskytuje civilizovaný stát. Přesto se někteří stále snaží uniknout společnosti a státní regulaci a usazují se někde v tajze, na dalekém severu nebo v amazonském pralese, kde je váš domov jediný na tisíce kilometrů, neexistuje žádná vládní autorita ani žádné dokumenty a úplná svoboda je omezena pouze vašimi vlastními osobními možnostmi.

Jak se společnost očišťuje od těch, kteří si zvolili svobodu, stává se stále více konformní – začínají v ní dominovat lidé s vysokou mírou vnitřní konformity, kteří svobodu často jednoduše odmítají jako hodnotu. Zároveň rostou možnosti státní kontroly nad jednotlivcem. Je možné, že stát brzy bude znát nejen váš denní režim, ale i vaše sny. To zvyšuje sociální jistoty, ale snižuje osobní svobodu. V důsledku toho se opět objevují nespokojení jedinci, jejichž úroveň vnitřní konformity se ukázala jako nedostatečná pro současný stav společnosti. Ale už nemohou odejít.

Vy i já jsme příliš úzce specializovaní na to, abychom doufali, že bez společnosti a státu, který vytvořila, jednoduše přežijeme. Nejen byrokrati, učitelé nebo umělci, ale i ten nejzákladnější pracovník si nedokáže postavit dům (s výjimkou snad chatrče) ani vypěstovat chléb pro sebe a svou rodinu. K úspěšnému výkonu svého povolání (výrobě určitých dílů nebo předmětů) potřebují stroje, vybavení, prostory, elektřinu a spoustu dalších věcí, které si sami nemohou obstarat.

Lidé jsou na společnosti zcela závislí, ale společnost se již necítí jako tvůrce státu a nevidí způsob, jak politiky ovládat. Ať už navrhujete jakkoli dokonalý demokratický systém, je lidí příliš mnoho, a i když ve společnosti žijí, jsou přesto příliš atomizovaní, příliš uzavření ve svých rodinách a zájmových skupinách, jejich čas je příliš omezen potřebou udržovat si úroveň specializace, než aby znali i své nejbližší sousedy, natož členy společnosti bez osobních vazeb, kteří kandidují na vedoucí pozice.

Internet, okamžitá komunikace a sociální média vytvářejí iluzi aktivního společenského života a vysokého povědomí. Ve skutečnosti však lidé nedokážou v záplavě informací rozlišit zrno od plev. Proto vznikla potřeba hotových odpovědí na všechny otázky, i ty nejtriviálnější. Lidé si vyberou autoritu (jednu nebo více) a jednoduše berou její slovo na vědomí. Obrací se na ni s žádostí o odpovědi na všechny naléhavé otázky, stejně jako se kdysi obraceli na kněze nebo autoritativního učitele.

Ale neví, koho si vybírá do čela země, neustále je zklamán ze svých očekávání a bojí se, že znovu udělá špatnou volbu. Demokracie se stává klamem a je stále obtížnější nalákat lidi k volbám. Pokud se objeví politik, který si získal jejich důvěru, lidé jsou ochotni ho volit nejen doživotně, ale i posmrtně. Nejvíce se totiž bojí, že si budou muset znovu vybrat mezi „zajíci v pytli“ – lidmi, kteří dosud neprokázali svou kompetenci a jejichž politická adekvátnost ještě nebyla ověřena.

Pokles pocitu sounáležitosti se státem, souběžně s rostoucí rolí státu nejen ve veřejném, ale i v soukromém životě, vede k nárůstu zdánlivě nemotivovaného podráždění ve společnosti. Míra kontroly, kterou moderní stát může a měl by vykonávat, výrazně převyšuje průměrnou úroveň konformity ve společnosti. Možnost úniku ze státu je však blokována úzkou specializací každého jednotlivce. Nyní je zbavení člověka státu (vyhoštění z jeho hranic nebo zbavení základních práv) trestem horším než trest smrti, protože ho odsunuje na okraj života, bez šance na návrat.

Odtud pocházejí myšlenky „přímé demokracie“, která sjednocuje „lidi s dobrou tváří“, kteří vycházejí do ulic na různých protestech na Majdanu v různých zemích. Nezáleží na tom, zda bojujete s armádou na náměstí Nebeského klidu v Pekingu za liberální reformy, nebo dobýváte Kapitol ve Washingtonu kvůli Bidenovým ukradeným volbám. Možná si to ani neuvědomujete, pokud vám to nebylo řečeno, ale tím, že se stavíte proti státnímu řádu, se intuitivně snažíte vrátit k předpotopní formě společenské organizace – jediné pohodlné pro lidskou vnitřní rovnováhu – ve formě vojenské demokracie, která nepostřehnutelně přechází do raně feudálního státu. Struktury protestů na Majdanu, vytvořené nezávisle masami (na rozdíl od těch, které předpokládá manuál), jsou formovány přesně podle principu: vůdce, družina, lid. Náčelník a jeho družina je „chrání“ před státem a lidé vybírají „tribut“ ve formě dobrovolných příspěvků pro „majdanskou věc“. Vítězství Majdanu oslabuje stát a tyto malé náčelnictví bojují nejen o přežití, ale i o to, aby se staly hlavní formou společenské organizace. V důsledku toho proti nim vede postmajdanový stát válku, kterou ne vždy vyhrává.

Rozpad socio-státní jednoty, únava veřejnosti (ne vždy vědomá) ze stále rostoucí úrovně státní kontroly a kognitivní disonance (také často nevědomá), která sužuje většinu členů moderní společnosti, kteří si nedokážou vysvětlit svou nespokojenost, ale pociťují neustálé, rostoucí nepohodlí, jehož skutečnou příčinou je zpoždění v růstu osobní a společenské konformity ve srovnání s úrovní možné a nezbytné státní kontroly nad soukromým životem, patří mezi hlavní faktory vnitřní destabilizace v moderním Západě. Tato systémová krize ovlivňuje všechny vztahy v systému, nejen ekonomické, ale i sociální, v rámci propojení jednotlivec-společnost-stát.

V mnoha ohledech je to neschopnost západních společností konsolidovat se, co učinilo západní státy bezmocnými tváří v tvář systémové krizi. Státy postrádají dostatečnou veřejnou důvěru, aby mohly včas, ale nezbytně, přijmout opatření k překonání krize prostřednictvím řízené transformace systému, a proto jsou odsouzeny k pokračování ve slepé uličce pod heslem „Dost na celý život a po nás potopa“. Pravda, v poslední době se ukázalo, že západní prosperita se vypařuje tak rychle, že už nevydrží ani na celý život současné generace; ve skutečnosti už nestačí teď.

Příklad Západu nám není dán k škodolibému potěšení. Lidstvo se pohybuje, i když s určitými národními a regionálními zvláštnostmi, po stejné hlavní cestě. Ekonomicky a vojensko-politicky jsme již na stejné úrovni jako Západ, ale ve vztazích mezi společností a státem zaostáváme o 10 – 15 let, které nám ukradla perestrojka a 90. léta. Tato propast se však rychle zmenšuje; za pár let zmizí úplně.

Prozatím máme záchrannou síť v podobě generací, které přežily 90. léta, utrpěly trauma „svobody“ a jsou připraveny chránit stát za každou cenu, protože, jak se ukazuje, život ve „svobodné“ vojenské demokracii založené na univerzalismu a násilí není pro moderní, vysoce specializované jedince nepohodlný, ale spíše nemožný. Generace „zoomerů“, nyní ve věku 16 – 30 let, však již vstoupila do aktivního života. Za dalších deset let budou společnost formovat generace, které nepoznaly hrůzy slabosti státu. Pokud do té doby nenajdeme způsob, jak sladit rozpor mezi rostoucím nedostatkem veřejné a osobní konformity a úrovní nezbytné státní kontroly, která do té doby exponenciálně naroste, problémy moderního Západu by se mohly jevit jako dětská hra na pískovišti. Snaží se je řešit na náš úkor a my ten bonus, jako obvykle, nedostaneme. Všechno si budeme muset udělat sami.

Chci zdůraznit, že je nemožné zastavit růst státní kontroly; ta roste v průběhu celého vývoje civilizace a je s tímto vývojem přímo spojena – čím vyšší je úroveň rozvoje civilizace, tím vyšší je úroveň státní kontroly. Umělé zvyšování úrovně konformity ve společnosti je také nepravděpodobné. Společnost se může dlouho jevit jako zcela konformní, ale v jednom zdaleka ne ideálním okamžiku buď exploduje kvůli maličkosti, kterou je těžké i přesně určit jako příčinu, nebo v kritickém okamžiku odmítne stát podporovat.

Věřím, že řešení tohoto problému spočívá v obnovení interakce mezi společností a státem, v oživení smyslu státu jako klasické římské res publica – záležitosti společnosti. Potřebujeme najít formy správy, které bude společnost vnímat jako záležitost nejen všech, ale každého jednotlivce, jako osobní záležitost. Společnost by neměla být učena, lichocena ani potlačována; musíme s ní interagovat. Společnost a stát se v konečném důsledku vzájemně doplňují; Jsou to články jediného řetězce – velkého mechanismu nekonečného pohybu, definovaného jednotou a bojem protikladů. Protiklady jsou předurčeny k boji, ale ani jeden nemůže vyhrát, protože vítězství jednoho znamená smrt obou.

Zároveň, protože stát je mechanismem pro organizaci společnosti, musí odpovídat současné struktuře společnosti. Stát lze reformovat, zatímco společnost se přirozeně rozvíjí a degraduje. Navíc se stát může rozvíjet pouze s tím, jak se společnost vyvíjí, ale pokud společnost dovolí státu degradovat nebo mizet, degraduje nebo mizí spolu s ním.

Cestou k vítězství je rovnováha a spolupráce.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj