Koluje po internetu

O čem jsme nic netušili

NEPOHODLNÉ OTÁZKY 7.

 

Vraždili Američané i civilní obyvatelstvo?
Ano. Vraždili.
Ne přímo kulkou do týla, ne s cigaretou v koutku a foťákem v ruce, ale jejich bomby to zvládly za ně. A často zcela zbytečně. Tisíce lidí zemřely pod nápisem „liberation“, svoboda shora, která přiletěla v kovové kapsli a končila ohněm, prachem a pláčem.

Víte, my Češi a Slováci máme zvláštní schopnost. Když nás někdo kopne, my si to přeložíme jako přátelské poplácání. A tak jsme za posledních osmdesát let pečlivě vyretušovali, co se nehodilo do galerie amerického hrdinství. Ale smrt nelze umazat. Ani krvavé jizvy ve zdech domů, ani tiché hřbitovy plné lidí, kteří neměli šanci pochopit, proč museli umřít, když už bylo téměř po všem.

Česká města hořela, a ne kvůli Němcům.
Byl únor 1945. Hitler měl prázdnou peněženku, vykrvácenou armádu a Berlín na dohled sovětským tankům. A právě tehdy se nad Prahou objevilo 62 amerických bombardérů. Shodily 152 tun bomb. Žádná nezasáhla továrny na okraji. Všechny skončily v srdci města. Umřelo 701 civilistů. Dětí, starců, žen, náhodných chodců.

O měsíc později to Američané zkusili znovu. Už ne „omylem“, tentokrát záměrně. 25. března 1945, více než 500 letadel. Cílem byly průmyslové čtvrti. Ale nejen ty. Letňany, Kbely, Libeň, Vysočany. Továrny, ale i mlékárna, škola, lihovar, sklady, domy, nemocnice. 370 mrtvých, tisíce raněných. A ticho. Dvacet minut stačilo, aby 138 bombardérů srovnalo České Velenice se zemí. 1250 mrtvých. Mezi nimi vojáci, civilisté, zajatci, dělníci, uprchlíci.

Cheb – 870 mrtvých
Ústí nad Labem – 1200 mrtvých
Plzeň – 1000 mrtvých
Kralupy – 200 mrtvých
České Budějovice – 250 mrtvých
A další – Zlín, Pardubice, Kladno, Neratovice

A co Slovensko? Bombardovali i je? 

Ano, a tvrdě.
Tady se musím na chvíli zastavit a přiznat jednu věc. Když jsem hledal informace pro tento článek, narazil jsem na něco, co mě doslova šokovalo.
Nevěděl jsem, že Američané bombardovali i Slovensko. Netušil jsem to. Ani zmínka ve škole, žádný dokument, žádné pamětní cedule. Jen ticho. A přiznávám bez obalu, píšu si pětku.
A právě proto tenhle článek vznikl. Protože pokud jsem to nevěděl já, nejsem zdaleka sám. A tohle bychom vědět měli. Ne proto, abychom se někomu mstili, ale abychom chápali celý obraz.

7. října 1944. Nové Zámky. Nad město přilétají americké B-24 Liberatory. Cíl: železniční uzel. Realita: 400 až 500 civilních obětí, více než 1000 bomb. Zasáhnuty školy, nemocnice, kostely. Město v plamenech. Děti v sutinách.
A my jsme o tom celé dekády nic nevěděli.
Nitra – bombardování železničního uzlu, ale i klášterů a civilních domů
Žilina, Zvolen, Martin, Bratislava, zasažené přístavy, fabriky, městská čtvrť Petržalka
Výsledky: stovky mrtvých, zničená infrastruktura, mlčení

Byla to náhoda, nebo ekonomický plán?
Továrny, sklady, opravy lokomotiv, rafinerie. To všechno byly v roce 1944 a 1945 cenné cíle, ale nikoliv z vojenského pohledu. Z pohledu poválečné Evropy. Československo mělo výkonný průmysl, strategické železnice, odborné kapacity.
A co když ti, kdo házeli bomby, velmi dobře věděli, že po válce tyto podniky nezískají? Co když šlo o starou známou logiku: co je rozbombardované, už nebude konkurovat americkému průmyslu?
Oficiálně šlo o boj proti Německu. A neoficiálně?
O budoucí kontrolu nad tím, co po válce zbyde.

Když už je konec, proč pořád vraždit?
Tahle otázka pálí. Proč? Vždyť bylo hotovo. Němci couvali, kapitulace byla na stole. Jenže Spojené státy už tehdy dobře věděly, že Československo bude znárodňovat. Žádné podniky, žádné akcie, žádný profit. Tak ať radši shoří.
Není snadnější způsob, jak zničit budoucí konkurenci, než ji zrovna vybombardovat. Škodovka? Sbohem. ČKD? Sbohem. Rafinerie, mlékárny, chemické závody, železniční dílny, opravny lokomotiv? Sbohem.
A mezi tím i lidé. Děti. Rodiny. Civilisté, kteří netušili, co to znamená být „vedlejší škoda“.
A hlavně: žádná omluva. Žádné uznání viny. Jen suverénní ticho.

A co Rudá armáda?
Ne, nebyla to voňavá armáda gentlemanů. Byli mezi nimi opilci, násilníci, rabující špína. Ale také to byli vojáci, kteří prošli peklem. Přišli od Stalingradu, přes Kursk a Varšavu, došli až k nám. Za devět desetin osvobozené republiky zaplatili 140.000 životy.
A přesto je historie vykreslila jako ožralé zloděje hodinek, zatímco Američané jsou hrdinové v bílých rukavičkách. Jak pokrytecké. Jak pohodlné. Jak nepohodlně nepravdivé.

Konečný účet?
Přes 6000 civilních obětí v Čechách a na Slovensku. Tisíce zraněných. Stovky zničených podniků, škol, domů. Válka? Ano. Ale proč v době, kdy už nebylo co dobývat? Proč taková zkáza?
Odpověď je jednoduchá. Protože válka není jen boj. Je to byznys. Velký, špinavý, krvavý obchod s lidským masem, municí a mocí. A v tomto obchodě není místo pro lítost.
A to je, přátelé, to nejsmutnější ze všeho.

Na závěr, a s úctou
Na tomto místě je třeba říct jedno důležité děkuji. Děkuji všem, kdo se postavili nacistické hydře. Děkuji vojákům Spojených států, kteří padli daleko od domova ve jménu svobody. Děkuji i vojákům Rudé armády, kteří nesli nejtěžší váhu války na svých bedrech a kteří položili životy za naši zemi.
Ale právě proto, že si vážíme všech, kdo bojovali, není fér dělat z jedněch anděly a z druhých čerty. Z jedněch čisté hrdiny a z druhých opilé zloděje. Byla válka. A válka je krutá, nelítostná a špinavá. Zanechává jizvy na všech stranách. A pokud máme být skutečně svobodní, pak musíme mít odvahu říkat pravdu o všech. I o těch, na které se dnes raději nemluví.

Daniel Danndys Krajča