Starobylá ruská legenda o Arktidě-Hyperboree

mapa Hyperborey Gerharda Mercatora, 1595

Skutečné dějiny se zachovaly v eposu našeho lidu, v pověstech a legendách, dlouhá staletí a tisíciletí předávaných od úst k ústům. K takovým legendám se nemohli dostat falzifikátoři dějin, kteří jinak zničili mnoho staroruských předkřesťanských písemných pramenů a místo nich sepsali nové verze dějin, jako se to stalo po násilné christianizaci Ruska a za vlády Romanovců, kteří si k tomu přizvali německé historiky.

Jistě, védská Rus vybudovala i úkryty pro staré knihy. A část těchto skrýší je dosud zakonzervována, neboť čas na jejich zveřejnění světu ještě nenastal, dokud je autorita služebníků temných sil stále silná. Střípky vědomostí o skutečné historii však lze snadno nalézt právě v ústně předávaných legendách a bylinách, mezi nimiž zvláště vynikají „Zachariášovy příběhy“. V těchto „Příbězích“ se stále uchovává vzpomínka na arktickou prazemi a na exodus z ní předků Árijů a Rusů, tedy na události, které se odehrály před mnoha tisíciletími, kdy na Zemi došlo ke globálnímu kataklyzmatu způsobenému s největší pravděpodobností světovou válkou s použitím nejmocnější ničivé zbraně.
O tom tom hovoří „Vyprávění o zemi Orijské (Árijů)“, uvedené v knize J. Maksimenka „Pravda a lež akademické historie“: 

 

"To bylo tak dávno, že i sama antika ze stáří vybledla a jen staří lidé si ještě uchovávají v paměti legendy a vyprávějí o nich.  Tedy, když ještě Rusové-Ori žili na půlnoční zemi u hory Meru, a ta Zlatá hora ještě pevně stála, vládl Rusům car Svarog.  Bylo při tom v podřízenosti ještě mnoho carů různých, a všichni byli bohové živí a jmenovali se tak: Perun-car, Veses-car, Dazhdjbog, Jaro, Kupalo, Horos, Kolendo, Vyšnij, Kryšnij, Lutobor, Ovsen, Prosič, Sivij, ba ještě Polevik-car, Vodjanik-car, Lešič-car. A další jména byla zapomenuta, takže se na ně nebude vzpomínat. Kromě těchto carů byli i vzdálení carové, ale i ti poslouchali Svaroga-cara a všichni ho bezvýhradně poslouchali.

Naši předkové tam žili šťastně a rozumně.  Měli stříbro, zlato, železo a měď, měli všechno a všechno to měli doma - dobrou pec a čistou vodu, když chtěli pít. Jednoho dne se však země Ori zvedla, moře vřelo, domy začaly padat a hroutit se a lidé se nemohli postavit na nohy, každé zvíře zařvalo a padlo k zemi a mnoha koním a kravám se zlámaly nohy.  Tehdy car Svarog přikázal připravit lodě, naházet do nich všechno nejnutnější, naložit děti, starce a ženy, a také mladá hříbata telata a dojné krávy vzít a spolu s vojenskou stráží co nejdříve odplout od pobřeží.

Čluny vypluly na širé moře a odpluly k poledni.  Mezitím pršelo, pak sněžilo, voda začala zamrzat a přišla Velká zima.  Lodě odpluly od země Oria a hora Meru začala hořet ohněm a země se znovu otřásla.  Na přední lodi jel car Svarog se svým místodržícím - velkým Januszem, a za ním další carové se svými muži.  Byli i tací, kteří nechtěli odejít, kteří chtěli své dobro a zlato víc než život. Kolem stála temná noc, vlny šly jako hory a nebylo vidět jedinou hvězdu. Svarog přikázal rozsvítit velkou lucernu, a tak za jeho lodí všichni pomalu pluli.

Ráno viděli, že vzadu, kde byla pevnina, se v obrovském mraku víří jen pára a nad ní s křikem poletují ptáci. A lodě se vydaly dál k poledni, a pak uviděli vzdálené hory - to už pobřeží bylo. Rusové tak dorazili do Velké Protoky. Svarog nařídil caru Ventyryu klidně lodě dál vést a sám se s vojáky vrátil na území Ori, doufaje, že alespoň někoho ještě zachrání. Na tom místě, kde stála hora Meru, však nebylo nic, jen moře vřelo a plavala tu dřeva a sláma mezi mrtvolami lidí a zvířat.  Svarog se rozplakal a vrátil se zpět.  Dohonil svůj lid ve Velkém průlivu a plul s ním dál.

A Svarog přikázal zakotvit u břehu, ale předtím všechny obléci do kopytní zbroje, protože se neví, zda na ně čekají přátelé, nebo nepřátelé. Bojovníci skočili do vody, vytáhli čluny na břeh, s nimi i vojvodu Januše. Vylezli, kapky ze zbroje kapaly a pálily na slunci, takže bojovníci vypadali jako velké ryby v šupinách. Januš se vydal k lidem a mezi nimi bylo mnoho jeho vlastních Orianů, které car posílal do Velké země na služební cesty. Januš jim vypověděl, jak od nynějška ztratili svou rodnou zemi. Lidé hořce plakali, protože přišli o své rodiny, otce, matky, děti, sestry a bratry. A jiní potkali příbuzné mezi družiníky Svaroga-cara a také plakali, ale od štěstí.

A car Svarog nařídil carovi Ventyrovi, aby vyrobil sítě na chytání ryb ke krmení lidí. Ventyr vzal pět klacků - čtyři k sobě svázané řemínky a pátý - uprostřed. Mezi ty čtyři klacky připevnil síť, doprostřed dal kámen, spustil to do vody a tou sítí chytal ryby.  Pak postavili na břeh kotlíky, zapálili pod nimi oheň a uvařili dobrou jušku. Děkovali caru Ventyrovi a síť se pojmenovali Ventyr. A Svarog také nařídil, aby se nedotýkali ani telat, ani jehňat, o dojnice se starali víc než o oko a mléko dávali jen dětem. Dospělí měli jíst ryby, trávu, kořínky a zvěřinu, co na lovu dostanou.
 

Po třech dnech se lodě rozjely a pluly dál. Dorazily k Velké řece a tam už také stáli lidé na březích řeky, zvěsti o zkáze země Oria se k nim už donesly. Přivezli lidem z Velké řeky čerstvé jídlo, čistou vodu a maso a nabídli, aby se poblíž usadili.  A rozhodli se Russi chvíli zůstat tady. Ale car Svarog řekl, že popluje hledat Egypt - zemi dalekou. Januš zůstal vládnout Russům, po Janušovi pak Ventyr, a Ventyra nahradil Verša-car, který vymyslel vrše na ryby.

Car Svarog s lidem plul do Egypta a viděli na pobřeží obrovská zvířata, která umírala zimou a také hladem a nemocemi. Hodně po světě car Svarog cestoval a ostatní lidi mírumilovně učil žít - a jak železo tavit, zemi obdělat, dobytek chovat, máslo utlouct a sýr si pro sebe vyrábět. A od té doby, co začali žít a pracovat společně, viděli, že mají méně strastí.  A car Svarog vládl v Egyptě třicet let, a když se vrátil, Verša-car už dožíval svůj věk.

A když Svarog přišel ke svému lidu, tedy za dvě sedmdesátky, představil se. Brzy i Januš Veliký zemřel a mnoho vojáků zestárlo. A když se stal Kanyš-carem, aby vládl Rusům, řekl jim: "Trápí nás hlad a zima, a náš dobytek i zvířata kolem se trápí, že země je ledová.  Pojďme novou zemi hledat! A šli Rusové s Kanyš-carem do země Sindské, a tam vypěstovali dostatek dobytka, a už mohli jíst mléko, sýr a máslo, a chleba měli dost, a k tomu zelí čerstvé i namočené. A po Kanyšovi byl Mogučar-carem, u kterého se usadili Rusové na sedmi řekách, kde žili bohatě a šťastně".

Jak vidíme, v této pověsti se vypráví i o dávném arktickém prapůvodním domově všech lidí bílé rasy, o jeho zničení a exodu jeho dávných obyvatel do Eurasie po globálním kataklyzmatu, které po sobě přineslo „Velkou zimu“, při níž i na euroasijském kontinentu zahynula „obrovská zvířata“ (pravděpodobně mamuti, srstnatí nosorožci a šavlozubí tygři). Legenda dále vypráví i o tom, že staří Rusové poskytli pomoc ostatním národům, nenechali je zdivočet, napok naučili je základům civilizace. Je zde zmínka o tom, že kvůli změně klimatu museli staří Rusové (Arias) odejít z „ledové země“ do Indie a Íránu, kde byly klimatické podmínky příznivější než v severnějších oblastech. Také je zmíněn i návrat do posvátného „Semirečje“, když skončilo období zalednění.

Roerichovi a Blavatská věřili, že všechny starověké pověsti a legendy mají reálný základ. Stejný názor zastávají i mnozí moderní badatelé. Navíc právě ústní legendy, byť v podobě přístupné obyčejným lidem, uchovaly poznání naší skutečné historie, na rozdíl od „oficiální“ historie, která byla opakovaně přepisována, aby se zalíbila vládnoucím klanům a dynastiím, a v některých případech falšována na základě zcela pseudohistorických výmyslů a spekulací pochybných „autorit“.

zdroj